Co dělají operní pěvkyně v létě?
Bylo by pěkné jet třeba na Korfu, v hotelovém apartmá se naložit do vany plné šampaňského nebo korzovat po lidu v posledním modelu od Diora a přijímat brilianty od všudypřítomných ctitelů… ovšem v létě po covidu je všechno jinak. Alespoň v mém případě, protože musím dorovnat dvouleté ztráty, takže budu pracovat bez dovolené až do konce roku.
Co vás čeká?
Mám štěstí v neštěstí, protože se sešlo mnoho nádherných nabídek. Když vyjmenuji jen ty nejbližší, tak v srpnu bude mít premiéru Handelův Mesiáš na krumlovském otáčku, v září proběhne soudobá opera s Orchestrem Berg, hned po ní koncertní Rusalka s Českou filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem a nakonec raně barokní recitál na ostravském Svatováclavském hudebním festivalu, který mám moc ráda. Čeká mě léto učení a příprav.
Ve zpěvu střídáte různé styly, jaké je přeskakovat mezi různými odvětvími?
Mě to strašně baví a nečiní mi to problémy. Je třeba ctít stylové rozdíly, a když dokážete každému dát, co je třeba, je to nesmírně obohacující. U něčeho si odpočinete, něco vás více unaví. V práci i jinak mám ráda pestrost.
Kde jinde vyhledáváte pestrost?
Mám hodně především kulturních aktivit. Moje rodina někdy protočí panenky a ptá se, jestli se nechci trochu uklidnit. Mě to ale všechno baví a zajímá, tak nechci.
Byla jste taková už jako dítě?
Ani nevím. Byla jsem prý spíš klidné dítě. Moje sestra zlobila a nespala a já byla ta hodná, to je alespoň verze rodičů.
Z jaké pocházíte rodiny?
Z vědecké, takže zpěv pro mě byl vždy trochu protiúkol. Jedna větev rodiny je ale zpěvná, babička učila hudební výchovu a s maminkou zpívaly ve sborech. U mě tomu fandily, ale nijak mě ke zpěvu netlačily.
Kdy jste se rozhodla, že se budete hudbě věnovat profesionálně?
Překvapivě docela pozdě. Vystudovala jsem angličtinu a literaturu na Karlově univerzitě a zpočátku jsem překládala knížky. Upřímně, ani jsem netušila, že by zpěv mohl být k uživení. U nás doma mezi vědci se to bralo jako koníček. Ještě dnes se tu a tam někdo udiveně ptá: ok, jsi zpěvačka, ale čím se živíš? Během studií jsem začala jezdit na kurzy staré hudby do Valtic, hrála jsem na příčnou flétnu a na klavír. Myslím, že co vás v životě má přitáhnout, to vás přitáhne, i když kladete odpor.
A kdy to přitáhlo vás?
Řekla bych, že po dětech. Po škole jsem překládala, ale s malými dětmi bylo těžké vykonávat takhle soustředěnou verbální práci. Kolegyně překladatelky říkají, že jim s malými dětmi dočasně zmizí verbální paměť a slovní zásoba se omezí na „ham a bác“. A já měla druhé dítě brzy po tom prvním. Začala jsem víc zpívat, šlo mi to lehce a dávalo mi to spoustu energie.
To je úžasné, ale jak se člověk dostane na prestižní jeviště?
To byla hudba daleké budoucnosti. Začala jsem studovat na konzervatoři v Bratislavě, pak jsem byla na stáži v Londýně. Obojí bylo moc pěkné, ale do profese mi to reálně nedalo nic. Pak jsem náhodou potkala profesorku zpěvu Marii Urbanovou, která už bohužel nežije, a ta mě naučila všechno, co umím a z čeho dosud žiju. Někdy bych i ráda zašla na konzultaci, ale potřebuji, aby mě ten člověk vedl jako ona, tak se spíš snažím vzpomenout si, co mi říkala a jak se mnou cvičila.
Jak se ale člověk dostane na velká jeviště, když nemá známosti a kontakty ze školy?
Máte pravdu, že školy obstarají kontakty. Mě okouzlila stará hudba, která se tehdy začínala rozvíjet a nebylo kde ji studovat. Začít rovnou velkými operními áriemi 19. století jsem nechtěla. Takže jsem jezdila na kurzy staré hudby a tam se vždy zformovala nějaká skupina, dobře se vědělo, kdo je opravdu nadaný, kdo méně, a vznikalo tam podhoubí dnešních barokních orchestrů. Postupně jsem začala dostávat různé zajímavé nabídky a uvědomila si, že bych to chtěla dělat profesionálně.
Nebála jste se přejít do něčeho zcela nového?
To je věc přirozeného vývoje. Největší krok je od koncertní staré hudby k velké opeře, kde je vždy třeba, aby vás někdo doporučil, a tam právě dobře fungují kontakty ze školy. Já jsem začala barokní operou v Národním divadle. Věřím, že jakmile se do něčeho pustíte, zeměkoule se začne kutálet správným směrem.
Zmínila jste, že je těžké začínat romantickou operou. V čem?
Je nelogické zatížit mladého adepta hned tím největším operním repertoárem. Člověk roste s úkolem, je zdravé postupovat od jednoduššího k složitějšímu, to je u všech oborů stejné. Je neuvěřitelně prospěšné strávit prvních pár formujících let s barokní hudbou, která vás naučí mnohé technické věci: běhy, trylky, intonaci, deklamaci. Jak postupně začnete vědomě ovládat práci s dechem a rezonanci, tak přirozeně nabalíte náročnější repertoár a postupujete k tomu nejtěžšímu, ale na to už potřebujete mít i něco odžito.
Vy také učíte. Mění se studenti?
Asi ano. Vnímám, že aktivněji hledají, co jim dává smysl, a jsou méně ochotní ztrácet čas. Chtějí se dobře vyškolit a umějí odmítnout zbytečné rady. Češi jsou velmi hlasově nadaní. V Evropě si není těžké všimnout, že když už se tam dostane někdo od nás, tak patří k těm zajímavým.
Jaká by měla být operní pěvkyně? Co by měla mít kromě krásného hlasu?
To je hlavní podmínka – krásný hlas a možnost jeho rozvinutí. Muzikalita. V druhé řadě pomůže inteligence a fyzická krása. No a pak musí být krizová manažerka, tlumočnice v pěti jazycích, doktorka, řidička, maskérka a módní návrhářka. Její den musí mít alespoň 65 hodin, zvláště má-li děti.
Jak se taková práce kloubí s dětmi?
V tomto ohledu žijeme v úžasném století! Pryč je doba, kdy se rozumělo samo sebou, že operní pěvkyně a učitelka nemá děti. Mateřství je pro zpěvačku důležitá věc, protože pak může zpívat o tom největším, co ji v životě potkalo. Nic většího není. Myslím, že i dnešní muži umějí zabrat v domácnosti a chápou – časovou i psychickou – náročnost naší profese. Ovšem pro pohodlné lidi to není.
Experimentujete v hudbě ráda?
Ráda, i když někdy zakopnu o vlastní nohu. Když jsem byla mladší, zkoušela jsem toho víc, ale to je asi přirozené. Čím víc člověk hnízdí ve svém typu kariéry, tím těžší je ulétnout pryč. Když za sebou máte kvalitu, už se vám nechce riskovat. Náturou jsem ale improvizátorka. V 90. letech nikdo neuměl hrát starou hudbu, všichni experimentovali. Nikdo neměl staré nástroje, stavěly se kopie. Hudebníci a zpěváci zkoušeli metodu pokus omyl a byla to úžasná doba.
Zájem o starou hudbu u nás rostl až v 90. letech?
Pár průkopníků bylo už za komunismu… V Evropě se hnutí příznivců profesionálně rozvíjelo zhruba od 50. let, jistě znáte jména Savall nebo Gardiner, dnes už staří pánové.
My jsme milovali jejich desky a přijde mi hezké, že po třiceti letech máme jeden z nejlepších orchestrů v oboru. A zase jsme u té české muzikálnosti. Holt co Čech…
Občas si kladu otázku, čím to je, a napadá mě i systém lidových škol umění, který tady máme od Rakouska-Uherska.
To je určitě pravda. Slovanský talent a rakouskouherský systém lidušek… Nedávno jsem jednomu německému kolegovi vyprávěla, že u nás v každém malém městě je možné absolvovat paralelně vedle školního i velmi kvalitní, skoro profesionální hudební vzdělání, a on to vůbec nemohl pochopit.
Dala jste své děti taky na hudbu?
Nejsem příznivkyní toho, aby rodič tlačil dítě do svého oboru. Moji synové ale muzikální jsou, takže jeden hrál na klarinet a klavír, druhý na cello. Klarinetista nyní uhnul jinam, u cellisty ještě uvidíme, ale nechávám tomu volný průběh. Není nic horšího než někoho nutit k hudbě.
Kdy je nejlepší začít se zpěvem?
S tím opravdovým nejdřív kolem 18. roku, rozhodně ne dříve. Hlasivky jsou řízené hormony. V dospívání dochází k mutaci. Když v pořádku proběhne, tělo se ustálí, hladina hormonů se vyrovná a pak je dobré začít studovat zpěv. Ze zásady neučím děti ani dospívající, některé jsem svým odmítnutím i zklamala, ale věřím, že to bylo pro jejich dobro. Tím ovšem neříkám, že děti nemají chodit do sboru, hrát na nástroje, zpívat v kapelách…
Jaký zvuk považujete za nejkrásnější?
Zdravý. A je mi jedno, jaký je hlas nebo hudební žánr. Vždy jsem ráda poslouchala třeba Marii Rottrovou. V klasickém zpěvu kupodivu tolerujeme mnoho zlozvyků, což je škoda, protože to náš obor činí poněkud odtažitým. Pokud ale slyšíte, že někdo zpívá s knedlíkem v krku, nosovým tónem, dyšně, slabě, falešně, tak to říct klidně můžete. Prvotřídního zpěváka poznáte hned… i krásný otevřený tón a zřetelný text.
Jsou zpěvačky, které v profesi působí jako sopranistky, ale ve skutečnosti jsou mezzosoprán, jen na to ve vhodný čas nepřišly?
Stává se to, někdy se dokonce hlas do jiného oboru sám přirozeně „vyzpívá“. Při každodenní zátěži se samozřejmě na takové limity rychle narazí. Někdo dokáže obor citlivě změnit, a to pak klobouk dolů, protože ten přechod je obtížný. Někdo zpívá celou kariéru v jiném oboru. Zajímavé je, že i běžné, neškolené publikum slyší, že něco není v pořádku. Otevřenou rezonanci většinou nahrazuje tvrdé vnitřní postavení, nežádoucí tlak. Musíme proto pečivě svůj hlas poslouchat a respektovat jeho vývoj. Je to naše zodpovědnost.
Sama děláte rozhovory s velkými operními jmény, co vás k tomu přivedlo?
Bylo mi líto, že v médiích vídám stále stejné tváře, přičemž máme několik opravdu pozoruhodných starších osobností se závratnou kariérou, kteří jsou zajímaví a nikdo o nich neví. Tak jsem se domluvila s kamarádkou z hudebního časopisu a občas pro ně udělám rozhovor. Je to skvělé i pro mě, mohu se ptát nejen na bohaté vzpomínky, ale i na technické věci. Mám radost z velkého rozhovoru s Libuší Domanínskou, který byl bohužel i její poslední. Prozradila, že za komunismu jezdila do Vídně alternovat Marii Callas, což se samozřejmě vůbec nevědělo. Občas si říkám, že jsem sama jako profesionální zpěvačka oproti těmto pamětníkům nezažila nic.
Někteří zpívají do vysokého věku.
Ano, jistě. Třeba Edita Gruberová a její recitál v Rudolfinu nebo brněnský pěvec Richard Novák, který na začátku prázdnin zpíval na Smetanově Litomyšli. Záleží, jak se k sobě chováte. Když v 80 dokážete dojít po svých na nákup, tak můžete zpívat.
Jakou dobu byste chtěla začít, koho byste chtěla potkat?
Asi bych se ráda potkala s Leonardem Bernsteinem, to byl charismatický, inteligentní člověk, moderní ve všech projevech. Hudbu posunul, otevřel ji mladým, když založil slavné newyorské edukativní koncerty. Ráda bych se také potkala s J. S. Bachem, protože vůbec nechápu, jak mohl jediný člověk stvořit takové dílo. Jinak ale žiji ráda tady a teď.
Když jste měla malé syny, jak vnímali svou maminku na jevišti?
Dělali si ze mě legraci, ale vnímali naplno a fandili. Také si vyvinuli dobré kritické myšlení, v mnoha ohledech na ně dám. Já si obecně vážím názoru posluchačů. Není jejich povinností obdivovat moji práci. Když publikum nepřesvědčím, tak dělám něco špatně.
Dokážete to poznat?
Okamžitě. Mezi jevištěm a hledištěm létá energie. Nejdřív vidíte jen množinu lidí. Někdo si prohlíží znuděně program, jiný se dychtivě rozhlíží, někdo vás vítá úsměvem, někdo stěží udrží otevřené oči. Je na vás, abyste získali jejich pozornost a soustředění. Na výchovných koncertech někdy teenageři rádi ukazují odpor. Mají mobil, rozehranou hru a vy musíte udělat něco, aby zvedli pohled k vám. Mám velkou radost, když se to povede, a většinou zjistím, že to zas tak těžké nebylo.
Související články
Vy asi cítíte to vědecké podhoubí vaší rodiny, že ano? Mluvíte o množinách, analyzujete.
Neustále a pořád. Analyzování je moje radost a postižení. Je mi líto, že se na hudební umění někdy nahlíží jako na ryze emocionální věc, kdy z vás v podstatě jen tryskají gejzíry vášní. Myslím, že umění je tvarování energie, kterou vy – po profesionálním technickém vyškolení a s nějakou dovedností – cíleně vysíláte. Způsob, jakým to uděláte, je především technický, intelektuální, emoce tu nevyužijete. S kolegy jsme se shodli, že divák lépe hodnotí výkon, který je pod zjevnou kontrolou, a je třeba, aby pracoval se svými vlastními emocemi, ne s vašimi.
To je zajímavý pohled.
Zažívám to sama na sobě. Poslouchám dobrý koncert a moje fantazie si svobodně létá. Hudba uvolní mé emoce a já pak mám ohromný zážitek. Interpreti mají k ruce úžasné dílo – operu nebo divadelní text – a musejí vám ho zpřístupnit. Kvůli tomu je mi blízký Bach.
Můžete to vysvětlit?
Bach stvořil největší dílo všech dob, ale kdybyste se ho zeptala, tak řekne, promiňte, já musím rychle dodělat kantátu na tuhle neděli a pak další na příští neděli, ten biskup, co mě zaměstnává, je strašný pes… Bach sloužil umění jako řemeslník. Měl povinnost napsat jednu kantátu týdně, přičemž shodou okolností je jedna geniálnější než druhá. Vy na to hledíte a nechápete. Slovo genialita vůbec neměl ve slovníku. Skládal tak, jak uměl. Někdo tomu říká pokora. A mně se líbí, když to lidé berou takhle.
MARKÉTA CUKROVÁ
MARKÉTA CUKROVÁ
- Mezzosopranistka.
- Narodila se v Praze.
- Je všestrannou pěvkyní, která interpretuje hudbu od středověku po 21. století.
- Vystudovala obor anglistika a amerikanistika na FF UK.
- Od mládí zpívala ve sborech, hrála na flétnu a klavír.
- Spolupracuje s řadou orchestrů barokní hudby, mj. Collegium 1704, La Risonanza, Musica Florea.
- Působí na různých scénách včetně Národního divadla a spolupracuje s řadou festivalů.
- Má dva syny.
- Na letošním 19. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu vystoupí 25. a 26. 9 s programem Pocta barokním skladatelkám (více na www.shf.cz).
ZDROJ: časopis Vlasta
