Srpen ovládly olympijské hry v Paříži, které jste měl možnost vidět na vlastní oči. Jak jste si to s manželkou užili?
Báječně, byla to sice krátká, ale velmi intenzivní návštěva. Stihli jsme nasát atmosféru a sledovat tři sportovní disciplíny, z nichž ve dvou bojovali i Češi. Bohužel neuspěli, ale i tak to byl obrovský zážitek. Třeba koňská drezúra všestrannosti se odehrávala v zahradách Versailles, což je naprosto magický prostor. Nádherný a velkolepý stejně jako samotný zámek.
A jaký pocit jste měl z centra města?
V Paříži jsem dlouho nebyl, a tudíž jsem byl zvědavý, jak na mě bude působit. A hlavně jak Francouzi zvládnou takovou prestižní akci. Musím říct, že v mých představách to bylo daleko divočejší než realita. Lidí bylo logicky hodně, ale na druhou stranu spousta domácích odjela. Tudíž ve městě se pohybovali hlavně turisté, sportovci a různí dobrovolníci, kteří pomáhali s organizací. A pak samozřejmě policisté a vojáci, kteří měli na starost bezpečnost.
Byli téměř na každém rohu a člověk měl pocit, že i díky tomu všechno klape. Navíc byli příjemní a vstřícní – na ulici i v kavárnách, kam si občas odskočili na rychlé kafe i na kus řeči.
I když jsem slyšel pár kritických hodnocení, například na úvodní ceremoniál, který se odehrával na Seině a byl určený hlavně pro televizní kamery, takže lidé, kteří byli přímo na místě, toho moc neviděli. My to ale sledovali v Českém domě v televizi a tam to vypadalo skvěle.
VIDEO: Podívejte se na rozhovor Marka Adamczyka v pořadu Face2Face.
Svoje zážitky jste s Evou sdíleli na sociálních sítích, kde se objevilo i jedno speciální taneční video. To se vám tak stýskalo po StarDance?
To byla shoda okolností. Evka nechtěla jet na olympiádu jen tak, chtěla si to nějak odpracovat, a tak jsme natáčeli různá videa na sociální sítě. Nebyli jsme na to sami – k ruce jsme dostali jednu šikovnou slečnu, která nám s tím pomáhala a vymyslela, že bychom na různých místech Paříže mohli i tancovat. A tak jsme oprášili svoje taneční znalosti, rychle vymysleli choreografii a video bylo na světě.
Do startu nového ročníku oblíbené televizní taneční soutěže zbývá jen pár týdnů. Jak vlastně vzpomínáte na ten loňský?
Neříkám, že účast ve StarDance člověku změní život, ale určitě tam zanechá výraznou stopu. Jsem rád, že jsem to zažil, a vím, že se projekt podobného druhu už opakovat nebude. O to víc si to v sobě uchovávám jako příjemnou vzpomínku. A to i po roce, který od té doby uběhl a zaplnily ho další věci, povinnosti a zážitky…
Mimochodem, když jsme nacvičovali to olympijské taneční video, zjistili jsme, že určité návyky nám zůstaly. Že i po té relativně dlouhé době máme pod kůží držení těla, jednotlivé kroky a tak dále. Nikam to nezmizelo, je to pořád v nás, což je fajn.
I letos vyrazí do pomyslného boje deset párů. Máte pro ně nějakou radu nebo doporučení?
Vydržet! Účast ve StarDance má z mého pohledu dva aspekty: soutěžní a pak ten zábavní. A na ten by se kolegové měli soustředit. Měli by si ten půlrok, který je před nimi, hlavně pořádně užít. Nenechat na sebe dolehnout tlak, aby to bylo všechno tanečně dokonalé – to ať si pohlídají profi tanečníci. Jinak všem držím palce a přeju hodně štěstí, dobrou fyzičku – a taky aby vytvořili fajn partu. To vzájemné napojení, sdílení a podporování je velmi důležité a člověku dodá spoustu energie i radosti.
Sám jste v jedné takové partě strávil podstatnou část prázdnin, a to v rámci divadelního představení Forman, které se odehrávalo na Letní scéně Musea Kampa. Jak moc velký to byl zápřah?
Obrovský, ale zkomplikoval jsem si to svým způsobem sám. Forman se začal zkoušet koncem března a my s Evkou hned v dubnu odjeli na měsíc na dovolenou do Ameriky, což bylo dlouho naplánované. Když jsme se pak vrátili, zkoušky už byly v plném proudu a já měl co dělat, abych všechno dohnal. Tudíž to byla velmi intenzivní práce, ale dobrá.
Líbila se mi už od začátku, od čtení scénáře až po způsob, jakým tenhle příběh režisérka Adéla Laštovková Stodolová pojala. S jakou hravostí a kreativitou. Navíc se tam opravdu sešel super tým, který sršel nadšením a dobrou náladou. Hodně jsme zkoušeli i blbnuli…
Když se pak blížila premiéra, fakt jsme si mákli. Zkoušelo se i osm hodin v kuse a člověk měl chvílemi pocit, že to snad nikdy neskončí. Ale pak přišlo první uvedení před diváky a další reprízy a od té doby jsem si to jen užíval.
A jak na vás zapůsobilo prostředí? Kampa je jedno z nejromantičtějších míst v Praze…
No nádhera! Forman měl ke Kampě blízký vztah a mám ho i já. Byla to velká radost hrát právě tady, ale mělo to samozřejmě svoje specifi ka. Prostředí je velmi důležité, další faktor nebo, chcete-li, herec na jevišti. A vy nikdy nevíte, v jakém dorazí rozpoložení. Jestli bude klid, nebo hluk. Teplý letní večer, nebo bouřka. Vítr, či bezvětří.
Anebo jestli nezačne padat kůra ze stromu, který stojí přímo na nádvoří muzea a rozprostírá se nad scénou i hledištěm. Každý večer je jeden velký otazník, možná i výzva. Ale já to mám rád. Hrát pod širým nebem mě baví.
Letošní léto přineslo několik vydatných bouřek. Kolik představení jste museli kvůli nim zrušit?
Naštěstí žádné, nikdy to do tak kritického stavu nedospělo. Bouřky nám šly na ruku – každá skončila tak akorát, abychom mohli nastoupit před diváky. Ale párkrát se přihodilo, že kolegům podklouzly nohy – když totiž na scénu na nádvoří Musea Kampa naprší, tak to solidně klouže. Ale jinak nic vážného.
Jste z generace, pro kterou je Miloš Forman spíš legenda. Vzpomínáte si, kdy jste se s ním a jeho dílem poprvé setkal?
Jestli tím označením legenda máte na mysli, že je dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům vzdálený, tak opak je pravdou. Jeho filmy nestárnou a jsou aktuální. A k tomu výjimečné a jedinečné tím, že v nich pojmenovával věci zjevné z úplně jiného, nového úhlu pohledu. Jeho pozorovací schopnost a cit pro drama i zajímavosti všedního života mě fascinují.
A co jeho osobnost?
I ta je ohromující. Vždyť to byl kluk z Čáslavi, který udělal kariéru v Hollywoodu! Přitom si zachoval vlastní integritu. Když si přečtěte jeho rozhovory z doby před odchodem do Ameriky a pak po jeho oscarových filmech, je to pořád tentýž člověk. Silná osobnost, což pramení z jeho dětství, kdy se musel prosadit sám. Naprosto bez pomoci.
Jak se vlastně herci ztvárňuje člověk, který skutečně žil? Je v tom oproti vymyšleným postavám nějaký rozdíl?
To bych neřekl, ono to má takové tři fáze. Na začátku se s ním seznamuju, nasávám, co byl vlastně zač. Výhodou v tomhle případě bylo, že šlo o slavného člověka, který toho o sobě během svojí kariéry hodně prozradil. Plus jsou tady jeho filmy, což je dohromady spousta pramenů, ze kterých můžu čerpat a udělat si o něm nějakou svoji představu.
Pak dojde na fázi druhou, kdy se od toho všeho naopak musím oprostit a přijít na to, co z jeho osobnosti i životního příběhu se mnou rezonuje. A co můžu použít sám ze sebe, aby to pro představení dávalo smysl. To jako profesionální herec dělám intuitivně. A koriguju to s kolegy a režisérem či režisérkou. A pak je tu třetí fáze – všechno je hotové a potká se to s diváky.
A ti mají zase svou představu…
Přesně tak – když zůstaneme u Formana, někdo ho skoro nezná, další jako například jeho žena Martina, která z Ameriky přiletěla na první premiéru, ho zná velmi. A pro mě bylo zajímavé to všechno pozorovat. Samozřejmě je v rámci mojí profese důležité si vybrat ty správné kritiky a neposlouchat všechny.
Je jasné, že názor má každý, ale ne každý tomu rozumí. Ono je velmi jednoduché si o všem něco myslet. Ale mít pohled na věc, který dává smysl, a umět ho vyjádřit tak, aby tomu druhému pomohl a posunul ho, to je umění…
Musím ale říct, že mě moc potěšilo, že řada lidí v tom našem provedení Formana poznávala. Zároveň byli některými informacemi a situacemi z jeho života překvapení. O něčem neměli ani ponětí… Podtrženo sečteno: pro to, co znamená Forman, jsme udělali dost. Dokonce se nebojím říct, že maximum.
Máte za sebou dvě divadelní angažmá, aktuálně jste skoro rok na volné noze. Jak se vám líbí svoboda?
Myslím, že je důležité si tu svobodu spojit se zodpovědností. Neskákat do něčeho zbrkle, ale vědět, proč konkrétním projektům věnujete svůj čas a energii. Klepu to na dřevo, zatím všechno funguje. Mám štěstí na zajímavé projekty i lidi. A svého odchodu na volnou nohu rozhodně nelituju.
Mezi zajímavé projekty patří i seriál Mozaika, který je k vidění na streamingové službě Voyo a brzy půjde do televizního vysílání. Coby bohém a trojnásobný otec David vněm máte spoustu scén s dětmi. Jak se vám s nimi natáčelo?
Scény s dětmi jsou skvělé, zvlášť to nejmenší si při natáčení dělalo, co chtělo. Pro mě to znamenalo se jí, byla to totiž holčička, určitým způsobem přizpůsobit. Přistoupit na tu její hru a svobodně reagovat na to, co řekne či udělá, což mě neskutečně bavilo. Velkou výhodou bylo, že režisérky Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová mi daly zelenou. Jasmina dokonce říkala, že chyby, tedy odchylky od scénáře, jsou to nejlepší, co herec může přinést.
Díky tomu získá příběh autenticitu a živost. A nás herce to osvobodí. Samozřejmě se snažíte všechno zahrát tak, jak máte. Ale zároveň víte, že nejste žádný robot na repliky, ale když se stane něco nečekaného, nějaká taková šťastná náhoda, tak ji můžete s čistým svědomím vzít do hry.
Jaké máte na Mozaiku zatím ohlasy?
Dobré, a to od kritiků i takzvaně normálních lidí. Řada z nich mi řekla, že je tenhle nový seriál vyloženě baví. Patří mezi ně i moje žena, která se vždycky těšila na každý nový díl. Teď už jsou na Voyo k dispozici všechny.
Bez přehánění se dá říct, že jste měl plodné léto, a to i po osobní stránce – aktuálně čekáte rodinu. Jakým tátou byste chtěl být?
Uf, těžká otázka. Ani nevím, jestli jsou na to nějaké kategorie. Samozřejmě o tom přemýšlím. Čtu knížky a poslouchám různé podcasty o rodičovství. Zatím se mi nejvíc líbil názor jedné paní, která se vyjádřila v tom smyslu, že když dostanete novou práci, tak vám vysvětlí, co máte dělat. Ale když jste rodič, tak vám nikdo nic neřekne. Najednou máte potomka a plavete v tom…
Podle ní je důležité vytyčit mu nějaké hranice. Hřiště, v rámci kterého se může vyvíjet. Aby cítil bezpečí kolem sebe. A pak mu pomoct, aby pochopil svoje pocity. A dát mu najevo, že to, co prožívá, je v pořádku. Že to není nic, čeho by se měl bát. Nebo co by měl v sobě odmítat. A to mi přijde jako docela dobrý základ. Doufám, že budu chápavý táta. A pro dítě kotva, pevné místo, ve kterém bude existovat. Uvidíme.
Slyšela jsem, že si pravidelně píšete deník. Je to pravda?
Pravidelně úplně ne, občas se odehrávají dlouho odmlky, ale na druhou stranu jsem s tím nikdy nepřestal. Začal jsem to dělat v poměrně útlém věku a pořád je mi to sympatické. Funguje to jako terapie a zároveň jako stroj času. Když si totiž ty svoje zápisy přečtu, tak se přenesu do určité doby. Vidím sám sebe jakoby v zrcadle – jaký jsem byl, co jsem prožíval, že to třeba z dnešního pohledu byly úplně banality. Nebo naopak. Objevují se témata, ke kterým se stále vracím. Možná je to náhoda, možná je nemám vyřešené, takže je dobré na tom zapracovat.
Píšete rukou, nebo na počítači?
To je různé. A vlastně úplně jedno. Dlouho jsem si myslel, že deník musí mít perfektní formu, ale pak jsem došel k tomu, že to nedává smysl. Že ani náš život není perfektní, což ta písmenka hezky odrážejí. Někdy to jsou jen krátké zápisy toho, co jsem ten den dělal. Někdy naopak delší eseje. A občas je to pěkná divočina.
Za pár dní odstartuje nová sezona. Co vás v ní čeká?
Do konce letošního roku ještě dvě natáčení – vtipná pohádka o cukru a zubech s názvem Cukrkandl, kde si opět zahraju tatínka. A pak detektivka. Na tu se vyloženě těším, protože to bude poprvé, co se představím jako vyšší šarže. Doteď jsem byl v kriminálkách, třeba ve Specialistech, za operativce, tentokrát se ujmu velení. Mám radost, že jsem postoupil.
Zdroj: časopis Vlasta