Pak se stala mámou a neváhala jí být na plný úvazek v zasněžené Kanadě. Během rozchodu s manželem, hokejistou Tomášem Plekancem, se jí média věnovala asi víc, než bylo příjemné, ona to ale ustála.
A s nadhledem zvládá i to, že její postava Soni v seriálu Ulice budí velké emoce a ona dostává sem tam i nálož hejtů od diváků.
VIDEO: nejnovější písnička Lucie Vondráčkové. Podívejte se na video.
Vzhledem k tomu, že jsme vrstevnice, sleduji vaši profesní dráhu i váš osobní život přes média už dlouho. A měla jsem pocit, že vás znám dobře. Co jsem ale nevěděla, bylo zajímavé téma vaší diplomové a doktorské práce: Pohádky. Jaký k nim máte vztah?
Začala jsem v nich hrát docela brzy a měla štěstí jak na skvělé tvůrce, jako byli třeba pánové Václav Vorlíček, Dušan Klein nebo Zdeněk Havlíček, tak na pestré a zlobivé postavy. Malvína, Arnoštka, Esterka ze Šmankote, babičko, čaruj!
A tak jsem ve své školní práci mohla krásně propojit jak teorii, tak praxi, a ještě vyzpovídat několik našich pohádkových legend.
Jste fanouškem dobrého konce, nebo vám nevadí ani drsnější, ty grimmovské?
Když je pohádka dobře a vtipně natočená a skvěle obsazená, tak jí většinou sluší optimistický konec, ale třeba taková Malá mořská víla Karla Kachyni je mistrovská a přitom smutná. Vždy záleží na tvůrcích.
Máte vy sama nějakou favoritku v české pohádkové kinematografii?
Mám tři: O princezně Jasněnce a létajícím ševci, S čerty nejsou žerty a tu již zmíněnou Malou mořskou vílu. Všechny jsou brilantně natočené a jejich tvůrce považuji za takové pilíře pohádkové dokonalosti. Bočan, Kachyňa, Troška… S dvěma z nich jsem měla i možnost pracovat a byl to zážitek.
Kdy jste vy měla, pokud někdy, pocit, že je váš život pohádka?
Asi když jsem čekala Matyáše, prvního syna. Chodila jsem denně do školy na francouzštinu a těšila se, jak se mi s miminkem změní vnímání světa.
A změnilo?
Není to ze dne na den, ale postupně zjistíte, že samu sebe nepovažujete za důležitou. Což je fajn. Neberete se tak vážně a teď to cítím ještě víc, když už je jeden z kluků „náctiletý“. Ve všem je humor a taková jemná ironie. Což nám doma vyhovuje. Zatím.
Měla jste naopak někdy období, kdy jste na dobré konce, třeba jen na chvíli, přestala věřit?
Těch momentů bylo víc, ale už jsou pryč. Tak ani nemá cenu na ně vzpomínat. Všechno vás něco naučí a život to s vámi myslí v konečném důsledku dobře.
Nejste tedy typ, co by řešil minulost, a spíš hledíte do budoucna?
Vůbec. Všechno, co se stalo nebo přihodilo, nám prostě dalo lekci, z které odcházíme silnější a snad i moudřejší. Je to trochu jako trápit se tím, že jste si dala nějakou blbost k jídlu a není vám dobře. No tak příště si ji už prostě nedávejte a bude líp. Proč se kvůli tomu utápět v žalu...
Výčet vašich profesních rolí je bohatý. Čím se vy osobně cítíte být nejvíc?
Mám hodně ráda dabing. Zažijete tam tolik příběhů a jste součástí tolika žánrů, že byste to v „natáčecím“ životě nikdy nestihla. To mě na tom fascinuje. A pak divadlo, které zbožňuji a dobře se mi na jevišti dýchá. Chodím si tam odpočinout a zažívat veliké emoce.
Hodně jste točila i se zahraničními filmovými studii. Bylo to jiné?
Natočila jsem Poslední prázdniny, pro Hallmark třeba Johanku z Arcu, nějaké francouzské filmy. Je to vždycky fajn, ale já mám radši ty naše skromnější české produkce. Je tam myslím větší sranda, všichni se známe z divadel. Takže máte radost, že se zase na nějakém projektu potkáváte, někdy i po letech.
Ale třeba Johanka byla neskutečná. Bydleli jsme v kempech a točili na hradech, v plném brnění. To byla krásná a intenzivní práce v malém týmu. Pak to myslím chytlo i nominaci na Zlatý glóbus.
Občas se vedou diskuse, zda herci a zpěváci obdaření talentem potřebují i herecké školy. Vy ji máte, vystudovala jste Pražskou konzervatoř. A poté jste se rozhodla jít trochu jiným směrem a vystudovala jste ještě kulturologii. Co vás k tomu vedlo?
Herectví mě vždycky bavilo. Vystudovala jsem na Pražské konzervatoři činoherní herectví a měla skvělé profesory: paní Maciuchovou, pana Mrkvičku. Ale bavilo mě i hodně číst a po škole jsem toho vzdělávání neměla dost.
Tak jsem šla prostě dál a při tom už hrála denně divadlo a zkoušela. To bylo krásné období! Je ale pravda, že na škole se sice naučíte správně jevištně mluvit a vnímat prostor, možná utvářet postavu, zbaví vás do určité míry trémy.
Ovšem nejvíc vám dá až praxe. Musíte hrát, hrát a hrát, a mít štěstí jak na role, tak na dobré režiséry a scenáristy.
Dostala jste někdy od některého zkušenějšího kolegy radu, kterou se třeba dodnes řídíte?
Mám ráda hereckou radu: „Každý herec musí jednou zažít a přežít dvě hodiny ostudy na jevišti.“ Někdy se prostě všechno nepovede. To se stává a je fajn vědět, že to zažil každý, kdo se opravdu herectvím zabývá.
Zavzpomínáte na své dvě hodiny ostudy?
Asi nejhorší je, když hrajete v komedii a naprosto nikdo se nesměje... Musíte to jen přetrpět a přežít. To se ale teď naštěstí s žádným naším představením neděje.
V komediálních rolích jste výborná, potvrzuji. Máte vy sama vysněnou roli?
Mám ráda takové, které mi jsou co nejméně podobné. Takové, kde si můžu vyzkoušet emoce, které z normálního života moc neznám. Ráda vyprávím příběhy, takže miluji i namlouvání audioknížek. Mám pak pocit, že jsem za den zažila víc životů než jen ten svůj.
Máte své techniky a rituály, jak se „dostat“ do svých hrdinek, jak se připravujete na roli?
To je část práce, kterou mám úplně nejradši. Zkoušení v divadlech, čtené zkoušky a prozkoumávání hereckého terénu. Někdy to bolí a musíte se nořit do vzpomínek, které byste už nejradši zakopali pod zem, ale to je riziko povolání. Věřím v pečlivou přípravu, protože ta vám dává svobodu. Ale to platí pro každou profesi.
V čem tu svobodu vidíte?
Dovolí vám improvizovat a dává vám volnost. Ten stav je nepopsatelný. Mám třeba ráda zájezdy s divadlem, protože se vždycky musíte trochu přizpůsobit novému prostoru. To je dobrý trénink.
Jak se pracuje s postavou, která je opravdu zcela jiná než vy? Co třeba aktuálně Soňa z Ulice, o které říkáte, že je asi nejnenáviděnější postavou seriálu?
Zapojím imaginaci a třeba v případě Soni vycházím z mrch, které jsem v životě měla tu čest potkat. A že jich bylo a je! Opravdu je z čeho vybírat a kde se inspirovat. Ha, ha.
Vaše Soňa působila rázně a přísně, stává se z ní ale pěkná intrikánka. Jaká byla vaše první reakce na nabídku z Ulice, na natáčení „nekonečného“ seriálu a na vaši postavu?
Trochu jsem se lekla. Ale nabídku jsem dostala na základě několika rolí v minulosti a bylo mi řečeno, že to bude herecký oříšek a výzva. A na to jsem slyšela. Samozřejmě je i dost risk jít do tak negativní postavy, ale cítila jsem, že jsem navzdory všem rolím, co jsem v divadle odehrála, byla stále víc vnímána jako zpěvačka.
Tak jsem do toho šla a myslím, že pro ty, kdo na seriál koukají, celá zpěvačka zmizela v dáli. Prostě už nesnáší Soňu. A to je paradoxně fajn pocit. Herec má prostě hrát.
Je někdy těžké nechat Soňu na place a nejít s ní domů?
Ona mi docela v životě pomohla. Když mi něco vadilo, většinou jsem mlčela nebo sklopila uši a šla se projít. Soňa mi dala sílu se ozvat, nenechat po sobě šlapat. Ani v práci, ani v životě.
Na co se můžeme u Soni těšit do budoucna?
Už trochu uvidíme do toho masakru, co má doma, a dokonce se jemně zamiluje. Ale potvora bude pořád. Intrikuje a míchá si v hlavě osudy ostatních. Jsem zvědavá, kdy dostane přes prsty.
Může se podle vás mrcha změnit? Myslíte, že má Soňa šanci?
Nerada bych, aby se teď měnila, ale musí dostat lekci, aby ty její levárny neprošly bez povšimnutí.
Ovlivnila vaše role to, jak vás vnímá veřejnost?
Díky Soně jsem právě teď největší mrcha pod sluncem. Což je docela rozdíl po té holce z pohádek. Ale musím říct, že mě to hodně baví. A už mi taky tolik lidí na ulici netyká. Začali mi kvůli Soně vykat. Asi aby je nezlikvidovala nebo jim nedala ředitelskou důtku.
Doufejme, že vás Soňa nepřipraví o silnou fanouškovskou základnu, kterou máte. Jak s nimi komunikujete, co vám píší? Potkáte se i s hejtrem?
Uuuu, hejtrů má teď Soňa hodně a někteří ji prolínají i s mým vlastním životem. To vždycky koukám a takové reakce dávám i na instagram, aby to viděli i ostatní. Protože to je trochu „mišuge“ na hlavu.
Ale jinak dostávám krásné zprávy a líbí se mi, jak u lidí probíhá transformace vnímání: už pro ně zase začínám být víc herec než zpěvák. A to je krása!
Měla jsem dlouho pocit, že jste vnímaná jako „Lucinka“. Musela jste „dokazovat“, že jste dávno Lucie, sebevědomá dospělá žena?
To ani ne. Jedni mě vnímali víc jako herečku, jiní jako zpěvačku, další slyšeli zase můj dabing. A řešit, jak mě kdo vnímá nebo nevnímá, by bralo moc energie a času. Ten dávám radši dětem a práci. Pro ty, kdo chodí do divadel, jsem herečka, pro syny jsem máma.
Jaký styl hudby je vám nejbližší?
Po čtyřicítce už je opravdu hodně témat, která mě oslovují. Na poslední desce Letokruhy je to jako jízda na duze: každá věc má svou barvu a příchuť. Ale poslech nechám na lidech, ono se o tom těžko mluví...
Co se týče hudebních stylů, mám ráda popfolk, ten je i na mých deskách asi nejvíc. Věřím na to, že když si písničku můžete zahrát na kytaru nebo klavír, nikdy nezestárne. Musí být prostě dobře vystavěná.
Takové, co jdou jen po zvuku a trendech, nehledám. Ale je moc fajn, když si sem tam nějakou z nich vyberou rádia a dostane se i k nefanouškům. Prostě ke všem posluchačům. Baví mě lidi překvapovat. Jak v hudbě, tak v herectví.
Jak překvapovat?
Jednou mi řekl jeden skvělý americký herecký kouč, že v herectví musím překvapovat samu sebe. Nemít všechno promyšlené, ale pustit k sobě i emocionální improvizaci. Je v tom pak ohromná svoboda. A když někdy zahlédnu v televizi věc, ve které jsem hrála nebo kterou dabuju, a mě samotnou překvapí natočená herecká reakce, vždycky si na něj vzpomenu.
Velký vliv na vás bezesporu měli i vaši rodiče, se kterými máte blízký vztah. Co vám dali tzv. do vínku a co byste ráda předala vy svým synům?
Naši jsou spolu 45 let. Takže určitě vědí to, co je pro úspěšné soužití třeba. Myslím, že jsem po nich v tom, že ráda dovádím věci do konce a neodcházím od rozdělaných projektů. Pokud něco opustím, tak až po dokončené práci. Ale zase... stát se může všechno. Celá naše rodina také miluje zvířata, jsme všichni hodně kreativní a nevzdáváme se.
LUCIE VONDRÁČKOVÁ
• Narodila se v roce 1980 Praze.
• Vystudovala Pražskou konzervatoř a kulturologii na FF UK.
• Hraje zpívá, dabuje.
• Získala osm stříbrných, dva bronzové České slavíky a pět cen TýTý v kategorii zpěvačka.
• S bývalým manželem, hokejistou Tomášem Plekancem, má dva syny.
Jaké muže byste chtěla ze svých synů vychovat?
Nerozmazlené. Což je dost těžké, protože pro kluky každá máma dělá nejvíc, co může. Ale je jim 12 a skoro 9 a jsou čím dál samostatnější a já se od nich spoustu věcí učím. Trávíme spolu většinu času, je nám hezky. A jsem ráda, že všechno zvládli s otevřenou myslí a úsměvem.
Jak společný čas nejraději trávíte?
Kluci už mají svoje světy, ale já patřím mezi takové ty mazlící mámy a budu jim nablízku, dokud to půjde a nechají mě.
Pouštějí vás do svých světů? Vnímají, že jejich rodiče jsou „trochu“ známější než rodiče kamarádů?
Myslím, že popularita rodičů je jim jedno. Neřeší to. Synové prý mívají hluboké pouto s mámou, a my nejsme výjimka, takže jejich světy znám a jsem ráda, že jsou tak všestranní. A mají v sobě laskavost, což je v našem světě nesmírně důležité.
Je jejich dětství jiné než vaše?
Dřív to bylo jinak. Dostali jsme klíč na krk a byli jsme myslím o dost samostatnější. Ale je prostě jiná doba a díky sociálním sítím a rychlejším autům musí být rodiče daleko víc v pozoru.
Mám to velmi podobně, prý se nám říká helikoptéroví rodiče.
Vážně? To jsem neslyšela.
Samostatná jste opravdu byla. Navíc jste už jako malá začala působit ve světě showbyznysu. Je něco, co byste dnes udělala jinak?
Všechno mělo svůj smysl a všechno z něčeho vyplývalo. Zahrála jsem si krásné dramatické role na divadle, roztomilé pohádkové postavy ve filmech a natočila spoustu desek. Vyhrála jsem devět slavíků a přitom chtěla hlavně hrát, ale ceny za herectví jsem získávala jen v zahraničí, tady o nich nikdo neví. Prostě život má smysl pro humor a já bych neměnila. Ty největší držkopády mě nejvíc naučily a úspěchy mě nakopávaly v práci dál.
Kdy jste dostala největší životní lekci?
Asi v osobním životě. Když jsem myslela, že něco nějak je, a ono to už dlouho bylo jinak... Ale taky si to zpracujete a jdete dál silnější a poučená.
Mám vás spojenou s pohybem, s tancem, chůzí apod. Měnil se váš vztah k pohybu v průběhu let? Musíte například řešit, co jíte a zda je pohybu dost, nebo máte štíhlou postavu v genech?
Já bych řekla, že první půlku života své tělo trápíme, protože jsme na něj moc přísní, a tu druhou už tak nějak víme, co má rádo a co ne. Třeba při přípravě na roli vnučky doktora Štrosmajera v pokračování Nemocnice na kraji města jsem hodně posilovala a měla celkem tvrdé tréninky. Ale když pak odnosíte pár dětí, už se tak nezatěžujete. Plavání, tanec a chůze… to je můj šťastný trojlístek.
Co děláte, když nic nemusíte a máte čas jen pro sebe?
Chodím dlouhé štreky. Přemýšlím si u toho, učím se texty, sním o tom, co bude a nebude, a sem tam si koupím velký svetr.
O čem teď právě nejvíc sníte?
To se nesmí říkat nahlas, ale doufám, že mě čekají krásné dramatické role a že budou moji kluci pořád tak fajn.
Zdroj: časopis Vlasta
