Lenko, stala jste se kmotrou knihy Sukničkářky. Jak se vám kniha líbí?
Moc. Zatím jsem ji nedočetla do konce, ale každý ten ženský příběh je neskutečně inspirující. A myslím si, že je pravda, že žena pod sukní často skrývá neuvěřitelné příběhy a různé 13. komnaty. Pro mě je vždycky obdivuhodné, když poslouchám příběhy z běžného života mých kamarádek a kolegyň. Utvrzuje mě to v tom, že žena má neskutečnou vnitřní sílu a dokáže se poprat s mužským světem a vůbec společností mnohem více, než si mnozí myslí.
Jaká je vaše 13. komnata?
To si nechám pro sebe. Každý máme nějakou a to by pak nebyla 13. komnata. Ale spíš mě baví koukat se na sebe samu s přibývajícím věkem a také nadhledem, jak ta mysl s tou zkušeností dokáže člověka lépe formovat a zpracovávat různé krize, traumata či pohnuté příběhy s větším pochopením. Zjišťuji, že to, co mi vždycky říkávala maminka, čím dál víc platí – když nejde o život, jde o h.vno.
Vytkla byste svému mladšímu já něco, co dělalo v mládí?
Určitě jsem se trápila, jako řada z nás, problémy, které za to nestály. Nebo člověk sám sebe více kritizoval, srovnával se. Řekla bych, že v tomto ohledu je dnešní doba přející, že ta originalita se začíná víc a víc cenit. Když někdo vyniká a je takzvaně jiný, společnost začíná pomalu chápat, že to je dobře, že kdybychom byli všichni stejní, je to velká nuda.
Kdo je pro vás v životě největší zpovědnicí?
Je to klišé, ale určitě to je moje nejlepší kamarádka, která není z umělecké branže. Ale je velkou fanynkou mých tvůrčích počinů, sleduje mě, pomáháme si navzájem a máme podobně staré děti. Mít někoho, komu můžete na sto procent důvěřovat, je pořád nesmírně důležité.
Zdroj: vlasta.cz
