V den, kdy se udělovaly televizní ceny Tý-Ty, oslavil třicátiny. "Už třicet?" zašumělo místy hledištěm. To se divili diváci, kteří pozapomněli na osm sezon v pražském divadle Ypsilon a berou Martina Dejdara víc jako komentátora zábavných pořadů, u nichž se léta jaksi nehlídají. „Potěšila mě nominace v kategorii bavičů, protože kromě pořadu Na vlastní nebezpečí žádné zábavné programy nemoderuji. A jak se tvrdí, že diváci rychle zapomínají, na mě si ještě vzpomněli...,“ říká Martin Dejdar na začátku našeho rozhovoru a naservíruje mi tak první otázku.
Nejenže nezapomněli, ale je to dokonce nejčastějším dodatkem k žádosti o rozhovor - zeptejte se, proč už pan Dejdar neuvádí Šanci. Takže - proč?
Byla to jedna velká nutnost, ale hned stejným dechem chci říct, že se svým rozhodnutím nijak moderátorské profese nezříkám. Musel jsem prostě odejít z obrazovky i s vědomím, že to s sebou nese ztrátu části publika, popularity a peněz. Byl jsem totiž ne svou vinou zaškatulkován jako bavič, legráckář a moderátor, takže se zapomnělo, že jsem především herec. Moje situace je prostě opačná než Pavla Zedníčka, u kterého hereckou osobnost berou diváci i režiséři jako prvotní a pak si teprve všimnou, že taky moderuje.
Herectví jste se opravdu věnoval naplno. Během roku a půl jste mimo jiné natočil tři parádní filmy - Šakalí léta, Ameriku, Učitele tance...
Ano, vypadá to, jako když jsem něco provedl a teď to musím odčinit krásnými rolemi. Šakalí léta byl moment, kdy jsem pochopil, že na téhle roli se dá dokázat, co ve mně je. Pak mě nadchla Amerika, a když mi řekl Jiří Hubač, že postavu Richarda Majera ve filmu Učitel tance píše pro mne, přestaly mě novinové články o tom, že dělám jen legrácky, trápit.
Richard Majer je tragikomická postava menšíkovského typu, která mladého herce potkává svátečně. Do biografu, podobně jako na Šakalí léta, chodí hlavně vaši vrstevníci. Přemýšlel jste o tom, proč?
Trochu vás opravím. Mladí lidé sice především, ale podobně jako na Šakalí léta chodí i publikum starší a teenageři. Někteří zažili, co autor scénáře, že tuberkulóza byla v době těsně po válce neléčitelná nemoc, která znamenala strávit mnoho měsíců v sanatoriu, úplně přeorganizovat život, změnit kamarády, plány. Nebyly léky - penicilin, streptomycin - člověk byl ne vlastní vinou odsouzen mnohdy k smrti. Mladý i starý. Dnes, kdy hrozí AIDS, si tuhle chorobu z velkého procenta zaviní pacienti sami. Nezřízeným životem, drogami, promiskuitou... Takže Učitel tance je také návratem k cenným životním hodnotám, k věrnosti, lásce a mladým divákům se asi líbí také pro svůj optimismus. Jeho hrdinové jsou smrtelně nemocní, ale je to film o neumírání.
Role ve třech zmíněných filmech byly každá jiná. Platí to dál?
Naštěstí ano. Následoval správný akční biják Cesta peklem, který teď jde do premiéry, a v létě začnu točit seriál Zdivočelá země. Hraju koňáka, který se na koni narodil a je s ním srostlý. Protože to v mém případě není pravda, vstávám každý den v sedm ráno a postupně odhaluji, jak se na koni udržet.
Taky se objevila vaše deska Hráč se známými filmovými písničkami. Tituly jako Limonádový Joe, Podraz, Pomáda není třeba představovat. Proč jste si vybral právě ty superznámé melodie?
Z jednoduchého důvodu: líbily se mi. Na nápad udělat mou desku přišli textařka Hanka Vondráčková s manželem Jirkou, projekt jsme dohodli s firmou Tommü Records. Vybírali jsme asi z dvaceti písniček, ale ne všechny jsou filmové.
A co hlasy jako - proč ten Dejdar nedělá, co umí, a ještě zpívá?
Ty už jsem si vyslechl. Jenže kdybych neuměl zpívat, nemůžu pracovat v Ypsilonce, protože to je hudební divadlo. A taky by mi těžko někdo nabídl desku a myslel si při tom - vyzkoušíme, jestli ten Dejdar náhodou neumí zpívat.
Proč jste nezpíval svou roli v Šakalích létech?
Všechno moc spěchalo. Já jsem nemohl z časových důvodů na hlasové zkoušky, další už nebyly, tak padl tip na Jana Kalouska. Výsledek byl výborný - a to je pro film nejdůležitější.
Chtěl jste jít vždycky do Ypsilonky, byla vám její poetika sympatická, nebo vaše volba byla spíš náhodná?
O poetice nemůže být řeč. Šel jsem do Ypsilonky, protože to po absolvování DAMU byla pro mne jediná možnost, jak zůstat v Praze a být u profesionálního divadla. Nabídku na roční angažmá mi prostě dal jen ředitel Jan Schmid. Oldu Kaisera jsem viděl naposledy, když mě připravoval na zkoušky, a během studií jsem do Ypsilonky nevkročil. Dělal jsem s Pražskou pětkou, Mimózou, tedy něco docela jiného. Už jsem v Ypsilonce asi čtrnáct dní zkoušel, když jsem večer šel na představení, abych viděl, co ten soubor hraje. Samozřejmě že veřejně jsem se k tomu nikdy nepřiznal.
Řekněte mi, jak vás Oldřich Kaiser připravoval na zkoušky?
Nerad. Ale jeho manželka Naďa Konvalinková se narodila v Chrasti u Chrudimi, stejně jako já, takže ho přemluvila. Olda seděl v kuchyni a na první pohled bylo vidět, jak je naštvanej z toho, že ho nějaký buran bude otravovat. No ale nakonec jsme se domluvili, já přijímačky na DAMU udělal, ale pak už jsem se mu nechtěl zjevovat, aby si třeba nemyslel, že potřebuji doučovat.
Vzpomínáte rád na dobu, kdy jste byl kluk z Chrasti u Chrudimi?
Strašně rád. Vyrůstal jsem s kamarády na rybníce, v zámecké zahradě, na stadionu, jezdili jsme se sestrou a s rodiči na výlety, a protože táta byl námořník, vzal nás na sedm měsíců na moře. Byl taky veliký sportovec, šílenec do pohybu, v zimě jsme byli pořád na lyžích, lítali s hokejkou, v létě jezdili na kole, hráli tenis, desetkrát jsem vyhrál okresní přebory v gymnastice. Díky kamarádům i našim jsem měl bezvadné dětství.
Vídáte se s rodiči?
Méně, než bych si přál. Táta, protože byl dobře jazykově vybavený, přešel do diplomatických služeb a jsou teď na ambasádě v Soulu v Jižní Korei. Předtím byli v Indonésii, to jsem byl na DAMU, takže mou práci znají spíš z videokazet.
Kromě nejrůznějších anket popularity vyhráváte taky ty speciální: Muž s největším sex-appealem, Nejelegantnější muž měsíce, Nejlépe oblečený herec a já nevím, co ještě. Byl dokonalý oblek odjakživa vaší předností?
To opravdu ne! Nejraději jsem měl tepláky a kecky, a když jsem přišel do Prahy, byl jsem vyjevenej jak Ferda. Prostě řepák z Chrasti přišel do Prahy. Tehdy bylo populární slovo vyčpělý. Herectví vyčpělé, film vyčpělý, divadlo vyčpělé a kantoři samozřejmě taky vyčpělí.... to frčelo. A mně se všechno líbilo, představení v Disku, biografy... Tak mě začali spolužáci „formovat“, protože si vzpomínám, jak mi táta nařídil, abych si na přijímací zkoušky vzal oblek. Potkala mě Bára Hrzánová v batikované sukni, překoukla, co mám na sobě, a ležérně se zeptala, kde jsem si zapomněl trakař.
Jistě k vaší proměně v nejelegantnějšího muže přispěla i vaše žena, která byla manekýnka. Kromě oficiálních svatebních fotografií se však před fotoaparáty moc neukazujete...
Divíte se? Moje profese už je dost věcí veřejnou, takže kousek soukromí si schovávám.
Ale abych odcitovala ještě jednu častou čtenářskou otázku - zeptejte se pana Dejdara, jak se mu daří v manželství?
Dobře. Ještě jsme nebyli na svatební cestě, což mi žena nemůže zapomenout, ale na letošek ji plánujeme. Jinak se o mě stará báječně, vaří teplé večeře, i když přijdu domů pozdě, a je na mě moc hodná.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
