Rozchechtaná, mírně baculatá, trochu drzá holka, naivní podle zákonů mládí. Tak si Lenku Kořínkovou pamatuju z filmů před lety. Z Lásky, Holek z porcelánu, Pomerančového kluka, Léta s kovbojem, Radosti až do rána, Ženy pro tři muže nebo z Jak svět přichází o básníky. To byl její poslední film, než s mužem emigrovala do Austrálie. Teď je tady. Napořád. O sedm kilo lehčí, o osm let starší. Holčičí, pihatá, s medovými delšími vlasy a ofinou přes světlé obočí.

Zdroj: Youtube

Prý jasná provokace…

Proč vlastně odešla a proč se vrátila? Hledala lepší bydlo a zklamaná se chytá aspoň toho, co ji můžeme doma nabídnout, odhadl ji kdosi. Důvodem opuštění vlasti byla však tísnivá atmosféra, jakou dobře pamatujeme, a také bojkot její hudební skupiny, kvůli Lenčině faux pas při sešlosti k výročí Lidic. Nevěděla před koncertem, že právě vzpomínají na vypálení vesnice, přihnala se do kulturáku jako velká voda a do mikrofonu vyslovila osudné – „Lidi, vás tu je, co slavíte?“ Následoval „kobereček“ na agentuře a jasná informace, že do půl roku jako skupina končí. Stalo se. Najednou se kolem nich ustálilo divné ticho a muž muzikant byl několik měsíců bez práce. Vrchol všeho byl, když natočila písničku s názvem „Někde tu straší“. Prý jasná provokace.

Související články

Nos nahoru jsem fakt nenosila

Sbalili na zájezd do Rakouska a věděli, že je jednosměrný. Za devět měsíců jim tam vyřídili formality k vystěhování do Austrálie. Jakýsi krajan, snad prý číšník, pak tvrdil v naší televizi, že Lenka jela dělat do Rakouska hereckou kariéru, ale propadla. Přesto chodila s nosem nahoru, v jedněch šatech a považte, štítila se práce. „Já ho chápu, potřeboval si zachránit kůži, když se vrátil z emigrace, ale bylo to jinak“, pohodí Lenka energicky hlavou, až se jí rozhoupou modré náušnice. „To víte, že jsem neměla velkou garderobu, když jsme jeli na týden. Netoužila jsem ale v Rakousku hrát, byla jsem ze všeho unavená. I když mě upozornili, že v Austrálii herečkou nebudu, chtěla jsem tam žít s mužem pěkně v klidu, hezky, vesele, upřímně. Nos nahoru jsem opravdu nenosila, práce se nebojím, v Sydney jsem dělala jeden čas i uklízečku. V Rakousku jsme se netoužili usadit, proto jsme ani nežádali o pracovní povolení.“

V letadle tam jsem nebrečela

„Strašně jsem se těšila na nový život a konec nesvobody. Vyzbrojená jen nadšením, bez znalosti angličtiny. Po dvou letech a usilovném učení mi to stačilo na běžnou domluvu. Zpočátku jsem se bála telefonu, nerozuměla jsem slovům, zkresleným dálkou. Uklízela jsem, stála u kasy v samoobsluze, (tam pokladní nesedí). Spočítat nákup, přidat vlídné slovo, úsměv a u toho být krásně upravená je osm hodin denně v jednom zátahu fuška. Chovat se jako některé prodavačky u nás, šla bych si jednou pro napomenutí, podruhé pro výpověď. Vypracovala jsem se na kontrolora cen a dělala jsem i administrativu. Byli smutní, když jsem dávala výpověď, neboť jsem pracovala dobře. Lidé si tam slušného místa váží, nikoho nenapadne schválně marodit, poflakovat se venku v pracovní době. K současným obavám z nezaměstnanosti u nás bych jen podotkla, že není proč se strachovat, kdo něco umí, je pilný a schopný, neztratí se. V Austrálii byl nezaměstnaný jen ten, komu se nechtělo pracovat.“

Vadil jim cizí přízvuk

„Moc se divili, když jsem jim řekla, v kolika českých filmech jsem hrála, proč jsem takový džob opustila. Kdo má v Austrálii tolik rolí, je hvězda. Jejich povědomí o poměrech u nás doma bylo ovšem mlhavé. Tušili jen, že jsme země v Evropě a vládne tu komunistický režim. Získat angažmá jako cizinka v jejich filmech a televizi je pracné, mnohdy nemožné. Točila jsem asi čtyři hrané věci, nějaké reklamy a dost. Vadil jim cizí přízvuk, není zvykem cizince dabovat. Česká herečka Dáša Bláhová, žijící také v Austrálii, s níž jsem se jednou setkala, řekla v interviewu, že je donutila, aby si na její akcent zvykli. Hrála v televizním seriálu a v divadle. Ale já nechtěla nikoho nutit nebo sedět doma a čekat, až mi milostivě nabídnou roli stavěnou na cizinku.“

Australanům se líbily moravské lidovky

„A tak jsem se s mužem soustředila na hudbu. Tam přízvuk nevadil a muzika mě bavila vždycky. Naučila jsem se hrát na klávesy, muž na kytaru, já zpívala. Vystupovali jsme tak často, až nás to už trochu přestávalo bavit, neměli jsme čas zkoušet nové skladby a tvořit. Moc se jim líbily moravské lidovky v naší úpravě, taky písničky českých kamarádů s nově napsanými anglickými texty. Když jsme chtěli vydat desku, největší australské nahrávací společnosti měly zájem jen o rock'n'roll a ten jsme tehdy natáčet nechtěli. Rozhodli jsme si udělat si elpíčko sami, v Londýně, a taky hrát v Evropě. Že se však do ní, domů, vrátíme natrvalo, to nás nenapadlo. Je to krásné.“

Pohled do očí a bylo jasné, že balíme

„Australané mají neobyčejnou národní hrdost, neumějí si představit, že by opustili vlast. Asi proto nám fandili, když jsme se rozhodli pro návrat, byť i do horších ekonomických podmínek, ale do svobody. Sledovali jsme s mužem v televizi, co se děje, změny v Maďarsku, NDR a prosili před obrazovkou vyšší moci, aby je zařídily i u nás. A když přišel listopad, nemuseli jsme se s mužem domlouvat, jen jsme si koukli do očí a bylo jasný, že balíme.“

Návrat domů

Lenka opustila Sydney, působící v centru jako malý New York, jinde jako velká vesnice se statisíci rodinných domků v malebných mořských zálivech. Rozloučila se se svítivě barevným cucubarrou, který ji ráno budil chechtáním za oknem, s roztomilými medvídky koala v parku a s klokany (ty ovšem viděla živé jen v ZOO). Nechala tam cesty s reklamní kosmetickou firmou, lety štíhlými letadly, spaní v nádherných hotelích, s úžasnými výhledy na moře.

Co nám můžou závidět?

Rezavý psík v bytě u příbuzných, kde Lenka pro začátek bydlí, se ovinul kolem nohou, usnul a neslyšel další líčení. Příroda je tam prý kouzelná, vzduch křišťálový, a přesto jsou strážci ekologie ve střehu. Sem tam se najde podnik, který vypustí až na pláž odpady. Greenpeace se pak zasadí o napaření několikamiliónové pokuty v dolarech. „Tak to má být,“ souhlasí Lenka. „Bála jsem se po příletu domů pořádně nadechnout. Ale při procházce Břevnovem, na Markétě, jsem cítila dokonce stromy. Ještě nejsme odepsaní, hlavně, že už se říká pravda, jak na tom se vším jsme. Bude to trvat, ale určitě se dočkáme nápravy. Nejen vzduchu. Do ekonomické prosperity Austrálie máme daleko, ale něco nám mohou závidět už teď. Galantnost mužů. A třeba i českou kuchyni.

Jedí pořád dokola maso s hranolky s pálivou omáčkou, příjemný je jedině kopec zeleniny ke všemu. Když ochutnali moji svíčkovou, vepřoknedlozelo nebo smažený květák, stala jsem se pro ně bohyní. Sama jsem v horku navykla střídmé, téměř vegetariánské stravě. Nakupovat každý den jídlo se u nich nenosí. Přijedete autem do skvěle zásobeného obchodu, naložíte ho týdenním nákupem a doma naplníte lednici a mrazák. Obyvatelka domku má přitom zřejmě pocit, že si jen tak vyběhla na zahradu a objeví se v samoobsluze klidně v natáčkách, muž u benzínky vystoupí z auta v pyžamu. Abych nezapomněla, závidí nám kulturu a tradice, Evropa je pro ně pojem. Když jsem vyprávěla, jak se u nás pořádají koncerty v krásných kostelích, kolik máme knihoven, děl, schopných filmařů, jaký výběr hudebních stylů, že na každém kroku potkáte památky, užasli.“

V zrcadle stejná, uvnitř jiná

„Po návratu jsme v Ruzyni čekali na kufry a zřízenec povídal: „Já jsem ještě unavenej po revoluci, zatímco oni si tam žili. Tak co tady otravujou?“ A dával nám znát, že si na bagáž pěkně počkáme. Moje naučená zdvořilost k zákazníkům a lidem vůbec se bouřila. Byl to náraz. Co když tu bude všechno tak nepřátelské? Ale to už jsme viděli za přepážkou rodinu. Pobrečeli jsme si a jeli na Moravu, do mého rodiště Opavy, za tátou a bráchou. Tetičky pekly buchty a pořád, jaká že jsem hubená, známí koukali - je to ona? Prý jsem se nezměnila. Ale vím, že jsem jiná.

V Austrálii jsem se naučila spoléhat na sebe, znát své profesní schopnosti. Víc si vážím života, zdraví, lidí. Kdysi jsem považovala mnoho věci za samozřejmé, dnes je mi jasné, že si vše musím zasloužit, pracovat na sobě. Mám v Praze už agenturu POP & ROCK CENTRUM, v čele s muzikantem a kamarádem Oldou Říhou. Mají mě na starosti jako herečku a i zpěvačku. Co bych ráda? Aby lidi byli na sebe hodní, nezáviděli si a chápali se. Aby se k tomu pěknému, co si představujeme do budoucnosti, nepromračili a neprobrblali. Protože to pak i cukr zhořkne.“

Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta