Nebydlíte v Praze, v centru vaší práce. Co stálo za rozhodnutím přestěhovat se do Rožnova pod Radhoštěm?
Je to moje rodné město, mám tam celou rodinu, bylo to vlastně pragmatické rozhodnutí. Ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, totiž přišel lockdown. Divadla se zavřela a já jsem věděla, že stejně budu nějakou dobu mimo. Takže jsme se rozhodli přestěhovat se do Rožnova a zalíbilo se nám to. Už jsou to čtyři roky, co tam jsme, a já se toho města zatím nechci vzdát. Tudíž zkouším dojíždět do Prahy.
Praha a ruch velkoměsta vám nechybějí? Zajít si třeba za kulturou nebo na večeři v kteroukoli hodinu.
V Praze jsem dost sama, protože manžel s dítětem bývá v Rožnově. Když to jde, jezdí se mnou, a když ne, jsem tu sama a ty večery volné mám. Byla jsem i v divadle na něčem. Co se týče kulturního vyžití, můžu si to tady nahnat a pak jsem zase spokojená na Valašsku.
Myslíte si, že je lepší vychovávat dítě v klidnějším prostředí, blízko přírody, než ve velkém městě?
Samozřejmě. To je tak obrovský rozdíl. Už jen to, že se nedíváte do zástavby, ale díváte se do lesa. Tento pohled je velmi ozdravný pro duši a to dítě to musí vnímat úplně stejně. To neznamená, že jsme pořád v lese, to ne, ale to prostředí, to tempo těch lidí je prostě nesrovnatelné s Prahou. Mně v Praze vlastně není dobře. Cítím, že ta koncentrace vytváří směs energií a člověk, aby si zachoval tu svoji, musí vynaložit velké úsilí. Já jsem v Rožnově fakt šťastná.
Dívá se na vás v televizi váš syn?
Ne, nedívá se cíleně. Když je to někde zapnuté a jsem tam, řekne „máma“. Ale jde od toho dál. On to ve svých letech ještě nevnímá. Nesnáší, když jsem namalovaná, mám červenou pusu a jsem učesaná. To řve. Myslím si, že vnímá, že je to ta práce, a ta práce znamená i to, že máma není doma. Takže se asi na mě nějakou dobu ještě dívat nebude.
Velkým tématem je i výchova dětí. Jde se z extrému do extrému. Jakou vy volíte cestu?
To je záludná otázka. Snažím se vycházet především ze své intuice, aby za tím vším byla péče a láska. Někdy jsou prostě chvíle, kdy vůbec nevíte, co máte s tím dítětem dělat. Najednou si začne prosazovat své zájmy, své ego, a jak nezvládá své emoce, z miláčka se stane něco, čemu vůbec nerozumím. V tu chvíli přiznávám, že nevím. Ale chci se vyhýbat řvaní, protože si myslím, že to není cesta. Spíš se snažím být chápavá, i když to jde těžko. Snažím se s ním co nejvíce mluvit, být v kontaktu a bavit se o těch věcech. Ale mít hranice. Nejsem máma, která by dítě nechala dělat úplně všechno.
Zdroj: vlasta.cz
