Vloni jste oslavila třicítku. Ta bývá vnímána jako věk, kdy lidem definitivně končí doba hájení a čeká se, že dospějí a budou odpovědní. Cítíte se tak? Cítila jste tlak okolí v tomto smyslu?
V hlavě nejsem dospělá vůbec. A v tomto směru docela obdivuji chlapy, protože mi přijde, že mají hezkou vlastnost: umějí být celoživotně dětmi. Já sama jsem ale věk nikdy nevnímala, neřešila. Ať mi bylo jednadvacet, nebo třicet. Prostě žiju.
Možná v hlavě se dospělá necítíte, ale řadu let jste sama sobě zaměstnavatelem, máte zodpovědnost za tým. To mně osobně připadá velmi dospělé.
Tohle vlastně neberu moc v potaz, jsem zvyklá se o sebe starat, a to i finančně, zhruba od devatenácti. Jezdila jsem do zahraničí na delší dobu už v době dospívání a rodiče mě na dospělost a hlavně samostatnost připravovali. Abych nebyla to individuum, které je v osmadvaceti překvapené, že se má osamostatnit…
VIDEO: Hit zpěvačky Lenny „Hell.o“. Podívejte se na videoklip.
Měla jste plány, co byste ráda do třiceti stihla?
Na osobní milníky typu „do třiceti dítě a svatbu“ moc nejsem, ale měla jsem spoustu plánů pracovních. Co se týče práce, mám totiž neustále pocit, že jsem toho ještě spoustu nestihla. A pak mi ostatní říkají, ať na sebe nejsem tak přísná, že jsem toho dokázala hodně. Nevím, jestli tohle řeším jen já, nebo tu věčnou nespokojenost a pocit, že jsme neudělaly dost, máme obecně my ženy?
A umíte se i pochválit?
To už asi ano. Umím si říct, že jsem něco zvládla, a být na to pyšná, to jsem se už naučila. Jsem na sebe sice přísná, ale třeba moje mamka mě v tom ještě překonává, ta se pochválí jen velmi zřídka.
Takže geny.
Trošičku. Ale umím si stanovit cíl, a když ten splním, tak se zaslouženě pochválím.
Dáváte si cíle vědomě?
Řekla bych, že mám cílevědomou DNA od rodičů, díky nim jsem tam, kde jsem. Umím plánovat projekty a dotahovat je do konce. Jsem kombinací tátovy pragmatičnosti a máminy hlavy v oblacích. A za tyhle dvě polohy jsem moc ráda.
Měla jste někdy i divočejší rockerské období, kdy se z koncertu jde rovnou na party a pak do studia?
V hudebním veselém prostředí, kde je přístup k různým látkám a alkoholu a kde se občas noc protáhne, jsem se nacházela. Ale nikdy jsem tomu nepropadla. Nikdy jsem nezkusila drogu, neinklinovala k tvrdému alkoholu, to mi nic moc neříká.
Dám si koktejl nebo víno, ale nemusím to mít. V tomhle jsem asi antirocker. Srdcem rockerka, to ano, ale to okolo ke mně nepatří, to nejsem já.
Už před pár lety jste se umístila v žebříčku magazínu Forbes „30 pod 30“, kam bývají zařazeny osobnosti, které mají schopnost měnit svět.
Tehdy vyšlo album Hearts, které jsme vytvořili s Ondrou (hudební producent Ondřej Fiedler, pozn. aut.), a jeden hudební magazín jej nazval albem desetiletí, což mě velmi potěšilo. A napsali také, že jsme změnili tehdejší podobu hudební scény, že jsme tu muziku trošku překopali, protože můj producent do ní zanesl víc produkce, začal si hrát se zvuky.
V tom byl asi ten hudební přínos. Ale největší přínos, který do Forbesu nebyl zahrnutý, ale který vnímám já, je efekt, který má moje hudba na lidi. Psali mi, že jim pomohla v těžké nebo prekérní životní situaci. A to je pro mě nejvíc.
Hned první album byl obrovský úspěch. Musela jste pak překonávat sama sebe?
Musela a možná jsem kvůli tomu měla i krizi. Po roce 2018, kdy sklízelo Hearts takový úspěch a v tolika sférách, jsem měla pocit, že se bude těžko navazovat. Nic, co jsem složila, se mi nezdálo dost dobré, bála jsem se, abych se sama od sebe příliš nevzdálila a zároveň od sebe „neopisovala“.
I proto mi druhé album trvalo dlouho. Než jsem si byla jistá, co chci říct a jak to chci zpracovat.
Sošek Andělů jste do dnešního dne získala sedm. Stále platí, že sedmou sošku pohřešujete?
Je jich sedm a je to tak.
Během rozhovoru u Lucie Výborné jsem slyšela, že podezříváte svého producenta Ondru.
Pořád se těch sedmi nemůžeme dopočítat. Jednu jsem mu dokonce musela vzít, protože jsem v jednu chvíli sama žádnou neměla!
Nejste interpretka, ale autorská zpěvačka. Psaní jste vystudovala, texty si píšete. I to je neobvyklé a osobité.
Máte pravdu a i to asi hraje roli. Ale existuje spousta českých i světových zpěvaček, například Céline Dion, které se narodily s darem. Darem zpěvu, kterým dokážou i písně jiných autorů zpracovat takovým způsobem, že lidi padnou na zadek a dostane je to do kolen.
Já osobně mám ale raději, a i více poslouchám, kapely a interprety, kteří si píšou písničky sami. Typicky Pink nebo Alicia Keys. Svoje prožitky zpracují do textů a o to je to silnější. Alespoň pro mě určitě.
Zmínila jste Céline Dion, což je zpěvačka, kterou proslavilo vítězství na Eurovizi. Na tu ovšem jela reprezentovat Švýcarsko místo vaší maminky, které to tenkrát režim nepovolil. Myšlenka, že mámina kariéra se tenkrát mohla ubírat úplně jiným směrem, napadla mnohé...
I proto jsem měla vizi, vloni v nominaci na tuto soutěž, tam zpívat i za mámu. Dělala jsem to i kvůli jistému pokračování, aby jedna Filipová na Eurovizi soutěžila.
Mrzí vás, že to neklaplo?
Mrzí. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Vložila jsem do toho spoustu nadějí a úsilí. Ale asi to nemělo být. Já to mám v životě nastavené tak, že když něco nedopadne, povolím si smutek a dám tomu průchod, ale netrápím se dlouho. Tahle cesta mi prostě nebyla souzená.
U zpěváků z generace vaší maminky nerozhodoval o úspěchu jen talent, ale i vnější okolnosti, režim uměl házet klacky pod nohy. My žijeme v době, kdy můžeme vlastně cokoli. A překážky si vytváříme sami... Umíte to? Ze strachu nepřijmout výzvu, být sama sobě limitem?
Určitě. Postupně se to odnaučuji, ale bojuji například s prokrastinací a pochybnostmi, strachem z odmítnutí. V minulosti jsem si třeba řekla, že bych mohla oslovit zahraničního producenta, ale z mnoha důvodů jsem to nakonec neudělala. A pak na sebe byla naštvaná.
Teď se snažím hranici své komfortní zóny posouvat. Fyzicky například přes různé sporty, ráno studenou sprchou a podobně. Pomáhá to i psychicky, protože je obrovská satisfakce, když překročíte nějaký svůj „limit“. A je to taková metafora ke všemu, co se v životě děje.
Někde jste říkala, že ve sprše vás napadají texty, to jste asi nemyslela tu ledovou...
Ne ne, tam se soustředím jen na to, abych přežila.
Bylo překročením komfortní zóny vyjít sama za sebe poprvé na pódium?
A to zrovna ne!
Na mě totiž působíte trochu nesměle...
A já i jsem. Jsou určitě dvě Lenny, dvojakost mám v sobě. Jedna Lenka se narodila pro pódium a ta druhá, ta soukromá, je tišší a nemá tak ostré lokty. Pódium pro mě vždycky bylo místo, kde je jiná energie.
Jsem tam samozřejmě nervózní, ale to k tomu patří, jsem pokorná k tomu, co dělám. Během koncertu se cítím přirozeně. Určitě víc než třeba při komunikaci s pánem v autoservisu.
Ač se vás maminka snažila držet dál od světa showbyznysu, vy jste si svoji cestu, ne jako Lenka Filipová mladší, ale jako Lenny, vydobyla. Ale stále se mluvilo o překračování stínu. Dovedu si představit, že jste na sebe slyšela mnoho stereotypních názorů. Bojujete s tím, máte nebo měla jste tendenci se obhajovat?
I po deseti letech, co hudbu profesionálně dělám, se setkávám se srovnáváním s mamkou. Ale už převážilo to dobré. „Jéé, vy jste ale podobná mamince.“ A tak…
Když jste začínala, asi to bylo víc ve stylu „Tak se ukaž!“.
Mně pomohl únik do ciziny, navíc jsem vždycky chtěla muziku šířit co nejdál. Začalo to Anglií, kde jsem studovala, a tomu srovnávání jsem takto utekla. Tam jsem byla studentka Lenka. Ale je pravda, že v diskusích pod články v Česku se nejrůznější názory a kritika objevovaly.
A jak jste se ptala, jestli jsem se obhajovala, tak tomu se snažím vyhýbat, zvlášť v internetovém prostoru, který patří hrdinům z anonymních nebo zamčených profilů. Ti mají evidentně spoustu času a trvají na tom, že budou mít poslední slovo. Diskusí či dialogem s nimi se k ničemu rozumnému dopracovat nedá.
Vyčítali vám i to, že zpíváte anglicky?
Občas ano, ale mám na to hned několik argumentů. Angličtina je něco jako můj druhý rodný jazyk. Vyrůstala jsem v něm. Chodila jsem do anglické školy s anglickými dětmi. Když jsem pak začala skládat muziku, nepřemýšlela jsem o tom, že to není v češtině. Angličtina mi naskočila automaticky.
Líbí se mi také možnost přesahu do ciziny. Například v Itálii měl singl Hell.o úspěch. V neposlední řadě si myslím, že muzika je přenosná sama o sobě. Andreovi Bocellimu také nerozumí čeští posluchači každé slovo, ale emoce v nich svými písněmi přesto vyvolává.
Někde jste řekla, že je fajn mít k psaní textů už něco odžito… V čem jsou vaše texty jiné než na začátku?
Určitě mají moje novější texty větší hloubku. Což přišlo s prvním vztahem, s prvním silným prožitkem v lásce, v práci, zasáhl mě rozvod rodičů, mámina nemoc… Člověk začne cítit reálné a uchopitelné emoce a chce je přenést do písní, nemusí na sílu přemýšlet, o čem by psal.
Je pro vás psaní něco jako terapie?
Určitě. Celkově muzika a vystupování jsou pro mě terapie. A vždycky musím rozlišit, v jakém jsem rozpoložení. Jestli mi spíš pomůže se v něčem trochu takzvaně hrabat, například v notách nebo teorii, anebo naopak kreativně tvořit. Podle toho jdu do zkušebny nebo studia psát, zpívat nebo dělat cover.
Na instagramu máte tři zásadní příspěvky. V jednom z nich vzdáváte hold písni Hell.o. V druhém děkujete Spotify za kampaň, díky které jste se objevila na billboardu v New Yorku na Times Square. A třetí příspěvek je klip k písni Lithium, kterou produkoval Mike Shinoda z Linkin Park. Proč právě tyto tři?
Jsou to tři příspěvky, které moji profesi shrnují. Dělat s Mikem byla asi nejvíc vážená spolupráce, celosvětová kampaň byl obrovský úspěch a živé hraní je pro mě důležité, srdeční věc, chci, aby lidi viděli, jak fungujeme s kapelou. A navíc je to krásná vzpomínka na Itálii.
Kromě toho jste na sociální síť přidala i příspěvek s takzvanými highlights loňského roku. Co se odehrálo důležitého?
Oslavila jsem jubileum a zásadní bylo i stěhování z bytu do domu. Měla jsem krásné turné, byla ve finále národního kola Eurovize, vyhrála Anděla a cestovala jsem. Musím říct, že mě velmi okouzlilo Dánsko.
A také jste dělala album se svým nejlepším přítelem, tedy s životním partnerem Otou Petřinou neboli Marpem. To zní krásně!
Já jsem v životě měla tři přítele, ale vždy pro mě bylo základem vztahu přátelství.
Jste spolu šest let a nejen že spolu žijete, ale i hodně tvoříte. Dokážete oddělit Lenku a Otu od Lenny a Marpa?
Z 80 % jsme Lenka s Otou a těch zbylých 20 % jsou Lenny a Marpo, kdy si hostujeme na koncertech, jsme spolu ve studiu a vzájemně si pomáháme.
Náš vztah má hezké základy, určitě to není jen práce a práce. Ale hodně chodíme na výlety, na procházky se psem, do kina, stejně tak rádi jen tak ležíme na gauči a koukáme na film.
Jak přijali tehdy vaši fanoušci, když jste oznámili, že jste spolu? Bylo to těžké, protože jste byla vnímaná jako ta, co Otu rozešla?
Bylo. Ale jsme zase u toho obhajování. Nevyhrajete s někým, kdo má na vás ucelený názor, aniž by viděl do té či oné situace. A to vlastně platí ve všech aspektech života – ať už jde o práci, nebo soukromí.
Moudrý člověk ví, že svět není jen černobílý a že věci často nebývají tak, jak si je předem vykreslíme. V tom je život krásný a nepředvídatelný zároveň!
Komentáře se objevily samozřejmě i kolem vaší účasti na Eurovizi. Váš partner soutěž mimo jiné nazval šaškárnou. Je opravdu on ten horkokrevný a vy víc klidná a diplomatická?
On má rozhodně větší potřebu vyjadřovat se upřímně do veřejného prostoru, takový prostě je. Mně samozřejmě taky občas ujedou nervy, třeba u řízení auta umím být sprostá, rozhodně nejsem bezchybná. Ale bytostně nemám ráda konflikty.
V tom je mezi námi s Otou rozdíl, protože on se konfliktů nebojí, má totiž skoro právnickou argumentaci, je ledově klidný a není vůbec příjemné se s ním hádat. Musíte být ve střehu, okamžitě vás nachytá. A to platí hlavně v těch zmíněných internetových potyčkách.
Ota má k hudbě i sport, kde může vypustit páru. Máte taky něco podobného sama pro sebe, kde si odpočinete a vypnete?
I pro mě je tím nejlepším způsobem na vypuštění páry sport. A doporučila bych ho všem. Nahromaděný stres máloco odbourá lépe.
Co je vaše disciplína?
Kombinuji to. Každý pátek například chodím se skupinou holek na thajský box.
Na ten bych vás opravdu netipovala…
Zároveň mě ale baví i jóga, ta je skvělá na protažení. Sport potřebuji i kvůli tomu, abych byla ve formě na koncerty. Vlastně nechápu, jak jsem to dělala na začátku kariéry, kdy jsem zdaleka necvičila tolik. Paradoxně totiž s věkem cvičím víc a vnímám to i jako součást přípravy na vystoupení.
Jste velmi charakteristická hlasovým projevem. A mě fascinuje, jak máte ve skutečnosti velmi jemný hlas. Když začnete zpívat, tak „chraplák“ naskočí?
Je to tak. Umím samozřejmě zpívat i jemně, během let se učím s hlasem víc pracovat a považuji to za součást mé hudební evoluce. Při poslechu starších nahrávek mám někdy pocit, že jsem na to možná příliš tlačila. Zním jako paní, co celý život kouřila cigarety a pila whiskey.
Letos v říjnu vás čeká koncert v Obecním domě. Budou se tam opět „dít věci“, bude létat piano, nebo máte nachystaná jiná překvápka?
To prostředí je nádherné samo o sobě a obrovsky si vážím toho, že v Obecním domě můžu vystupovat. Pro mě to není jen koncert, ale nezapomenutelný zážitek, který chci prožít společně s fanoušky.
Přijdou jiní lidé než do klubu nebo na festival?
Paradoxně si myslím, že ne. Cena lístku je sice vyšší, než na jakou jsou u mě lidé obvykle zvyklí, ale to je dané prostředím a tím, že to bude opravdu exkluzivní zážitek. Lidé uslyší můj repertoár v podání kapely a smyčcového orchestru a část výtěžku ze vstupného poputuje na Nadační fond Veroniky Kašákové.
Zpočátku když jsme prodej lístků spouštěli, jsem byla trochu nervózní. Vstupenky ale začaly rychle mizet a už teď z reakcí vidím, že do Obecního domu se chystají ti opravdoví fanoušci, kteří se nebáli investovat do lístku. Chtějí ta nejlepší místa, nejlepší výhled a chtějí si to se mnou užít.
Je to splněný sen?
Určitě. Dlouho jsem toužila po změně, zkusit něco jiného než velké haly a kluby. Od začátku jsem postupovala v logických krocích. Nešla jsme z klubu rovnou do O2, ale do většího klubu. A po O2 Universu jsem narazila na jakousi osobní hranici.
Mnozí očekávali, že následovat bude O2 arena. Ale já to chtěla jinak. Toužím po restartu, obalit písničky do nových aranží…
A co další plány do budoucna, sny a touhy…
Muzika je tak trochu byznys a musí se plánovat, ale je těžké k ní tak přistupovat, když si chcete zachovat to čerstvé nadšení. Teď si užívám svobodu, protože nejsem po deseti letech nikde smluvně vázaná, soustředím se na tvorbu písniček a čekám, co z toho vzejde.
Nechci na sebe tlačit, to beztak nefunguje. Snažím se nezapomínat na řemeslo, na svoje kořeny. Protože když odeberete světla, techniku, kostýmy, make-up, tak jsem to já, holka u piana.
Zdroj: časopis Vlasta
