V profesním životě jede herečka Lenka Dolanská Vlasáková na plný plyn. A stejně tak to má i v tom soukromém, který naplňuje početná rodina, milovaná zahrada i sny, které se plní…

LENKA DOLANSKÁ VLASÁKOVÁ (51)

• Rodačka z Prahy vystudovala gymnázium a poté DAMU.
• Už na škole hostovala v Divadelním spolku Kašpar. Po absolutoriu byla sedm let v angažmá v Divadle Rokoko. Dnes je na volné noze.
• Před filmovou kamerou debutovala v roce 1990 ve snímku režisérky Věry Plívové-Šimkové Houpačka.
• Mezi její další velké filmové role patří např. Tereza v Paralelních světech a Českým lvem oceněná Lea ze stejnojmenného filmu.
• Aktuálně ji můžete vidět ve snímku Matka v trapu nebo v seriálu Zalez do spacáku. Na divadelních prknech pak v inscenaci Rozptýlení/ Barcarole.

Máte krátce po premiéře komedie Matka v trapu. Jaký z ní máte pocit?

Skvělý, bylo to moc fajn natáčení. Ale musím vás trochu poopravit – náš film není čistá komedie, není to jen samá legrace.

Proto se tvůrčí tým, který mimochodem tvoří samé ženy v čele se scenáristkou Uljanou Donátovou a režisérkou Hanou Hendrychovou, rozhodl, že ho bude uvádět jako „skorokomedii“.

Jde o to, aby si diváci a divačky po jejím zhlédnutí mohli říct: Tohle přece tak dobře znám. Něco podobného potkalo mě, moji kamarádku, našeho společného známého…

Je to zkrátka ze života a o životě. O ženském přátelství a samozřejmě o vztazích, které bývají komplikované.

Jak byste popsala svoji postavu?

Jmenuje se Anna a jezdí s taxíkem, což je jedno z mnoha povolání, které si vyzkoušela. Je to holka z vesnice, vlastně trochu kluk. Jednoho dne k ní do vozu nastoupí Sylvie, která je přesvědčená, že je perfektní matka, manželka, kolegyně. Že všechno zvládá.

Ale, jak to tak bývá, nezvládá. Začnou si povídat a tím to celé odstartuje… Tyhle dvě na první pohled odlišné ženy se sblíží a jedna druhou zásadně ovlivní. Sylvie potřebuje někoho, kdo ji dokáže povzbudit a nakopnout, podívat se na sebe i své blízké z jiné perspektivy.

Anna přesně tohle umí, působí, že se umí poprat naprosto se vším, ale ukáže se, že i ona potřebuje kamarádku. Že i ona má své kostlivce ve skříni.

VIDEO: Lenka Dolanská Vlasáková s manželem popisují jejich pouť do Santiaga.

Zdroj: Youtube

Sylvii hraje Petra Hřebíčková, se kterou jste si prý padly do oka. Je to pravda?

No jasně! Už jsme se kdysi potkaly na natáčení filmu Kawasakiho růže a prožily spolu Berlinale, tuším ve 2010. Petra je skvělá bytost! Velká srdcařka, takový otevřený člověk. Rodinně založený, stejně jako já.

Hrát s ní o ženském přátelství byla skoro až samozřejmost. Dobře se s ní pracuje i povídá. Je uvolněná a k tomu sečtělá a inteligentní. A vtipná! Moc jsme si to spolu užily.

Jste velmi vytížená, stíháte vůbec kamarádky?

No, přiznám se, že některé jsem během života poztrácela, což je přirozené. Člověk se mění, vyvíjí, mění prostředí i pohled na svět. Málokdo se v dospělosti přátelí s někým, koho potkal v mateřské školce…

Některé kamarádky jsem během svého života tedy ztratila, jiné získala. A musím říct, že jsem šťastná, že je mám. Ženské přátelství vnímám jako určitou životní jistotu, něco, co mě podrží a zároveň nakopne.

Kdybych ale měla jmenovat jednoho člověka, který je mi nejbližší, byl by to muž. Můj muž.

S Janem Dolanským jste partnery více než dvacet let, což je v dnešní době docela unikát. Co vás drží spolu?

Vidíte a mně to jako unikát nepřijde, mám kolem sebe víc takových párů. Jsou spolu navzdory času i různým teoriím. Proč? Protože chtějí… Mají se rádi, vychovávají děti, pracují, cestují. Prostě spolu sdílejí život se vším, co přináší.

A to je přesně to, co už těch více než dvacet let děláme my dva. Jenda je moje opora a parťák. Moje láska. Oba jsme temperamentní, a když dojde na konflikty, dokážeme se ostře pohádat.

On je Vodnář, ti mají velké vize, leccos vymyslí, ale nedodělají. Zatímco my přízemní Býci taháme snílky seshora dolů, aby svůj nápad dokončili. Ale každá naše bouřka je zase rychle pryč.

Vzali jste se až po devatenácti letech vztahu. Na co jste tak dlouho čekali?

Každý pár má svoje tempo, svůj styl… A my pořád něco řešili – děti, práci, zkoušky, dům. No a najednou přišel covid a spousta věcí odpadla. Dřív nebyl prostor, teď ho naopak byla spousta. A tak jsme si v létě řekli, že se vezmeme.

Bez přehánění to bylo tak, že v pondělí jsme se rozhodli a ve čtvrtek nebo v pátek byla svatba. Povoleno bylo pouze pětadvacet lidí, takže to bylo celé takové komorní. A krásné.

Musím říct, že jsem si svoji druhou svatbu užila víc než tu první. Všechno bylo na pohodu – babička udělala slavnostní oběd, dcera Amálka upekla dort, holky mě ráno učesaly, já i Honza jsme se každý zvlášť dovezli na obřad, a tam jsme se teprve potkali.

Bylo to celé veselé, letní a bezstarostné. I když došlo i na slzy – obě naše holky to probrečely. Máme jednu nádhernou fotku, kde je vidět, jak se po obřadu drží všechny děti v objetí.

My si do té chvíle s Honzou vůbec neuvědomovali, jak je to pro ně důležité… Takže svatba byl náš nejlepší počin během koronaviru.

Loni jste s manželem natočili film – horor Krvavý Johann a potkáváte se i v divadle. Jak se pracuje s člověkem, kterého tak dobře znáte?

Já to vnímám jako velké plus, že máme stejnou profesi. A to, že si taháme práci domů, nám vůbec nevadí. Víte, v okamžiku, kdy něco vytváříte, kdy na něčem pracujete, tak vás to pohltí.

Jste do toho ponořeni, a to nejenom třeba textově, ale i emočně. A ty emoce potřebujete nějak ventilovat. Je skvělé, že mám po svém boku člověka, který to cítí stejně.

Hraní je tudíž naše společné téma, náš svět, kterým žijeme a rádi se o něm bavíme. Popisujeme si jednotlivé situace a zajímá nás, co ten druhý řekne.

Je pro vás rozdíl stát před kamerou a stát na jevišti?

Pro mě docela jo. V divadle dlouho soustředě ně zkoušíte a máte čas svou postavu najít a osvojit si ji, hrát si s detaily a vyzkoušet si, co funguje, a co třeba ne. Taky máte větší šanci napojit se na představu režiséra.

Spolu s ním a ostatními herci utváříte jí i celek. A potom, dá-li bůh a dílo se podaří, můžete při každém představení zažít plno adrenalinu a katarze.

Vyřvete se, vypláčete, vyplavíte emoce?

Přesně tak, bývá to očistné. Pokud je to představení průšvih, je to očistec. Natáčení je jiný proces. Postavu si spíš utváříte v hlavě. Nanejvýš konzultujete s režisérem, na ně které scény můžete mít zkoušky, což se ale neděje často.

Většinou se netočí kontinuálně, takže si zažíváte spíš prožitek jedné situace než celku. Film vám žádnou faleš neodpustí. Můžete si pohrávat s detaily.

Kamera totiž zachytí každé vaše nervózní mrknutí, letmý úsměv, radost či smutek v očích. Ale pořád je to herectví, kde funguje nejvíc, když hrajete co nejmíň.

Na jevišti se potkáváte nejenom se svým mužem, ale i se svým synem Maximiliánem. Jaké to pro vás je?

Je to síla! A svým způsobem i velmi dojemné. Hrajeme spolu v unikátním projektu Krajina 0, který uvádí Divadlo Na Fidlovačce. Vznikal více než tři roky, má takovou až troufalou ambici – přivést do divadla rodiče spolu s teenagery.

A zapojit je do příběhu, ve kterém si ani jedna strana nebude připadat nepatřičně. Protože jak se říká, na světě snad neexistuje komplikovanější vztah, než ten rodičů a jejich dětí… A o tom my hrajeme.

V hlavních rolích sedmi teenagerů se alternují dvě desítky dospívajících herců včetně Maxe. A musím říct, že jsou skvělí.

To jejich nadšení, energie, svěžest, talent, zodpovědnost. Touha stát na jevišti a něco předat… Samotnou mě to nabíjí. A mám z toho radost.

Pokud vím, uměleckým směrem se vydaly i vaše další děti…

Ano, u nás v rodině se umělecké geny projevily opravdu naplno. A lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem to nečekala. Sofie je malířka, Amálka kostýmní výtvarnice a návrhářka.

A u nejmladšího Johana ještě uvidíme. Je mu teprve dvanáct, ale obávám se, že tam je to taky jasné.

Tři z vašich dětí prošly waldorfskou školou. To asi mělo taky svůj vliv.

Řeknu to takhle – já „waldorf“ miluju! Tenhle typ školy sice musí dodržet všechny normy jako klasická základka, ale razí individuální přístup. A zároveň myslí na kolektiv. Třída se od těch slabších nedistancuje, ale dokáže je podržet.

Všichni jsou v tom pospolu. Navíc je to svým způsobem vlastně umělecká škola – skrz určitý umělecký pohled na svět vnímá matematiku, češtinu, přírodopis a tak dále.

V dětech podporuje a rozvíjí jejich talent. Jejich přirozené myšlení. Když to zjednoduším, tak z nich nedělá ovce, ale kvalitní lidi. A dopřává jim spoustu zážitků, spoustu věcí si mohou osahat, zažít na vlastní kůži.

Mimochodem, Johan teď chodí do Demokratické školy v Dobřichovicích, a tam panuje ještě větší svoboda.

Mluvíte svým dětem do života?

Jéžiši, to ne! To by naše vztahy zbytečně nabouralo. Samozřejmě teď se nebavíme o tom nejmladším, tam je ještě nutné udržovat určité mantinely. Ale jinak ti tři starší mají svobodu.

Nebudu zastírat, že o ně mám strach, bojím se, aby se jim něco zlého nestalo, ale jinak je to jejich život. Jejich příběh. Snad to nebude zní nabubřele, ale jako rodič mám čisté svědomí.

Dala jsem jim veškerou lásku a energii… A teď je to na nich. Samozřejmě jsem tu pro ně pořád. Jako podpora, pomocná ruka nebo rameno k vyplakání. Ale rozhodně se nevnucuju. Cpát někomu svůj názor proti jeho vůli je podle mě to nejhorší, co ve vztazích můžete udělat.

Z čeho čerpáte sílu a energii vy sama?

Určitě z přírody. Bydlíme na okraji Prahy a do lesa to máme kousek. A často taky pobýváme na naší chalupě nedaleko Nymburka. Má velkou zahradu, kterou zbožňuju.

Hrabu se v hlíně, pak si dám kafe na verandě, jen tak se dívám kolem nebo do dálky a jsem šťastná. A když mám chuť, vyrazím na procházku na nedaleký kopec Chotuc.

Ten je známý tím, že tam kdysi žili lidé popelnicových polí a je z něho fantastický výhled. Vůbec je to zvláštní místo – stojí tam poutní kostel a kdo je vnímavý na energie, cítí určité napojení. Je to prostě požehnané místo.

Když jsme u těch vycházek, nedávno jste si s manželem dopřáli jednu dlouhou, třísetkilometrovou – do Santiaga de Compostela. Kdo to vymyslel?

Byl to dárek k mým padesátinám, o kterém jsem dlouho snila. A Jenda mi nabídnul, že půjde se mnou, a navíc všechno zařídí. Děti byly taky pro a souhlasily, že se o sebe navzájem postarají.

Samozřejmě tenhle plán neproběhnul ze dne na den – plánovali jsme to asi rok dopředu, protože jsme se museli vyvázat ze všech našich pracovních věcí. To se podařilo a my vyrazili na celkem třítýdenní pouť.

Ještě předtím jsme ale měli sraz s naším kamarádem, který do Santiaga šel už asi třikrát a poradil nám různé vychytávky. Třeba to, že nám stačí maximálně sedmikilový batoh a že opravdu nepotřebujeme nic speciálního.

Takže jsme si dali trochu teorie a pak rovnou skočili do praxe. Vyrazili jsme z portugalského Porta a šlapali nějakých dvanáct třináct dní. V průměru přes dvacet kilometrů denně.

Jaký to ve vás zanechalo pocit?

Asi stejně jako mnozí další poutníci jsem o téhle pouti měla zkreslené, romantické představy. Její spiritualita totiž jednoznačně spočívá v tom, že sakra vystoupíte ze své komfortní zóny a že si sáhnete na dno.

Tak to aspoň bylo v mém případě, a kdo to zažil, ví, jak vás to v životě posune. Jednou z nejzásadnějších věcí třeba bylo, že jsem tam poznala, jaké to je fungovat ve stavu tady a teď. V čisté přítomnosti.

S prázdnou hlavou, kdy nemyslíte na nic jiného než na přítomný okamžik. Ale ono se to nedá moc popsat, to se musí zažít. S manželem nás to tak okouzlilo a nabilo, že jsme se shodli, že se tam musíme vrátit

Zdroj: časopis Vlasta

Související články