Se ženami, které vedou bohoslužby u evangelíků nebo husitů, se setkáváme čím dál tím častěji, málokdo ale ví, že i katolická církev má několik žen vysvěcených na kněze – tajně a neoficiálně. „Inspirativní osudy žen, které nejsou slyšet, zpracováváme s divadlem neustále. Baví mě dávat takovým ženám hlas a považuji to za podstatné. O Ludmile Javorové, Felixi Davídkovi a brněnské skryté církvi Koinótés jsem se doslechla před několika lety. Je to součást historie Československa, Brna i katolické církve, ale málo se o tom ví a málo se o tom mluví,“ vysvětluje Veronika Všianská z divadla Mikro-teatro, která napsala scénář monodramatu o Ludmile Javorové. Nazvala ho Co je v bytí, nelze odejmouti.

A kdo provází vězněné ženy?

Ludmila Javorová vloni oslavila devadesátiny a žije stále v Brně. Na římskokatolického kněze ji vysvětil tajně biskup Felix Davídek už v roce 1970, přestože jde o akt, který je dodnes pro většinu věřících i představitelů katolické církve nepřijatelný. „Felix Davídek byl v roce 1950 zatčený při pokusu o útěk z komunistického Československa a strávil čtrnáct let ve vězení. Ludmilu už tehdy znal z farnosti, byli sousedé. Už ve vězení Davídek intenzivně pracoval na založení skryté církve, nezůstal v rovině nápadu nebo nějakých idejí, ale zcela přesně krok po kroku vymyslel, co bude náplní církve a jak toho všeho dosáhnout. Hned z vězení vedla jeho cesta za Ludmilou, vybral si ji jako generální vikářku, svoji pravou ruku,“ vysvětluje režisérka a spoluautorka scénáře představení Eva Lietavová.

Společně církev nazvanou Koinótés skutečně založili, oslovovali kněze, které komunistickou stranou posvěcená část katolické církve vyloučila, a spolupracovali s nimi, začali je vzdělávat, praktikovali v rámci podzemní církve. Což je ostatně linka, kterou známe už z Bílé vody Kateřiny Tučkové. Davídek hojně světil mnohé další kněze – pravděpodobnost, že členy skryté církve dříve nebo později pošlou do vězení, byla totiž veliká. A právě kněží mohli ve vězení přinášet útěchu svým souvěrcům a sloužit mše, byť utajené. Ludmila Javorová byla u všeho. Žena s charismatem Davídka doprovázela, pomáhala s ním hospitalizovaným v nemocnicích, rozmlouvala s věřícími. A v klášteře ve Znojmě v dialogu s matkou představenou Marií Vojtěchou Hasmandovou pak jednou zazněla zásadní otázka: kdo provází ženy v ženských věznicích, když muži kněží do nich mají jen velmi omezený přístup? Kdo posiluje ve víře vězněné ženy? Kdo bude udělovat svátost jim?

Felix Davídek si uvědomil, že právní úprava, podle které se ženy v římskokatolické církvi nesmí stát kněžími, je zastaralá – a rozhodl se to změnit. Samozřejmě narazil – zejména uvnitř církve. Na synodu, který měl alespoň otevřít diskusi, došlo k rozkolu uvnitř skryté církve Koinótés, jenomže Davídek trval na svém – a 28. prosince 1970 Ludmilu Javorovou vysvětil na prvního římskokatolického kněze v historii úplně tajně, bez požehnání církve a bez souhlasu nadřízených. Následně vysvětil ještě několik dalších žen, jejich jména ale nejsou známá a ony se k tomu samy nehlásí. Na rozdíl od Javorové.

Nekritizovat, jen vznášet laskavé otázky

Archivních materiálů o skryté církvi, z nichž autorky divadelního představení o Javorové vycházely, se dá nalézt hodně, problém byl spíš v tom, kterou linku pro vyprávění příběhu o první ženě tajně vysvěcené na římskokatolického kněze zvolit. V příběhu se totiž potkává kontext socialistického Československa, kontrast rozdělené církve mezi tu, která s režimem spolupracovala, a tu, která působila skrytě – a i ta měla několik proudů. Podstatná je i linka feministická, která reflektuje postavení žen v církvi a to, že v té katolické nemohou být vysvěcené na kněze, přestože jiné křesťanské církve tuhle možnost znají a využívají. „V určitou chvíli jsme si musely říct, že už přestaneme studovat archivy a knihy o Davídkovi a Javorové, ale že už je na čase začít psát,“ popisuje režisérka Lietavová.

Zatímco scenáristka Veronika Všianská je věřící a praktikující katolička, Eva v Boha nevěří – a oba tyhle pohledy se v dramatu potkávají. „Pro mě to byla výhoda, že nejsem věřící, musela jsem totiž z odstupu nastudovat i všechno, co s církví v tomhle tématu souvisí. Což také znamená, že výsledná podoba hry může být dobře přístupná pro kohokoli, věřící i nevěřící diváky. Také jsem už od začátku přesně věděla, co nechci – vytvořit agitační představení, které bude někoho o něčem přesvědčovat. Také jsem nechtěla do představení otisknout příliš silně režim a diskusi kolem postavení církve za komunismu. Vydaly jsme se tedy tou mužsko-ženskou linkou. Jak je vnímaná žena v církvi a jak muž? Zároveň nemáme potřebu vzbuzovat samoúčelnou kontroverzi: člověk je žena i muž. Ve středu představení také stojí pojem kněžství. Proč je tak důležité a jak je možné ho vykonávat?“ vysvětluje Eva. A Veronika Všianská dodává, že z dramatu úplně vypustily politikum – cílem nebylo bodat do vosího hnízda a kritizovat církev, ale spíš laskavě vznášet otázky a nahlížet problematiku kněžství z mnoha stran.

Osamělá ve svém kněžství

Co se prakticky stalo vysvěcením Ludmily Javorové na kněze s jejím životem a prací? „To je to nejhorší – prakticky nic! Ludmilu Javorovou nakonec oproti očekávání nezavřeli do vězení, takže nemohla sloužit tam, kde se předpokládalo, že sloužit bude. Kdyby se do vězení dostala, měly by ženy ve vězení přístup ke svátostem a její vysvěcení na kněze by se tím aspoň částečně legitimizovalo. Jenomže k tomu nedošlo. Navíc o tom sama nesměla mluvit, protože byla vysvěcená tajně. Lidé z církve se k ní začali chovat odmítavě, zůstala osamocená,“ líčí Veronika Všianská.

Ludmila Javorová hledala náplň svého kněžství dlouho. Jezdila do nemocnic, podporovala lidi kolem sebe ve víře, hledala jiné formy pro svoji službu, když nemohla celebrovat a udělovat svátosti. „Když jsem s ní mluvila, říkala mi, že za ní roky chodily a dodnes chodí domů ženy, které se jí svěřovaly se svými životními těžkostmi, jako by chodily ke zpovědi,“ dodává Všianská.

Podobný problém jako Javorová řešili po revoluci i muži, kteří byli vysvěcení tajně v podzemních církvích. Oficiální katolická církev totiž jejich svěcení neuznala a požadovala jejich přesvěcení. Jenomže to mnoho z nich odmítlo s odvoláním na to, že by tím zneplatnili svoji službu lidem za poslední roky ve skrytu. Takoví muži hledali cestu, jak svoje kněžství naplnit, když nesměli oficiálně celebrovat, a podobně jako Javorová, i oni často odjížděli do nemocnic a tam se věnovali nemocným nebo umírajícím.

Prostě se za to modli

Jaké to bylo, setkat se s Ludmilou Javorovou osobně? „Pro mě to byla velká čest. Byl to úžasný zážitek, má velké charisma, poutavě vypráví, je otevřená otázkám po svém příběhu. Bydlí v malinké garsonce a žije velmi chudě. Je fascinující se s ní setkat i v tom kontextu, že víte, že proti vám sedí v křesle skutečná historická osobnost,“ říká Všianská. A dodává jednu ze vzpomínek, o níž Javorová mluví: jako malá vyrůstala na faře s mnoha bratry, hráli si na kněze tak, jako si nevěřící děti hrají třeba na indiány, a ona se už od mala zlobila, proč nemůže být knězem, když její bratři mohou – a považovala to za velkou nespravedlnost. „Když to řekla svému otci, odpověděl jí, že se za to má modlit a třeba se to někdy stane. To je motiv, který v ní možná zůstal. Když dospívala, uvažovala i o tom, že půjde do kláštera, ale nakonec se rozhodla v poslední chvíli, že to není její cesta,“ dodává Všianská.

Cílem inscenace Co je v bytí, nelze odejmouti je upozornit na osud Ludmily Javorové, dostat ho mezi lidi a ideálně i otevřít diskusi o tom, jaké postavení mají ženy v katolické církvi a co se od nich očekává a co mohou a nemohou. „To, jak Ludmila nebo Felix Davídek uvažovali o člověku a o společenství, bylo na svoji dobu nesmírně pokrokové. Dnes už to tak možná nezní, ale když někdo chtěl v padesátých letech otevřít církev lidem, nevnímal ji jako elitu, ale jako útočiště. Dokonce ponoukal kněží, aby žili v kontextu lidských životů, chodili do tanečních, bavili se, kněží kolem něj mohli být ženatí podobně jako kněží třeba u evangelíků nebo husitů. Věděl, že aby kněz mohl být blízko lidem a sdílet s nimi jejich problémy, musí jako lidé žít, ne fungovat odtrženě někde v semináři. A ano, Davídek mohl odejít do jiné církve, která byla liberálnější, i když tehdy to ještě nebylo tak uvolněné jako dnes. Jenomže on nechtěl, chtěl reformovat katolickou církev, posunout ji, přizpůsobit ji současnému světu,“ uzavírá Všianská.

Režisérka Eva Lietavová zdůrazňuje ještě jeden zásadní moment: „Ludmila i Davídek byli neuvěřitelně odvážní. Šli proti režimu, oficiální církvi, proti Vatikánu a proti svým vlastním kolegům a nejbližším. Nešlo přitom o to, že by chtěli jakkoli provokovat, ale proto, že si uvědomovali, že pravidla, podle kterých bylo nutné se řídit, už prostě nevyhovují situaci a životnímu běhu, takže považovali za důležité je prostě změnit a nastolit diskusi o takové změně. To je přece kritérium dobrého života – ne slepá poslušnost, ale diskuse nad tím, jak žijeme.“ I proto se Ludmila Javorová po revoluci nenechala odradit rozhodnutím Vatikánu, který sice zrušil její exkomunikaci za nelegální vysvěcení, ale zakázal jí jako knězi pracovat a o svém svěcení mluvit. Právě název inscenace Co je v bytí, nelze odejmouti, odkazuje k jejímu pevnému postoji: ze své minulosti vycházíme, na ni navazujeme a není možné ji popírat. To, že by mlčela, by přece nic z toho, čím prošla, nesmazalo…

Co je v bytí, nelze odejmouti

  • Scénář: Veronika Všianská a Eva Lietavová
  • Režie: Eva Lietavová
  • Hraje: Hana Jagošová
  • Premiéra 28.6. v 18.00 v Rezidenci Café Kaprál v Brně, první repríza tamtéž o den později, další reprízy se plánují na podzimní období.
  • www.meetingbrno.cz www.bazmek-entertainment.cz/

Zdroj: časopis Vlasta

Související články