Léto letos končí hodně pomalu. Jaké bylo to vaše letošní?
Letos jsme si prázdniny krásně protáhli a už od května byli dost často na chatě na Slapech. Po letech jsem v chatě dodělala novou dlažbu, koupelnu a další resty, tak jsem si tu krásu chtěla do sytosti užít.
Tak musely být krásné čtyři měsíce prázdnin. Jak na chalupě trávíte čas?
Přesně tak, plán vyšel na jedničku. Jsem kytičkový maniak, tak se moje chata na celé léto proměnila v menší květinářství. Miluju ta rána tam, kdy Mari ještě spí a já si udělám kafíčko, obstarám kytičky a pak v naprostém tichu vegetím a koukám na jezero. Slapy jsou moje doma. Chatu tam táta s bratrem postavili před šedesáti lety. Vyrostla jsem tam a prožila tam krásné dětství, divokou pubertu, první lásky a teď už si užívám ten nádherný klid a přírodu. Normální vývoj.
Úplná idyla! Chce se vám pak vůbec Slapy opouštět a jet na „dovolenou“? Jak vypadá ta vaše ideální? Mám vás spojenou se životem na Kypru, je to stále ta srdcovka?
Moje ideální dovolená je u moře s knížkou a už mám vyzkoušené, že i když remcám, že si s Márinkou nemůžu nikdy odpočinout, tak jsem nejspokojenější a nejklidnější, když je na té dovolené se mnou. Ale jednou do roka si dávám týden sama bez dcery. Na Kypr se vracíme každý rok už 35 let, „naši“, které tam máme, jsou už jako rodina. Miluju, když se vyvalujeme o nedělích na pláži, popíjí se, jí, povídá, někdy i tancuje, už se nás tam potkávají i čtyři generace. Je to krása. Dříve jsme na pláže chodili randit, teď už si tam jen prohříváme kosti. Kypr navždy zůstane moje srdcovka!
Ač patříte ke generaci, která vyrůstala offline, sociální sítě jste velmi zdařile zvládla a ovládla. Je to pro vás zábava, nebo i způsob obživy?
Sociální sítě patří k této době. Mohou pomáhat i bavit, a to mi vyhovuje. Baví mě předávat dál zážitky, které mě potěšily, ráda upozorním na někoho, kdo třeba skvěle vede svoji restauraci, salon nebo butik, těší mě, že můžu pomoct. A ano, některé příspěvky a videa vznikají i v rámci placených spoluprací. Je to běžná věc této moderní doby. Musím uznat, že vlastně díky instagramu se mi poprvé v životě vyplácí známý obličej. Firmy si u mě na profilu kupují místo pro svoji reklamu. Vybírám si spolupráce pečlivě, nic, čemu 100% nevěřím a s čím nemám skvělou zkušenost, bych nikdy nepropagovala. Hlavně to ale mě i moje sledující baví.
Velký úspěch mají třeba moje kachní videa, protože se ke mně na zahradu nastěhovalo asi 30 kachen. A samozřejmě oblíbená jsou i videa s mojí Márinkou. Otevřeně ukazuji, jaký je život s autistou, že to nemusí být jen řehole, ale že se můžete i vydatně zasmát a zalít si život štěstím a láskou. Rodiče dětí, jako je moje Mari, naše videa těší. Dostávám překrásné zprávy, které hřejí u srdce. Dává mi to smysl. Jsem tedy zastánce a velký fanda instagramu. Když máte co říct, jak pomoct, jak pobavit a jak udělat někomu život veselejší a jednodušší, má tato platforma obrovskou moc a význam.
Sdílíte nejen práci, ale i život s dcerkou, a ukazujete, jaký jste dokonalý tým a sehraná dvojka.
Ano, rozhodně jsme silná dvojka. Jsme perfektně sehraný hodinový strojek, taková jedna bytost se čtyřma nohama, komunikujeme i beze slov, přesně vždycky vím, co cítí a jak jí je, a ona to má stejně se mnou. Mari je autistka a říká se, že autisté jsou jako zebry: jsou jich miliony, ale žádná není stejná. Moje Mari je dospělá slečna, která navždy zůstane, řekněme, předškolním dítětem. Potřebuje stálý dozor, sama nikdy žít nebude. Vše je ale o zvyku a o smíření. Máme krásný, silný vztah a jsme šťastné. Ona samozřejmě proto, že si se mnou žije, potvora, jako v ráji. Ale kupodivu jsem velmi šťastná a vyrovnaná už i já. S Mari je život složitější, ale zároveň i plnější. Naučila mě být silná, neřešit kraviny, žít rovně, čestně, neobcházet nepříjemnosti, bojovat, nehroutit se a hlavně se radovat z toho štěstí, že se máme, z každé maličkosti, co se nám povede.
Myslím, že nejen já miluji vaše historky ze života...
Třeba nedávno mi ráno sama od sebe přinesla kafe. Chtěla mě potěšit. Dokonce trefila i můj hrnek. Jen tedy to kafe zalila studenou vodou. Ale bylo to i tak moje nejlepší kafe v životě. Sedla si ke mně a musela jsem tu cmrndu vypít do dna, aby měla radost.
Jak vypadají vaše běžné dny. Je každý jiný?
Od začátku covidu jsem zásadně změnila svůj život a ubrala z pracovního nasazení o 90 %.
Neskutečné, to vám skoro závidím.
Není co závidět, aby nedošlo k mýlce.
Starat se o dceru je práce sama o sobě. Do mé normální práce, kam patří divadlo, televize a film jsem totiž chodila odpočívat. Ale jak jsem si zvykla být přes covid doma a mít čas na ty krásný normální věci, jako je koukat na telku, péct vdolky, sázet kytky, mít čas na kamarády, tak jsem se rozhodla, že budu už s Mari doma.
Kterou práci jste si nechala?
Hraju jen v představeních, kde nemám alternaci, a točím Ordinaci. Mari pak všude chodí se mnou. Mám skvělé chápající kolegy jak v Divadelním spolku Háta, tak v Činoherním klubu a na Nově, a všichni považují za normální, že prostě s Mahu vždy dorazí i Mari. Dceři je 22 a už zvládá čekat v šatně a nerušit, ví, že mi tím pomáhá, že jsme spojenci a ti si pomáhat musí, jak sama říká. Takže má pocit, že do práce chodíme obě. Miluju její větu: „Mamušendo miluji tě, jsi moje největší kamaráda na světě, jsme silná dvojka!“ Je těžké tu andělskou duši nemilovat...
Co dělá šťastnou vás a co Márinku?
Mari miluje lunaparky a akvaparky, já oboje z hloubi duše nenávidím, ale pro ni to prostě jednou týdně přežiju. A ona na oplátku chodí se mnou do dobrých restaurací, kde trpí, protože se musí chovat a nesmí lítat a pouštět si mobil. Ale to jsou zase ty moje chvilky a ona to přežije pro mě. Nejvíc si ale vegetíme spolu doma nebo na chatě. Ve známém prostředí si můžu víc odpočinout, jak tam hrozí jen minimum nebezpečí.
Ač si to s dcerou užíváte, dokážu si představit, že to může být i vyčerpávající. Kde berete energii?
Tu čerpám z ní, je neuvěřitelně nabíjející vidět, jak je šťastná. Je to takový náš koloběh: já ji dělám šťastnou a ona pak zase mě. Prožily jsme spolu velmi těžké časy a to nás hodně spojilo, posílilo to naše vzájemné propojení. Dnes už vím, jak s tím, co nám prostě bylo souzeno, máme žít, to zlý je za námi. Byla to dlouhá cesta, ale prošla jsem si ji se ctí a teď už si prostě užíváme ten zasloužený vnitřní klid. Já vědomě a Mari se, protože je napojená na mě, také cítí dobře.
Moc se mi váš přístup k životu líbí! Máte nějaké životní motto?
Mám, ale nejsem si jistá, že ho budete moci otisknout!
Zkusme to.
Když nejde o život, jde o hovno! A to tesat do kamene, je to veliká pravda, kdy mluvím z vlastní zkušenosti. Lidi řeší malichernosti, kňourají, i když se jim vlastně prd děje, zbytečně si komplikují život, berou se příliš vážně, z malého problému budují obr katastrofy. Vidím kolem sebe zbytečná trápení a ztrácení času... Když máte zdravé dítě, máte všechno. Nic jiného není důležité. Tak si to lidi užívejte a každé ráno bouchněte šampaňské! Protože máte důvod! Radujte se ze života a neřešte pitomosti. Život letí a je věčná škoda se jím prostěžovat a prokňourat.
Máte naprostou pravdu! Vy jste i v jednom rozhovoru zmiňovala, že rada z centra pro autistické děti byla, že „se na semaforu nesmí objevit červená“. Co to znamená a co pro to děláte, abyste s Mari měly na semaforu stále zelenou?
To znamená naučit se předcházet jakékoli vypjaté situaci, a když k ní dojde, tak rychlostí blesku odvést pozornost jinam.
Čím například?
Nějakou hrou, pitomostí. Třeba vyskočit na auto a začít zpívat... Budete sice vypadat jako cvok, ale určitě to odvede pozornost od té nepříjemnosti, kterou chcete zamaskovat. A je vyhráno. Já už jsem v takových pitominách mistr. Čím větší blbina, tím líp. Marmeláda na hlavě nebo skok v oblečení do vany stojí za to, že třeba předejdete epilepťáku. Tak to je ten semafor.
No nenudíte se. A humor je vám vlastní často i ve vašich hereckých rolích. Jak ty se v čase mění? Ve kterých se cítíte nejlépe a o jaké třeba ještě sníte?
Tak princezny už fakt nehraju... Většinou hraju dominantní potvory a mrchy. Ty se hrají velmi dobře, to vám řekne každý herec. Vytouženou roli ale nemám, mě baví každá role, když mám kolem sebe dobrou partu. To je pro mě nejdůležitější. Musím hrát s kamarády, kterým věřím a je mi s nimi fajn. U Háty takhle fungujeme. Letos o prázdninách jsem si to znovu uvědomila, protože jsme se vlastně celý soubor tak propleteně vídali i ve svém volnu, navštěvovali se doma, na chatách, pár kolegů spolu bylo i na moři na lodi, prostě to přátelství funguje a to je radost.
O milostných a přátelských vztazích je i nový film Jak přežít svého muže podle knihy herečky Jany Bernáškové, ve kterém nyní hrajete. Jaká je vaše postava?
Při čtení Janiny prvotiny Jak přežít svého muže jsem se výborně bavila a hrozně jsem Janě přála, jak se jí kniha povedla. A to jsem vůbec netušila, že se podle ní bude točit film a že v něm dokonce budu hrát. Když mi to tenkrát Jana s Rudou (režisér a manžel Jany Rudolf Merkner, pozn. aut.) volali, měla jsem ohromnou radost. Sice už jsem nechtěla pracovat, ale film se neodmítá. S Rudou jsme spolu pracovali už na Vyprávěj a na Mazalových, kde byl scenárista. Film podle knihy své ženy Ruda režíroval a psal k němu i scénář. Snad se bude lidem líbit, já osobně se na něj moc těším. A jaká je moje postava? Hraju nejstarší kamarádku z party holek, zkušenou a úspěšnou herečku s životním nadhledem, která se příhodami svých kamarádek už baví.
Kdy jde film do kin?
Premiéra bude 7. listopadu v Praze a týden před v Bratislavě. Jana napsala pak ještě další dvě knihy, Couru a Kolouška, a i ty jsou vynikající. Je to prostě talent. Já moc doporučuju jak film, tak přečtení knížek.
Hlavní hrdinka filmu řeší milostné peripetie a hledá odpověď na otázku, kolik mužů a žen musíme přežít, než potkáme toho pravého. Co jsou klíčové vlastnosti a hodnoty, které od partnera vy čekáte?
Dříve to byl krásný zadek a lýtka, teď je to inteligence, morálka a spolehlivost. Stárnu, no. Já jsem dost náročná a muži se mnou mají trochu peklo. Ale protože sama žiji se vztyčenou hlavou, zvládám, co zvládám, ještě je se mnou u toho trochu sranda a nepotřebuji ničí peněženku, tak od protějšku vyžaduji minimálně to samé. Je nutné nekňourat, mít smysl pro humor, aspoň jeden světový jazyk, nebloudit v metru, mít čisté boty. Musí mi vonět, musím se s ním smát, musí stíhat moje myšlenkové tempo, mít rád jídlo a rozumět vínům, nesmí mi přepínat telku! Prostě Marťan!
To teda! Do pořadu Tvůj muž to dokáže jste si ale nevzala současného ani bývalého partnera, ale kamaráda Martina Zounara. Vztah s ním je asi váš nejdelší, nebo se pletu?
Martin je můj kamarád od patnácti let, kdy jsem nastoupila na konzervatoř v Praze. Šest let jsme spolu studovali, pak jsme oba hráli v Národním, spoustu let právě u Háty a teď spolu točíme Ordinaci.
Ponorka vám evidentně nehrozí.
S Maťasem se mi skvěle hraje, on je bohem zulíbaný herec, úžasný komik. On by byl schopný přečíst vám telefonní seznam a vy se u toho počuráte smíchy. Slyšíme na sebe, známe svůj humor, svoje tempo. Je radost s ním točit. Navíc si můžeme říct kdykoli cokoli, protože je to opravdový kamarád. Mám ho prostě ráda, kluka mýho ušatýho. A diváci si pochvalují, že je to cítit.
Vaše Darina, postava z Ordinace v růžové zahradě, se zabouchla právě do Bobánka, kterého Martin Zounar hraje. Vy jste to komentovala tak, že si vybrala asi nejméně očekávaného partnera, že to tak ale v životě chodí. Máte to taky tak, neřídíte se hlavou, ale srdcem?
Vždycky jsem se řídila srdcem, podle toho taky ten můj milostný život vypadal! Nicméně neměnila bych. To jsem já, Mahu.
V jednom ze svých instagramových příspěvků jste pronesla: „Stáří je potupný.“ Přitom vy rozhodně nestárnete, ale zrajete. Je pro vás věk jen číslo, nebo vás stárnutí stresuje, štve...?
Zatím to na mě nepadá. Ale to je i tím, že to mám v životě s Mari hozené jinak než většina žen, se kterými přechod zamává. Stárnutí je v našem světě absolutně nepodstatné, starám se o sebe, ale to, jak vypadám a kolik mi je, není alfa a omega mého života. Rozhodně nebudu hubnout kvůli o číslo menším džínům, ale protože nechci, aby mě bolely kotníky a kolena. Je mi 56, to je pořád fajn věk. Telefony stále drnčí, ještě to nebalím.
Pro mnoho žen jste inspirací nejen díky životnímu přístupu, ale i módním stylem. Jaká móda je vám blízká?
To se mění podle toho, jestli jsme u moře, nebo u nás doma v Čechách, jestli je léto, nebo zachumlaná zima. Především se chci cítit pohodlně a je mi jedno, jestli si koupím něco u Vietnamce nebo u Diora. Potrpím si na boty, teď už hlavně na kecky. Ale jehel mám doma také požehnaně, jen už se mi do nich moc nechce. A když jdeme na nějakou krásnou večeři, tak už je klasika, že po cestě domů v taxíku bývám bosá.
Na závěr mi řekněte, co vás na podzim čeká za projekty, kde vás můžou naši čtenáři vidět?
Kromě již zmiňované premiéry filmu Jak přežít svého muže běží na Netflixu Ženská pomsta, kterou režíroval Dušan Rapoš, celé prázdniny pak frčeli v televizi Chalupáři, kde mi bylo šest. Zase budu hrát v Činoherním klubu představení Dámský krejčí, s Divadelním spolkem Háta hrajeme po celé republice a k vidění jsem i v Divadle Palace. No a po prázdninové pauze se zase rozjíždí natáčení mojí nesmrtelné a milované Ordinace. Můžu divákům zaručit, že jim Darina s Bobánkem vyrazí dech!
MAHULENA BOČANOVÁ (56)
- Vystudovala Pražskou konzervatoř, obor hudebně-dramatický.
- Hraje v Činoherním klubu, v divadelním souboru Háta nebo v Divadle Palace
- K vidění je v seriálu Ordinace v růžové zahradě a na podzim ve filmu Jak přežít svého muže.
- Má autistickou dceru Márinku (22).
Zdroj: časopis Vlasta
Autor: Kateřina Osičková
