Každý z nás je něčím ovlivňován a postupně formován v osobnost. Dětství, rodiče, knihy, lidé kolem… A potom práce. Jak to bylo, Mariko, u vás?
Vliv na mě mělo hodně věcí. Zejména fakt, že jsem mohla účinkovat v kapele, kde hráli moji bratři. A tam jsem se dostala díky tomu, že jsme v rodině muzicírovali odjakživa. Ale neznamená to, že bych nikdy neměla žádné vzory. Jeden jsem měla – zpěvačku Janis Joplinovou. Ale pak mě potkalo i štěstí, písničky pro mě začali skládat autoři Janko Lehotský a Kamil Peteraj. Na jejich písničkách jsem dospěla, ty mě formovaly.
Jaká byla Marika před lety, doma na východním Slovensku, a jaká je dnes v Bratislavě? Co by dnešní Marika udělala jinak?
Věřím, že po lidské stránce jsem se nezměnila. Snažím se být normální, skromná, nemám ráda zbytečný přepych a zbytečná prázdná slova. To jsem si přinesla z domova. Samozřejmě jsem si přinesla i nějaké nepříjemné vlastnosti, ale kdo z nás je nemá? Snažím se je však odstranit. Zpívám a to pro mne znamená hodně. Avšak ani zpěvu bych neobětovala lidskou důstojnost.
Netoleruji povýšenost, závist, falešné přátelství, prostě věci, jimž bohužel někteří lidé občas propadnou. Věřím, že to lidé ve mně poznali. Dobrá hudba vyžaduje i dobré srdce. Proto si myslím, že bych i dnes udělala totéž, co kdysi. Třeba bych něco v maličkostech korigovala, ale celkově mohu tvrdit, že ve svém odhodlání a ve výběru životní cesty jsem se nezmýlila (i když občas jsem se v něčem spletla). Svému přesvědčení jsem věrná a také svým autorům, jimž vděčím za svůj dnešní repertoár, který je navíc i původní.
Poslední roky pro vás nebyly lehké. Prožila jste hodně dobrého, ale ještě víc zlého. Co pro vás znamenaly z profesionální i lidské stránky?
Z profesionálního hlediska mi přinesly hodně. Naučila jsem se všechno víc a intenzivněji prožívat. Zdokonalila jsem se ve výrazu, a hlavně umím píseň polidštit, dát jí něco ze sebe. Myslím si, že jsou dva druhy moderních písní. Jedny trvají krátce a druhé přetrvávají, je tu naděje, že si je vezmou za své i budoucí pokolení. A já mám velký cíl přiblížit se právě k této hudbě. Okamžitý efekt mě příliš nezajímá, spíš přemýšlím o tom, co s písničkou udělá čas, co s ní bude za deset, dvacet let. Tím však nechci snižovat význam písní složených pro okamžitou potřebu. Přesto si víc vážím tvorby Beatles, Barbry Streisandové, Rolling Stones či Patt Benatarové.
Pokud jde o další část otázky – o lidskou stránku –, myslím, že už jsem na ni částečně odpověděla. Umělecký růst bez lidského není možný. Určitě jsem v mnoha věcech dozrála. Ale něco bych ráda podotkla. Mnozí lidé mě považují za jakousi tragickou postavu populární hudby. Říkají, že jsem mohla daleko dojít, kdyby se nestalo to, co se stalo. Snad je to pravda. Ale já jsem se vyrovnala se svým údělem. Umím se i zasmát, pobavit, získala jsem to nejpotřebnější – nadhled nad svou situací. I když mě mé zranění omezuje, není to natolik, abych nemohla žít. Sice trochu jinak, ale ne jako zatrpklý člověk.
Nezdá se vám, že při zpívání člověk odhaluje své nitro, radostné nebo smutné, svá nejtajnější zákoutí, své sny a touhy? A navíc před cizími lidmi?
Nemyslím si to. Vždyť je to poslání umění, odhalovat ta nejtajnější zákoutí. Je to těžká a trnitá cesta, cesta za sebepoznáním. Když zpívám, nemám pocit, že pouze něco obnažuji, ale že se i přibližuji k ostatním. Kdybychom se ostýchali jít do těch zákoutí, do snů a tužeb, byli bychom pokrytečtí, neuměli bychom se očistit, vzájemně se poznávat… Zpěv je podle mě nejlepší možnost komunikace, oslovení. A potlesk je zase způsob, kterým vám lidé dají najevo, že vám rozumějí, ztotožňují se s vámi.
Zpěv tedy předpokládá i víru v publikum. Věříte mu bezvýhradně, pocítila jste jeho podporu, když jste ji potřebovala? A jaká je vlastně cena přátelství?
Jsem důvěřivý člověk. Publiku důvěřuji, jinak bych nemohla vystupovat. Vždy je v něm zdravé jádro, jen ho umět vyloupnout. Samozřejmě vycházím ze svých zkušeností. Zažila jsem nejrůznější hlediště a lidi v nich, ale vždy jsme se nějak shodli. V posledním období se mi podařilo odbourat i jakousi tragickou křeč, která diváky přepadla, když byla na scéně Marika Gombitová. Vždycky řeknu: uvolněte se, bude nám spolu dobře. A lidé to pochopí, dokonce se mnou zpívají. Tak se mi nedivte, že publiku věřím. A pokud jde o přátelství, jeho cenu jsem poznala velmi dobře. Je taková, jak to vyjádřil v písni Kamil Peteraj – cena přátel, v ceníku ji nenajdete.
Jaký je vztah hudby a textu v moderní písni? Co je dominantní?
Jde-li o dobrou píseň, pak vztah hudby a textu připomíná dobré manželství. Ale já to rozšířím na trojúhelník, protože důležitý je i interpret. Ten rozhoduje, co bude v písni převažovat. V některých písničkách dávám přednost textu, v jiných se do popředí dostane hudba. Ale jsou i písně, kde jsou v popředí všechny tři složky. Záleží na druhu písničky. U šansonu bude v popředí text, u kantilény středního proudu populární hudby melodie.
Co dává nebo by měla dávat posluchači vaše píseň? Může tak malé dílo výrazněji ovlivnit jednání člověka? A naopak, co dává píseň vám?
Jsem přesvědčena, že v ideálním případě se píseň dostane posluchači pod kůži. Takže může ovlivnit jeho nitro, zasáhnout ho, vyvolat dobrou náladu. Myslíte, že je to málo? A jsou písničky, které člověka donutí k přemýšlení. Nevěříte? Měl byste číst některé dopisy, které dostávám.
Třeba mi napsal voják, jemuž zemřela matka, že mé písně mu pomohly vydržet bolest. Když jsem si jeho slova přečetla, tak jsem nebyla pyšná na moc písně, ale spíše jsem byla ráda, že mohu někomu pomoci žít dál. Třeba to zní banálně, ale určitě každý z nás si někdy takovou otázku položil, najít důvod a směr dalšího života je nesmírně důležité. A já věřím, že písnička může pomoci. Ale ne ta třídenní, nýbrž ta, která byla napsána pro život.
Samozřejmě si nemyslím, že píseň vyřeší nějaký výchovný problém nebo zabrání zloději v krádeži. Ale může člověka obohatit, může být tím stéblem, kterého se chytí, byť nevědomky. A stejně může na lidi zapůsobit divadelní monolog, citát, vynikající film nebo román.
Říkáme, že dnešní mezilidské vztahy jsou složité. A mají na ně vliv i naše představy o životních hodnotách a „hodnotách“. Jak se mění váš žebříček hodnot? A zpívala byste třeba před pěti lety písničku o dětech z dětského domova?
Příliš otázek najednou. Jsem třeba konvenční, ale pevně věřím v lásku, přátelství, porozumění. Takové hodnoty existují na naší planetě tisíce let a nebýt jich, náš svět by už nebyl. Naopak nesnáším cynismus, vysmívání se hlubokému citu, obchodní „přátelství“, pohrdání pravdou. Mám ráda lidi, co nic nepředstírají, co se nevyvyšují, jsou prostě upřímní. I populární hudba je vlastně pokusem o upřímnost, porozumění, navázání lidského kontaktu. A jestli bych zpívala před pěti lety písničku o dětech z dětských domovů? Ne. Protože k tomu člověk musí vnitřně dozrát, musí leccos prožít, musí se naučit rozeznat pozlátko od skutečné podstaty věcí.
Poslední otázka má jediné slovo – budoucnost.
Tak to je nejtěžší otázka. Mluvit o něčem, co ještě nebylo a co by se mělo aspoň částečně vyplnit. Budu koncertovat, hrát a zpívat. Budu se snažit, abych to dělala co nejlépe, a samozřejmě chystám několik překvapení. Ale o těch se nepovídá, protože jinak by to překvapení nebyla. A nejvíc mi půjde o to, abych zpívala takové písničky, které zasáhnou tu malou, poctivou část naší hrudi. Protože kvůli tomu píšu a zpívám.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1985
