Ústředním motivem filmu Úsvit, který se odehrává ve 30. letech 20. století, je intersexualita neboli hermafroditismus. Není to zrovna běžné téma. Co vás napadlo, když jste poprvé četl scénář?

Máte pravdu, je to na české poměry vcelku netradiční. Scénář mi přišel napínavý a poutavý, bavilo mě to na první čtení. Já jsem se hlavně těšil na tu svoji roli pana továrníka.

Zdroj: Youtube

Chvíli mi trvalo, než jsem vás v roli podle předobrazu Jana Bati poznala, maskéři vás změnili dokonale.

Jo, ta maska byla náročná a cesta k ní krkolomná. Chtěli jsme docílit co nejvěrohodnějšího předobrazu pana továrníka. Když jsem se pak potkal s Martinem Jankovičem, maskérem, měl už nějaké nápady, akorát já v tu dobu měl rozdělané další projekty, nebyl čas nechat si něco dorůst nebo ostříhat. Takže jsme dva měsíce před prvním natáčecím dnem zahájili operaci maska.

Jak probíhala?

Nejprve se musel udělat odlitek, pak se to zkoušelo, a Martin Jankovič řekl, že to vyžaduje opravdu dlouhou přípravu, je to nákladné a do jisté míry zbytečné, protože „Láďa to nějak zahraje“. A že to bude, s prominutím, „strašnej voser“. Jenže mně to při první zkoušce přišlo fakt dobrý. Podoba s předobrazem byla velká a přišla mi škoda o to přijít. Martin mě od toho pořád zrazoval, že herci jsou jako děti, že v masce nevydržím, že budu třetí den nadávat. To mě trochu nakoplo.

Takže jste se nechal vyhecovat?

Trochu ano. Přišlo mi, že je to opravdu dobře odvedená maskérská práce a někdy je prostě úkolem herce být živá figurína. Tak jsem si řekl, že ani nepípnu. To se mi podařilo a myslím, že Martin byl za to nakonec vděčný a možná i překvapený, s jakým profesionálním přístupem jsem se k jeho práci choval.

Chápu, že je to náročné, na druhou stranu práce herce je něco vydržet, ne?

Ano, to máte pravdu. Bylo by fajn vyběhnout si v civilu před kameru, ale o tom to právě není. Maska má své výhody i nevýhody.

Nevýhody byly jaké?

Je to silikon, podléhá to teplotě a vlhkosti, takže se to během natáčecího dne rozpadá. Naučil jsem se používat různé vychytávky. Vyžádal jsem si větrák a ve volných chvílích před ním stál, aby se maska nerozpadla. K některým detailním záběrům jsme se dostali i po třinácté hodině natáčení, což už bylo dost problematické. Také jíst a pít se dalo jen něco, a navíc brčkem, aby se maska neodlepila. Pro mě to byla výzva, ale pěkná.

Kolik jste v masce strávil času?

Měl jsem sedm natáčecích dnů, takže sedmkrát čtyři hodiny po ránu před natáčením, pak se to hodinu odličovalo.

Ale natáčecí den se umí někdy pořádně protáhnout.

To ano, ale prostě jsem se hecnul. Kdybych na to nebyl připravený v hlavě, tak opravdu asi budu za to zlobivé dítě a bude se mi chtít jít tuhle pro kafe, tamhle na cigaretu... Jenže ono se to muselo dvě hodiny připravovat, zafixovat, aby to zaschlo, a dvě hodiny se potom dobarvovalo. Pak už byla potřeba jít na plac, ačkoli Martin tam měl pořád další dodělávky. Myslím, že i kdyby měl šest hodin, tak by tam stejně ještě něco našel. Byl to pro mě hezký zážitek, tohle se u nás běžně nedělá a člověk se s tím moc nepotká.

Protože je to nákladné?

To asi jo.

Nebo proč se to u nás moc nedělá?

Je to nákladné i časově. A není na to třeba ta správná příležitost, jak toho využít. Máme poměrně slabé odbytiště, protože čeština je specifický jazyk, takže snímek pak musí být buď dabován, nebo s titulky, aby se dostal dál do světa. Na rozdíl od Ameriky, kde mají nejen univerzální jazyk, ale i diváckou základnu mnohonásobně větší. Tím pádem můžete více investovat, protože návratnost je přece jenom o něco jistější. Třeba teď si hollywoodští herci Ryan Reynolds a Rob McElhenney koupili klub z nižší anglické ligy jménem Wrexham. No, a já mám už docela odtočeno, ale že bych si mohl koupit Slovan Liberec, to ne.

Snímek měl premiéru na festivalu v Karlových Varech. Jaké byly reakce?

Vlastně dost ambivalentní. Ale všichni máme určitý postoj k jinakosti a vstřebáváme to jinak. A podle toho jsou i reakce na film. Nejde jen o tu intersexualitu, která je tématem. Mně přijde super, že se to odehrává ve 30. letech, přitom je to vysoce aktuální téma. Miro s Matějem (Miro Šifra, scenárista, a Matěj Chlupáček, režisér, pozn. red.) na tom začali pracovat před sedmi lety, a Miro navíc vychází z knihy soudního lékařství, která je stará sto let. Přijde mi pak zábavné, kdyby někdo chtěl hovořit o tom, že je to kalkul.

Takže pozitivní ohlasy přišly od lidí, co jsou otevřeni jinakosti, a naopak.

No, anebo je ten film bavil z podstaty, že je takový, jaký je. Je tam totiž spousta řemeslné práce. Líbí se mi, že část se natáčela v kulisách u Lysé nad Labem. A na druhou pásku materiálu se dotáčely věci v ateliéru, kde byl postavený model městečka 1 : 7, a potom se to dalo dohromady. Matěj je skvělý filmař, nemá vystudovanou filmovou školu, je to takový samorost, který odmalička miluje film. Pracoval se starými technikami, které jsou ale pořád funkční a vlastně vypadají nejlépe. Můžete to všechno dělat v počítači, ale poctivá práce je poctivá práce.

Když mluvíte o starých technikách, asi je unikátní i to, že se netočilo digitálně.

Ano, točilo se na film a teprve pak se dobarvovalo. Už jen tohle tomu dává takový zvláštní řád na place. Co nazkoušíte od stolu, si pak sjedete na obraz a potom máte už jen dvě tři možnosti, protože materiál je drahý. Soustředění na ten daný okamžik, kdy se to zaznamenává, byl pro mě výjimečný. Ne, že by se to nedělo i u jiného natáčení, které je spojené s digitalizací, ale tohle prostě mělo jiný řád. Celý ten přístup je vlastně takový nečeský.

To všechno dohromady asi v lidech kolem vzbudí i větší disciplínu, ne?

Plac se najednou soustředí jako celek na ten okamžik, aby se nic nepokazilo. Proto se tolik zkouší, aby všichni věděli úplně přesně, co mají dělat.

Máte za sebou spoustu dobových projektů. Byl některý podobně náročný?

Každé natáčení dobových filmů a seriálů je v něčem náročné. Nejsme zvyklí pohybovat se v kostýmech, ve kterých chodí naše postavy, a chovat se v tom přirozeně, je vlastně takové nepřirozené. Ale baví mě to.

Baví vás to díky těm kostýmům nebo z hlediska doby?

To je podstata mého přístupu k herectví, zjišťovat si informace, které se postavy, prostředí či doby týkají. Pokaždé se dozvím něco nového, to mě obohacuje.

Je vám některé historické období bližší?

Fascinuje mě dvacáté století.

Je to ovlivněno i tím, že vaše rodina, která pochází z Liberce, utekla před válkou ze Sudet?

Možná také, ale mě fascinují ty procesy, velké třesky, které se děly. A pak mě udivuje, že jsme se z toho nepoučili, a mám strach, že se to bude opakovat.

Vaše rodina se ale po válce do Liberce vrátila zpět. Proto vás to tam tak táhne?

Jsme už pětigenerační rodina, která je s tím místem spjatá, máme tam zakořeněnou historii. Není nás tam ale tolik, je znát, že spousta lidí se tam nastěhovala až po válce, kdy se území Sudet uměle zabydlovalo.

Liberec dopadl ještě docela dobře, když vyjedete o kousek výše, na Frýdlantsko, tam se duch doby už nevrátil.

Rozumím, co znamenalo vypořádání se s tím vším, touha po spravedlnosti a přístup „vy jste nám ublížili, tak my vás tu nechceme“. Ale velká spousta Němců byla stejnými oběťmi, jako byli předtím Češi v Sudetech. Pracovali tam ve sklárnách a textilkách a byli nuceni odejít. A ty továrny dnes zejí prázdnotou. Škoda.

Kolektivní vina je obecně strašně těžká otázka a čím dál tím více se s ní ohání i v dnešní době, což je vlastně děsivé.

Myslím, že v době, která je zrychlená, nemá spousta lidí čas ověřovat informace, protože to, co bylo aktuální ráno, už odpoledne není. Nabírá to úplně jiných směrů, není čas na to, třídit si myšlenky a rozklíčovat, co z toho jsou pro mě důležité informace.

To není zrovna optimistické. Vy máte čas na třídění myšlenek?

Snažím se. Když mluvím o něčem, o čem třeba tolik nevím, naslouchám a vnímám, co se ve mně odehrává. Jako s tou kolektivní vinou, o které jste teď mluvila. Je snadné někoho odsoudit, když o dané věci nic nevíte. Je to asi do jisté míry také má profesní deformace, kdy se snažím vžít do dané figury, která se třeba neprávem ocitla v určité situaci a podle toho se zachovala.

Poměrně náročnou postavou na pochopení musela být i ta v představení Terminus v Divadle v Celetné.

Ano, tam jsem hrál masového vraha. Na začátku jsme se s režisérem představení Markem Němcem bavili o tom, že by bylo dobrý tam dát odpich, proč se z něj ten masový vrah, který jezdí po světě dodávkou a řeže ženský, stal. Že stačí, že v dětství se vám na besídce někdo zasměje, protože neumíte zpívat, a to může být prvopočátek deprivace. Někde se to zakoření, vyklíčí a vyroste z toho masožravá květina.

Terminus by v říjnu oslavil deset let od premiéry, vy jste ale letos měli derniéru. Nechybí vám?

Teď to sice necháváme u ledu, ale myslím, že poslední představení to nebylo. Domluvili jsme se s panem principálem, že v rámci nějakého Kašparova návratu/comebacku/ flashbacku se to bude hodit.

Jaké to je, strávit deset let s takto specifikou postavou?

Musím říct, že jsem asi nikdy nic náročnějšího nehrál, i proto se to člověk snažil táhnout, co to šlo. Herecký život, jako každý jiný, je na některé věci poměrně krátký. A já si myslím, že je škoda opouštět dobrovolně něco, s čím se do konce života už nemusíte potkat. To mi říkal můj profesor Petr Kostka, že s dobrým divadlem se člověk potká jednou, maximálně dvakrát za život. Je to něco jako s láskou.

Takže vás to čeká ještě jednou!

Kdo ví. Je to o štěstí. Existuje spousta lidí, kteří se s láskou v tom pravém slova smyslu ani s divadlem v tom pravém slova smyslu nepotkají. Ačkoli si myslí opak. Ale není to jejich chyba, tak to prostě v životě chodí.

Jak na tu práci vzpomínáte?

Bylo to krásné. Se spolužákem Markem Němcem jsme strávili od prvního dne na DAMU doteď spoustu času. Známe se dobře, do morku kostí, tím pádem s ním práce jako s režisérem, a ne jako s kolegou, byla skvělá. On zná mé nedostatky a přednosti a podařilo se mu vytáhnout to nejlepší a za to jsem rád a děkuji mu za to dodneška. Posunulo mě to herecky někam jinam.

Kam?

S takovou prací se v jiných inscenacích jen tak nepotkáte. Když jsem později byl z něčeho nervózní, zhluboka jsem se nadechl a řekl si, že mám odehráno pět let Termina, tak proč bych měl být nervózní z něčeho, co nemá takový objem. Není nic těžšího a náročnějšího, než když čtyřicet minut stojíte v kuželu světla sám, s nepravidelným veršem. Pomohlo mi to se zdravým sebevědomím a sebedůvěrou.

Takže masový vrah vám pomohl k lepší sebedůvěře. To je roztomilý.

Je to tak, no.

Jak vypadá taková příprava na představení?

Text v hlavě je a bude tam vždy, i kdybyste mě dnes probudila o půlnoci. Ale je důležité najít si nějakou psychickou pohodu, aby vás to nerozhodilo během představení. Hlava musí zůstat v klidu, abyste pokračovala dál, když vám třeba vypadne slovíčko, aby nespadl řemen celému představení. A kdybych se na tohle vnitřně dostatečně nepřipravil, tak se ve mně začne odehrávat dialog sám se sebou, jestli jsem tomu věnoval maximum, ale to v tu chvíli nepotřebuji. Takže mám za těch deset let několik rituálů, které mi pomáhají.

Prozradíte jaké?

Někdy mi stačí tři dny, ale když je to po delší době, tak se připravuji i týden. To neznamená, že byste byla týden ponořená v textu, ale jsou to takové letmé okamžiky během dne, kdy se člověk nějak usebírá k tomu, že za týden má představení. Není to pevně dané, je to podle mého osobního pocitu, ale vím, že mě pak ta hlava podrží.

Já si to představuji jako „Proč seš, Láďo, zase takovej divnej?“ „Hraju pozítří Termina“.

Ne, myslím, že to vidět není, všechno se odehrává uvnitř.

Takže to na vás lidé zvenku nepoznají?

Myslím, že ne. Možná na začátku jo, to jsem z toho byl trochu vyjevený. Já vlastně v takových situacích, kdy by to na mně mělo být znát, tak si asi zalezu někam, kde nejsou lidi, a přemýšlím si nad tím sám. Rád chodím mezi lidi, rád se bavím v hospodě s obyčejnými lidmi. Ale dělám to tehdy, kdy na to mám sílu. Protože když dělám veřejně známé povolání, bylo by mi líto odbývat ty lidi. Já chci mít energii odpovídat na všetečné otázky a mezitím odpovídat na tu jednu, která se pořád opakuje, a to, jestli mě to neotravuje.

A neotravuje?

Ne. Dělám to dobrovolně. A když mě někdo pozná, tak to asi znamená, že dělám dobře svoji práci.

Takže vám nevadí, když vás lidi osloví?

Jsem rád, když si s nimi můžu popovídat. Když zjistí, že herectví, jak ho vnímám já, je obyčejné povolání. Někdy mají lidé pocit, že je to něco víc, ale já si to úplně nemyslím. Na večerním pivu po práci se naše povolání slévají, ať už tam sedím s pokrývačem, člověkem, co dělá v gastru nebo v jakémkoli jiném odvětví. Mé povolání je jen specifické v tom, že má v sobě veřejnou známost. Jinak každý děláme své řemeslo, jak nejlépe umíme, děláme ho rádi a myslím, že tak je to v pořádku.

Vy to hrozně zlehčujete. Naučit se všechny texty, to je přece fuška.

To je jako pro fotbalistu zavázat si tkaničku. Ještě to nemá se zápasem nic společného. Teprve po naučení textu nastupuje zkoušecí proces, kde se to snažíte dostat pod kůži a obhájit postavu. A právě tahle psychologie je gros herectví. Naučit se text je fajn, ale samo o sobě to ještě nic neznamená.

Jak přistupujete k tomu, že mají lidé tendenci herce škatulkovat podle jedné role? Volají na vás Jarmile?

Samozřejmě. Řekl bych, že je to dané tím, jak úspěšný ten seriál byl. Myslím, že Okresní přebor byl povedený, troufám si říct, že se stal jakýmsi kultovním seriálem. Jsem přesvědčený, že to je tím, že je jen jedna série a nešlo to do pokračování. A že to bylo téma, které je všeobecně v povědomí. Takže vás pak lidé oslovují Jarmile.

Je vám to příjemné?

Já to vzal tak nějak za své a nevadí mi to, vlastně se k němu dobrovolně hlásím. Dávám si ho i na dres Libereckého klubu. Jarmil 13.

Co vás teď pracovně čeká?

Chystáme se na představení o afázii (ztrátě schopnosti mluvit, pozn. aut.), které se bude hrát ve Viole, v půlce listopadu by měla být premiéra. Myslím, že jde o docela náročnou věc, která vzniká v inscenačním týmu Martina Kinská režie, Klára Cibulková, Anna Kameníková a já. Viola je divadlo starých mistrů a já k tomu budu přistupovat s tímto respektem.

To bylo divadlo, a filmy či seriály?

Natáčí se druhá série Krále Šumavy, další série Zlaté labutě a nějaký dobový kus, který by měl začít na přelomu roku. Nedobového nic, toho jsem si asi užil už dost.

LADISLAV HAMPL (1981)

  • Pochází z Liberce.
  • Ve filmu Úsvit ztvárnil roli podle předobrazu Jana Antonína Bati.
  • Kromě filmů se objevuje i v seriálech, například Zlatá labuť nebo Král Šumavy.
  • Vidět ho můžete v divadelních inscenacích Neperte se, prosím vás, Lov na losa, Burian a několika dalších
  • Hraje fotbal za tým Real TOP Praha, který se účastní charitativních zápasů.
  • Je bezdětný, rozvedený.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články