Moc gratuluji ke kulatým narozeninám. Dočetla jsem se, že vašemu roku 1954, se říká rok uvolnění. Po těžkých letech začali lidé konečně víc žít, začalo se tančit, začaly se otvírat parky oddechu. Narodilo se 269 769 dětí a vy jste jedno z nich. Čtrnáct let vám bylo v roce 1968. Třicet pět, když byla revoluce...

To jsou tedy milníky!!!

Navíc z dnešního pohledu jste „valentýnské“ dítě, na vaše narozeniny se slaví i svátek zamilovaných a trošku vám je vzal.

To je pravda, ale teď se mi to hodí, protože jak jdou roky, slavím spíše Valentýna, je to vlastně taková narozeninová kamufláž, jak si nepřipouštět běžící čas. Nejdřív jsem si tedy tento svátek prolustrovala, abych poznala jeho historii. No a slavit ho jako stále zamilovaná… proč ne?

Zdroj: Youtube

Tak se jmenuje i vaše úplně první album, které teď znovu vydává Supraphon jako vzpomínku na vaše začátky.

Přesně tak. Jde o LP a CD (to obsahuje i přidané kytarové, méně známé, bonusy, pozn. aut.) a jmenuje se Zamilovaná. Pro mě bylo toto album důležitým milníkem, kdy jsem se jako klasická kytaristka mohla představit širšímu publiku také jako zpěvačka. A tato „dvojkolejnost“ mi už zůstala a pokračuji v ní i nadále.

Jak vzpomínáte na dětství v 50. letech?

Já jsem měla bezvadnou rodinu, mámu i tátu. Samozřejmě jako v každé rodině ani u nás nebylo všechno vždy růžové, naši museli řešit spoustu závažných věcí, ale mně i bratrovi vytvořili láskyplné prostředí. Speciálně naše maminka!

Ta měla neuvěřitelnou schopnost rodinu zorganizovat. Vždy bylo navařeno, vypráno, uklizeno a přitom měla svoji práci, učila hudební výchovu, a vztah našich byl typickým modelem partnerské rovnoprávnosti. Což moc oceňuji a i zpětně ji za to obdivuji. Bohužel odešla velmi brzy a moje dcera tak babičku Blanku nezažila.

Myslíte si, že byste se k hudbě dostala, i kdyby maminka hudební výchovu neučila?

U nás se hudbě různým způsobem věnovala téměř celá rodina. Ke kytaře mě přivedl můj strýc, maminčin mladší bratr Vláďa, který k nám často chodil a já ho velmi milovala. Hrál už tenkrát jako kluk v orchestru a byl to právě on, kdo mě učil první akordy.

Kytara byla opřená u nás o stěnu, tatínek na ni často hrál, k tomu krásně zpíval. Někde psali, že byl operním pěvcem, ale není tomu tak. Byl výborný divadelní herec, například v Pardubicích, kde byl dlouho v angažmá, exceloval.

Já jsem tam často bývala o prázdninách u babičky a dědy a on mě do divadla brával. Tu vůni šminek, divadelní šatny a jeviště mám stále pod kůží. A i maminka byla velmi muzikantsky nadaná, tak nějak přirozeně.

Na kytaru se doprovázela při hodinách hudební výuky a byla i proto velmi oblíbená. Tenkrát se totiž obvykle při výuce používal klavír nebo housle. Tak není divu, že kytara byla pro nás všechny nástroj číslo jedna.

Bylo pro vás proto snazší vydat se uměleckou cestou?

Víte, já věřím na osud a věřím, že jsem to prostě měla dané, že bych se k hudbě dostala tak jako tak. Nechci ale rozhodně úlohu rodiny nijak zmenšovat, protože díky zázemí to tak přirozeně vyplynulo.

Ale podle toho, co vím o sobě a o svých minulých životech, si jsem jistá, že bych se ke strunnému nástroji dostala případně i později.

Vy věříte, že tu nejsme poprvé, že?

Ano, to věřím.

Čím jste byla v minulých životech?

Vším možným, teď si to už nevybavuji, ale bylo velmi zajímavé se do minulých životů díky regresi podívat. Podstoupila jsem tuto metodu ze zdravotních důvodů a moc mi to pomohlo.

Myslím si, že by tyto metody měly být už samozřejmou součástí medicíny. Není to žádná duchařina. Naopak duše je součástí našeho těla a já jsem velký propagátor toho, aby se lékaři nezaměřovali jen na fyzično a nepodceňovali propojenost duše a těla.

Pomalu se o tom začíná mluvit, ale já už to takto vnímám mnoho let. Oslovilo mě to právě v době, kdy mi tak brzy odešla maminka, což je běžné. Často je podnětem nějaká tragédie nebo zážitek, který se vám vtisknul bolestně do podvědomí.

Začala jsem na sobě duchovně pracovat, promítlo se mi to i do muziky, do cítění, do toho, jaké texty chci zpívat. Proto textaři byli většinou lidé mně velmi blízcí, museli mě znát.

Vaše texty mají hloubku, to například váš dvorní textař Zdeněk Rytíř uměl jako málokdo...

To máte zcela pravdu. O povrchní texty jsem nikdy nestála. Zdeněk byl velmi vnímavý, zábavný, šla z něj velká moudrost. A byl i skvělý muzikant, což při společné tvorbě hodně pomáhá.

V jedné větě dokázal konstatovat vše podstatné, a dokonce se stávalo, že se mi začaly dít věci, které on předtím v textech napsal. Věřte mi, že bych si s ním teď o tom moc ráda popovídala, kdyby to šlo.

A jsem moc ráda, že mám od něj velkou banku textů, které jsou nadčasovými příběhy, kde nechybí pointa, emoce a já je pořád s chutí zpívám. Mohu na nich stále interpretačně pracovat a publikum je vyžaduje.

Kdy vás oslovila klasická hudba?

Ke klasice jsem byla vždy vnímavá. Jako dítě jsem s velkým zájmem sledovala výchovné koncerty Leonarda Bernsteina, které běžely občas v televizi. Měl úžasné charisma, byl to skvělý dirigent, skladatel a pianista.

Jeho West side story miluji. Byl to vlastně ve své době iniciátor toho, jak propojovat různé styly, klasiku nevyjímaje. A první kytarový zážitek? To si pamatuji naprosto přesně.

Byla jsem v Rudolfi nu na kytarovém koncertě Juliana Breama, což byl vynikající anglický hráč na loutnu a kytaru, a tam mě to úplně zasáhlo. Ve 14 letech.

Tehdy jsem si řekla, že bych chtěla dělat zkoušky na konzervatoř. Do té doby jsem spíše tíhla ke studiu jazyků, zároveň mě bavil i tanec, a kytaru jsem vnímala spíše jako nástroj doprovodný.

Co považujete za zásadní okamžiky nebo milníky ve svém životě? Kdy se psala historie Lenky Filipové?

Já to už tolik neřeším, ani se moc nevracím do minulosti. To ale neznamená, že se občas neohlédnu a nevezmu si z některých zážitků ponaučení. Mnohé nám totiž zasahují právě do té duše, takže je potřeba se k některým občas vrátit, pochopit je a podobně. Ale dál se v tom nehrabat, to pochopení mi stačí.

Abych ale odpověděla na milníky, určitě jich bylo víc. Ač se to možná nezdá, jsem hodně rozprostřená na více zájmů. Jeden základní je muzika. Ale jsem taky velmi pečlivá máma, jsem opravdu rodinný typ.

To se to pak ve mně někdy mlelo a hledala jsem ve vzpomínkách na maminku radu, jak to vybalancovat. Je to těžké, když si s ní už nemůžu popovídat.

Chybí vám dodnes, že?

Řeknu vám to upřímně a myslím, že mě spousta žen pochopí... Když máte dítě a vaše maminka už tu není, tak vám schází o to víc. Nutně potřebujete pomoct, poradit a podobně.

A když pak na ulici třeba vidím dvě ženy, mámu s babičkou, a s kočárkem, tak upřímně závidím, a to závistivý člověk nejsem. Moc bych si to byla přála také zažít.

Nedávno jsem mluvila s vaší dcerou Lenny, která o vás krásně mluví. Vy jste si, když se narodila, dala i pracovní pauzu. Právě proto, abyste mohla být jen mámou.

Já jsem hlavně byla přešťastná, že vůbec došlo k tomu, že jsem se mámou stala. O obě role v životě jsem moc stála, být kumštýřkou i mámou.

Je těžké dát si pauzu v branži, kdy na váš post populární zpěvačky čekají stovky jiných frontu?

Já jsem si pauzu dala dokonce vícekrát, někdy dobrovolně a někdy nedobrovolně, třeba kvůli zdraví, ale vždycky jsem se nakonec zmátořila a vrátila.

Jaké bývají ty návraty?

Těžké, vždy velmi nesnadné. Ono se o tom špatně mluví, mně určitě, nejsem svěřovací typ. Když nejsem v pohodě, tak si někam zalezu, vyřeším to a pak teprve mohu fungovat.

Jak to myslíte?

Mluvím teď o živých vystoupeních, kdy je pro mě důležité rozdávat lidem kolem sebe pozitivní energii, a ne je zatěžovat. Takže si to prožívám sama, pracuji na sobě a dám si tu zmíněnou pauzu.

Moc mi pomáhá kytara, ta mě vždy ze všeho vytáhla. A můj táta to věděl! Kdykoli jsem chtěla od kytary někam odběhnout, a že jsem měla i bláznivá léta, tak mě vždy přikoval zpátky na zem a říkal: „Ty jednou budeš té kytaře líbat kolíky!“

Měl samozřejmě pravdu. Při každém sešupu, který se mi stal, ať byl zaviněný mnou, nebo mi ho prostě dal osud jako velkou zkoušku, kytara mi pomohla.

Ve kterých chvílích?

Když jsem bláznila a utíkala za kluky, protože já byla zamilovávací typ. Nebo když jsem chtěla být herečkou, vždyť jsem s tátou v divadle strávila dětství.

Chtěla jste tehdy zkoušet nové věci?

Držet mě u kytary určitě rodiče nemuseli, já jsem u nástroje seděla ráda a dobrovolně. Ale ona je klasická kytara opravdu náročný nástroj: chce to hodiny a hodiny cvičit, abyste ji dokonale znali a mohli interpretovat s lehkostí i těžší technické pasáže a přitom si to užívat.

A když jsem poprvé jako studentka konzervatoře vyjela s Brněnským rozhlasovým lidovým orchestrem do Ameriky, tak mě ten západní svět okouzlil natolik, že jsem doma tvrdila, že přestávám hrát na kytaru. Nedivte se, bylo mi sedmnáct a pro holku z Československa byl tento zájezd šokem.

Nakonec vás kytara ale nepustila...

Naopak, vždycky mě usměrnila a dala mi řád. Introvert ve mně si užívá hodiny v klidu u nástroje, můj druhý protipól je pak jeviště.

Tam to můžete pustit.

Přesně tak! Ale jedině, když jsem dokonale připravená, abych mohla hrát bez not, musím to mít pod kůží...

Užíváte si pak i kontakt s fanoušky?

Ano, určitě. Energie, která během koncertu vzniká mezi vámi a publikem, je někdy úplně hmatatelná, magická, léčivá. Já navíc po koncertě mám jako zásadu, že podepisuji.

Viděla jsem to na koncertech Karla Gotta, kam jsem byla pozvaná jako jeho host ještě za studií, a Karel byl v tomhle neuvěřitelný. Jeho přístup k publiku jsem obdivovala a snažím se už léta tento rituál také dělat.

Možná i proto se lidé za vámi vracejí?

Možná. A mají můj obdiv, že trpělivě čekají třeba hodinu ve frontě, protože to někdy trvá, já si totiž ráda povídám. I když je to mnohdy energeticky těžší než koncert samotný. Ale je to pro mě velmi důležité, jako pro muzikanta i jako pro člověka.

Vyzvídám a zjistím tak, že někdo přišel opakovaně a někdo naopak poprvé, což mě taky překvapuje, protože koncertuji hodně. V minulosti jsem jela i 30 koncertů měsíčně, dvojáky apod. Takže mám dojem, že už jsem všude hrála…

To muselo být neskutečně náročné.

Já bych řekla, že koncerty jsou sportovní disciplína.

K jakému sportu byste je přirovnala?

Asi k tenisu. Je to náročné, a to i na nervovou soustavu. Jste tam sami za sebe, někdy se až tak nedaří třeba vinou akustiky, počasí nebo vás trápí nějaká indispozice. A právě v těch náročných chvílích mi pomáhá rutina, to řemeslo, které nikdy nesmí jít „pod lajnu“ a pak vás vždycky podrží.

Jaké máte ráda publikum?

Vnímavé, které reaguje. To umí třeba Francouzi nebo Italové. Vítají vás potleskem, když poznají písničku, dají to najevo. A já moc ráda i podle atmosféry v publiku měním během koncertu repertoár, to už kolegové vědí.

I proto mám raději koncerty v divadlech, kostelích, hradech a zámcích, kde si můžu dovolit improvizaci, než ty velké, kde je všechno přesně naplánované, je za mnou promítání, světla nastavená podle playlistu a nesmí se nic měnit.

Je nějaká písnička, která nesmí nikdy chybět, bez které by vás posluchači nepustili domů?

Je jich víc. A já už to za ty roky znám, takže dávám vždy ten základ, aby diváci nebyli zklamaní. A stejně mi pak u podpisů „vyčtou“, že tu jejich jsem nedala. A to mám koncerty opravdu dost dlouhé, skoro dvě hodiny.

Jsem taková nesundatelná, když jsem na vlně euforie. Já i kluci muzikanti jsme vždycky na konci zpocení a utahaní, ale všichni jsme šťastní. Teď právě připravujeme od března opět pravidelné koncerty každý měsíc v Čechách, na Moravě i Slovensku.

Co o vás říkají vaše písně? Samotní, nejsme nic. Je to něco, co vás vystihuje? Potřebujete mít okolo sebe svoji smečku?

Absolutně. David Solař, autor hudby k této písni, je velmi citlivý klasik a s textařkou Kateřinou se přiznali, že mi písničku, titulní píseň k seriálu Kukačky, vlastně psali na tělo. A protože je to rodinný seriál, přizvali jsme dceru Lenny.

Písnička funguje na sítích jako klip, má asi tři miliony zhlédnutí a má i bezva ohlasy na koncertech. Emoce v ní jsou hodně silné, i proto asi funguje, dnešní doba totiž emoce postrádá.

Co Toulavý valčík? Tanec vám blízký byl, ale co toulavé boty, nasazujete je ještě dnes?

Byla jsem v hodně zemích díky své profesi a ráda cestuji. Jsem jazykově vybavená a jsem ráda, když můžu jet s lidmi, které mám ráda, to je pro mě zásadní. Nejsem samotářský typ, ale neocením velkou partu, kde neví levá ruka, co dělá pravá.

Jenom blázni se radujou?

Bezvadný text od Gabiny Osvaldové na muziku Michala Pavlíčka.

Je podle vás bláznovství radovat se a užívat si radosti života, nebo jste spíš typ, který si říká, že se určitě něco pokazí...

Musela jsem se to učit. Byla jsem přesně taková: „Aby se to náhodou...“. Však i naši rodiče byli takoví opatrnější, nechtěli nic zakřiknout.

Tisíc způsobů, jak zabít lásku. Co podle vás lásku zabíjí?

Nejde o lásku jen k jednomu člověku, ale obecně o schopnost vyjádřit emoce, obejmout, být kontaktní. To nám chybí a to lásku zabíjí. Pamatuji, jak jsem kdysi přijela z Francie a každého jsem tenkrát objímala a líbala na obě tváře. Pro ně je to přirozené, o mně si všichni mysleli, že je balím.

Nebo se podívejte na temperamentní Italy, kteří se při setkání divoce objímají a mně se to líbí. Lenny mi dokonce říká, že jsem se špatně narodila, že jsem v podstatě cítěním Jižanka.

Vaše dcera je více než nadějnou zpěvačkou mladé generace. Co mají dnes mladí snazší a co těžší oproti vám?

Mohou cestovat, mohou komunikovat a až na covid je ta doba relativně klidná. Jejich překážkové období teprve asi přijde. Pak se ukáže, jestli je problémy odradí, nebo dokážou vytrvat a budou mít energii na jejich překonání.

A nevýhody? Že je všeho moc, velká konkurence a je těžké se orientovat a tudíž prosadit. Já jsem ale ráda, že máme na čem stavět a že si můžeme navzájem pomáhat a ovlivňovat se. Podle mě je moc důležitý, a vždycky byl, generační dialog.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články