Cestování je pro většinu lidí spojené s dovolenou, s totálním relaxem a čistou hlavou. Pro vás je to ale práce. Co na ní máte rád?

To je jednoduché – jsem zvědavý člověk a dělá mi radost poznávat nové věci. A co si budeme povídat, když tohle máte v povaze, tak nakonec u cestování skončíte, protože to množství vjemů, které dostanete, je ohromující. Jsou tam nové vůně, chutě, lidi. Nové jazyky i příběhy… A to mě vždycky fascinovalo, a tak se za tím vším vydávám.

Zdroj: Youtube

A jak se stalo, že o tom i píšete?

Náhodou – cestoval jsem už v době svých studií žurnalistiky a jednou mě pozvali na rozhovor do Českého rozhlasu. Tehdy jsem mluvil o své pouti do Jeruzaléma a mezi řečí zmínil, že by se mi líbilo jednou o nějaké cestě napsat knihu. Rozhovor slyšela redaktorka z jednoho velkého vydavatelství a hned po odvysílání mi poslala e-mail, jestli nechci napsat knihu pro ně. Souhlasil jsem, protože jsem si řekl, že to bude fajn praxe. Prima věc si na vlastní kůži vyzkoušet to, co se učím ve škole. A pak se to nějak rozjelo a už mi to zůstalo.

Vy jste na školu šel s tím, že budete novinář?

Jasně. Původně jsem chtěl být právník a zároveň s tím jsem šel dálkově na mediální studia. Dopadlo to tak, že jsem se mnohem víc našel v těch médiích, takže jsem pak přestoupil na žurnalistiku do Brna. Tu jsem normálně dostudoval s vizí, že budu psát nebo pracovat v rozhlase. Pak došlo k tomu, že jsem ve svých dvaadvaceti napsal první knížku a ta se začala prodávat. Dokonce tak dobře, že mě to v tom mladém věku mohlo uživit. A tak jsem si řekl, že v tom budu pokračovat – dva roky po sobě jsem napsal dvě knížky, to znamená dohromady tři během tří let.

To je slušný výkon. Jak se vám to podařilo?

Zrovna jsem končil se studiem a začínal s cestovatelskými přednáškami. Ty jsem měl od října do dubna. V květnu jsem pak vyrazil na cestu a někdy během července se vrátil. Pak jsem dva měsíce jenom seděl a dvanáct hodin denně psal. Během září jsem měl rukopis hotový a začínali jsme s editací a korekturami. Výsledek, tedy knížka, pak vyšla v listopadu. Dneska mi to zní jako sci-fi, protože mi to trvá o hodně déle, zhruba rok… V každém případě jsem se chopil příležitosti, která se mi naskytla: nakombinovat koníček s povoláním. A hned jsem si stanovil jednu zásadu, že nikdy nebudu považovat ty svoje cesty do zahraničí za služební cesty. Vždycky to dělám tak, že nikomu neslibuju, že o tom napíšu knížku. Nedělám si předem žádné závazky. Dokonce jsem ani nepočítal s tím, že napíšu knížku o cestě do Santiaga, která vyšla teď v září. Jenom jsem tam chtěl jít po mnoha letech. Prostě si to zopakovat. Ale pak jsem tam potkal tak zajímavé lidi, že jsem se rozhodl, že něco stvořím.

Pokud vím, pouť do Santiaga de Compostela jste poprvé absolvoval v osmnácti letech a evidentně vás hodně ovlivnila…

To je pravda. Už v tom, že jsem tam vyrazil po maturitě, v době, kdy jsem byl přijatý na ta práva. A světe, div se, cestou jsem potkal velký množství právníků, kteří byli vyhořelí. Vyřízení z práce, kterou dělali třicet let. Na tu pouť si šli odpočinout a já jim tam s nadšením líčil, že se vydávám stejným profesním směrem jako oni. Všichni do jednoho mi to rozmlouvali! A to mě, samozřejmě mimo dalších zážitků, zasáhlo a určitě ovlivnilo.

Když se na to podíváme z hlediska věku: poprvé jste do Santiaga vyrazil v roce 2011 jako mládě, podruhé v roce 2021 už jako zkušený muž. Vnímal jste ten rozdíl?

Určitě! A to je taky důvod, proč se snažím na určitá místa vracet. Nechci jen přidávat další a další země. Já už vlastně většinu toho, o čem jsem snil, navštívil… A projít úplně stejnou trasu znovu po deseti letech mi přijde ohromně zajímavé. Když jsem šel do Santiaga poprvé, tak jsem dost uháněl a dělalo mi radost, kolik kilometrů denně ujdu. Těšil jsem se z toho sportovního výkonu. Z faktu, že ostatní předháním. Podruhé už to probíhalo přesně naopak – každý den jsem přicházel jako poslední. Všichni si mysleli, že jsem slabý, že se sotva plazím. Ale já ve skutečnosti posedával po kavárnách, bavil se s lidmi, kochal se a fotil. Prostě jsem si to užíval. A chodil jsem strašně pomalu. Poprvé jsem tu celou trasu šel 27 dní, teď asi 35. Fakt na pohodu.

Jaký dojem jste měl z ostatních poutníků? Byli spíš uzavření, nebo naopak měli chuť komunikovat?

To druhé, byli velmi sdílní. Roli v tom hrálo i to, že jsem se vydával po osm set kilometrů dlouhé trase, které se říká francouzská, protože začíná už u hranic Francie a vede celým severem Španělska. Projít ji zabere pět týdnů, což už je dost času na to se seznámit. Protože všichni putují podobným tempem, od začátku až do konce pořád narážíte na stejné lidi. Pět týdnů je navíc mnohem delší volno než běžná dovolená a lidé si ho dopřejí v určitých zlomových okamžicích – třeba dají výpověď v práci nebo jim zemře někdo z rodiny. Nebo odejdou do důchodu. Tudíž jsou jinak nastavení – chtějí si povídat, chtějí se svěřovat a sdílet. U Čechů je populárnější kratší portugalská trasa, která je taky prima. Z Porta ji jde stihnout za dva týdny, takže vám stačí běžná dovolená. Ale řekl bych, že kdo má k pouti nějaký fatální důvod, obyčejně volí delší trasu. Proto mi ta francouzská přijde taková povídavá.

Jen tak pro zajímavost, tu kratší portugalskou trasu jste někdy absolvoval?

Ano, šel jsem ji se svou tehdejší přítelkyní, dneska už manželkou. Šli jsme to v zimě, celou dobu pršelo, ale mělo to svůj půvab – krásná příroda, historická města, příjemní Portugalci, kteří jsou na tuhle tradici opravdu hrdí. Úplně stejně je tomu s tou hrdostí ve Španělsku. Lidé často bydlí ve městech, která vznikla právě díky téhle pouti. Třeba taková Pamplona byla docela malé městečko. Od jedenáctého století přes ni ale začaly proudit zástupy poutníků z celého kontinentu a byla to právě svatojakubská pouť, díky které je dnes Pamplona centrem regionu. Ale ono nejde jen o Portugalsko nebo Španělsko – všude po Evropě můžete najít směrovky, které vás do Santiaga nasměrují. Třeba jste v Kodani a najednou narazíte na žlutou šipku…

Je pravda, že jste řadu cest podnikl se svými rodiči?

Ano. Začalo to už dávno, vlastně v těch mých osmnácti, kdy jsem se vrátil ze Santiaga. Mluvil jsem o tom tak nadšeně, že se tam o rok později vydali taky. Nu, a cesta se jim líbila natolik, že si ji zopakovali už třikrát. Rodiče jsou z generace, pro kterou bylo cestování mnohem složitější než pro tu moji. A tak v posledních letech všechno dohánějí a já se jim v tom snažím pomáhat. První společnou výpravu jsme podnikli v roce 2018, kdy jsme se vydali na trek do Nepálu. Ukázalo se, že nám to spolu jde, a tak od té doby každý rok něco naplánuji. Letos jsme například byli ve Francii a Itálii, vloni v Namibii a Botswaně. Super je to v tom, že trávíme čas spolu a nic nás nehoní. Pro mě osobně to má až dojemný rozměr – třeba když jsme se plavili po řece Okavango, věděl jsem, že se tátovi plní životní sen. Najednou zažíval něco, o čem do té doby jen četl v dobrodružných románech. Podobné to bylo, když jsme spolu putovali kolem Annapurny a pozorovali osmitisícovky všude kolem nás. Je hezký, že to můžeme prožívat společně. Jinak se zas tak často nevidíme.

K hádkám nedochází? Jste přece jenom jiná generace.

Už mám určité rituály, jak takové situace zvládnout. Když to vypadá, že dojde ke střetu, tak jeden z nás naprosto záměrně nabídne pěstičku coby symbol míru a tím je to vyřešené. Samozřejmě párkrát jsme to nestihli a trochu se chytli, ale nic dramatického. Jsme rádi, že jsme spolu. Zkrátka rodina na výletě.

A je to asi fajn protipól proti vašim sólovým cestám.

Je pravda, že mně to cestování začalo prorůstat do těch běžných věcí, které přináší život. Například svatbu jsme měli v Portugalsku v Sintře. Domluvili jsme se naprosto spontánně měsíc předem a vzali se na pláži jen ve dvou, bez hostů. Při západu slunce… Veselku pro přátele budeme mít příští rok, ale svatbu jsme si užili jenom spolu. Sice to stálo trochu papírování a na uznání oddacího listu z Portugalska jsme čekali dva měsíce, ale i to je součást zážitku. Máme krásné fotky a především – celý den jsme si mohli užít jenom spolu. Trochu jsme se báli, co na to řeknou naši blízcí, všichni ale měli jenom radost. A překvapilo mě, kolik lidí řeklo, že by to chtěli stejně. Za nás to mohu vřele doporučit!

S rodiči cestujete jednou za rok, s manželkou vás čeká víc společných cest. Už jste na život i cestování dva…

Řeknu to takhle – je jasný, že cestovat nebudeme donekonečna. Je prima využít všechno, co vám aktuální věk nabízí. My jsme ve fázi, kdy ještě nemáme závazky, takže si můžeme dovolit jezdit pryč. Ovšem za pár let se to změní. Už jen tím, že snad přijdou děti… Já ale věřím tomu, že i tak budeme jednou nohou na cestách. Mluvili jsme třeba o tom, že bychom s dítětem rádi projeli Spojené státy. V karavanu, na pohodu a bezpečně. Výhodou je, že moje žena je učitelka, takže můžeme vyrazit o prázdninách. Mimochodem, právě studuje doktorát a občas vyráží někam na stáž, tak s radostí jezdím s ní. Nedávno jsme byli v Helsinkách a bylo to moc fajn.

Dostal jste se na cestách někdy do situace, kdy jste se bál o život?

To víte, že ano. Strach člověk občas má v odlehlejších zemích, ale není to o tom, že by mě někdo ohrožoval. Spíš je jasné, že kdyby se vám něco přihodilo, do nemocnice je to daleko. Ale v praxi, v realitě jsem se se žádnou velkou hrozbou nepotkal. Ono je to hodně dané tím, že se tomu snažím vyhýbat. Vždycky jsem si vybíral bezpečné země, v riziku si nějak nelibuji. Ale často se mi stávalo, že jsem se někde ztratil. Nejhorší to bylo v Číně – neměl jsem mapu ani data v mobilu, čínským nápisům jsem nerozuměl… Pak jsem se za pomoci kompasu vždycky nějak vymotal. Nebo jsem šel z České republiky pěšky do Říma a spal, kde se dalo. No a jednou jsem nocoval za jedním supermarketem, a když jsem se v noci vzbudil, zjistil jsem, že ke mně čuchá velký německý ovčák. A že jsme tam spolu zamčení v takové ohrádce – hlídač ho tam pustil a nevšimnul si, že tam někdo leží. Byla to samozřejmě moje chyba, vybral jsem si špatné místo. Navíc se bojím psů, takže jsem si to fakt užil. Zůstal jsem ležet a modlil jsem se, aby mi to zvíře nic neudělalo. Naštěstí mě ovčák jen očichal a odběhl stranou. Jistě vás ale nepřekvapí, že do rána už jsem neusnul.

Když jsme u těch věcí, které dokážou člověku znepříjemnit život, tak se musím zeptat na váš tinnitus. Jak jste k němu přišel?

Asi vás to pobaví, a to hlavně vzhledem k tomu, jak jsem říkal, že nevyhledávám nebezpečné situace. Pískat v uších mi začalo poté, co mi někdo blízko hlavy vystřelil z brokovnice. Stalo se to v Turecku na oslavě konce postního měsíce ramadánu. To na každé vesnici hraje hudba, hoduje se a tancuje. Já zrovna byl v dost odlehlé oblasti, kde se kromě toho taky střílelo do vzduchu. Tuším, že to v Turecku není úplně běžné, já ale vždycky měl dar se ocitnout u neobvyklých věcí. Když jsem se ráno po večírku probudil, pískalo mi v obou uších. Pískání už nikdy nezmizelo, ale abych řekl pravdu, moc jsem to tenkrát neřešil a rychle si zvyknul. Byl jsem mladý, každý večer jsem chodil ven a skoro nikdy nebyl v tichu. Ale pak jsem v únoru 2020 navštívil jednu akci, kam někdo jako překvapení pozval bubeníky, a já bohužel neměl špunty do uší. Musel jsem ale jít na pódium, takže jsem nemohl utéct. Ráno jsem se probudil a bylo mi jasné, že se mi pískání hrozně zhoršilo. Snažil jsem se s tím dělat všechno možné, ale nic nepomohlo. Krátce nato přišel covid a já trčel v tichu domova. Bez kontaktu s kamarády, bez různých zvuků a vjemů, které by to utlumily.

Jak jste na tom dneska?

Nějak jsem se s tím vypořádal. Není to úplně dobrý, ale zvyknul jsem si. Ale na to covidový období vzpomínám nerad, to byl fakt extrémně nepříjemný kus života. Nosil jsem naslouchadla, do kterých jsem si pouštěl šum, abych ten tinnitus nevnímal. A do toho trpěl úzkostmi, když jsem si je měl večer vyndat a jít spát bez nich jen s tím zvukem v uších… Prostě blbý.

To znamená, že když jste se vydal na tu svoji pouť do Santiaga, měl jste naslouchadla s sebou?

Jasně, bez naslouchadel ani ránu. Ale pak shodou okolností došlo k tomu, že přestala fungovat a já se musel obejít bez nich. To byl velký zlom. A k dalšímu došlo, když jsem na té cestě potkal jednu slečnu. Povídali jsme si, já jí vyprávěl o svých problémech s ušima a o tom, jak se s tím peru a hledám na té cestě určitý vnitřní klid. A ona mi řekla: „No vidíš, já jdu do Santiaga, protože mám roztroušenou sklerózu a příští rok už bych to nezvládla.“ A pak dodala: „Já si myslím, že problémy, který se časem zlepšují, jsou zanedbatelný. Skutečné problémy jsou ty, který se časem zhoršují.“ A to mě zasáhlo a pomohlo se mi s tím vyrovnat. Ten zvuk v uších mě v posledních dvou letech štvát nepřestal, ale přijal jsem ho jako součást svojí existence.

LADISLAV ZIBURA (31)

  • Rodák z Českých Budějovic, na Karlově univerzitě získal titul bakaláře z mediálních studií, poté stejný titul na žurnalistice Masarykovy univerzity v Brně.
  • V roce 2015 mu vyšla první kniha s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Dnes jich má na kontě celkem šest (ta zatím poslední s názvem Všechny cesty vedou do Santiaga vyšla letos v září).
  • Během podzimu jezdí po republice s cestovatelskými přednáškami – celkem ho čeká 35 zastávek.
  • Je ženatý a žije v Praze.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články