Oblaka pod zlatými hvězdami... Jste založením romantik?
Myslím, že trochu jsem. Někdy jsem romantik, někdy pragmatik. Abych řekl pravdu, větu „Oblaka pod zlatými hvězdami“ jsem objevil v knize biologa Jiřího Sádla Krajina v příkladech. Takže je vlastně ukradená z knihy. Navíc moje kamarádka zjistila, že stejná slova použil už Eduard Bass v jedné odrhovačce. Zlatou barvu ale v obrazech používám přes dvacet let a už na akademii jsem maloval krajiny, oblaka, nebe.
Často malujete pohled do kostelů, takové nahlédnutí do interiéru sakrálních staveb, jak jste se k tomuto tématu dostal?
Ano, to je takové moje hlavní téma, které mám rád. Když jsem studoval AVU, tak první sérii obrazů jsem pojmenoval Poličky od mojí babičky a byly to pohledy do civilního interiéru u nás doma. Pak jsem jednou maloval noční ateliér ve škole a vznikl velký černý obraz, o kterém jsem pak diskutoval se svým tehdejším profesorem Milanem Knížákem. A právě tehdy vznikla myšlenka, že bych jako diplomovou práci mohl malovat pohledy do kostelů zevnitř. On to bere tak, že to byl jeho nápad, já zase myslím, že jsem to první řekl já, každopádně tak to vzniklo. Zajímá mě stará architektura, navíc jsem z Karviné, babička napůl Polka, katolička, mám k tomu od dětství blízko.
Jak byste popsal způsob své malby?
To je určitý rukopis, který mám odmala a za který ani nemůžu. Jen jsem měl štěstí, že se lidem líbí a berou ho. Je to takový pocitový expresivní impresio nismus. Exprese, ale zároveň romantika.
Až do začátku června Jakub Špaňhel vystavuje své dílo ve SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží v Praze.
Na mě vaše obrazy někdy působí jako pohled přes vitráž, vidíte krásné barvy, světlo, ale nějak tušíte, že za tím oknem jich je ještě víc.
Ano, baví mě ta hra se světlem a protisvětlem. Maluji i podle svých fotek z mobilu, kdy fotím v protisvětle jen takové tušené věci v náznaku, nepřesné. Bohužel telefony se pořád zlepšují, což je pro mě horší, už toho umí hodně vychytat a zpřesnit.
Jak vypadá vaše práce, začínáte skicami?
Vůbec ne, nemám rád skici, rád se nechávám překvapovat. Některá témata opakuji – kostely, lustry, kytky, motýly, ale pokaždé se je snažím dělat trochu jinak. Ani si nepamatuji, jak jsem to dělal předtím, vždy tak těkám. Mám víc ateliérů, objíždím řadu míst a pokaždé se na chvíli někde zkoncentruji. Nejsem malíř, který přijde ráno do ateliéru a večer odejde. Ideální den pro mě je, když mám na práci hodně času – kdy mohu začít ráno, pak jít něco řešit a vrátit se zase odpoledne, večer nebo v noci. Zkrátka když mohu do ateliéru několikrát denně na pár hodin. Je to asi trochu divný způsob práce, ale vyhovuje mi. Někdy obraz vznikne za den, jindy na něm dělám několik let.
Zmínil jste několik ateliérů. Ovlivňuje vás místo, kde tvoříte? Když chcete malovat kytky, jedete do ateliéru ve Svatém Jánu pod Skalou, když architekturu, tak vyrazíte na Vinohrady?
Takhle to zní logicky, viďte, a mělo by to tak být, ale mám to přesně naopak. Když jsem si před lety pronajal ateliér v Berlíně s tím, že budu malovat Berlín, tak tam – nevím, asi steskem po domově – vznikla reynkovská série českého venkova. A Berlín jsem nakonec maloval v Hostimi a ve Svatém Jánu.
Proč máte víc ateliérů? Potřebujete měnit prostředí?
To ani ne, ale jak jsem přijel v 90. letech z Karviné a nic jsem neměl, nutně jsem cítil, že si musím zajistit nějaké metry čtvereční, abych měl kde pracovat. A protože se mi dařilo prodávat obrazy už od studií, tak jsem několik prostorů získal a dělá mi dobře vědomí, že to je moje místo, kde si mohu dělat, co chci. V tomto ohledu měl na mě navíc velký vliv malíř Jirka George Dokoupil. Já jsem studoval u Jiřího Davida a Milana Knížáka, ale po škole jsem dělal asistenta Jirkovi Dokoupilovi. On byl emigrant a byl známý tím, že má spoustu ateliérů po celém světě. A mě to vždy fascinovalo, ta jeho igelitka s klíči a chtěl jsem ji taky.
Jací byli vaši učitelé Jiří David a Milan Knížák?
Jiří David mě přijímal a začínal jsem u něj, u Milana Knížáka jsem studia končil. Oba mi hodně pomohli, brali mě na společné výstavy, Knížák mi po škole udělal výstavu v Národní galerii a koupil i něco do stálé sbírky. Zajímavé je, že ačkoli jsou to rivalové, tak se jim líbily podobné obrazy. Dokonce je podobně komentovali. Když jsem se rozhodoval, kde studovat, nechtěl jsem jít čistě na malbu – svůj rukopis jsem měl jasný odmala, takže jsem se rozhodl pro ateliér konceptuálního umění a nikdy toho nelitoval. Ačkoli sám neumím vymýšlet konceptuální věci, líbilo se mi, že se tam o umění hodně mluvilo. Oni dva a pak Jirka Dokoupil byli určitě nejdůležitější trojice v mých začátcích.
Kdy se vám nejlépe tvoří? Když jste na dně, nebo když máte dobrý den?
Já jsem tak trochu pořád na dně, pořád v krizi. Pravda ale je, že jak na malování nemám moc času, tak mě to pořád hodně baví. Já vlastně nikdy neměl na malování moc času, většinu dne řeším běžné věci – ateliéry, děti, letos v zimě stahování topení ve všech svých prostorech, skoro pořád jsem v autě a někam přejíždím. Jsem takový malující řidič. Dříve jsem ale zase chodil hodně na večírky, takže na malování také nezbývalo tolik času.
Jak dlouho malujete?
Od čtyř let.
Vedli vás k tomu doma?
Spíš si toho všimli. Když jsem něco namaloval, tak se to mamince líbilo. Nijak mě nenutili, ale podporovali. Odjakživa jsem chtěl malovat, byla to taková moje přirozenost. Někdo chodí běhat, já maloval.
Pocházíte z umělecké rodiny?
Ne, z učitelské, maminka učila první a druhou třídu, ale chodili jsme hodně na výstavy. A přítel mojí mámy byl sochař, ten mi pak pomáhal připravit se na školu. Vždy ale kolem nás bylo hodně umění, mámin přítel sbíral starý nábytek. No a já ho dnes taky sbírám.
Máte řadu obrazů kostelů, maloval jste někdy i samotný kostelní interiér?
Jo, v roce 2007 jsem pracoval na interiéru kostela sv. Ducha v Ostravě Zábřehu, který navrhl architekt Marek Štěpán. Maloval jsem oltářní obraz, vytvořil vitráže pro šest oken, přes čtyřicet metrů vitráží z fúzovaného skla. Dělal jsem na tom deset let.
Častými motivy malíře Jakuba Špaňhela jsou motýli, kostely a lustry.
Také jste pracoval na sérii obrazů hudebních skladatelů. Které jste namaloval?
Třeba Antonína Dvořáka nebo Bacha. Začalo to tím, že jsem dělal malíře. Mám rád klasické náměty – starou vázu s květinami na stole, ženu na gauči, a tak jsem maloval i své oblíbené malíře Matisse, Picassa… A říkal jsem si, že bych nemusel dělat úplnou klasiku – autory svého oboru, ale něco jiného, co mě fascinuje. Chápu malíře, vím, jak někdo namaluje obraz, ale jak někdo dokáže napsat úžasnou hudbu, to je pro mě nepochopitelné.
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Ne, nemám na to talent. Doma se teď snažím vytvořit hudební salon, chci koupit křídlo a asi trochu nutit děti, aby se na něj učily.
Když malujete, pouštíte si něco, nebo máte raději ticho?
Dokud jsem neměl děti, tak jsem rád maloval v děsném kraválu. Pustil jsem kazeťák naplno a jel, ale co mám děti, mám nejraději klid. Někdy si něco pustím, ale spíš si užívám ticho.
K vašim dalším častým motivům patří brouci a motýli, je to i váš koníček?
Určitě. V dětství jsem byl vášnivý entomolog, chytal jsem motýly a studoval zvířátka. Odjakživa jsem věděl, že budu malíř, ale chodil jsem i do herpetologického kroužku. Asi nejvíc mě bavilo vytvářet hadům a ještěrkám jejich prostředí v teráriích. Když aranžujete akvárium, je to vlastně trochu podobné jako když malujete obraz. A před lety jsem se rozhodl, že namaluji atlas motýlů. Dělám ale jen ty, kteří mi proletí zahradou, asi deset druhů.
Když dlouho sledujete motýly, je jich podle vás dnes víc, nebo míň?
No, já jsem z té průmyslové aglomerace a nyní už deset let bydlím nedaleko CHKO, takže jich vidím víc než kdysi, ale i v Karviné byli motýli. Snažím se být tam, kde jsou. Líbí se mi jejich barvy, ta křehkost. Začal jsem je malovat, když se narodily děti. Ty samotné nemaluju, ale náhle jsem potřeboval něco křehkého, něžného, radostného. Moje obrazy byly před dětmi více strohé, i když to asi souvisí i s mládím a jeho radikálností. Zkrátka všechno černobílé. Až s postupným zráním člověk vidí, že to tak úplně nemusí být a začnou se mu tam dostávat nějaké barvy.
Jaké byly vaše první dětské inspirace?
To si pamatuji, to byl kohout od Josefa Lady. Právě tehdy si toho doma všimli. Později máma objednala deset dílů Dějin umění od José Pijoana, já si tím listoval a začal jsem podle toho malovat.
Ovlivnilo vás i místo, odkud pocházíte?
Určitě ano. Rád se do Karviné vracím. Dodnes si pamatuji, jak nám vždy na podzim přivezli uhlí a my ho s mámou a babičkou skládali do sklepa. Bylo mi tak šest let a líbilo se mi, jak se ta černá hromada leskne a zvláštně třpytí. Zůstalo mi to v hlavě, ta černá masa, a nacházím ji v některých svých obrazech.
A dům v obci Svatý Ján pod Skalou?
Tohle místo jsem objevil asi před třinácti lety a okouzlilo mě. Bydlím tam deset let a hlavně si tam zvelebuji zahradu. Vlastně pokračuji v tom, co jsem dělal jako malý s těmi terárii. Moje zahrada je taková klasika, měla několik majitelů, komunismus jí dal zabrat. Něco jsem dal pryč, něco nechal. Zasadil jsem lípy a dub, snažím se ji vrátit do podoby, jakou měla v 18. století.
Vaše snažení mi připomíná zahradu malíře Bohuslava Reynka, kterého jste předtím zmiňoval.
Ano, mám to trochu podobné. Více než o umění si teď čtu třeba Václava Cílka nebo Jiřího Sádla o proměnách světa, o tom, jak je tady hodně nasazených živočichů a rostlin, které decimují původní českou přírodu, a tak se to snažím zvrátit alespoň na těch svých 3000 metrech zahrady.
Asi tíhnete k pořádku, viďte?
Tíhnu. Myslel jsem, že umělec má být bordelář, a žil jsem v chaosu, ale zjišťuji, že uspořádání je dobré. Vidím to i na té zahradě, když se věci dobře poskládají, tak to v sobě má klid. Možná to zase trochu souvisí s věkem.
Táhne to vaše děti k umění?
Trochu ano, jsou šikovné. Je jim devět a deset let, ale zatím to nechávám volně. My jsme se dlouho rozcházeli s bývalou ženou a teprve v poslední době máme nastavenou střídavou péči, tak si všechno tak nějak sedá
Jak se stane, že se malíř proslaví?
To nevím, to vám řeknu, až to přijde. Upřímně myslím, že jsem měl prostě velké štěstí. Kamarádi mě začali sbírat už na průmyslovce v Ostravě. Prodával jsem grafiky za pár korun, popravdě já už prodával obrazy na konci základky. Lidé to prostě chtěli, tak jsem to třeba za něco vyměnil. Už v osmi letech jsem prodal obraz do Itálie.
Cože? Povídejte, jak se tohle stalo?
Není to převratná historka, ale navštívila nás známá, která se vdala do Itálie a občas jezdila domů. Viděla jeden můj obraz a hodně se jí líbil, tak jsem ho za něco vyměnil, nebo prodal, to už ani nevím. Zkrátka vždy jsem měl pozitivní reakci.
To je velké štěstí. A já se zrovna chtěla ptát, jestli a jak se snažíte o marketing.
Je to velké štěstí, uvědomuju si to. Živím se malováním od školy, nikdy jsem nemusel shánět brigády, nesnažil se o marketing, za nikým nechodil a nežádal o prodeje. Vždy mi někdo zavolal, že bude výstava a jestli tam nechci taky něco ukázat. Já prostě maluju, vždycky jsem to chtěl dělat a věděl, že budu, i kdybych neprodával. Nedělám to, že bych musel. Nebo jinak – dělám to proto, že musím, je to moje přirozenost. Nikoli však pro peníze, ale za peníze.
Byl jste nějaký čas v Berlíně, hledal jste inspiraci ještě jinde v zahraničí?
Mám to rád u nás, ale taky mám rád Itálii a té bych se chtěl věnovat víc. Itálie je kolébka civilizace s neuvěřitelným uměním. Mám rád tamní kulturu, architekturu, kuchyni. Miluji Benátky! Něčím mi připomínají domov, ostatně Benátky se potápějí stejně jako Karviná. A dokonce tam dělají benátskou omáčku, která chutná skoro stejně jako omáčka, kterou dělala moje babička. Cítím se tam jako doma.
Mimochodem vaše příjmení napovídá, že možná máte kořeny na jihu.
Tak italské není, ale nějaký můj předek byl asi ze Španělska. Jednou to chci zjistit, zatím jsem neměl moc času. Vím, že moji prapředci přišli z jižní Moravy. Pravda ale je, že Itálie mě láká víc než třeba New York. Mám rád starý svět, Amerika mi moc neříká, neumím namalovat hranatý mrakodrap, mně ty krabice nejdou. Já mám rád baroko, Itálii, Španělsko, Francii. Nejradši to ale mám tady u nás.
Jakub ŠPAŇHEL (1976)
Malíř a grafik
- Pochází z Karviné.
- Vystudoval AVU, v intermediálních ateliérech u Milana Knížáka a Jiřího Davida.
- Má za sebou řadu samostatných výstav u nás i v zahraničí.
- Do 4. června vystavuje své obrazy ve SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží v Praze.
Zdroj: časopis Vlasta
