Křehká, zranitelná a silná zároveň, skvostná v něze i rozpustilosti. Výrazný symbol nejlepších odstínů ženskosti, stálice československé kinematografie. Socioložka, jejíž hvězda zastínila mnohé z profesionálních hereček. Po týdnu rozhodování se uvolila opustit divadlo a film, svou doménu. Nyní se jejím jevištěm stávají diplomatické kruhy světácké i nostalgické Vidně, po Ženevě a Helsinkách třetího centra evropské i světové diplomacie. Chce se jí zmocnit se stejnou lehkostí, s jakou okouzlila diváky „Markéty Lazarové“ a „Postřižin“.
Od okamžiku, kdy vám byla nabídnuta funkce velvyslankyně v Rakousku, až po předání pověřovacích listin ve Vídni, uplynulo jen pár týdnů. Na svou funkci jste se intenzivně připravovala. Čemu jste musela věnovat největší pozornost?
To vám říci nemohu.
Jak to???
Taková informace již podléhá státnímu tajemství. Z toho, co říci mohu, vám prozradím, že nejvíce času jsem strávila při přípravě a samotné návštěvě pana Mocka. Celý jeden týden jsem se také věnovala studiu základních politických otázek naši zahraniční politiky.
V rozhovoru pro ČTK jste před časem uvedla, že jste velmi dobře jazykově vybavená. Kolika jazyky mluvíte?
Moje maminka je Němka, takže němčinu mám v krvi. Samozřejmě se ještě musím přiučit politickému jazyku. Z angličtiny jsem měla zkoušku na vysoké škole, věnovala jsem se jí deset let soukromě, byla jsem v Americe. Z francouzštiny jsem maturovala a pak jsem byla na jazykovém kurzu v Paříži. S tou je to asi nejhorší, ale běžně se domluvím. Kromě toho mluvím rusky, asi jako všichni, ale dlouho jsem četla v originále ruskou literaturu. Polsky umím díky tomu, že jsem deset let četla jen polské noviny, v sedmdesátých letech byly v divadle, filmu, ale i politice a sociologii jediným našim oknem do světa. Kromě toho mluvím velmi dobře srbsky, ale to ani pořádně nevím proč. Takže mluvím 6 jazyky, slovenštinu a češtinu vyjímaje.
V témže rozhovoru jste řekla, že jste se zabývala - asi v době studií či potom - politikou a politologií. To je trochu nezvyklý zájem pro ženu. Můžete tu informaci trochu rozvést?
Na vysoké škole jsem studovala sociologii a dva roky jsem se věnovala teorii elit. Ta je na pomezí politologie. Měla jsem to štěstí, že jsem studovala sociologii v jednom z prvních ročníků u nás, ovzduší bylo uvolněné, takže jsme dostali všechno, co jsme jen dostat mohli. Faktem je, že mě politika zajímá, v divadle jsem známá tím, že neroznáším klepy, ale neustále čtu noviny a časopisy...
Svého času jste řekla, že herectví nikdy nebylo vaším snem, že jím však nikdy nebyla ani dráha v diplomacii. Můžete říci, co tedy bylo či je vaším životním snem?
Mým životním snem bylo, abych byla slušný člověk. To do mě zřejmě vložil můj otec a já jsem se snažila tento jeho požadavek naplnit. U nás v rodině bylo pravidlem, že já i moje sestra se musíme chovat a jednat tak, abychom se kdykoliv mohly komukoliv podívat zpříma do oči. Ne vždy to bylo pochopitelně výhodné. Ale vy jste svoji otázku asi mysleli trochu jinak. Nikdy jsem neměla přesnou představu, co chci dělat. Snad jen když si vzpomenu na dětské sny. Chtěla jsem dělat zdravotní sestřičku. Dodnes mě velmi baví psát.
Věříte v osud?
Raději ne.
Herectví a diplomacie má společné asi to, že člověk musí být stále fit a připraven, bez ohledu na své osobní problémy a stesky, nesmí na sobě nechat nic znát. Jsou ještě další spojnice mezi těmito povoláními?
Určitě. Profesionální herec musí mít vybudovanou silnou intuici, to je vlastně to, co u dětí ve škole potlačujeme - takže mně se díky tomu daří v mnoha případech napojit se na lidi a číst jim myšlenky. Nebo některé věci intuitivně vytuším. Jsem zvyklá intuici používat a myslím si, že by mi mohla pomoci. Stejně jako paměť, kterou profesionální herec musí mít.
Říká se o vás, že jako herečka nemíváte trému, nebo alespoň to na vás není poznat. Myslíte si, že jako velvyslankyně trému budete mít?
Asi ano. Je to mnohem zodpovědnější. Při hraní jsem trému neměla, protože jsem začínala velmi brzo a hned jsem měla úspěchy. Tím jsem získala dostatek sebevědomí. Sem tam nějaký nával trémy jsem zažila později, ale toho pocitu se dokáži zbavit. Také to je výhoda osmnácti let profesionálního herectví.
Jako herečka jste jedna z nejpopulárnějších u nás, pro své filmy si vás vybírají špičkoví režiséři. Nebude se vám přece jen po herectví stýskat?
Nevím. Vím však jedno, že když jsem měla malé děti, byla jsem tři roky doma a přežila jsem to naprosto normálně. Vzpomínám na to jako na nejkrásnější období svého života.
Magda Vašáryová ve filmu Postřižiny
Světovou politiku dnes dobývají ženy. V Československu to ovšem dosud zvykem nebylo. Jste první československá velvyslankyně slovenského původu, myslíte, že žena dokáže vnést do politiky osobitou, zvláštní rovinu?
Zřejmě jsme mimořádně konzervativní, naši muži zvlášť. Sami víte, že v naši republice jsou ženy na dřinu. Pokud jde ovšem o rozhodování, tak nejraději rozhodují muži sami. Ve světě je tomu jinak, alespoň pokud jde o svět vyspělý. Ale teď dokonce i na Haiti je nová prezidentka. Kam se podíváte, jsou ženy ve špičkových funkcích ve vládě. Asi i v tom lze najít to velké zaostávání, které se u nás projevuje. Tohle je ovšem zaostávání kulturního charakteru. Mám daleko do toho, abych byla feministka. Myslím si ale, že ženy by měly mít svoje sebevědomí. Jsou totiž oblasti, v nichž jim muži nemohou konkurovat. A přirozeně obráceně. Ženy by se ovšem neměly tvářit jako muži. Já osobně chci v každém případě zůstat ženou.
Tato vaše úvaha svádí k následujícímu: budete mít jako atraktivní žena nějaké výhody proti svým partnerům diplomatům - mužům?
Možná, že v první linii ano. V druhé určitě ne. Zřejmě si budou myslet, že se mnou bude snadnější práce... Je ovšem možné, že se diplomaté ukáží mimořádně galantní. Moje dosavadní zkušenosti to potvrzují. Máte mezi Rakušany nějaký vzor, člověka, kterého si mimořádně vážíte? Když vynechám politiky, a tam je mnoho velmi výrazných osobnosti, pak Rommy Schneiderová.
Jistě vás čeká spousta práce, jste ale nejen velvyslankyně, ale také matka dvou dcerek. Jak budete zvládat jejich výchovu?
Nevím. Doufám, že dostaly dobrý základ, takže věřím, že časovou tíseň, která mě postihuje už nyní, přežijí ve zdraví. Snažila jsem se během těch deseti let omezovat co nejvíc práci, abych se jim mohla hodně věnovat, doufám, že se to zúročí. Samozřejmě, že budou žít se mnou ve Vídni.
A co bude dělat váš manžel, Milan Lasica?
Můj manžel zůstává v Bratislavě. Váží ho k ní profesionální závazky. Víte, i když je Vídeň blízko, já nebudu moci jezdit sem a tam, jak mě napadne. Každou takovou cestu musí schválit na ministerstvu zahraničí u nás. Služba na velvyslanectví není žádné korzo, tam se vlastně pracuje 24 hodin. Moje pracovní doba bude absolutně neomezená. Včetně noci. Kdykoliv musím být schopna reagovat na mimořádné události. Od záležitostí kriminálního charakteru až po případná neštěstí.
Prozradíte nám, zda jste se v rámci odborné přípravy také věnovala přípravě společenské?
Ne! Ne... Všichni zřejmě předpokládají, že to ovládám. Myslíte, jestli umím jíst příborem? To spíš dřív to asi bylo důležité...
To samozřejmě na mysli nemáme. Spíš znalosti diplomatického protokolu.
Ptala jsem se pracovníků diplomatického protokolu v době návštěvy pana Mocka, jakou by mi dali známku. Prý jedničku s hvězdičkou.
Do společenské přípravy ovšem spadá i garderóba... Co povezete s sebou?
Nechávají to absolutně na mně.
Dáváte si tedy šít podle vlastního vkusu?
Ano, přesně tak.
Dostáváte hodně dopisů... co v nich bývá?
Spousta těch listů je urážlivých. Ze Slovenska. Nepěkných, nenávistných. Z Čech dostávám dopisy převážně krásné. Z Moravy takové praktické, například: mám ve Vídni dceru, nemá co na práci, budete-li chtít, půjde s vašimi dětmi jednou týdně na procházku.... Nebo: udělám vám takovou zabíjačku, paní Magdo, že uvidíte... Prostě velmi přátelské, až ta moravská duše z toho číší. No a ze Slovenska dostanu bohužel na jeden dopis deset velmi nepříjemných. Zřejmě Slováci nejsou tak přejícní, nebo se čeští pisatelé anonymů vybíjejí u vás. Pro mě je to velmi zlé, s takovou nedůvěrou jsem nebyla připravena se setkat. Něco podobného, nějakou bouřku, znamenal každý film natočený v Čechách, ale tohle je skutečně mimořádné. Tím spíš, když si pomyslíme, že takoví lidé proti dosavadní slovenské reprezentaci na zastupitelských úřadech v zahraničí nikdy neprotestovali.
Ostatně, vůbec se velmi málo ví, co dělali či dnes dělají českoslovenští velvyslanci v zahraničí. Nevíme ani, kdo byl významný a kdo ne. Přitom kromě toho, že tam byla řada lidí, kteří dostali před důchodem „trafiku“, byli i diplomaté schopní a výrazní, kteří celá léta bojovali proti centru a prosazovali v mezích možností v zahraniční politice rozumná řešení. Já osobně se budu snažit, aby Československo vědělo, koho má ve Vídni. Že tam nejsou nějací úředníci, ale lidi, kteří se snaží pro vzájemné kontakty udělat maximum.
Mluvila jste o národnostních vztazích. Čechy, Slovensko a Morava mají s Rakouskem společné staleté dějiny společného státu. I dnes se objevují úvahy, spíš ovšem na rakouské straně, že bychom to spolu mohli opět zkusit. I u nás se hovoří o celní unii...
V tom smyslu, jak o tom mluvíte, to jistě reálné není. Já osobně dnes vidím jen dvě cesty dalšího vývoje v Evropě. Ta první znamená, že se proces uvolňování nějak zhroutí. Že začne hrozit válka, násilí, nenávist. To myslím nikdo z nás nechce. Ta druhá cesta - sjednocení celé Evropy - je jediná, která vede k nějakému východisku pro všechny. Třetí cesta není, nevidím ji. Je ovšem fakt, že třeba já osobně nemám pocit, že bych se měla do Evropy „vracet“. Já se cítím být Evropankou navzdory naši čtyřicetileté minulosti, nemám potřebu někam vstupovat. Znám německou literaturu, francouzskou, anglickou... My všichni máme v krvi Evropu, všichni máme za sebou ten tisíciletý kulturní vývoj. Každopádně bych tomu začlenění do evropského bloku chtěla věnovat celou svou slabou sílu. Jsme tím zavázáni především našim dětem. Není přece možné dopustit, aby se náš svět znovu zatomizoval na drobné ostrůvky neporozumění.
Můžeme to chápat jako vaše diplomatické krédo?
Určitě. Myslím, že bychom už měli přestat naříkat, jací jsme chudáčci. Je sice pravda, že nemáme ta auta, ty hadříky, - jistě je to potřebné -, ale snad je důležitější lidská vnitřní sila, mravnost, vnitřní kultura. To je naše obrovská deviza. Možná, že taková představa je pro někoho naivní, málo pragmatická, ale pro prosazování této myšlenky hodlám učinit vše.
Vaše názory - tak jak o nich mluvíte - jsou velmi blízké náhledům na vývoj Evropy pana prezidenta Havla. Jste velvyslankyni v Rakousku proto, že máte stejné názory jako prezident Havel, nebo proto, že máte schopnost elegantně je interpretovat?
Názory pana prezidenta pochopitelně pečlivě sleduji, stejně jako názory pana Dientsbiera a dalších ministrů. Jsou mi bytostně blízké. Nechci je jenom interpretovat, takhle by měl uvažovat každý humanisticky myslící člověk.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1996
