Rozhovor děláme v Rožnově pod Radhoštěm, odkud pocházíte, v kavárně, což je prostředí, které je vám dost blízké a kde občas sama obsluhujete. Co vás k tomu vede?
To je jednoduché – baví mě to a v mezidobí, kdy nepracuju jako herečka, si tím přivydělávám. Pokud herec třeba přes léto netočí, má prázdniny. A když je na volné noze jako já, tak nemá dva měsíce žádné peníze. To znamená, že si musí sehnat nějakou brigádu. Ta moje je v rodinné kavárně, kam chodím léta. Už na základce jsem tam brigádničila u pultu se zmrzlinou… Je v tom prostě kus nostalgie, praktické důvody i určitá potřeba čas od času změnit prostředí.
Když vás hosté poznají, dávají vám velká dýška?
To ani ne. Ale reagují pozitivně, což je dané možná tím, že jsem nikdy nehrála nějakou vyloženě odpornou mrchu. Většinou se na mě mile usmívají. A když si nejsou jistí, „nenápadně“ sondují u kolegyň, jestli jsem to opravdu já. Takže pokud to někoho štve, jsou to spíš chuděrky kolegyně. Teď jsem ale na mateřské dovolené, takže mám přestávku.
Na začátku léta se vám narodil syn. Změnilo vás mateřství?
Asi jako každou matku – můj svět se začal točit podle úplně jiných pravidel. Klasicky málo spím, což je věc, ze které jsem měla docela obavy. Nedokázala jsem si představit, že nebudu mít svých osm hodin spánku. A dneska? Nedělá mi problém spát maximálně dvě hodiny v kuse několikrát po sobě. A přes den pak funguju naprosto normálně. Dřív bych byla nepoužitelná, teď mě při životě drží hormony. Příroda to dobře zařídila.
Jaké vzpomínky máte na porod?
Porod byl porod… Moc jsem se na něj nepřipravovala, nestudovala jsem odborné knihy ani nechodila do předporodního kurzu, ale intuice mi říkala, že to bude peklo. A bylo… Ovšem skvělé je, že když porodíte, hlava to okamžitě zapomene a tělo se dá bleskovou rychlostí dohromady, což je zázrak.
Máte oporu ve svém partnerovi? Stará se o miminko od začátku, nebo zatím jen přihlíží?
To první. Kdyby měl prsa, tak jsme si v péči o syna naprosto rovnocenní. Protože ale chodí každý den do práce, nechci, aby k němu v noci vstával. O víkendu se ale střídáme. Nedávno jsme byli na tři dny v Praze, kde jsem si potřebovala vyřídit pár věcí. Z pochůzek jsem si odskakovala jen na kojení, jinak hlídal přítel. Celé to proběhlo v naprostém klidu a pohodě.
Váš partner je z umělecké branže?
Není, s uměním nemá nic společného. Myslím si, že je celkem jedno, jakou má váš protějšek profesi. Ba naopak si myslím, že vás může obohatit vidět věci z jiné perspektivy než jen z té umělecké bubliny. Pekař si taky málokdy bere pekařku, takže herečka nemusí mít herce. Jasně, stává se to, ale to je spíš shoda okolností.
Momentálně žijete v Rožnově pod Radhoštěm, odkud pocházíte. Jak vypadají partnerské vztahy tam? Drží Morava víc pospolu, jak se říká?
Z mého pohledu ano, vztahy jsou tam stálejší než třeba v Praze, kde jsem žila dřív. Páry se rozcházejí až v momentě, kdy se děje něco opravdu hodně vážného. Na druhou stranu tam existují bokovky, o kterých se mlčí. Ženy často zůstávají ve vztahu kvůli dětem, z finančních důvodů, ze strachu ze samoty, klasika… Těžko říct, co je lepší – jestli jít do rizika, nebo zůstat v pohodlí jakési tíživé jistoty. Rozchody jsem zažívala jako bezdětná, otázkou je, jak bych se chovala teď coby matka malého dítěte, čímž tedy nechci nic takového přivolávat.
Zmínila jste nevěru, co si o ní myslíte?
Že je to věc, se kterou se setká úplně každý. Je to běžná součást života. Neříkám, že tomu fandím, prostě se to děje a dít bude. Člověk není biologicky monogamní. Není mu přirozené milovat celý život jedinou osobu a být k ní celou tu dobu přitahován. Ovšem může se k tomu rozhodnout a pak o to usilovat. Je to otázka volby.
Rozhodování nás provází neustále a ve všech životních etapách. Co vás přivedlo k herectví?
Tak zrovna v tomhle případě jsem se rozhodovat nemusela – k herectví jsem směřovala už od dětství, kdy jsem chodila na dramatický kroužek, zpěv, klavír, flétnu a tanec. To přirozeně vyústilo ve studium na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
Po škole jste nastoupila do divadla v Českém Těšíně. Do Prahy se vám nechtělo?
A víte, že ani ne? V Těšínském divadle jsem hrála velké a krásné role – třeba v inscenacích Maryša, Skřivánci na niti, Motýli nebo Slunce pro dva. Byla jsem v souboru jediná mladá holka, tak proč jít do Prahy, kde jsou takových stovky. Navíc Morava je mi bližší. Pak Praha ale logicky vyhrála. Byl čas na profesní, ale i osobní posun. A to se povedlo.
Jaká byla vaše první filmová zkušenost?
Když nepočítám několik komparzů v pohádkách točených u nás ve skanzenu, byl to film německého režiséra Veita Helmera Absurdistán. Točilo se v Ázerbájdžánu a Gruzii a na place se sešlo šestnáct národností. Byl to hotový babylon jazyků. Ze začátku jsem byla trochu ztracená, protože jsem dala anglicky dohromady sotva pár vět, natož abych s někým rozebírala hereckou akci. Odlet z Prahy jsem dokonce obrečela, ale po dvou týdnech si to nějak sedlo. Většinu času jsme trávili v horské vesnici Lahic – přes den jsme pracovali, večer hráli karty v čajovně, protože nic jiného tam nebylo. Podmínky byly skromné, vesničané si vydělávali jen tím, co vypěstovali a prodali sousedům. Byl to střet s jinou kulturou, takže to občas trochu jiskřilo.
Kdy třeba? Vadilo místním, že jim domov okupují filmaři?
To ani ne, byli celkem přátelští, i když na nás koukali jako na exoty. Ale šlo o náboženství. Vesnice byla ortodoxně muslimská, takže kolena a ramena jsem musela mít zahalená. Moje postava ve filmu ale nosila tričko a kraťasy, takže si přede mnou muži občas odplivli. Nebo se jim nelíbila scéna, v níž se dva zamilovaní muchlují v kádi s těstem – chleba totiž vnímali jako posvátný. Postupně ale pochopili, že jejich kulturu ctíme, že je nechceme provokovat.
Lechtivé scény většina herců moc nemusí. Máte to stejně?
Nechci, aby to vyznělo špatně, ale já erotiku před kamerou neřeším. Nejsem úplně stydlivá, takže mi to nevadí. Daleko těžší je pro mě natočit emotivní scénu třeba někde u soudu, ale svléknout se a ukázat něco, co viděli všichni? To mi problém fakt nedělá. Navíc to, že dojde na milostné hrátky, se dozvíte ze scénáře dlouho dopředu. Když roli přijmete, tak se vším všudy. Musíte na to být psychicky připravená. Klepu to na dřevo, ale zatím jsem měla velké štěstí na partnery – všichni to byli fešáci a měli charisma. A většinou jsme se už znali, takže to proběhlo bez problémů.
Film Absurdistán zabodoval na světových festivalech včetně legendárního Sundance Roberta Redforda. A vám pomohl k roli They v televizním seriálu Ulice.
To je pravda, viděl ho supervizor, zaujala jsem ho, a tak mě pozval na casting. První rok jsem z Českého Těšína dojížděla, ale pak už jsem pendlování měla plné zuby a přestěhovala se. Ulici jsem točila pět let a k tomu hostovala na několika scénách – komerčních i těch alternativních. Poznala jsem různé lidi i přístupy k práci. Můj den vypadal pokaždé jinak, což mi vyhovovalo. Teď mám divadelní pauzu a přiznávám, že se mi po hraní na jevišti nestýská. Nahrála jsem se toho až dost. A jednou určitě zase budu. Docela mi to nicnedělání, když nepočítám mateřskou dovolenou, momentálně vyhovuje, jenže jak se znám, nebude to trvat dlouho. Jako osobě samostatně výdělečně činné mi měsíčně chodí čtyři tisíce korun! Z toho se vyžít opravdu nedá, takže hned, jak to půjde, a budou-li nabídky, vrátím se k filmovému či televiznímu natáčení nebo třeba k načítání audioknih. Jinak kavárna to jistí.
Než jste otěhotněla, zahrála jste si v psychothrilleru Poslouchej, a to mladou ženu, která zjistí, že její přítel je psychopat. Jaké to bylo?
Šlo o jedno velké desetidenní dobrodružství. Natáčelo se na ruční kameru a z velké části v noci, takže se dostavil spánkový deficit. Mozek jsem ale musela mít v pohotovosti, protože většina dialogů s mým hereckým partnerem Alešem Bílíkem byla improvizovaná. To mě bavilo, s improvizací jsem se potkala už na divadle, ale s psychothrillerem jsem žádné zkušenosti neměla. Tím pádem mi přišlo, že postavy často jednají proti zdravému rozumu – moje hrdinka se třeba snažila ukrýt v lese a u toho na sebe upozorňovala křikem. Režiséři David Laňka a Martin Müller mi ale vysvětlili, že je to tak v pořádku. Že určitá nelogičnost k hororovému žánru patří.
Pro mě bylo novinkou, že umíte hrát na cimbál. Kde jste se to naučila?
Byla to součást jednoho divadelního představení. Vždycky jsem na něj chtěla umět, ale nebyla příležitost. Kytaru si seženete snadno, ale cimbál? Je to nádherný nástroj, ale už ne tak snadný. Na rozdíl třeba od klavíru nejsou tóny v pravidelnosti za sebou, každá oktáva je u cimbálu jiná.
Jako holka z Valašska jste měla vždycky blízko k folklóru. Platí to i dneska?
No jasně, je to součást mého života. Zvláště teď. U nás v Rožnově se často konají folklórní slavnosti a festivaly, na kterých se zpívá a tančí. A já jsem se párkrát přistihla, že jsem v těchto okamžicích u muziky nefalšovaně šťastná. Lidé se potkávají proto, že chtějí, a ne proto, že musí. Díky folklóru mám spoustu přátelství trvajících nepřetržitě od dětství. Kdo tu nikdy nebyl, využijte dobu a přijeďte na výlet. Je tu fakt hezky. Doporučuji navštívit historické Pustevny, Valašský skanzen nebo můj oblíbený Soláň, kde si před lety pár malířů vybudovalo ateliér, takže se mu říká valašský Montmartre. Tolik reklama turismu.
A co slivovice? Tu máte taky ráda?
Spíš jen ze zdvořilosti. Na Moravě se slivovice bere jako lék. Kdykoli přijedete, ať už v deset ráno, nebo v pět odpoledne, starousedlíci vám nabídnou štamprli. A pěkně do dna… Dokonce jsem slyšela, že ve Francii nějaká farmaceutická firma slivovici zkoumá jako jeden z léků na dlouhověkost. Nedivím se tomu.
KRISTÝNA PODZIMKOVÁ (1985)
KRISTÝNA PODZIMKOVÁ (1985)
• Pochází z Rožnova pod Radhoštěm, kde odmalinka chodila do folklórních souborů a dalších kroužků. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (hudebně dramatický obor).
• Pět let byla v angažmá v Těšínském divadle, kde dostala velké herecké příležitosti a také cenu ředitele divadla.
• V roce 2008 se poprvé objevila před filmovou kamerou, a to v mezinárodním snímku Absurdistán. Pět let hrála postavu They v televizním seriálu Ulice.
• Zazářila ve dvoudílném televizním snímku Metanol, v šestidílné minisérii televize HBO Bez Vědomí nebo psychothrilleru Poslouchej. V září vstoupila do kin romantická komedie Bábovky, kde hraje jednu z hlavních postav.
• Zpívá a ovládá hru na klavír, cimbál a flétnu.
• Je zadaná a má syna.
