Letošní divadelní sezona se pomalu, ale jistě blíží do finále. Jaký z ní máte pocit?

Úplně jiný než z těch předchozích. Smíšený. Nostalgický. Nadějeplný. Plný očekávání, ale i obav. Rozhodla jsem se totiž s novou sezonou vyletět z hnízda a opouštím své domovské divadlo, Divadlo na Vinohradech.

A v tuhle chvíli mě čeká volná noha, což je pro mě úplně nový svět, nová perspektiva. Těším se, ale zároveň vím, že jsou věci a hlavně lidi, po kterých se mi bude moc stýskat. Ale co, není všem dnům konec, třeba se potkáme na nějaké jiné scéně.

Jaký styl divadla vás vlastně přitahuje? Dokážete to nějak definovat?

To je zajímavá otázka. Myslím, že jsem schopná dělat ledacos, ale musím cítit, že to není jednostranná záležitost. Že jako loutka slepě neplním představy ostatních, ale podílím se na tom.

Že jsem plnohodnotnou součástí tvůrčího procesu. Chci se věnovat věcem, které mě naplňují. Cítit, že od svých dětí odcházím za něčím, co pro mě má smysl. A přináší mi to pocit štěstí.

VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Markétou Děrgelovou v pořadu FACE TO FACE.

Zdroj: Youtube

Určitý vzor máte ve svém muži Patriku Děrgelovi, který před čtyřmi lety odešel z pražského Národního divadla…

To je pravda. Akorát, že mezi mnou a Patrikem je jeden zásadní rozdíl – on neměl takový problém se rozhodnout. Napadlo ho to, chvilku o tom mluvil a pak to udělal. Je v tomhle směru odvážnější, impulzivnější, sebevědomější. Ve mně to zkrátka dlouho zrálo, než jsem se rozhoupala. Přece jenom jsem byla zajetá v určitém režimu a volnost si neuměla moc dobře představit.

Ale už mi to pomalu dochází. A hlavně cítím, že je to tak v pořádku, že jsem se rozhodla správně. Samozřejmě obrovský podíl na tom má fakt, že v tom nejsem sama a mám muže. Zaplaťpánbůh jsme na život dva, což je obrovská výhoda. Kdybych Patrika neměla, nemohla bych si takový skok do vzduchoprázdna dovolit.

V Divadle na Vinohradech jste strávila deset let, což není málo. Jak tu dobu hodnotíte?

S láskou a pokorou. Jsem za tu dobu moc vděčná. Měla jsem možnost zahrát si moc hezké role se skvělými herci, protože vinohradský soubor je prostě výjimečný. A celé zázemí s naší milovanou Kýťou v rekvizitárně je něco, kvůli čemu se Divadlo Na Vinohradech neopouští snadno. Je to veliké divadlo s rodinnou atmosférou, a to není samozřejmé.

Co jste na Vinohradech nazkoušela jako vůbec poslední představení? V podstatě na rozloučenou.

Poslední kus, který jsem na Vinohradech nazkoušela, je Srpen v zemi indiánů. A to je zkrátka absolutní bomba. Skvost současné dramatiky, text, který získal Pulitzerovu cenu. Je to opravdu radost, se s něčím takovým potkat. Navíc si velmi užívám, jak skvěle to všichni hrají, v čele s Andreu Elsnerovou a Reginou Rázlovou. Přijďte!

Věděla jste už jako malá, že chcete být herečkou?

Vůbec. Takhle jsem ani trochu nepřemýšlela. Divadlo, vlastně herectví vůbec, jsem měla jako zájmový kroužek už od čtvrté třídy. Až zhruba dva roky před koncem střední školy, během natáčení seriálu Proč bychom se netopili, jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych se přihlásila na DAMU. Vznikalo to ve mně velmi postupně a organicky.

Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění vás učil herecký bard Ladislav Mrkvička. Jaký byl vašima očima?

Úžasný. Byl to velmi vnímavý, precizní a empatický člověk. Dokázal velmi trefně pojmenovat, co přesně od nás chce. A někdy naopak dokázal jen naťuknout nějakou myšlenku, jemně něco opsat, aby nás navedl tím správným směrem.

Velmi dobře vnímal, kde, kdy a jak je potřeba zasáhnout a nějak pomoct, poradit, podpořit. Pana Mrkvičku jsem měla opravdu moc ráda. Společně s Janou Hlaváčovou a Honzou Šťastným tvořili skvělý tým.

DAMU vám určitě vyhovovala i kvůli tomu, že je tam dostatek pohybu, který vyhledáváte od malička. Čemu všemu jste se věnovala?

Ano, to je asi pravda. Závodně jsem lyžovala, což je u nás v rodině trochu dědičná záležitost. Pak jsem dělala atletiku a jeden čas jsem koketovala s tenisem. Ale nejvíc ze všeho mě bavil tanec, ke kterému jsem se dostala až ke konci střední školy, a už se ho nepustila. Tím směrem mě to táhlo od malička.

Jsem šťastná, že se mu můžu věnovat i ve spojení s herectvím. Tu možnost mi dala choreografka a režisérka Lenka Vagnerová. Spolupráci s ní vnímám jako jedno ze svých největších štěstí a profesních posunů. Objevila ve mně nevídané možnosti.

Co vám pohyb přesně dává? Proč ho potřebujete k životu?

Pro mě je sport nejlepší výdej energie., Zvlášť v momentech, kdy mi není dobře. Jakmile jsem psychicky rozhozená, v nějakém stresu nebo třeba pod vlivem únavy, jdu cvičit. Do jisté míry je to prostě závislost, fyzická i psychická. A současně to beru jako ideální prostředek k tomu, aby doma byla pohoda.

A co vaše dvě děti? Vidíte tam nějaký genetický otisk?

Vavřinec se věnuje florbalu a rád by hrál i fotbal. Ještě donedávna ho sport vůbec nezajímal, ale poslední tři roky je totálně zapálený. To mám teda velikou radost, protože tady se projevily naše geny.

Lásku ke sportu máme zkrátka celá rodina. A Mira? To se teprve uvidí. Ale myslím, že ji nějaký sport nemine. Ona má tolik energie, i té výbušné, že bude třeba ji někde upustit.

Od vaší svatby s Patrikem uplyne v červnu pět let. Zavzpomínáte, jaká byla?

Krásná, intimní, naše. Víc vám k tomu neřeknu, protože si ten den a všechno s ním spojené hýčkám sama v sobě. Je to pro mě krásná a velmi osobní vzpomínka.

A to vaše kulaté výročí?

To jsme oslavili v předstihu výletem do Říma…

Pokud vím, původně jste si sympatičtí vůbec nebyli…

To je pravda. Přehlíželi jsme se asi šest let. Vlastně to odstartoval jeden nevinný sen a kamarádský oběd. Než jsme se ale dali dohromady, tak to ještě nějakou dobu trvalo. Bylo to pozvolné, přirozené a moc hezké.

Čeho si na svém muži nejvíc ceníte?

On je od boha políbený takovým tím pozitivním vyzařováním. Samozřejmě, když chce, umí být hodně seriózní, ale povahou je to slunce. Je velmi přející a miluje děti. V některých věcech je dokonce zodpovědnější a úzkostlivější než já. Já jsem, co se týká výchovy, spíš salámista – sedím a koukám, jestli si rozbijou pusu, nebo ne.

On hned startuje a zachraňuje. Je to jasný rodinný typ. Přiznám se, že já někdy z domu odcházím ráda – do práce si chodím svým způsobem odpočinout. On to má opačně: když dohraje, letí za námi, za svou rodinou. Musím říct, že se máme krásně.

V létě vás oba čeká maraton – váš muž bude hrát na Letní scéně Musea Kampa v představení Forman, Vy na Hradě v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. Jak se těšíte?

Samozřejmě jsme to doma probírali. Přiznám se, že chvíli jsem z Patrikova letního hraní byla zaskočená. Bála jsem se, že nemáme šanci to časově stíhat, ale pak se ukázalo, že Forman se bude hrát v blocích a navíc, že se hlavní role alternují. No a já to budu mít na Hradě podobně – komedie Jak se vám líbí se taky hraje jen v určitém časovém úseku, který je navíc kratší než ten loňský.

Takže letos žádné noční zkoušení?

Maximálně tak oprašovačka, ale dlouhodobé ponocování už nehrozí. Musím říct, že loni to byla fakt jízda. Zkoušky často trvaly od jedenácti večer do tří čtyř do rána. Pak se po pár hodinách probudíte a musíte fungovat. Zvlášť když máte dvě malé děti. Byla jsem vyřízená a měla strašně zavařenou hlavu. Nestihla jsem si pořádně odpočinout a na běžné celoroční hraní jsem okamžitě navázala tím letním.

Měla jsem docela obavu, že vyhořím, což se možná i trochu stalo. Ale hned na startu sezony jsem měla krásnou příležitost zkoušet v pražském Divadle v Dlouhé inscenaci V džungli měst, a to s mým spolužákem režisérem Davidem Šiktancem. A naopak mě to vlastně hrozně nakoplo.

Čím přesně? Jak byste tu spolupráci popsala?

Byl to opravdu velmi krásný, intenzivní a tvůrčí proces, o což se postaral jak David, tak i skvělý místní soubor. Znovu to ve mně probudilo ten správný zápal, a to, co na divadle mám tak ráda. Hledání, hraní si, tápání, prostě proces.

Pojďme ještě k Letním shakespearovským slavnostem a Jak se vám líbí, komedii o lásce a návratu k přírodě. Jaká je vaše postava jménem Célie? Řekla byste o ní, že je třeba hravá?

Já myslím, že ano. V každém případě je to má oblíbená postava. Už jsem se s ní setkala na škole a myslím, že právě hravost, ve které si notuju společně s milovanou sestřenicí Rosalindou v podání Lucie Štěpánková, je to, co mě na téhle hře baví a inspiruje. A s Luckou je radost hrát. Je to bezvadný parťák a profík.

A jak se vám hraje pod širým nebem?

Je to adrenalin, no. Všechno je živější než na kamenné scéně. A často i veselejší, což je dané typem letních inscenací – většinou v sobě mají nadsázku a hravost. Lidi vyloženě čekají, že dojde k něčemu neplánovanému… Každý večer je prostě jedno velké dobrodružství. Jen se přijďte podívat, letos hrajeme v Praze, Ostravě, Brně a taky na hradě Loket.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články