Asi si nevzpomenete, ale před třiceti lety jsme si spolu povídaly o novém pořadu Chcete mě?, který se tehdy začal vysílat. Pomáhal opuštěným zvířatům a vysílal se osmadvacet let. Nelitovala jste, že skončil?
Litovala a nelitovala. Samozřejmě že mě to zamrzelo, ale moje zdravotní problémy mi neumožnily, abych se tomu mohla dál stoprocentně věnovat.
Co se vám všechno vybaví?
Jako první mě napadne, že pořad přispěl k tomu, že se přestaly živelně objevovat různé útulky, které neodpovídaly normám, a hlavně to, že začaly vznikat útulky, které se opuštěným zvířatům opravdu věnovaly. Teď sice bez podpory ČT, ale díky dobrovolníkům a donátorům fungují dál.
Jste velká milovnice zvířat, pamatujete si na svého prvního psa?
Oficiálně jsem měla svého prvního psa až v pětadvaceti. Ale když mi bylo asi dvanáct, rodiče mé kamarádky z Budějovic měli na Staňkově chatku. Chodily jsme spolu do statku pro mléko, který byl poblíž, kde jsem jednou viděla malého ovčáčka, přivázaného na těžkém řetězu u vrat. Nevydržela jsem to a zeptala se, jestli si ho můžu vzít. Tehdy nebyly telefony jako dnes, a pevnou linku na babičku jsem neznala, tak bez jakékoli domluvy jsem tehdy Dixilenda přivezla do Budějovic.
Nezlobili se na vás?
Kupodivu ne. Babička a dědeček měli radost. Pes byl u nich asi půl roku, ale pak jednou babička otevřela branku od zahrady a on vyběhl ven, přímo pod traktor. Na traktory byl asi alergický, protože jich za svoje mládí zažil dost. Ale babička s dědečkem mi to neřekli, až když jsem tam přijela na Velikonoce a sháněla se po něm, tak mi to prozradili.
Lidé se prý dělí na pejskaře a kočkaře. Do které skupiny patříte vy?
Já nemám žádné hradby. Mám ráda kočky, psy i koně…
Kolik zvířat momentálně máte?
Teď už mám jen jorkšírku Brillinku, které bude sedm, a šestnáctiletého kocoura Cipíska. Ale starám se ještě o jedenáct vykastrovaných koček tady u nás na kopci. Chodím je krmit ráno, přátelé z domu večer, a někdy si to prohodíme. To je takový můj každodenní rituál.
Byli psi vaši parťáci, na které jste se mohla spolehnout?
To byli hlavně azavaci (afričtí chrti, pozn. red.), které jsem kdysi měla. Opravdoví ochranáři. Tahle malá jorkšírka moc ochránce není, to ji spíš musím chránit já. Za těch šest let, co je u mě, jsem ji ale naučila, aby se tolik nebála. Dostala jsem ji totiž, když jí bylo deset měsíců. Nebyla tenkrát vůbec socializovaná, asi jak ji venčili jen na terase, takže neznala ulici a bála se.
Blíží se Vánoce, jaké na ně máte vzpomínky?
Hezké. Dokud je připravovala maminka, byla to balada, pohádka.
Na co jste se jako dítě nejvíc těšila? Na dárky?
To mi bylo jedno, já se těšila na všechno, co se o Vánocích odehrávalo. Na vanilkové rohlíčky, které pekla maminka, i na kuřecí řízky, které jsme měly jen my s maminkou, prostě na všechno.
Dodržovali jste nějaké vánoční rituály?
To víte, že ano. Třeba jsme vyloupali ořechy, do skořápek jsme dali svíčky a ty pak pouštěli ve vaně.
Často mluvíte o své mamince. Obracela jste se na ni, když vám bylo ouzko?
Ano, obracela. Vždycky to byla maminka.
A co kamarádky, těm jste se taky svěřovala?
Kamarádky jsou fajn, ale ani ty z vás nesejmou úplně všechno. Nakonec si to člověk musí stejně vyřešit sám v sobě. A když to nemáte promyšlené v sobě, tak vám je houby platný i psychiatr.
Maminka byla ženou v domácnosti?
Jen do určité doby, než zavřeli otce, pak pracovala a nikdy se žádné práce neštítila.
Vaše maminka si toho s vaším otcem hodně prožila. Už když vás čekala, zažila nepříjemné chvíle, dokonce skončila v mrazivé vodě. Vyprávěla vám o tom?
Vyprávěla mi to maminka i babička. Týkalo se to otcovy nevěry, a jako zázrakem ji tehdy někdo zachránil. Vlastně tím zachránil i mě.
To se na vás muselo někde podepsat.
Někde jsem četla, že v prenatálním stavu i to miminko vnímá inzulty a impulzy od matky, takže určitě ano.
Když vám bylo devatenáct let, rodiče se rozvedli. Přestože jste byla dospělá, musel to být šok.
Rodiče se rozvedli po dvaadvaceti letech manželství. A šok to byl, hlavně pro maminku, protože ona se předtím dvakrát chtěla rozvést, ale otec za ní vždycky přijel, klekal si před ni, před babičku i dědečka, strašně se snažil a vždycky ji nakonec přemluvil a přivezl zpátky. Pak přišlo kardinální překvapení, když o rozvod požádal otec.
Bylo pro vás těžké tátovi odpustit? Spousta lidí to nikdy nedokáže.
To je pravda. Já jsem otci odpustila teprve až před pár lety. Trvalo to dlouho, než jsem k tomu dospěla.
Nikdy jste se ale nenechávala svazovat negativními emocemi, ať už to byly vaše vztahy, zákaz zpívání, lepení igelitových sáčků na hračky…
Pro mě byla zásadně důležitá práce a bylo jedno, jestli jsem byla písařkou ve Výstavbě sídlišť hlavního města Prahy, nebo jsem byla zpěvačkou v první nebo druhé kariéře. Vždycky jsem se snažila odvádět každou práci tak, abych si za ní mohla stát.
Myslíte, že některé věci, které se vám staly, nepřebolí nikdy?
Nevím, momentálně necítím bolest, ale smutek z toho, kam až se ten svět dobral.
Máte na mysli válku na Ukrajině? Napadlo vás, že se něčeho takového ještě dožijete?
To mě tedy absolutně nenapadlo, že se já, jako válečné dítě, dožiju téhle války.
Jsme jako lidstvo nepoučitelní?
Já bych to nevztahovala na lidstvo jako celek, ani na lidi, kteří do toho nemají co mluvit. Myslím, že nepoučitelní jsou spíše vládci.
Jak je možné, že se jimi necháváme oblbnout?
To já opravdu nevím. Když budu mluvit o Putinovi, copak ten na něco dbá? Dělá si svou propagandu a my zase víme, že se snaží z Ukrajiny udělat spálenou zemi. Proti takovým jako on ale nikdo nezmůže nic, ani kdybychom denně vytáhli do ulic s prapory. Tak neutěšený je bohužel stav světa.
Nenaštval se na nás trošku Bůh?
Já v Boha věřím a jako lidstvo jsme ho asi hodně pošťouchli.
Co pro vás znamená víra?
Pro mě je víra důležitá. A znamená pro mě to, že se člověk snaží za každou cenu chovat morálně.
Pomohlo by, kdyby byli lidé víc věřící?
Nevím, ale možná by jen pomohlo, kdyby se všichni chovali jako křesťané. To by úplně stačilo. Máme desatero, a kdyby ho každý dodržoval, to by tady bylo blaze. Buď ho v sobě máte, nebo nemáte. Ale žít podle desatera není zas tak moc namáhavé.
Zažila jste období, která nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Co bylo nejtěžší? Byla to ztráta prvního dítěte?
Asi ano. Já jsem tehdy byla rozhodnutá, že to vyležím do poslední minuty, ale nikdy k tomu nedošlo. Najednou se všechno změnilo a po týdnu, kdy jsem měla sepsi, jsem už nemohla vzdorovat ničemu.
Kdo vám tehdy pomohl nejvíc?
Maminka a babička, která byla známá a oblíbená porodní asistentka v Budějovicích.
Po devíti letech se vám pak narodila vymodlená dcera Káťa. Máte mezi sebou hezký vztah, což mezi matkami a dcerami nebývá pravidlo. Jak je to možné?
No to já nevím. Prostě to tak je. A měly jsme to takhle nastavené od samotného začátku.
Prý pro dceru uděláte všechno, i když byste měla lapat po posledním dechu. Vrací vám to dcera?
Určitě. I když v téhle době, kdy se bojíte, že na vás skočí nějaká chřipka nebo reinfekce, tak je to těžké. To z vás nesejme nikdo, ani dcera, to si musíte odkašlat a odsmrkat sama.
Matky se obvykle snaží dcerám radit, ale dcery to nechtějí slyšet. Poslouchala jste vy svou mámu?
Právě že jsem ji moc neposlouchala. Až když bylo dokonáno, tak jsem za ní přišla. Maminka měla nakonec vždycky pravdu.
Prý vám taky radila, abyste po roce 1989 nešla do politiky.
K tomu rozhodnutí jsem se dobrala sama vlastní hlavou. Něco jiného je navrhovat případné změny, zůstat u návrhů nebo požadavků, ale rozhodně to nevzít do ruky a vládnout ve jménu lidí, to je opravdu velmi těžký úděl. A každý, kdo se lopotně dostal do vlády, tak si to určitě uvědomil.
Jste ráda, že jste odolala?
Nepotřebovala jsem odolávat, měla jsem to jasně nastavené.
Po narození dcery jste pobývala sedm let na venkově na Vysočině. Jak na tohle období vzpomínáte?
Káťa na to vzpomíná jako na nejlepší část svého života. A já jí vždycky říkám, jak jsem se u toho nalítala pro vodu do studánky a máchala pleny v Sázavě. Ta chalupa navíc byla asi sto let stará, takže jsem nevěděla, kdy se kde udělá nějaká díra ve střeše nebo kdy začne pršet do ložnice a na půdu.
Říkají o vás, že jste kalamitní typ.
To si o sobě myslím hlavně já. Do všeho se vrhám s optimismem, jsem prostě takový kalamitní kaskadér.
Nedávno jste oslavila osmdesátiny, mimo jiné koncertem v Lucerně, který moderoval Václav Kopta. Mnozí to ani netuší, že je jedním z vašich oblíbených textařů. Napsal vám třeba text k písničce A to mě trápí.
Její obsah je snad ještě aktuálnější, než byla Modlitba pro Martu.
To máte pravdu, je velmi aktuální. A ještě mi napsal krásný text k písni Nechci být ta druhá.
Nikdy jste nechtěla být ta druhá?
Já jsem o tom moc nevěděla, jestli jsem byla první, nebo druhá, ono vás to ani nenapadne, ale najednou jste ta druhá. A nic s tím nemůžete dělat.
Dlouho jste žily samy s dcerou a maminkou. Nechyběl vám chlap?
Zvykly jsme si. A bez chlapa to byla nejčistší domácnost. Taky jsem se ale naučila, že si holt za všechno zodpovídám sama. Někdy mi musela maminka půjčit na vlak, když jsme jely zkontrolovat chalupu na Vysočinu, protože na dva rychlíky a spěšný autobus jsem neměla.
Dokážete udělat čáru za minulostí?
Ano, a možná to souvisí s tím, že jsem ten kaskadér. Snažila jsem se do minulosti moc nekoukat, ale teď poslední roky je to jen samé vzpomínání a vracení se do minulosti. Už to beru ale jako úděl.
Mimochodem, co vaše plánovaná knížka, kterou jste chtěla sepsat?
V tom jsem udělala velký škrt. Jeden člověk z mého fanklubu vydal knihu, kde jsou kromě faktografie také informace, které si nepamatuji nebo jsou popletené. Vůbec to se mnou nekonzultoval, bylo to, jako když narazíte do zdi. Když někdo začne psát o vašem životě a nedá vám to ani přečíst, s tím nemůžu souhlasit. Takže jsem se naštvala a žádná kniha ani vysvětlivky nebudou.
Víte o tom, že jste i v učebnicích dějepisu? Není to zvláštní pocit?
Dozvěděla jsem se to nedávno. Říkala jsem si, no sakra, to jsem to dopracovala, že jsem se za života dostala do nějaké učebnice.
MARTA KUBIŠOVÁ (80)
- Narodila se 1. 11. 1942 v Českých Budějovicích. Měla mladšího bratra Jana, který emigroval do Kanady. Otec Jan byl lékař internista.
- Kvůli třídnímu původu nemohla po gymnáziu studovat medicínu.
- Od roku 1961 zpívala s lázeňským orchestrem v Poděbradech a taneční kapelou v Nymburce. V září 1964 nastoupila do pražského Rokoka. Za duet Oh, Baby, Baby s Helenou Vondráčkovou získala stříbrnou Bratislavskou lyru 1966.
- V letech 1966, 1968 a 1969 získala Zlatého slavíka.
- Hrála v seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde zazněla Modlitba pro Martu.
- Od roku 1970 nesměla zpívat.
- Prvním jejím manželem byl režisér Jan Němec, který emigroval, po něm se provdala za režiséra Jana Moravce. V roce 1979 se jim narodila dcera Kateřina.
- Podepsala Chartu 77 a stala se jednou z jejích mluvčích.
- Získala i několik ocenění. Od prezidenta Václava Havla, dále francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, hodnost Rytíř za vynikající přispění k politické svobodě, Záslužný řád Velkovévodství lucemburského, hodnost Rytíř a také Medaili za zásluhy města České Budějovice.
ZDROJ: časopis Vlasta
