Na svém instagramu se představujete větou: Baví mě být sama sebou. Jak dlouho trvalo, než jste se do takového stavu dostala?

Celý život. V tomhle rovnovážném rozpoložení jsem až díky mateřství. Samozřejmě, že ne hned od začátku. Ale s první dcerou jsem postupně zjišťovala, jak je pro mě čas s ní důležitější víc a víc. Vidět svět jejíma očima otevřelo ty mé. Tolik zbytečností a povrchností najednou člověk dokáže pustit… Dřív jsem zbytečně lpěla na názoru druhých, potřebovala jsem pořád ujišťovat, že jsem dost dobrá, že jsem správně. Myslím, že tohle si s sebou nese hodně žen mé generace. A naše dcery nám pomáhají to vidět a změnit. Pro nás i pro ně.

VIDEO: Podívejte se na návod, jak na obličejovou jógu!

Zdroj: Youtube

Co jste víc – máma na plný úvazek, herečka, nebo cvičitelka obličejové jógy?

Máma jsem každý moment svého bytí. Prostupuje to do všeho, co dělám. Mou práci to ovlivňuje naprosto zásadně. Takže můj program #udrzksicht je logicky hodně zaměřený na maminky a na to, co se jim děje s obličejem právě proto, že jsou maminkami. V herectví mi to dalo zase úplně novou paletu, která mě dost baví. Objevuji teď úplně nové odstíny Marty. Ale když nebude obličejová jóga ani hraní, pořád tady bude ta Marta máma.

Bez přehánění se dá říct, že jste vyrostla na jevišti – maminka herečka, tatínek tanečník. Byla brněnská JAMU tou první a jasnou volbou?

Ano, na jevišti mě poprvé nesli jako miminko v povianu v Karafiátových broučcích a to se mi vepsalo tak hluboko do duše, že si svůj život bez divadla od dětství neumím představit. Já bych vlastně na školu ani nešla, chtěla jsem nastoupit do divadla jako elév co nejdřív, ale rodiče si přáli, ať mám aspoň nějaký papír.

Dětství jsem trávila v divadle, škola pro mě byl vlastně úplně cizí svět. Na gymplu jsem sice byla premiant, ale strašně mě to nebavilo, tak jsem jim „zdrhla“ ze třeťáku na JAMU. Čtvrtý ročník a maturitu jsem dodělávala zároveň s prvákem na vysoké. To byla jízda.

V divadle vás potkaly velké příležitosti. Co byla taková vaše srdcovka?

Určitě Marie Stuartovna ve stejnojmenném Schillerově dramatu. Nabídku jsem dostala ještě na škole a dodnes jsem „nejmladší Stuartovna na profesionálním jevišti“. Jelikož ten příběh vypráví o konci jejího života, době před popravou. Na tuhle práci jsem byla nesmírně hrdá. Z pozdějších rolí určitě Cajtl v Šumařovi, kde jsem měla možnost vrátit se i intenzivně k tanci, Katja v Interview, Judita ve Zvonokosech… Pro mě jsou asi srdcovky všechny moje role. A vlastně i nejnovější projekt, který mě čeká – jde o obnovenou premiéru Hamleta v úpravě a režii Jany Janěkové st.

Pokud vím, s tou se velmi dobře znáte…

Ano, celý život, byly s maminkou kolegyně v Divadle u Bezručů. Chodila jsem na ni do brněnského Národního a potom se s ní setkávala i na JAMU, kde učila. Právě pro své studenty vytvořila před 20 lety, spolu s naší pedagožkou ansámblového zpěvu a skladatelkou Dadou Klementovou, výjimečný projekt. Zkrácenou verzi Hamleta, která se hrála na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, doplněnou o zhudebněné Shakespearovy Sonety.

Mám to štěstí, že mě Jana oslovila, abych se stala součástí nového uvedení. Jde o netradiční muzikál, ve kterém mám, mimo jiné, roli Marcelluse, který pronáší tu slavnou větu „Je něco shnilého v království dánském!“ Velmi jsem si přála vrátit se na jeviště v projektu, který mě nejen bude bavit, ale který mě uchvátí. Přání se plní. Svět je prostě krásné místo pro život!

Taky jste šest let moderovala Snídani s Novou. Tomu se říká výdrž…

Snídaně mě odvedla od divadla. To je mi zpětně moc líto, ale byla to tehdy logická volba. Bylo to velmi plných šest let. Přátelství, zkušeností, zážitků a zoufalství ze vstávání, které jsem nesnášela. Tam jsem na sobě musela začít intenzivně pracovat, přesvědčit každé ráno svůj vzpírající se mozek, že má dobrou náladu. Šlo to. Dost to pořád používám, tenhle trik.

Jak jste bojovala s faktem, že herečku mimo jiné prodává její vizáž?

Mám vedle sebe celoživotní vzor, svou maminku, která se o sebe velmi pečlivě starala. Ostatně taky je herečka, k naší profesi to zkrátka patří. Vždycky vypadala fantasticky, a to rozhodně neměla k dispozici ty kosmetické zázraky, po kterých můžeme dnes svobodně sáhnout my. Možná jsem k sobě díky tomu byla až přehnaně kritická a v určitý moment si řekla, že je potřeba tomu věnovat trošku víc energie, aby se mi ten obličej podařilo udržet co nejdéle.

A jak jste objevila zrovna obličejovou jógu? Mohla jste klidně běžet na botox…

To právě ne, věděla jsem, že se chci držet v kondici bez zásahů estetických chirurgů. Mám panickou hrůzu z jehel a skalpelů, ta představa, že mi něco vpravují do obličeje nebo mi ho přešívají, je pro mě naprosto nepřijatelná. Navíc, vrásky k nám patří. Nejde mi o to, aby ze mě byla Věc Makropulos, jen chci při tom stárnutí vypadat co nejlíp.

Dá se obličejovou jógou opravdu zastavit čas?

Obličejová jóga nebo cvičení, chcete-li, je jedna část. Další jsou masáže, které mají restorativní, liftingový efekt. Dokážou uvolnit přetížené svaly, křeče, které způsobují změny v obličeji. V kombinaci s cviky, které naopak posilují svaly s tendencí atrofovat, opravdu dokážou zpomalit, zastavit a někdy i vrátit čas.

Je nějaký rozdíl v tom, jak by měly se svým obličejem zacházet ženy a jak muži?

Atrofie se projevuje u obou, takže třeba čelo a oči, tam jsou rozdíly minimální. Výrazná odlišnost je ve středu obličeje. Jde o postavení kostí a tady jsme opravdu trošku rozdílní. Upřímně? Holky to mají těžší! Ten střed nám má mnohem větší tendenci klesat.

Když přijdu ráno do koupelny, co bych měla udělat jako první?

Umýt se. Jako fakt. Pouze čistá pleť může správně fungovat, přijímat péči a reagovat na cvičení a masáž. A tu masáž určitě taky nevynechat. Při nanášení krému je to minutová záležitost a přitom může přinést obrovské změny. Dá se využít i čas v autě, na zastávce, při procházce se psem, já cvičím, když jezdím s kočárkem nebo uspávám holčičky.

Můžete pracovat s polohou jazyka, který by měl být aktivně na horním patře – schválně se podívejte, co to udělá s vaší druhou bradou. Traktůrek, vyplazování nebo kroužky do tváří, to jsou cviky, kterými strávíte chvilku a zapojíte celý obličej.

A kdy se asi tak objeví první výsledky?

Hned! Pleť je prokrvená a tudíž taková napapaná, šťavnatá. Ty dlouhodobé, výrazné změny jsou finálně vidět asi po měsíci.

Jste vyhlášená tím, že cvičíte i mimo domov. Nepřivádí vás to do vtipných situací?

Často. Třeba nedávno jsme na sebe vyplazovaly jazyk s jednou maminkou na hřišti. Dost mě to pobavilo. Seděla jsem na lavičce, pozorovala holčičky a cvičila a najednou koukám že na druhé straně toho pískoviště na mě mává nějaká maminka. Mávala ukazovala na sebe a začala vyplazovat jazyk a hned nato mi ukázala palec nahoru. Tak jsme si spolu daly sestavu, kterou takhle venku cvičím. Fajn to bylo.

Obličejové józe se věnujete více než deset let. Z čeho vlastně čerpáte informace a inspiraci?

Neustále studuju. Mám svoje guru, jednu ze Států a druhou z Anglie. Učí celostní přístup ke kráse, techniky, které vycházejí z tradičních postupů užívaných ve východních zemích, a přitom si to dokážou osvojit, zpracovat a posunout dál. Dnes už jsme spíš kolegyně, protože právě díky tomu, jak ony přistupují ke svému vědění, mě inspirovaly ke stvoření konceptu #udrzksicht. Takže stále hledám, čtu, učím se specifické techniky, které si pak aplikuju do svého systému, zkouším osahávám, vylepšuju.

A co tolik potřebná trpělivost? Je vám vlastní, nebo jste si ji vypěstovala léty a praxí?

Trpělivosti se stále učím a ještě dlouho budu. Jsem impulzivní, cholerická, trpělivost mám, když rozmotávám dceři zauzlovaný řetízek, protože nechci, aby viděla, jak s ním švihnu o zeď, ale je to o obrovském sebeovládání. Stejně tak v komunikaci s dětmi při těch běžných denních činnostech, to je festival trpělivosti. Uvědomuju si, jak strašně je to pro ně důležité. Ne vždy se mi to daří, samozřejmě. Ale celkově mi to dalo mnohem větší prostor na práci, protože tam musím využít každou minutu volna, a když třeba něco nefunguje a já se začnu rozčilovat, můžu to rovnou zabalit. Holky mi vlastně dávají návod, jak mám se svou nervní povahou nakládat.

Druhou dceru jste porodila doma. Bylo to plánované?

Druhý porod jsem chtěla doma po zkušenosti s tím prvním, který proběhl v německé porodnici a dost vzdálený od mých představ. Moje rozhodnutí posvětila porodní asistentka s tím, že jsem věděla, že kdyby si ona nebyla na 100% jistá, jedeme do porodnice.

Jak byste ten zážitek popsala a kdo vám byl v tu chvíli nejblíž?

Rodila jsem sama. Porod byl hodně rychlý a holky, asistentka a dula, to nestihly. Měla jsem je na telefonu. Tady mě uvádí v naprostý úžas zkušenost a znalost těch žen. Veronika, moje porodní asistentka, mě instruovala podle dechu. Prostě jen podle toho, v jakém rytmu mě slyšela dýchat, věděla, v jaké fázi jsme a naváděla mě.

Manžel byl celou dobu se mnou, ale hlavně se staral, abych měla dost horké vody, která mi pomáhala zvládnout silné kontrakce. Ale ještě, když se vrátím na začátek, když mi praskla voda, byla starší dcera ještě vzhůru. Vystřelila z postele a šla všechno nachystat. Zapálila svíčky po celém bytě, provoněla ho olejíčky, napustila s tátou bazén. Já ji pak se silnými kontrakcemi asi o půlnoci uspávala, protože už padala únavou.

Váš manžel je o osm let mladší. Je to výhoda?

Určitě je. Má energii, kterou v domácnosti se třemi dračicemi dost potřebuje. A taky zdravé sebevědomí, které mým vrstevníkům často chybí. Ví, co chce a jde si za tím. Ne agresivně, prostě ví, že toho dosáhne a co pro to musí udělat.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Na JAMU, v rámci každoročního setkání studentů, kam jsem přijela jako absolvent. Tam to začalo. Pár týdnů na to jsme se potkali na svatbě kamarádů a strávili spolu celý večer, tancovali, povídali, vlastně všem bylo jasné, že přeskočila jiskra a vznikl požár. Akorát mi nějak nedošlo, že mu je teprve 20. Jakub byl úplně mimo kategorii svých vrstevníků. Když jsem to ráno rozebírala po telefonu s kamarádkou, uvědomila jsem si, že jsem vlastně všechny své osudové životní muže poznal v jejich dvaceti.

S tím posledním to byla katastrofální chyba a já nechtěla znovu prožít podobnou katastrofu. Nicméně on se nevzdal. Nenápadně udržoval kontakt, občas napsal, chvilku jsme konverzovali na dálku, občas zavolal, aby se zeptal, jak se mi daří, a všechno to dělal tak dobře, nenásilně, mile. Jednoduše si na mě počkal.

Když si člověk pořídí děti, často přestane na nějakou dobu cestovat. U vás to ale neplatí. Jak to zvládáte?

Sama nevím, mám velkou podporu a inspiraci v kamarádce, která je vášnivá cestovatelka a maminka. Díky ní jsem dnes ostřílený mazák se spoustou tipů a triků v rukávu. Hlavní je mít na cestu jídlo, které mají děti rády, a nespoléhat se, kde co náhodou potkáte a ulovíte. Rozhodně se nebát využít pohodlí letištních salonků, kde si v klidu zajdete na záchod, přebalíte, děti se nikam neztratí, můžou si vybrat jestli chtějí džus nebo vodu a vy nemusíte stát dvakrát po sobě frontu ve free shopu.

Těch pár eur za to stojí! A pak mít vždycky nějaké překvapení na cestu, něco, co prckové ještě neznají. U starší dcery už je to i tablet, pohádky a hry. Ale koriguju čas. Cestování je pro mě nedílnou součástí života a přeju si z celého srdce, aby holky měly možnost poznat co největší kus světa.

Kam jste se zatím podívali?

Starší jako miminko projela Rujánu, Barcelonu, Berlín a oblíbené Chorvatsko. Během covidu jsme žili v Manchesteru, pak to byla má milovaná Paříž. Než jsem podruhé porodila, jela s tátou autem do Británie a po cestě výletili v Belgii a Francii. Hned po porodu jsme už ve čtyřech vyrazili do Holandska, přestěhovali se z Německa do Brna a já letěla poprvé sama jen s holčičkami na Mallorcu. A poté do Švýcarska, kde se Sophi koupala v podzimním Ženevském jezeře. Ona se koupe všude bez ohledu na teplotu. Poslední Vánoce jsme strávili v Londýně. A letos už jsme stihli Malagu a tradiční Mallorcu.

A jaké bylo vaše léto?

Francouzské. Plné moře, dobrého jídla a cestování. A taky plné rodičovských a lingvistických výzev. Rozhodně nezapomenutelné. Čeká nás první velká cesta autem, kdy už teď víme, že to bude na více zastávek, než se dostaneme do finální destinace, což je jih Francie. Rozhodně mám ambici mluvit celou dobu pouze francouzsky a navštívit všechny čtyři michelinské restaurace, které budeme mít v okolí.

A vaše další plány?

Plnit holkám jejich sny, častěji sedět na koňském hřbetu, stát na jevišti, odpočívat s knížkou a natočit všechny nápady, které mám pro #udrzksicht. Třeba speciál pro nevěsty.

Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz