Není vám trochu líto, že jste letním hraním přišla o volné dny?
Svým způsobem vlastně nepřišla – hrát začínáme až v půl deváté večer, takže do nějaké sedmé hodiny, kdy opouštím domov, si užívám volna. Ale nebudu zastírat, že to nebylo zrovna jednoduché rozhodování. Už kvůli tomu, že mám rodinu. Na druhou stranu role Rosalindy v komedii Jak se vám líbí je skvělá příležitost, a ty nechodí každý den. Zajímavé bylo, že než se ta nabídka objevila, říkala jsem si, že bych si s chutí zahrála nějaké klasické divadlo. Většinou totiž hraju v komorních inscenacích o dvou lidech. No a za pár dní zazvonil telefon a v něm se ozval režisér Jakub Nvota.
Jaký pocit jste měla ze zkoušení?
Bylo fajn. Jakub není jenom skvělý režisér, ale i herec. Každou situaci, ke které v příběhu dojde, uměl srozumitelně vysvětlit a dát jí moc hezký náboj. A neměl vůbec lehký úkol sladit nás a naše herecké styly tak, aby z toho „nečouhaly dráty“. Jak to u takových letních projektů bývá, sešla se parta různorodých osobností z několika divadel, od Dejvic po Zábradlí. Sjednotit nás a naladit na stejnou vlnu byla opravdu alchymie.
Představení Jak se vám líbí hrajete už více než měsíc. Jaký z něho máte zatím pocit?
Řekla bych, že jsem stále na cestě – pořád hledám polohy, které by korespondovaly s postavou. Ale to hledání mě baví, a to je důležité. Tahle komedie totiž nemá moc děj, není to taková ta prvoplánová řachanda. Sice v ní dochází k nečekaným událostem a zábavným zmatkům, ale je tam i láska a určitá melancholie. Je to prostě taková milá a bezelstná záležitost. A všechny postavy, které se v ní objevují, jsou fajn. Líbí se mi, že Shakespeare nepředkládá nějaký konkrétní návod, jak si jejich jednání vyložit. Jako by vám nabídl mapu, ve které je několik cest a možností, a je jen na vás, kterou se vydáte…
Jakou cestou se vydává vaše Rosalinda?
Rozhodně je to chytrá a hravá holka. Ale ztvárnit ji, a navíc s pořádnou dávkou lehkosti a uvěřitelnosti, je trochu oříšek. Je totiž zamilovaná do mladíka Orlanda a převléká se za muže, aby tak lépe unikla svému neústupnému strýci. V Ardenském lese, kam uteče, nečekaně narazí na svého milého, kterého v převleku zkouší, zda je jeho láska opravdová. Tudíž v něčem myslí jako žena a v něčem zase jako kluk. No a někdy jí to ujede… Zorientovat se v tom je náročné a člověk musí být pořád ve střehu.
Nestává se zase tak často, že holka hraje kluka. Užíváte si to?
Jasně! A nejenom každou reprízu, ale i ten proces. Rozhodli jsme se totiž hledat její mužskou podobu přes vnitřek. Na vnější gesta samozřejmě taky dojde, ale nám šlo hlavně o to, co se jí honí hlavou. Jaké myšlenky, dojmy, pocity. Hodně jsme si o tom v rámci zkoušení povídali a já tak dostala šanci nahlédnout do mužského světa. Jak to ti chlapi mají, jak se vnímají a porovnávají. Jak si každý z nich myslí, že má tu svoji pravdu, která je nade vše a všechny.
Hledala jste inspiraci třeba i u svého životního partnera Radka Žáka?
Toho jsem přímo zneužívala! Ale vážně, dost jsem ho pozorovala a rozebírala to s ním. Mít partnera ze stejné branže považuju za výhodu. Rozhodně nejsme takový ten pár, který práci záměrně nechává za dveřmi, naopak. Dost často se o ní bavíme, sdílíme prožitky, probíráme role.
Shakespearovské slavnosti jsou vyhlášené náročným nočním zkoušením. Jak jste to zvládala po fyzické stránce?
Bylo to hodně náročné. Do večerních hodin jsme leckdy měli závazky v divadlech nebo na natáčeních, takže zkouška začínala klidně v jednu ráno a trvala do čtyř, půl páté. Když jsem se pak konečně dostala do postele, rozhodně nehrozilo, že bych prospala celý den. Za prvé mám dvě dcery, a za druhé často další nasmlouvanou práci, kterou jsem musela odvést. Takže se stávalo, že jsem spala jen pár hodin. Ten deficit byl samozřejmě znát, moje energie není bezedná… Na druhou stranu mě to přivedlo k lepší péči sama o sebe. Dřív jsem na sebe zapomínala a dávala se na poslední místo, dneska už se hlídám. Vím, že mám svoje limity a extrémům se snažím vyhýbat. Nebo je, když není vyhnutí, vybalancovat.
Dáte mi nějaký konkrétní příklad?
Na začátek července jsem měla domluvené načítání audioknihy, na které jsem se těšila. Jenže pak mi došlo, že v kombinaci se Shakespearem by to byla neskutečná kláda. Přečíst čtyřicet stránek denně a jít pak večer na skoro tři hodiny před lidi by se na mně určitě podepsalo, minimálně na hlase. A tak jsem tu nabídku s díky odmítla.
Jako herečka na volné noze jste svou vlastní paní. To byl důvod, proč jste odešla z Divadla na Vinohradech?
Víte, já jsem vždycky měla pocit, že musím někam patřit: byla jsem v angažmá v pardubickém divadle a posléze právě na Vinohradech, kde jsem strávila hezkých šest let. Pak jsem odešla na mateřskou s vizí, že se vrátím. Mezitím se ale změnilo vedení, které hodně rozšířilo soubor a začalo dělat repertoár, který mě tolik neoslovoval. A já najednou zjistila, že jsou i jiné cesty. Že můžu roztáhnout křídla. Potkávat se s různými lidmi, hledat, objevovat a inspirovat se. Nejdříve to bylo rozhodnutí čistě z rozumu, pak ale přerostlo v pocit, že takhle je to správně. Svoboda je fajn. Samozřejmě za předpokladu, že máte nabídky, z nichž si můžete vybírat, což ťukám na dřevo. Zaplaťpánbůh na nedostatek práce si nemůžu stěžovat. A za to jsem moc vděčná. I z toho důvodu, že mi to změnilo pohled na hereckou profesi. Podobně mi otočilo úhel pohledu i mateřství.
Můžete to trochu rozvést?
Vždycky jsem byla ta zodpovědná herečka, která divadlo neskutečně prožívala a dávala do něj spoustu energie. To se s věkem a zkušenostmi nezměnilo, pořád jsem poctivec, ale od té doby, co mám děti, už pro mě hraní není na prvním místě. Beru ho s nadhledem a daleko lehčeji. Když studuju nějakou novou postavu, už se nepotřebuju zavřít do pokoje a mít svatý klid. Klidně u toho vařím nebo se jdu projít se psem a opakuju si texty. Věci dělám za pochodu a snažím se je skloubit dohromady.
Změnilo vás mateřství ještě v něčem?
Už nemyslím jen na sebe. Můj svět se zvětšil, což mě posílilo. Mám svoji kotvu, svoji základnu, ze které čerpám energii a sílu. Dřív pro mě bylo těžké postavit se sama za sebe a bojovat s arogancí, dejme tomu na úřadech. Dneska si řeknu: máš dvě děti, jsi dospělá ženská, tak jednej! Nemůžeš být čudla! I když jsem pořád v jádru introvert, už umím vystrčit drápky.
Jaké vlastně jsou vaše dcery?
Každá jiná, což mě baví pozorovat. A samozřejmě jako každá matka si myslím, že jsou naprosto boží! Nejlepší děti na světě! Anežka je taková víc do sebe, hodně hloubavá. Dostat z ní, co si myslí, je někdy nadlidský úkol. A Berta je zase taková zemitá. Jejich jména vlastně popisují jejich charaktery. Mimochodem, u druhé dcery jsme měli dilema – chtěli jsme buď Marii, nebo Bertu. A pořád se nemohli rozhodnout. Když se pak malá narodila, vypadala jako mongolský nájezdník. Taková celá tmavá a zamračená. S Radkem jsme nad ní stáli a smáli se, že Marie to tedy není ani náhodou.
A co umělecké geny? Je na vašich holkách vidět, že pocházejí z herecké rodiny?
Ano, ale zatím jen v rámci koníčků. Každá hraje na hudební nástroj. Není to ale o tom, že bychom z nich chtěli mít virtuosky, nejdůležitější je, že je to baví a že toho v dospělosti budou moc využít a hrát si pro radost. To samé platí pro pohyb, který by měl být nedílnou součástí života. Já jsem třeba v dětství závodně lyžovala, ale pak jsem toho ze dne na den nechala. Z rozmaru, nudy… Dneska vím, že to bylo špatně. Že je vyloženě dobře tu svoji komfortní zónu opouštět. A nevzdávat to jen tak pro nic za nic. To je podle mě jeden z velkých úkolů nás rodičů – držet děti na nějaké cestě a nepovolovat. Neustoupit lenosti, která se dříve nebo později objeví.
Dnešní doba nás ale k pohodlnosti vyloženě svádí. Stačí se podívat na sociální sítě – nemusíme udělat ani krok, přitom jsme v centru dění.
Ale to je jen taková falešná hra. Nic skutečného. Přiznám se, že mě tohle naprosto míjí. Nemám instagram, jen facebook, ale nejsem na něm aktivní. I když se to od nás herců očekává, já k téhle formě sebepropagace nemám vztah. Nenaplňuje mě to, ale zdržuje. Bere mi to čas a energii. A svým způsobem stresuje. A tak jsem si všechny sociální sítě vymazala z telefonu. Mám je jen na počítači, a když chci něco či někoho vidět, tak se doma přihlásím a podívám se. Ale jsou to minuty, nikoliv hodiny. Samozřejmě ať si každý dělá, co chce. Ale mně se tímhle krokem moc ulevilo. A mám prostor na skutečné zážitky, na skutečný život.
Do něj patří i vaše kamarádka, herečka Veronika Korytářová, se kterou se znáte od osmi let. V čem podle vás spočívá síla takového přátelství?
Myslím, že ta hodnota je nevyčíslitelná. Veronika je člověk, kterého mám pevně pod kůží, něco jako pokrevní sestra. Společně jsme si jako malé vytvářely imaginární svět a v něm různé postavy, což nás obě nasměrovalo k herectví, ze základky na konzervatoř. Vždycky jsme spolu trávily spoustu času, probíraly umění, život, naše šťastné či nešťastné lásky… Jsme prostě dvě duše, které si rozumí. A i když se dneska tak často nevídáme – já jsem v Praze a Veronika v Liberci, já mám dvě děti, ona čtyři, tak si pravidelně voláme nebo v časovém presu namlouváme hlasové zprávy.
Spojuje vás ještě jedna věc – obě jste držitelkami Ceny Thálie. Vy jste ji získala v roce 2009 jako mladá činoherečka do třiatřiceti let. Veronika o třináct let později za mužskou roli Vlasty Buriana. To je jako z nějakého románu…
Taky jsme si navzájem poděkovaly ve svých projevech ve zlaté kapličce… Pokud vám můžu doporučit, jděte se na Veroniku podívat – v libereckém Divadle F. X. Šaldy hraje legendárního krále komiků naprosto fantasticky. Je dojemná, vtipná, přitom nesklouzává do takového toho prvoplánového kopání do zadku. Její výkon i celá hra mají hloubku. A já jsem na ni moc pyšná.
Kde v nové divadelní sezoně můžeme vidět vás?
V různých pražských divadlech, třeba v Komorním Kalichu, kde s Láďou Hamplem hrajeme v bláznivé komedii Dokonalá fraška – jen ve dvou zvládáme deset různých postav, což je fuška, ale naplňující. Máme na to samé skvělé ohlasy. Anebo doražte do Ungeltu na vážnější věc s názvem Dobrou noc, mami. V ní partneřím s Taťjanou Medveckou, což je pro mě vždycky zážitek. Nerada bych to zakřikla, ale na kolegy mám obrovské štěstí.
A co práce před televizní kamerou?
Koncem července měla na Voyo premiéru třídílná minisérie Matematika zločinu, která je inspirována stejnojmenným podcastem, za nímž stojí Magdalena Sodomková a Brit Jensen. Já hraju první z nich, novinářku, která rozplétá komplikovaný případ vězně, který tvrdí, že je nevinný, a já mu pomáhám rozkrývat, jak se manipulovalo se soudními posudky. A pak se na obrazovky vrátí oblíbená dobovka Zlatá labuť a s ní „moje“ Anna Maurerová a její manžel v podání Adriana Jastrabana, kterého mám taky moc ráda. Přiznám se, že ke kameře jsem nikdy neměla vztah, dávala jsem přednost divadlu, ale právě díky takovým příležitostem a lidem, s nimiž mám možnost natáčet, se to proměnilo. Hraní v seriálech mě začalo bavit a momentálně jsem ve fázi, kdy se těším na všechno, co přijde.
LUCIE ŠTĚPÁNKOVÁ (42)
- Rodačka ze Vsetína vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Poté působila ve Východočeském divadle v Pardubicích a posléze v pražském Divadle na Vinohradech.
- Dnes je na volné noze a hraje v pražských divadlech Ungelt, v Řeznické, Komorním Kalichu, Studiu Dva nebo v divadle Mana. • Aktuálně je jednou z hereckých hvězd Letních shakespearovských slavností (komedie Jak se vám líbí).
- Známe ji z televizních seriálů Zlatá labuť, Případy 1. oddělení, Guru, Iveta či Vyprávěj.
- Jejím partnerem je herec Radek Žák, se kterým má dcery Anežku a Bertu.
Zdroj: časopis Vlasta
