Během nabitého konce roku mi Markéta věnovala trochu svého vzácného času tráveného s rodinou ve Valašském Meziříčí, odkud pochází a kam přijeli na svátky.
Kde jste doma po deseti letech života v Reykjavíku?
Určitě je možné mít domov na více místech, je to o lidech i zapuštěných kořenech. Tady budu doma vždycky, vyrostla jsem tu, mám tu rodinu. Na druhou stranu, na Islandu už mám taky domov. Narodily se nám tam děti, máme tam s manželem i pracovní zázemí.
Vracíte se ráda?
Ano. Skrze návraty do Česka si v sobě upevňuju národní identitu. My Češi ji obecně nemáme tak silnou jako třeba Francouzi či Španělé. Když žijeme v zahraničí, rádi se „vstřebáváme“ do jiných národů a osvojujeme si jejich zvyky. Od té doby, co mám děti, si mnohem víc uvědomuju, co pro mě znamená být Češka. A každý návrat mi pomáhá vnímat trochu jinak nejen místo, ale i sebe samu.
Jaký byl začátek vašeho života na Islandu?
Právě že asimilace v zahraničí zvládám velice dobře. Neusídlila bych se ale v nějakém městě, kdybych na místní lidi, prostředí nebo jazyk neměla pozitivní vazbu. Anebo je to místo natolik odlišné od toho, co jsem doposud znala, že mě ze zvědavosti zajímá. Největším poutem ale bývá pocit, že existuje důvod, proč mám být právě na tomhle místě, kde mě něco čeká. Pokaždé cítím vděk, že tam můžu žít, jsem vítaná a lidé mě berou. Ve srovnání s mým životem v Irsku nebo New Yorku je to na Islandu ale jiné.
V čem?
Islanďané mají k přistěhovalcům trochu jiný vztah. Mít pocit, že jsem jednou z nich, je pro mě mnohem těžší. A to i poté, co islandštinu ovládám stoprocentně a už mám i islandské občanství. Asi tam budu vždycky určitým způsobem vetřelec.
Nepomohly vám v tom děti a vazby, které díky nim vznikly?
Určitě ano. Pár dobrých kamarádek jsem tam potkala právě díky školce a škole. Na druhou stranu jsem ale neměla tolik příležitostí zapojit se do tamní hudební komunity, protože jsem se po většinu času věnovala dětem. Na islandské scéně jsem se začala angažovat až po osmi letech a přijde mi dost těžké se tam dostat. I když se snažíte, není to samo sebou a bez práce to nejde vůbec. Je to přece jen malá země a talentu je tam hodně. Všichni se znají, často spolupracují, jsou součástí více projektů najednou a podvědomě si chrání to svoje.
Nebylo by jednodušší vrátit se a dělat hudbu v Česku?
Uvažovali jsme o tom, ale z jiného důvodu, když jsme plánovali vydat desku Lila (vyšla loni v srpnu, pozn. aut.). Manžel (islandský hudebník a producent Sturla Mio Thorisson, pozn. aut.) je i zvukař a na koncertech se stará o zvuk – přemýšleli jsme tedy, jak to udělat s koncertováním. Potřebovali bychom někoho ochotného hlídat nám děti, abychom odjezdem na turné nenarušili jejich běžný život. Na Islandu ale nikoho takového nemáme, obojí rodiče žijí v zahraničí.
Jak to dopadlo?
Vypukla válka na Ukrajině a přišlo nám, že není vhodná doba udělat tak velké rozhodnutí – přemístit celou rodinu na rok dva do Česka, abychom mohli jezdit koncertovat po Evropě. Osobně jsem dospěla k tomu, že nemá cenu bít hlavou o zeď a snažit se na Islandu měnit věci, které nejdou. S manželem dál pracujeme v našem studiu, jak uznáme za vhodné, produkujeme hudbu a buď o ni bude mít Island zájem, nebo ne.
A já myslela, že když máte Oscara…
Někdy mám pocit, že mi je tam zahraniční úspěch spíš na škodu. Že mě kvůli němu lidé špatně škatulkují a udržují si odstup. Možná se mě bojí oslovit s nějakým projektem, protože si myslí, že nejsem na stejné vlně, že bych byla proti nebo bych chtěla procenta z písniček… Přesný opak toho, jak to ve skutečnosti je. Přitom spolupracuju s mnoha lidmi z jiných zemí, kteří mě oslovují, a moc ráda!
A islandská krajina? Inspiruje vás?
Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, která mě na Island táhla. Její krása a otevřenost! Přes nízké budovy vidíte všude do dálky. Vzduch je minimálně znečištěný, takže barvy krajiny jsou neskutečně jasné. Navíc je tam unikátní světlo, když zapadá slunce, nebe je nádherné, jako by na něm malíř rozlil barvy. Ano, pro mě velká inspirace! Odmala miluju moře a nějak podvědomě mě to táhne na ostrovy – nejdřív Irsko, pak svým způsobem i Manhattan, teď Island… Jediné, co je tam mojí Achillovou patou – říká se to tak v češtině, že – je vítr. Neustálý, urputný a studený i v létě. Neodpočinete si od něho, dnů s bezvětřím je tam velmi málo. Někdy se jdeme s manželem projít a ani si nemůžeme nic říct, jaký je to hluk. Ne že bych si počasím nechala kazit zážitky, ale po deseti letech na Islandu jsem už začala pociťovat psychickou únavu. Nejen z větru, ale i z nedostatku slunce a hlavně spánku, kterého jsem posledních devět let měla málo, protože máme děti brzy po sobě (dceři je devět, synům sedm a čtyři, pozn. aut.).
Co vás na Island přivedlo? Svého muže Mia jste poznala až tam, tehdy jste žila v New Yorku.
Na Island jsem odjela v roce 2012 natáčet svou druhou sólovou desku Muna. Jednak mi ostrov doporučil kamarád, který tam nahrával. A taky jsme tam hráli s Glenem v roce 2010 závěrečný koncert našeho posledního turné, které jsme absolvovali jako duo The Swell Season (s irským hudebníkem Glenem Hansardem začínala hrát už v nácti, společně složili hudbu pro film Once a oba získali v roce 2007 Oscara za jeho ústřední milostnou píseň Falling Slowly, pozn. aut.). Moc se mi tam líbilo a říkala jsem si, že se určitě jednou vrátím, což se za dva roky stalo. Mio tehdy pracoval jako zvukař v nahrávacím studiu, kde jsme se seznámili. Moc dobře se nám spolupracovalo, byla v tom až telepatie. Pracoval na něčem dřív, než jsem vůbec řekla nahlas, že bych to tak chtěla.
Prý máte pocit, jako byste se znali z minulých životů. A v bukletu alba Lila mu děkujete za lásku, obětavost, víru a trpělivost. Tomu říkám ideální partner.
To je! Co se týče trpělivosti ve vztahu, je určitě trpělivější on ke mně než já k němu… Mio je jedinečný v tom, jak jednoduše umí dát stranou své ego, což se v šoubyznysu moc nevidí. Je velmi pokorný a pracuje, jak nejlépe to jde a podle vize autora hudby. Za svoje nápady pak nemusíte bojovat nebo je ospravedlňovat, protože Mio dává prostor všemu a věří vám, i když s vámi nemusí souhlasit. Za těch deset let už ví, že se moje nečekané odbočky a zatáčky většinou vyplácejí. Takovou spolupráci bych stoprocentně jinde nenašla. Jak jsme dnes sehraní, ale vyžadovalo na obou stranách úsilí a práci na sobě samých, a to i po rodinné stránce. O to víc si toho vážím, protože to nebylo zadarmo. Jsme manželé, rodiče, pracovní partneři – jsme spolu pořád, a ne každý by tohle ustál.
Má to i svá úskalí?
Když máme v práci těžký den nebo se něco komplikuje, dotýká se nás to obou naráz. Musíme umět jeden druhého podržet, zatímco se potýkáme se stejnými potížemi, což je někdy náročné. Takové situace je nutné naučit se lépe zvládat a vědět, co ten druhý v dané chvíli potřebuje.
Co nejvíc potřebujete vy, když se nedaří?
Já jsem víc emoční, takže Mio mi nejvíc pomáhá tím, že je racionálnější a okamžitě hledá řešení, než aby si zoufal nebo podlehl zlosti. Taky se snaží obrátit to negativní v pozitivní, což mi hodně pomáhá.
Říkala jste, že partnerský soulad vás oba stál úsilí. V čem jste musela sama na sobě nejvíc zapracovat?
Musela jsem se naučit umět to pustit, když je mi nejhůř. Říct si, že se situace určitě nezlepší, když budu podléhat stresu a budu si představovat to nejhorší. V takových chvílích jsem se dřív instinktivně snažila druhého člověka odstrčit s pocitem, že to zvládnu sama. Postupně jsem si uvědomila, že je důležitější semknout se a fungovat jako tým, zbavit se pocitu, že se s těžkostmi musím potýkat sama. Naopak se naučit říkat: „Já udělám to, ty tohle a společně to zvládneme!“
Mluvíte mi z duše. A platí to nejen mezi partnery, ale i ve vztahu k dětem, když trochu odrostou. Četla jsem, že až když jste se stala matkou, uvědomila jste si, co vše mateřství obnáší a že se při tom nechcete vydat ze všeho.
Protože když to žena udělá, najednou se to stane a nekontrolovaně vyhoří. Vydá tolik energie dětem, že jí žádná nezbyde a pak onemocní nebo je z toho „jen“ na nervy, což je taky špatně. Pokud obětavě jedete na dvě stě procent a myslíte si, že tím své rodině prospíváte, nikdy nevíte, kdy se dostanete na hranici svých sil a co bude tou poslední kapkou… Proto je důležité starat se nejen o své bližní, ale také o sebe. Umět jim říct, že tohle počká, protože se teď potřebujete v klidu najíst nebo dospat. Prostě se mít ráda stejně, jako máte ráda svoje děti a partnera. Protože nemůžete být své rodině k dispozici, když sama nejste oukej. I to jsem se musela naučit. Je to totiž nebezpečně začarovaný kruh – člověk se rozdá, pak je na tom sám špatně, k tomu má pocit, že je obětí přibitou na kříž, což nikdo neocení, a pro své vyčerpání ani nenajde pochopení.
Naučila jste se to včas, aniž byste se v tom kruhu začala motat?
Myslím, že ano. Úplné vyčerpání až vyhoření většinou končí vážnou nemocí, což se mi díkybohu nestalo. Když máte štěstí, ještě se vzpamatujete a přeorganizujete si život. Využijete šanci dělat věci jinak, pokud si tedy vše umíte spojit. Hodně lidí bere nemoc jako smůlu nebo neštěstí „Proč zrovna já?“. Pro mě je naopak spojení mezi myslí, duchem a tělem naprosto jasné. Vidím na sobě, jak moje tělo vždycky reflektuje, co se děje uvnitř, tomu opravdu věřím. A myslím si, že není potřeba cestovat za spirituálním učením a cvičením do Nepálu a podobně, protože tím nejlepším učitelem je rodina! Každodenně nám nabízí nové příležitosti se přeprogramovat a nastavit věci jinak – být lepší než včera, což samozřejmě není snadné. Sama se snažím zalévat vše víc láskou než kritikou, a to i vůči sobě. Neříkat si, že jsem debil, ale spíš: „Nevadí, děláš to nejlíp, jak umíš, příště to zvládneš líp!“ Protože každá změna začíná u sebe samého. Momentálně mě nejvíc baví soustředit se na teď a tady, cokoliv dělám. Čím víc se k tomu umím myšlenkami přitáhnout, tím hlubší jsou moje prožitky. Ať už krájím cibuli, čtu dětem pohádku, nebo pracuju.
A když skládáte hudbu?
To je moje jediná činnost, kdy je to přirozené a automatické. Když si sednu ke klavíru a napojím se na místo, odkud přichází inspirace, jsem okamžitě a bez snahy myšlenkami, tělem i duchem teď a tady. Často nad tím přemýšlím, ale hudba je nakonec to nejjednodušší, co dělám.
Proč jste loňské album Lila vydala po osmileté pauze?
První rok poté, co se narodila Mia, jsem nenapsala snad ani jednu písničku. Myšlenkami jsem byla hlavně u ní a ještě jsem to vše neuměla skloubit. Pak jsem psala hudbu pro film, poté se narodil syn Eyvindur, kterému je teď sedm. Do toho jsme s manželem začali budovat nahrávací studio, ve stejném domě pak i bydlení, což nás stálo několikaleté úsilí. Když jsme pak napsali a nahráli bezmála třicet písniček pro muzikál, který se připravoval na Brodwayi, přišla pandemie a covid vše zastavil. Všechny ty písničky mám v šuplíku a jednou vyjdou bez ohledu na uvedení muzikálu… Náš nejmladší syn Fróði měl tehdy jen dva roky. Neuměla jsem si představit, že vydáme desku, kterou bude potřeba podpořit koncerty v zahraničí. Takže nakonec z toho bylo osm let, než vyšla Lila, poslední album mé sólové trilogie.
Kromě toho jste loni na jaře také podnikla turné po USA s Glenem Hansardem, a to po dvanácti letech.
Byl to Glenův nápad zase si spolu zahrát a já byla samozřejmě pro. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda budeme moct odletět, protože většina kapel tam rušila své koncerty kvůli covidu. Nakonec to vyšlo – komorní akustické turné, které jsme si moc užili. Jako by se od úspěchu Once a The Swell Season nic nezměnilo, přestože publikum bylo o hodně jinačí. Přišli lidé, kteří nás nikdy neviděli a naši hudbu znali jen z muzikálu Once (na Brodwayi se hrál do roku 2015, během tří let v cca 1200 reprízách, hned v roce 2012 získal osm prestižních divadelních cen, pozn. aut.). Bylo to tak fajn, že chceme udělat ještě víc koncertů a rádi bychom spolu nahráli i další desku.
Když jste se poznali, bylo vám třináct, Glenovi třicet jedna. Byl to váš velký učitel. Co zásadního vám v tvorbě předal?
Naučil mě následovat svůj instinkt, být spontánní a méně se stydět, co se týče nápadů. Když jsme spolu začali tvořit, moc jsem si nevěřila, protože jsem neměla zkušenosti jako on. Do té doby jsem se učila perfektně zahrát skladby někoho jiného (na piano hraje od sedmi let, na kytaru od devíti, pozn. aut.), ale Glen oceňoval, když jsem do písní vnesla kousek sebe. Také mě naučil pohrávat si s texty – vypracovávat je, jako by člověk tvořil z hlíny. A asi nejvíc mi pomohl s dynamikou, která mi nebyla úplně přirozená. Za ty roky, co jsme spolu zpívali, jsem si musela hodně vycvičit hlas, aby mě vedle něho bylo vůbec slyšet. Dnes umím zpívat jemně a tiše, ale taky do toho „hrábnout“.
Jaký je dnes váš vztah? Byli jste přátelé, do roku 2009 i partneři.
Jsme přátelé a je mezi námi pouto, jako bychom spolu taky prožili víc životů… Ale naše láska s manželem je natolik silná, že není důvod k nějakým pocitům nejistoty nebo žárlivosti. Stejně tak u Glena a jeho partnerky. Všichni čtyři jsme kamarádi. Jsem ráda, že jsme to tehdy s Glenem „uřídili“ a naše cesty se nerozešly úplně, přece jen jsme spolu prožili kus života.
Když slyšíte vaše Falling Slowly, třeba v rádiu, co po sedmnácti letech cítíte?
Vracejí se mi pěkné vzpomínky. Ta píseň je moje, a přitom není. Můj vztah k ní se mění, jako se během let měním já a dozrávám. Je to podobné jako s dětmi. Čím jsou starší, tím víc pociťuju, že mi písničky nepatří o nic víc než ty děti. I Falling Slowly má vlastní osud a cestu životem, proletěla celý svět, dotkla se tolika srdcí a stala se součástí mnoha milostných příběhů. Od mnoha respektovaných hudebníků jsem už slyšela, že je celý film Once, v době, kdy ho viděli, podpořil v jejich úmyslu rozjet kariéru. Nakonec se jim to podařilo a jsou úspěšní. Ta píseň mě stále utvrzuje v jisté pokornosti a cti, že jsem mohla být při tom.
MARKÉTA IRGLOVÁ (34)
MARKÉTA IRGLOVÁ (34)
- Hudebnice, skladatelka, pianistka
- Jediná česká držitelka Oscara (2007), za píseň Falling Slowly z irského filmu Once (2006)
- Cenu získali společně s irským hudebníkem Glenem Hansardem, s nímž do roku 2010 hrála v duu The Swell Season.
- Vydala tři sólová alba, poslední loni s názvem Lila, a desítku singlů. Zpívá v několika jazycích.
- Vystudovala gymnázium ve Valašském Meziříčí, odkud pochází. Posledních deset let žije v Reykjavíku.
- Je vdaná, s islandským hudebním producentem S. M. Thorissonem mají tři děti (9, 7, 4).
- www.marketairglova.com
ZDROJ: časopis Vlasta
