Kdysi jste z Prahy s manželem odjeli na venkov, kde jste žili osm let, pak se zase vrátili. Nestýská se vám po absolutním tichu?

My tam máme chalupu pořád, takže když se mi stýská, jsem tam. Ale já na to stýskání nemám moc času.

Dá se najít ticho a klid i v rušném velkoměstě?

Upřímně, když jsem ve městě, mám ráda město. Jsem milovník Prahy, ráda se rozhlížím nebo procházím po Praze. Přemýšlím, jestli bych dokázala znova žít na samotě, kde jsme bydleli. Myslím, že budu muset obojí celoživotně kombinovat. A klid se dá najít v parcích nebo i na určitých místech v bytě.

V seriálu Revír hraje Linda Rybová partnerskou dvojici se svým manželem Davidem Prachařem. Podívejte se na ukázku:

Zdroj: Youtube

Třeba v napuštěné vaně. Pořád je to váš ranní rituál?

To je přesně to místo, o kterém jsem mluvila. Bez vany si to neumím představit. Jsem na ní závislá. Všichni se teď otužují, ale mě by ledová sprcha zabila. Vím, že je to zdravé, ale mně je celý život zima, takže při představě, že si dám ráno sprchu, a ještě ledovou, to ne.

Rituál ale vyžaduje čas. Najdete si ho ráno? Rána bývají obvykle hektická.

Najdu. Ostatní to nechápou. Ležím ve vaně třeba třičtvrtě hodiny a přemýšlím. A i když mám natáčení od 6 hodin, ve 4.30 jsem už v horké vodě. Já bych to ráno bez vany asi nezvládla.

Máte ještě nějaké další rituály?

Vana je možná jediný.

Společné večeře s rodinou nehrozí?

U nás ne, proto asi nejsem člověk rituálů. Rozhodně mám ráda tradice, jako jsou Vánoce nebo svátky, které se každý rok opakují. Běžné rituály v rámci naší neuspořádané rodiny, to nejde. U nás totiž žádný den není stejný.

Jednou jste o sobě řekla, že některé holky se jako ženy narodí a některé zůstávají celoživotně holkami. Pořád se řadíte do té druhé skupiny?

Založením jsem pořád v něčem holka, možná dokonce dítě. A možná napůl kluk. Nebo bych spíš toužila být kluk. Nepotrpím si moc na holčičí věci, jako jsou šminky, oblečení. To mě nebaví.

Možná je fajn, být v něčem pořád dítě a dívat se na svět dětskýma očima.

Já to zažívám s dětmi. Jsou sice už velké, ale občas jsou mladší, než ve skutečnosti jsou. Pořád v sobě máme něco dětského. Určitou hravost nebo lehkou infantilitu. Patří to ke mně a nedovedu si bez toho sama sebe představit. A když totéž vidím na někom jiném, je mi to sympatické a uklidňuje mě to.

Manžel o vás jednou prozradil, že ráda přerovnáváte nábytek. Pořád to děláte? Kdy naposledy jste něco přerovnala?

S přibývajícím věkem to nedělám tak často. Jednak mám méně času, za druhé už jsou v bytě místa, která jsou v souladu se mnou a prostorem. Problém také je, že ty věci neunesu jako dřív. Párkrát se mi stalo, že jsem něco stěhovala na chalupě po schodech a dvakrát jsem se zasekla a bála se, že to na mě spadne.

Takže věk není jen číslo.

No asi tedy není. Tohle mě překvapilo a taky dost naštvalo. Trochu mě to omezuje, protože si nerada říkám o pomoc. Většinou to dělám, když není nikdo doma, ale i když jsou, raději to dělám sama.

A jak to vaše přerovnávání vypadá?

Asi bych to přerovnáváním nenazvala. To dělá člověk ve skříni, já ale šoupu s prostorem. Měním ložnici za pokojíček, akorát s kuchyní to moc nejde, to mě rozčiluje, nejraději bych to celé přeházela. Jinak jsem zhruba jednou za týden hýbala s nábytkem, než jsem došla k nějaké spokojenosti, a pak zase znova. A někdy jsem to vracela zpátky na původní místo.

To z vás měli asi radost…

Už si zvykli. Dřív to možná nesnášeli, teď si to už celkem oblíbili.

Polštářky taky přerovnáváte?

To vůbec ne, to jsou právě ty holčičí věci, které mě nebaví.

Jste i domácí kutil?

To ani ne, na to je dobrý David, ten je moc šikovný. Pořád něco vyřezává, a když něco potřebuji přivrtat, udělá to.

Na chalupě máte určitě zahradu, je pro okrasu nebo i pro pěstování?

Na okrasu i pěstování. Máme tam bylinkové pole, které většinou zanedbávám. David ale pěstuje všechno možné, brambory, dýně, které mám moc ráda, okurky, rajčata. Je takový zelinář. Ještě pořád máme naše brambory.

To sázíte vy?

David, já je občas pomáhám sklízet.

Kdysi jste moderovala pořad Herbář, o jídle, zdraví a udržitelnosti. Poznala jste díky němu něco nového, třeba nové chutě?

Určitě ano. Ochutnala jsem věci, které bych nikdy předtím nezkoušela. Já jsem v tomhle směru trochu konzervativní. Měla jsem spíše takové dětské chutě. Co mělo výrazné chutě, to mi nechutnalo. Třeba kopr, ten bych nesnědla ani omylem ani teď. Ale některé nové chutě mě překvapily a zachutnaly, třeba sladkokyselé omáčky. Nebo jsem poznala víc koriandr, ten jsem do té doby nejedla.

Jakou máte ráda kuchyni?

Asi nejvíc italskou. Těstoviny, čerstvá rajčata, bazalka, parmazán. Někdy je to těžké vařit tak, aby to chutnalo všem dětem. Něco občas objednám, protože etnika to dělají líp než já. Sice to uvařím, ale není to tak dobré, tak proč to dělat, když mám navíc tak málo času. Vařím tedy spíš Itálii a občas česká jídla.

Považujete se za bio ikonu, jak o vás občas píšou?

Rozhodně ne. Přednost dávám sice zdravé stravě, ale obecně nesnáším dogmata.

Takže hledáte místo striktních příkazů rovnováhu?

Ano, možná i to byl jeden z důvodů odchodu z Herbáře. V té době to začalo být hodně populární. Ten trend mi je sice sympatický, ale měla jsem pocit, že všichni kolem mě si čtou, jak to mají jíst, kdy to mají jíst, a to mi přijde obtěžující. Myslím si totiž, že jídlo je i vášeň.

Takže kdyby vám někdo řekl, teď musíš držet půst nebo low carb…

Tak ne, není mi to vlastní. Samozřejmě vím, že nějaká doporučení fungují, ale zároveň si myslím, že v tom má být přirozený selský rozum, a hlavně se tím moc nezabývat. Nechtěla jsem život postavit na tom, abych určovala, co má kdo jíst, co si má oblékat, jak má žít, aby byl bio ikona. Z toho šílím. To neznamená, že bych o tom něco nevěděla nebo se nesnažila vědět, ale nechci si z toho udělat alfu a omegu svého života nebo určovat životy druhým.

Zmínily jsme harmonii. Jde ji vůbec v tomhle světě najít?

Ačkoli nemám ráda řád, mám vyzkoušené, že nějaký by opravdu v životě měl být. Měli bychom si hlídat, co nám dělá dobře a co ne.

Posloucháte intuici, která vám řekne, tak tohle mi nedělá dobře?

Cítím ji, ale dost často nevyslyším. Takže dělám někdy věci, které nechci, hlavně ve vztahu k druhým, a to je problém. Proto té harmonie nejsem někdy schopná. Vím o tom, neudělám to ale, a ono se to pak sčítá. S harmonií je to někdy těžké.

Hrajete v divadelní hře Úča musí pryč, která celkem trefně popisuje dnešní realitu ve školství. Kam podle vás zmizela autorita učitelů?

Myslím, že děti nejsou obecně vychovávány k autoritám. Za sebe říkám, děti jsou dnes na úrovni dospělých, rodiče jsou více kamarádi než rodiče a dětem se dovoluje dost často absolutně všechno. Zároveň si ale nemyslím, že učitel, který je špatný učitel, byl měl být ctěn jen proto, že je učitel. Samozřejmě nějaká základní slušnost by vůči tomu, že je starší, měla fungovat. To je základní věc, která by se neměla porušovat. Děti mají být respektované, ale zároveň ony musí dodržovat základní slušnost. Může jim učitel nesednout, může to být špatný učitel, ale pořád by děti měly být slušné. Základní problém je podle mě u rodičů, kteří svoje děti učí všechno rozporovat, a já v tomto směru nejsem zastáncem boření autorit a řádu. A pak se domnívám, že dnes si lidé myslí, že všemu rozumí, ale nikdy to nestudovali a vědí o tom houby.

V našem školství je kladen důraz na známky a biflování. Ale úspěch v životě se podle toho přece neměří.

Moje děti absolvovaly základní školu, kde na prvním stupni nebylo známkování, na druhém známky být mohly, ale taky nemusely. Přiblblé biflování je nanic a děti by se měly vést k vědění, to je něco jiného než biflování pro známku. Chtělo by to velkou revoluci ve školství. Silné stránky se moc u dětí nepodporují.

V čem tkví podle vás úspěch v herectví? Jen talent to asi nebude.

Štěstí přeje připraveným? Nevím, jestli to tak je, těch složek je několik. Jedna věc je talent, důležitá je pracovitost a cílevědomost, štěstí. Určitě svou roli hraje také fyzická stránka, jestli jste nějaký typ. Herectví není tak snadné povolání.

Nezdá se vám, že dnešní mladé dívky řeší až moc vnější krásu a každý gram tuku navíc?

Nezávidím jim to. Dělají to ale i sociální sítě, proto má půlka holek anorexii a bulimii. Vidím to kolem sebe, mám kamarádky a kamarády, kteří mají děti a třeba třetina jejich třídy se potýká s těmito problémy. A to není legrace, je to něco, čeho se třeba nikdy nezbavíte, celoživotně vás to bude omezovat, mučit, budete si muset podle toho nastavit život a je to fakt těžké. Na sociálních sítích se pořád s někým poměřují, to za nás vůbec nebylo, ta orientace na fyzickou stránku a na výkon. Všichni o sobě vydávají kladné zprávy, nebo naopak strašně temné, kdy si ubližují. To je mimochodem taky šílené, a tomu já nerozumím.

Takže sociální sítě jdou mimo vás.

Nemám ani instagram ani facebook, vyhýbám se tomu. Vím, že kdybych byla mladá, čelit tomu by muselo být brutálně těžké. Já si nepamatuji, že bych tohle někdy řešila, a to jsem herečka, a fyzická stránka je součást mojí profese. Divadlo je od slova dívat se, takže se musím nějak udržovat, tam to není povrchní záležitost, ale pro mě tehdy bylo důležité něco jiného.

Jak jako herečka řešíte věk? Spousta kolegyň tvrdí, že stáří se nenosí, a podstupují různé estetické zákroky.

K tomu mám totální odpor, ale nechci to paušalizovat a říkat nikdy, protože chápu, že když někoho trápí, jak vypadá a pomůže mu to v jeho bytí, nechť to tak má. Ale že bych si já osobně měla někam něco napíchat nebo si dát provázky, uříznout kůži na bradě, to mi je cizí. Je to těžké, jak vypadáme, je půlka našeho povolání. Konkurovat někomu, kdo má dobře udělaný zákrok, nepřehání to, nejde nikdy.

Když mají ženské děti, nikdy nebudou vypadat ve čtyřiceti jako holky, které je nemají. Je to vaše tělo, vaše tvář, ve které jsou vepsané všechny ty starosti, strachy, porody, všechno to nespaní. Tak to je. A musíte si vybrat, co je vám vlastní a po čem toužíte. Co chcete obětovat, a co ne.

Původně jste studovala balet, zůstane v člověku něco z baletních návyků?

Jasně že zůstane. Rovně sice nechodím, ale pořád mám vybočené nohy a rupou mi palce, i když jsem špičky nosila jen chvíli. V těle mám ale pořád nějaký lad a smysl pro pohyb. A taky mám vztah k hudbě, pokaždé když slyším vážnou hudbu, vidím balet a tanec. Jsou to věci, které nikdy nezmizí.

Divadlo je vaše velká láska, větší než film?

Dalo by se to tak říct. Každé je něčím specifické a mám ráda obojí. Ale kdyby mě někdo nutil si vybrat, a nemohla jsem dělat to druhé, vybrala bych si divadlo.

Před lety jste s manželem Davidem Prachařem založili Divadlo Verze, které se orientuje na komedie s přesahem. Co rozesměje nejvíc vás?

Mě nejvíc rozesmávají lidé, kteří jsou vtipní ve svém myšlení, a samozřejmě děti. A mám ráda náš divadelní humor. Jsme takový velký spolek lidí, který má mezi sebou velmi specifický humor. Jsou mezi nimi moji nejlepší kamarádi a ti mě dokážou rozesmát.

Hodně jste hrála v pohádkách, měla jste je ráda jako dítě?

Mám je ráda dodnes, já jsem takový pohádkář.

Pořád se na ně díváte?

Pořád. S dětmi se pravidelně, nejdéle jednou za čtrnáct dnů díváme na Harryho Pottera. Zjistila jsem ale, že tuhle úchylku má více rodin, takže nejsme sami, a to mě uklidnilo.

Chtěla byste si ještě v nějaké pohádce zahrát?

Jasně že chtěla, ale už ne princeznu. Když mi bylo třicet, jednu jsem odmítla, přišlo mi to podivné. Už jako dítě jsem neměla ráda, když byla princezna starší, podle mě má být princezna mezi 14 a 25. Pohádky ale vždycky, je to moje oblíbená disciplína.

Ted se nově objevíte v seriálu Revír, kde hrajete s manželem partnerskou dvojici. Berete si s sebou práci domů?

Nebereme a nikdy jsme si nebrali. Ráda s ním hraju, ale jsem raději, když spolu netvoříme ve scénáři pár. Ale třeba v Revíru pár hrajeme, a tak moc se to vymyká naší realitě, že to je vlastně fajn.

V čem konkrétně?

David hraje myslivce a já bývalou motorkářku a milovnici filmů. Ten pár je šílený, protože když spolu něco mají mít, tak si předtím hrají scénky z oblíbených filmů a někdy je to až absurdní. Ruda s Terezou, moc se na to těším, myslím, že je to hodně netradiční seriál.

A co vás čeká nového v nejbližší době?

Pořád točím Ulici, do toho točíme druhou sérii Zákonů vlka, to je taková mysteriózní krimi. To mě baví, protože je to úplně jiný způsob práce. Navíc ta postava, kterou hraju, má temnou minulost, a to je zajímavé hrát. Možná mě čeká ještě jeden seriál a pak si potřebuji opravdu odpočinout.

LINDA RYBOVÁ (47)

  • Narodila se v Praze, kde studovala konzervatoř.
  • Byla v angažmá v Divadle pod Palmovkou, v Divadle Komedie, od roku 2002 je na volné noze. Hostovala v ND, Divadle v Řeznické. Hraje v Divadle Palace, Laterně magice a také v Divadle Verze, jehož je spoluzakladatelkou.
  • Moderovala také televizní pořad Herbář. Hrála například ve filmech Šakalí léta, Kytice, Bazén, Most, El Paso, Jak básníci čekají na zázrak, naposledy ve snímku Láska na špičkách.
  • Objevila se v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Ohnivé kuře, Ulice. Nově pak v seriálu TV Seznam Revír.
  • Byla nominovaná na Českého lva za vedlejší roli ve filmu Tmavomodrý svět.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články