S jakou energií jste vstoupila do nové divadelní sezony?
Lidsky, tedy spíš žensky, se cítím snad nejlépe v životě a nabitá jsem i po pracovní stránce. Mám radost, že jsme opět úspěšně zvládli Macbetha, který se v rámci Letních Shakespearovských slavností vrátil do Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. A vydařila se i premiéra slovensko-české romantické komedie Nikdy neříkej nikdy, kde jsem si pod vedením režiséra Braňo Mišíka zahrála jednu z hlavních postav. No a teď už se moc těším na zkoušení s Jiřím Havelkou u nás v Dejvickém divadle. Kdysi jsme se potkali při práci na seriálu Až po uši a tohle bude naše vůbec první divadelní setkání.
Letošní léto přineslo několik tropických dnů a večerů. Jak se vám hrála Lady Macbeth za pětatřicetistupňových teplot?
Co se týká počasí, tak za sebou máme různé zážitky: třeba v Ostravě, kde jsme hostovali, nejdříve mrholilo a pak pršelo, takže to chvílemi opravdu vypadalo jako na dvoře skotského krále. Mělo to tu správnou atmosféru… Ve vedrech, která přišla posléze, to samozřejmě nebylo jednoduché – člověk se musel jinak soustředit. Byla to těžší forma soustředění, jiný adrenalin a výdej energie, ale bylo skvělé, že to fungovalo. Dostalo se ke mně spousta pozitivních reakcí, takže se na nás to vedro snad tolik nepodepsalo. Ale ono nejde jen o to, co ukazuje teploměr, letní hraní je specifické, jsou tam i jiné překážky, které je potřeba zvládnout: kromě počasí třeba fakt, že k vám doléhají různé zvuky z nitra města, z koncertů a podobně. Tudíž musíte zapomenout, že slyšíte něco, co tam nepatří. Chce to určitou disciplínu. Ale když vidíte, že lidi ani nedutají, že je příběh zaujal a jdou s vámi, tak je to velká odměna. Stejně jako závěrečný potlesk. Člověka to naplňuje.
Měla jste podobný pocit i při natáčení už zmíněné komedie Nikdy neříkej nikdy, které mimo jiné probíhalo v Africe?
To bylo zase něco úplně jiného. Třídenní výlet do Nairobi byl bonus a překvapení v jednom – tahle část scénáře se totiž dopisovala až během postprodukce, kdy se ukázalo, že jinak by tam tahle linka chyběla. Já jsem to samozřejmě velmi kvitovala, protože jsem tím mohla rozehrát více mou postavu a celý příběh a přiblížit se větší autenticitě. Měla jsem možnost zahrát, že coby lékařka jezdící na mise do rozvojových zemí balancuju zcela poctivě a vážně mezi svým zaměstnáním, jež vnímám jako poslání a vášeň, a svou milovanou rodinou na Slovensku a řeším, jak to sladit. Jak to uchopit, aby mi pod vlivem práce neutíkaly cituplné věci, což si myslím je docela aktuální rovina pro mnoho žen.
Přiznám se, že na mě tahle část filmu působila až dokumentárně…
To asi není špatně. Kolegové si ze mě nicméně dělali legraci, že mám prodloužený pracovní víkend v Nairobi, ale stálo to rozhodně za to. Mohli jsme ukázat, že nic není černobílé a že všechno má svoje složitější a často i barevnější zákulisí. Je tam kus reálného života. Musím říct, že pro mě osobně byl ten výlet jako rána pěstí, Afrika je úplně jiný svět, ale na druhou stranu jsem na to byla připravená. Předobraz mojí postavy je totiž reálný – skutečná žena, která studovala na vysoké škole v Bratislavě a to, co se naučila, realizuje v praxi – v suché pouštní krajině, kde jsou okolo samé slumy, prostě založila internát, školu a teď i polikliniku. Ta zároveň funguje i jako dětský domov, ve kterém jsou děti bez zázemí. Bylo to myslím důležité, pravdivé a nosné.
A jak jste si užila bratislavskou a pražskou premiéru? Obě byly velkolepé a nechyběl červený koberec, novináři a televizní štáby.
Beru to jako součást práce. Mimochodem, na odpolední tiskovou konferenci, která se konala v Praze u Vltavy, jsme s kolegy přijeli na šlapadlech. I ta totiž ve filmu hrají svou roli… Večerní uvedení do kin už pak probíhalo s plnou parádou. Bylo to fajn, ale přiznám se, že na takových akcích mi obecně vadí jedna věc – nemám ráda převlékání. Když točím, tak vyloženě miluju maskérny. Užívám si, že se o mě někdo postará, udělá mi vlasy a make-up. Ale do kostymérny už se tak nadšeně nehrnu, při zkoušení oblečení trpím. Vyčerpává mě to. Asi to souvisí s věkem – už mi přece jenom není dvacet a „hadry“ už nejsou alfou a omegou mého života. A to samé se týká i večírku a dalších společenských akcí. Pokud na nich být nemusím, tak je nevyhledávám.
Možná je to dané i tím, že u vás v Dejvickém divadle, kde jste v angažmá, si na žádnou pompéznost nepotrpíte.
To je pravda. Dokonce se řadu let líčíme sami. Vždy se naučíme, co je pro danou inscenaci potřeba. A když máme pak premiéru, tak večer probíhá víceméně dost obyčejně a civilně. Slavíme s rodinou a přáteli a všechno je to takové víc na pohodu. A v daleko větším klidu. No ono by asi bylo i divné, kdybychom v tak malém prostoru chodili v hollywoodských róbách…
Dejvické divadlo má za sebou 30 sezon, z toho vy osobně začínáte tu třiadvacátou. Jaké to je být tak dlouho v jednom souboru, který se vyznačuje svérázným přístupem k divadlu i humorem?
Není to lehké, máme za sebou různé fáze a stavy. Každý z nás za tu dobu asi uvažoval, zda zůstávat, či odejít. A někteří i odešli, což je v pořádku a přirozený vývoj. Já osobně se netajím tím, že momentálně čekám na to, co mi divadelní život přinese. A taky co mu můžu přinést já a jestli ještě můžu. Jsem připravená na všechny možné varianty. V Dejvicích jsem si už odžila řadu věcí, a pokud by mě to mělo třeba začít trápit a nenaplňovat, tak si umím představit, že bych se vydala i jinou cestou. Nechci na tom být závislá. Teď k nám ale přišly nové posily — třeba Anička Fialová a Tonička Formanová, tak uvidíme, jak a zda se budeme vzájemně obohacovat.
Litovala jste někdy, že jste si vybrala hereckou profesi?
Ne, ale pochybnosti mám pořád. A to především o sobě samé, což opět považuju za zdravé. Ale je pravda, že mě můj věk a zkušenosti vedou k většímu nadhledu, už to tak osudově neprožívám. Jedno je ale jasné – kdyby se mi některé věci nepovedly, tak jak se mi povedly, a nepomohly mi se zviditelnit plus posunout se dál, tak nevím, jestli bych tu profesi neopustila. Těžko říct… Musím to zaťukat, ale práce mám dost a momentálně jsem ve fázi, že nemusím brát nabídky, které mi nesedí. Nemusím dělat kompromisy, což je mimo jiné dané i tím, že už na určité věci nejsem sama. Mám partnera, který mě jistí. Tím ale nikoho neodsuzuju, každý herec – včetně mě – zažije situaci, kdy vezme roli kvůli penězům, strachu z toho, že jiná nabídka nepřijde. Nebo prostě kvůli tomu, aby večer neseděl doma sám a neužíral se. Hlavní je, aby si k tomu našel cestu, aby ho to neprudilo.
Myslíte to tak, že si to musí nastavit v hlavě?
Přesně tak. I roli prvoplánové potvory, do které se vám nechce, můžete uchopit tak, aby měla víc odstínů. Víc vysvětlení, byť s ní vnitřně nesouhlasíte, najít k ní cestu. Ale ono se nejedná jen o umění. Když na chalupě skládám třeba dřevo, taky si to musím v hlavě nějak nastavit. Aby mě prostě ta která činnost pro tu chvíli bavila, ale abych nebyla zpruzená. To samé se týká i toho, když někdo sedí za přepážkou na poště nebo třeba v bance. Kolik otrávených a nepříjemných úřednic jste za svůj život zažila? Já spoustu. Ale už se umím ozvat a klidně to řeknu. I když se mi kamarádi kolikrát smějí, já ale chci, aby ten člověk dostal zpětnou vazbu. Aby věděl, že tu svoji negaci musí zpracovat a nepouštět ji ven. To je jako s tou Lady Macbeth – když jsem ji v létě hrála, nikoho nezajímalo, jestli náhodou zrovna neomdlévám z vedra. Když jdou diváci do Dejvického divadla a chtějí svůj zážitek, taky je asi nebude zajímat, co se mi právě děje v osobním životě… Hlavní je odvést svůj výkon poctivě a pokud možno na sto procent.
Když zůstaneme u těch očekávání, tak trochu nečekaná byla vaše svatba, ke které došlo právě letos v létě. Proč jste se, pomyslně řečeno, rozhodla podruhé vstoupit do stejné řeky?
Nikdy nevstoupíš do stejné řeky… A o tom to je – v mém životě se prostě objevil někdo, kdo má věci srovnané, rozumí mně i mým dětem, nenudím se s ním a máme stejný smysl pro humor a je mi láskyplnou oporou. Neměla jsem moc nad čím přemýšlet, bylo to jasné. Ale je pravda, že s druhým sňatkem jsem nepočítala. Měla jsem to v sobě tak nějak uzavřené, a dokud se neobjevil ten správný muž, neměla jsem opravdu potřebu se znova vdávat.
Jak jste se s fotografem Vladem Bohdanem poznali?
Znali jsme se už z dřívějška, ale potkávali jsme se jen občas a pouze okrajově pracovně. Vlado žil posléze nějakou dobu sám a pak jsme se prostě potkali znovu. Vlastně během covidu.
Něco podobného mi vyprávěla i herečka Šárka Krausová – i ona se se svým současným manželem dala dohromady během covidu.
Když pominu ty bolestivé věci, které tohle období přineslo, tak to bylo v mnoha oblastech pozitivní. To zastavení a dostatek času nás všechny jako by osvobodil. Najednou jsme měli prostor žít a užívat si to. Já jsem najednou nechodila večer co večer do divadla a mohla být doma se syny. Normálně jim uvařit večeři, hrát s nimi hry. Hodně jsme taky pobývali na chalupě, a to i s mými rodiči, což bylo moc fajn. A taky velká pomoc, protože sama bych distanční výuku nezvládla. Takhle kluci s dědou biflovali matiku a s mámou zase dějepis a češtinu. Ale jak říkám, hlavně jsme měli čas na sebe.
Jaký je váš muž? Co ho charakterizuje?
Klidná síla. Přitom má rád adrenalin… Musím říct, že se v mnoha oblastech skvěle doplňujeme. Teď zrovna rádi plachtíme – máme malou loď, a když to jde, vyrážíme na vodu. Taky jsem nadšená, že jeho klidná síla docela dobře rezonuje s pubertou mých synů.
Šimon a Eliáš jsou v letech, kdy se z rodičů na chvíli stávají nepřátelé…
Co si budeme namlouvat, puberta není zrovna klidné období. Klukům je momentálně 15 a 13 a dá se říct, že to zvládáme. Oba jsou samostatní, ale pořád s nimi samozřejmě něco řešíme – teď nás čekají přijímačky. Šimon by totiž rád na střední výtvarnou školu. Je fakt talentovaný, a to nejenom výtvarně, ale i hudebně. Od tří let bubnuje, sám se naučil na kytaru a tahací harmoniku. Má svůj svět – buď hraje na bicí, nebo maluje. A zajímá ho i divadlo. Chodí se dívat na moje představení a umí pochválit. Cítí magii divadla. S tátou teď vymýšlíme takový malý projekt a vypadá to, že by se v něm mohl objevit a hrát na harmoniku.
A co mladší Eliáš? Taky podědil umělecké geny?
Eliáš je dítě moderní doby – zakoukal se do počítačů a miluje hraní her. Stejně tak má rád značkové oblečení. Ráno to u nás vypadá tak, že za pět minut půl osmé odchází Jim Morisson ve vytahaném svetru a o půl osmé vyvoněný americký rapper. Je neuvěřitelné, že jsou oba z jednoho vrhu, a přitom tak rozdílní.
Musíte Eliáše v jeho zálibě nějak krotit? Ptám se kvůli tomu, že řada dětí se potýká se závislostí na digitálních technologiích.
S mobilem v ruce je sice šťastný, ale pak ho umí i odhodit a jde blbnout s kamarády. Jinak samozřejmě jeho volný čas korigujeme. Všechno je to o komunikaci a výchově. Musíte dětem věnovat svůj čas a vytvářet jim alternativu. Zároveň je nemůžete od displejů odstřihnout úplně, protože byste je znevýhodnili v jejich komunitě. My doma razíme takovou střední cestu. Rozhodně se nehroutím, když Eliáš večer visí dvě hodiny na počítači. Myslím, že já bych v jeho věku nebyla jiná. Jen jsem neměla takové možnosti.
Říká se, že děti jsou našimi největšími učiteli. Co vás učí ty vaše?
Rozhodně trpělivosti. Ale ono nejde jen o děti, každý vztah je zrcadlem nás samotných. Pomáhá nám ukázat naše vlastnosti, chyby, nedokonalosti, postoje, vzorce chování a myšlení. A to právě prostřednictvím nějaké situace, události nebo někoho jiného. Někdy to není zrovna příjemný pohled, ale je to nejlepší cesta k sebepoznání. Musím říct, že v tomhle směru se pořád učím…
LENKA KROBOTOVÁ (46)
- Dcera herečky Hany Doulové a herce a režiséra Miroslava Krobota vystudovala činoherní herectví na DAMU.
- V roce 2002 se stala členkou Dejvického divadla. Hostovala v divadle ABC, v Činoherním klubu nebo v Divadle Na Jezerce.
- Známe ji z filmů Nikdy neříkej nikdy, Láska hory přenáší, Restart, Zahradnictví nebo T.M.A. A seriálů Zkáza Dejvického divadla, Dabing Street, Čtvrtá hvězda, Až po uši.
- Za snímek Díra u Hanušovic získala Českého lva v kategorii herečka ve vedlejší roli.
- I letos byla jednou z hvězd Shakespearovských slavností (drama Macbeth).
- Je podruhé vdaná a má dva syny.
