Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková: Odpočineme si, když si doma každý zalezeme do svého koutu

Jací jsou „ti dva“, které hrajete? Jakou mají povahu?

Bohdana: Moje postava je prototypem ženy, která se stará o svého muže. Při hledání jejího charakteru vycházíme samozřejmě i z našeho společného soužití. Zrovna dnes jsme se Lubošem bavili o tom, nakolik je žena vlastně předurčena k tomu se o svého muže starat. A tohle téma se objevuje i v naší inscenaci. Žena kontroluje, jestli si muž vzal čistou košili nebo jestli si zapil léky u snídaně. Myslím, že nejde o výtku mužskému pokolení, ale je to prostě tak, že mateřský pud vůči dítěti se později ve stáří u mnoha žen zákonitě přelévá směrem k manželovi.

Luboš: Myslím, že moje postava je klasický egocentrik a už je na péči své ženy zvyklý, protože to tak možná měli od začátku nastavené. Jenže časem na to ti lidé začnou narážet, protože se z toho stane překážka. Ten opečovávaný si daleko méně začíná všímat svého partnera než sám sebe.

Vy jste se na hře Happy End, která měla premiéru v sobotu 25. března ve Studiu Švandova divadla, podíleli přímo autorsky. V jakých částech hry to ještě bylo?

Luboš: Od začátku bylo dané, že výchozí scénář je spíš vodítkem. Režisér Daniel Hrbek a dramaturg David Košťák nám říkali: „Dělejte s tím textem cokoli. My vám případně řekneme, jestli je to moc nebo málo.“ Takže jsme si text upravovali do pusy nebo si ho předělávali tak, aby nám to bylo příjemné.

Bohdana: Tím, že to hrajeme právě my dva a oba dva máme nějakou vizáž a figuru, nemůžu ze své postavy udělat třeba malou kulatou paní. Protože jsem žirafa a jsem také štíhlejší, než bývá obvyklá „pyknická“ babička. Tím myslím, že je buclatá, ne že chodí s piknikovým košíkem jíst ven. A u Luboše je to stejné. Není to žádný scvrklý dědeček, ale zralý muž, který chodí do posilovny a pracuje na svém těle. I tohle je třeba jeden z příkladů autorského přínosu do inscenace. Své postavy přizpůsobíme tomu, jací jsme doopravdy právě my dva.

Když máte po zkoušce či po představení a oba jdete domů, jak nejraději relaxujete?

Bohdana: Pokud ta možnost je, odpočineme si hned po zkoušce či představení, protože být na jevišti pouze ve dvou je jedna z nejtěžších forem herecké práce. V Happy Endu jde o neustálé zapojení naší fyzické i psychické stránky, takže jsme na konci opravdu unavení. Odpočineme si, když si doma každý zalezeme do svého koutu. A večer se třeba nad textem znovu sejdeme. Nebo ho spolu probereme až ráno, kdy je mozek zase čerstvý.

Vy dva jste se dali dohromady také „na jevišti“, a to v Ibsenově Domečku pro panenky, kde jste spolu hráli. Co se vám na tom druhém nejvíce líbilo?

Bohdana: My spolu hráli už v roce 1997 v Četnických humoreskách v dílu Ferda Mravenec, ale vůbec si to nepamatuji. V Divadle v Šumperku jsem působila moc let, všichni jsme se tam znali a já se těšila, že přijde nový kolega a jako herečku mě někam posune. Přišel Luboš, byl pozorný na jevišti a zaujal mě tím, jak hrál. A byl moc roztomilý, protože si na první čtenou zkoušku zapomněl vzít brýle, a i když hrál despotickou postavu, působil spíš jako roztěkaný tatík. Zamilovávala jsem se do něj postupně, tím, jak jsem poznávala jeho nitro.

Luboš: Ta jiskra u mě přeskočila hned, Bohdanka je nádherná žena a má krásné oči a srdce. Jít s ní do vztahu bylo dobré rozhodnutí, neustále mě překvapuje svoji pokorou, čestností a dobrotou.

close

info

Švandovo divadlo

zoom_in

Luboš jako básník Vladimír Holan a Miroslav Hanuš jako Jan Werich se potkávají ve Švandově divadle ve hře Hadry, kosti, kůže.

Ve hře Happy End se najdou všichni diváci, kteří žijí ve vztazích nebo touží s někým druhým žít. Vy spolu žijete dlouho. Co už o sobě navzájem víte?

Luboš: Bohdanku mám rád za to, jaká je. Vážím si toho, že je čestná, nebojí se a kope i za druhé. A to i v případě, že by sama mohla něco ztratit, nebo se vystavit tomu, že se k ní někdo zachová nepatřičně. I tak do toho jde. Jako pravá Lvice, zrozená v tomto silném a krásném znamení. A toho si na ní moc cením.

Bohdana: Já to mám asi podobně. Nejde tu jen o obdiv k tomu, jaký je ten druhý člověk úžasný a skvělý. Samozřejmě, pokud s někým chci být, musím vidět, jak je úžasný a skvělý, jinak bych s ním přece nebyla! A ano, i já se o Luboše starám a občas mu něco připomínám. Na druhou stranu on sám od sebe jde a umyje nádobí nebo vyluxuje. Není to žádný pantáta s nohama na gauči, po kterém já peru ponožky. Dokáže se postarat o to, aby mi bylo dobře. A toho si strašně vážím. Jeho všímavosti.

Umí vás ten druhý také něčím vytočit? Dokážete se i pohádat, nebo třeba se o něco přít?

Bohdana: Itálii doma nemáme. To vůbec není náš model. A pokud vznikne dusno, je to obvykle kvůli nějaké banalitě. Luboš mě nevytáčí tak, že bychom se hádali. Jsou to spíš blbosti, ze kterých si umíme udělat legraci. Třeba když půl hodiny hledá peněženku (což se zrovna stalo dnes ráno), protože neví, kam si ji dal. Pokud mám čas a nespěchám, v klidu si v předsíni postojím a počkám, až si ji najde. A když spěchám na zkoušku nebo na představení, cítím v sobě jakési „bublání“. A ironicky podotknu: „Kam sis ji dal, tam ji máš.“ Ale nehádáme se.

Luboš: Tohle máme společné. Když někdy narazíme na něco, s čím třeba ten druhý nesouhlasí, máme stále určitou sebereflexi. Jeden i druhý víme, že chybu jsme mohli udělat my, a ne nutně ten druhý. A přemýšlíme, co se stalo, proč došlo k nedorozumění. Pokud to takhle mají nastavené oba partneři, je potom snadné si všechno vyříkat. A to u nás funguje.

Máte nějaký návod nebo spíš radu, jak si udržet pěkný vztah dvou lidí, kteří spolu nejen žijí, ale i pracují?

Bohdana: Tolerance, to je asi to hlavní. A fandit jeden druhému. Nic jiného mě nenapadá.

Luboš: Na našem vztahu je skvělé, že se bereme takoví, jací jsme. Třeba v divadle to bývá tak, že se všichni objímají, oplácávají a rádi se vidí. No, možná za deset let už to bude trestné. A my se v přítomnosti nebo i nepřítomnosti toho druhého chováme stejně. Nemáme takové to: „Jé, pozor, Bóďa je tady, nebo naopak jé, hurá, Bóďa tu není, tak to se budu chovat jinak.“ To vůbec. Svoboda a tolerance. Jednoduše.

Vídáte se s dětmi?

Luboš: Já mám z prvního manželství dceru Johanku, je vdaná a s manželem Ondřejem mají tři děti. Bydlí za Pardubicemi, vídáme se málo, ale víme o sobě a milujeme se. A to je nejvíc. Narození Johanky byl pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků v životě. Vnímám jako boží zázrak, že dítě v bříšku matky vyroste, narodí se a stane se z něj tak úžasný člověk, jako je moje dcera.

Bohdana: Já děti nemám, s Lubošem jsme se potkali v době, kdy na ně už bylo pozdě. Jsem ale jediná dcera mé maminky, se kterou máme skvělý vztah. Maminka je moje nejlepší kamarádka a ustály jsme se ctí i mé dospívání. Když jsem totiž v osmnácti odešla z domova do divadla v Šumperku, kde jsem pak působila devatenáct let, stesk po ní přehlušil ty moje různé pubertální výlevy.

close

info

Švandovo divadlo

zoom_in

Bohdanu můžete vidět ve Švandově divadle například ve hře Kabaret Winton.

Máte nějaké společné koníčky? Nebo takové, kterým se věnujete sami, bez účasti toho druhého?

Bohdana: Koníčků mám velmi málo, možná nemám ani to hříbátko… Jsem jedináček a miluji svoji mámu s otčímem, takže volný čas, pokud mohu, trávím s nimi. Když má čas i Luboš, jezdí se mnou. Když ne, stačí sednout na autobus. V tomto směru jsem tedy soběstačná. Společným koníčkem pro nás oba je letní tábor pro děti, kde trávíme zhruba deset dní během prázdnin. Slíbili jsme si, že je to našich deset dní. I když si tam děláme každý svou práci. Hlavně že nás to oba baví a jsme tam spolu.

Luboš: Pokud musí jeden z nás odjet třeba na natáčení, na divadelní zájezd nebo i někam třeba jen na dva dny, je to pro nás oba trošku problém. A to i přesto, že si hájíme své povinnosti a své koníčky. Mám koníčky a své kamarády a těším se na ně, ale jakmile se balím na víc dní, mám vždycky divný pocit, že se s Bohdankou nějaký čas neuvidíme.

Zdroj: časopis Vlasta, časopis Překvapení