Spojit se s vámi nebylo vůbec jednoduché. Prý máte jen e-mail a posíláte esemesky.

Je to se mnou ještě horší. Už nereaguji ani na SMS a e-maily. Občas jsem součástí nějaké skupiny na WhatsAppu, ale i to mě obtěžuje. Rád si s lidmi povídám, ale osobně. Dneska si většina vyměňuje názory přes sociální sítě s několika desítkami lidí najednou. Na mě je to moc neosobní a nedůstojné. Rád si udělám na přátele čas a rád jsem s nimi, a to osobně. Zkrátka z moderní technologie využívám jen telefon, a to jen když zvoní.

Na konci studií jste obesílal divadla žádostmi o angažmá postaru, písemně v obálkách, poštou.

Ano, tak nějak jsem těm e-mailům nevěřil, zdálo se mi to dost neosobní. Denně dostáváte několik e-mailů a trvá dlouho, než se k nim vůbec prokoušete. Ale obálka, to rozlepení a vytáhnutí přeloženého papíru. No každopádně můj dopis tehdejší umělecký šéf Vinohradského divadla rozlepil a po schůzce mi nabídl angažmá. S ženou si stále schováváme vzkazy, třeba když jedu já nebo ona na pracovní cestu. Má to svoje kouzlo.

Nechcete svěřovat celému světu, co jste si dal právě k obědu. Jste stará škola?

Nechci působit jako bručoun, který nesnáší svou dobu. Ale instagram mi přijde naprosto „ujetej“. Já vlastně ani nechápu, kde berou lidi čas na to, svěřovat se s kdejakou kravinou, navíc doplněnou fotodokumentací či kvalitním videem. A kde berou čas na to všechno to číst a hodnotit. Jsem skeptický vůči těmto technologiím, protože dneska mají všichni a všude neustále oči přilepené na displeji a kina a divadla občas zejí prázdnotou. Na druhou stranu ale tyhle technologie fungují jako neplacená reklama a možná dokážou během několika minut pozvat stovky lidí na premiéru. Vylepené plakáty mi ale byly sympatičtější. Takže ano, jsem stará škola!

Moderní technologie nám ale v době lockdownů docela pomáhaly. Probíhaly online porady, rozhovory, divadla streamovala představení. Kde je podle vás ta zdravá hranice?

Mě konkrétně živí především divadlo, když zrovna něco nenatáčím. Tam prostě lidi potřebujete a jsou nedílnou součástí představení. Když si sama pustíte záznam z představení nebo i z koncertu, dáte mi za pravdu, že to prostě není ono. Zkrátka v naší profesi se bez živého diváka neobejdete. Tím chci říct, že v mnoha profesích moderní technologie na škodu není, ale mám dojem, že v uměleckém proudu je zbytečná a mnohdy i nebezpečná.

V čem nebezpečná?

V tom, že je rychlá. Dříve se musely zprávy tisknout, prodávat. Natočit a třeba večer odvysílat. Dnes? V Budějovicích zakopnete a v Brně už vědí, jak jste si rozbil čenich. A co se reklamy týče, stejně je největší reklama takzvaná šuškanda neboli doporučení. Herci dřív hráli i bez instagramu, a jak panečku! Hráli divadla, točili a všichni je znali, protože něco dokázali. Protože to byli opravdoví umělci. Dnes nemáme umělce, ale celebrity rychlokvašky, které jsou populární jen díky průserům a trapasům, a hlavně díky „instáči“.

Kromě hraní milujete koně a skvěle na nich jezdíte. Jak jste se k téhle lásce dostal?

Já si v podstatě nevybíral. U koní jsem se narodil, byli a jsou součástí mého života. Beru je jako samozřejmost a přirozenost všedního dne.

Čím vás koně okouzlují?

Vždyť je to až téměř neskutečné, že vás na sebe pustí zhruba pět metráků divokého temperamentu, téměř s vámi tančí a létá přes překážky a jen několika pobídkami je ochoten vás poslouchat. Letět s koněm přírodou, to je prostě zážitek k nezaplacení.

Rodiče se z Prahy přestěhovali na farmu, když jste byl malý kluk. To byl jejich sen?

Maminka pochází z Prahy a k desátým narozeninám dostala svého prvního koně. Jezdili na Orlík na dovolenou, kde se seznámila s otcem. Když taťku pustili z vojny, odstěhovali jsme se za ním na venkov. Nicméně s koňmi začala mamka. Táta pracoval v družstvu jako zootechnik, pak se z něj stal soukromý zemědělec a začali s mamkou chovat a ustájovat koně. Také jsme dělali soukromé projížďky do přírody a já jezdil doprovody místo brigád.

Jsou to asi dva odlišné světy. Venkovský a městský. Který je vám bližší, se asi nemusím ani ptát.

Víte, venkov, koně a vůbec fyzická práce tady je pro mě něco jako terapie. Nemám čas ani chuť vysedávat po kavárních a vést pseudointelektuální řeči o umění. Jsem hodně temperamentní, a díky práci kolem statku se to dá se mnou vydržet. Když něco postavíte, ať je to ohrada, nebo zeď, máte mozoly, a hlavně je to za vámi vidět, hned se lépe dýchá.

Jsou lidi na venkově přímočařejší?

Život je tu daleko férovější a ano, přímočařejší. Lidi tady nechodí okolo, ale jdou hned na věc. V uměleckém životě mi to hodně pomáhá. Nicméně, ne každého svou upřímností oslním.

Co vás napadá, když se vracíte z práce v Praze domů na venkov?

Vždy myslím na luxusní klobásku u Cukráku a modlím se, abych to stihl do zavíračky. Tam totiž odkládám mastný tácek po klobáse a celý umělecký svět.

Díky koním jste se potkal i se svou manželkou, která je veterinářka?

Moje a jen moje báječná Péťa k nám jezdí už odmalinka. Má za kopcem babičku a tím, že koně miluje, tak u nás na statku byla pečená vařená. Navíc rodiče se znají od dětství, takže jsme spolu prožili život od útlého mládí. Dělám si legraci, že jsme si na sebe „zbyli“.

Máte přezdívku český Belmondo díky vašemu širokému úsměvu. Jak moc vás ovlivnil, pokud jde o herectví?

Vím, že to může znít pošetile, ale za to, že jsem herec, opravdu může on. Belmonda jsem strašně miloval a na jeho filmech vyrůstal. Hodně mě ovlivnil a posléze i můj profesní život. To, že jsem se dostal na JAMU, je především zásluha příbramského herce Roberta Tylečka, který mě na zkoušky připravoval, mého nadšení a hlavně tuny štěstí.

Po střední škole jste byl v Anglii a pak se mimo jiné živil jako barman, osobní šofér i agent pojišťovny. Jak vám to šlo?

Tak ústa líná nemám, to je pravda. Vystřídal jsem toho opravdu hodně a v podstatě se mi i dařilo. Kamarád jel do Anglie na brigádu ke koním. Cítil jsem z toho dobrodružství, a tak jsem jel s ním. Dostal jsem tehdy knížku o Belmondovi a vzal si ji s sebou. Přečetl jsem ji jedním dechem a měl jsem jasno. Jak popisoval svoje dětství a postoj k životu, úplně jsem se v něm viděl. V podstatě mi „Belmonďák“ otevřel oči.

Loni jste natočil s bratrem dokument Českem na koňském hřbetu. To musel být pro vás dárek.

Byla to naprostá pecka. Nebyl to sice seriál psaný přímo pro nás, ale troufám si říct, že se stal naším seriálem. Co oba opravdu ovládáme, je jízda na koni. Vyzkoušeli jsme si opravdu všechno a snad dokázali, že koním opravdu rozumíme. Navíc to byla premiéra před kamerou s mým bratrem, takže jsme si to užívali. Doufám, že tím to nekončí.

Zaujalo vás při natáčení něco nového?

Návštěva pardubického hřebčína a setkání s dostihovými koňmi.

Je to rozdíl sedět na takovém koni?

Ano, dostihový kůň, to je úplně jiná dimenze. Je to asi jako když celý život jezdíte autem a najednou vás posadí do formule. Těžko popsat slovy, co cítíte, když s takovou stíhačkou letíte na skok. Byl to opravdu zážitek.

Napadlo vás někdy, jaké to kdysi bylo, když lidé neměli koně pod kapotou, ale museli někam na koni dojet?

Projeli jsme s koňmi Čechy a Moravu za pár dní, to bychom samozřejmě na hřbetu nestihli. Nicméně se točilo po etapách. Tři dny v kuse a tři dny jsme hřbet neopustili. Občas jsme lezli z postele po čtyřech. Ono to vypadá hezky a romanticky v televizi, ale realita je jiná. Nedokážu si představit, že bych jel třeba na představení dva dny na koni, asi už bych neodehrál ani větu.

Jste táta tří dětí, máte rád ve výchově přísný režim?

Myslím, že i dospělým dělá dobře režim. Jsem zásadový, ale i k sobě. Někde jsem četl, že nemusíte své děti vychovávat. Stačí se chovat tak, jak chcete, aby se chovaly ony. Takže občas flámujeme, hrajeme si na loupežníky a jíme rukama. Občas to prostě ale nejde a děti to respektují. Dokážeme opravdu nespoutaně blbnout, ale už samy umí pochopit, kde jsou hranice.

Co by měl podle vás správný táta předat svým potomkům?

Jaký jsem táta, vám neřeknu, ale předat bych jim chtěl hlavně pracovitost a chuť pomáhat druhým.

Za co vděčíte rodičům vy?

Rodiče mě naučili postavit se čelem k práci, nepoužívat termín „to nejde“, ale vždy přemýšlet, jak to udělat. V ničem mě neomezovali a věřili mi.

Váš tatínek byl na vojně, když jste se narodil. Vyrůstal jste mezi ženami. Máte rád ženskou společnost?

No že se ptáte. Já miluju ženy a je mi s nimi opravdu dobře. Navíc u koní se odjakživa pohybovaly hlavně ženy, takže jsem o ně v podstatě zakopával. Naučil jsem se mezi nimi fungovat.

Před sedmi lety jste řekl, že syn je ještě malý, nenosí poznámky, nerozbíjí auta a v pátek neutíká za dobrodružstvím jako tatínek. Už nosí poznámky? Rozbíjí auta?

Tedy vy mi dáváte. Má za sebou první třídu a nesmírně mu to pálí. Je opravdu chytrý a zajímá se o věci. Ale je hoooodně temperamentní. Takže ano, ve škole zlobí a o přestávkách ho je dost. Spolužáci i učitelé ho mají ale opravdu rádi, protože on není typický hulvát. Jen je prostě hodně neposedný.

A co ty vaše útěky za dobrodružstvím?

Tatínek už vyráží za dobrodružstvím jen s rodinou. Nastartoval jsem další životní etapu a tou jsou hlavně děti. Když potřebuju upustit, tak skočím třeba na čtyřkolku anebo si zablbnu na jevišti, když to žánr dovolí.

Na někoho možná působíte jako drsňák, ale prý jste romantik, co občas brečí u filmu.

Vy o mně víte úplně všechno! Ano, brečím, a víc a víc. Dojímají mě děti na koních, scény ve filmech, písně v rádiu a taky blbci v bavorácích na silnicích.

V Divadle Metro hrajete s Martinem Zounarem v komedii Dva nahatý chlapi. Neběháte po jevišti úplně nazí, přesto jste dost odhalení. Chtělo to odvahu?

No to mi povídejte. V životě nezapomenu na premiéru. Stál jsem úplně nahý v portále a ptal se sám sebe, co tady vlastně dělám. Jakmile je na jevišti tma, vklouzneme nazí pod peřinu a děj se vůle boží. Ale vyprovokoval mě k tomu Martin a byl to v podstatě takový hec. Zda to nahý dáme, či ne. No dali jsme to a komedie tím nabrala úplně jiné obrátky. Čtvrtým rokem to hrajeme poměrně úspěšně pro vyprodané sály.

Asi nejvíce hereckých příležitostí jste dostal v seriálech. Byla to škola?

Určitě ano. Největší školou pro mě byl režisér Jiří Adamec a seriál Cesty domů. Byl jsem čerstvě po škole. A hlavně je to úplně jiný dril, než byla třeba pohádka Kouzla králů. Najednou točíte denně deset dvanáct třístránkových obrazů. Musíte znát perfektně text, reagovat ve správném pořadí na tři kamery. No je to prostě mazec. Ale taky obrovská škola, která vám posléze při filmování čehokoli jiného strašně pomůže.

Mluvili jsme o pohádce Kouzla králů. Máte rád pohádky?

Pohádky mám spojené hlavně s Vánocemi. Jindy na ně nemám čas. Ale byl jsem odkojený samozřejmě na Libušce Šafránkové, název pohádky ani nemusím říkat, a miluju pohádku S čerty nejsou žerty. To je prostě herecký koncert.

Máte rád i moderní pohádky?

Moderním pohádkám se vůbec nebráním, naopak. S dětmi vymetáme každou pohádkovou premiéru. Ať už je animovaná, nebo hraná. Mimochodem, doporučuji Zakletou jeskyni, bratr je tam opravdu famózní.

Princové jdou s dobou. Ti dnešní se od předchozích dost liší. Stydí se, kradou, mají spoustu charakterových vad, na rozdíl od princezen, které jsou naopak sebevědomé a ničeho se nebojí. Je dobré zažité stereotypy bořit?

Tak všeobecně jsou nové pohádky, především ty animované, rychlé. Během minuty se toho odehraje strašně moc. Máte pocit, že koukáte na muzikál s Jamesem Bondem. Určitě ale není dobré zažité stereotypy bořit. Je prostě kladný hrdina, který má mít jasná pravidla a charakter, a pak zlo, které by mělo být znázorněno podle věku dítěte. Což je další věc, která je podle mého názoru špatně. Nějaké animované pohádky by měly být přístupné třeba až od patnácti a některé vůbec nejsou pohádkami.

A tak rádi koukáme na Popelku s Libuší Šafránkovou. Ale vlastně její Popelka byla taky trochu rebelka…

Jistě, byla pěkně drzá na náhradní maminku, která ji krmila a šatila, navíc si dělala, co chtěla, a přes jasný zákaz si klidně vyjela na bál na koni, kterého měla výslovně zakázaného. Tak a teď, babo raď. Rumcajs je taky hrdina, a to ukradl, na co přišel. Víte ale, co je nejdůležitější? Že v pohádkách vyhrává láska. A když si děti vezmou „jen“ tohle, tak to myslím stačí, no ne?

Popelka na plese tančila, vy budete tančit na podzim v soutěži Roztančené divadlo. Na koni to umíte, co tanec?

Tak je to pro mě obrovská výzva a možnost vyzkoušet si něco nového. Jako mladý jsme blbli na Hříšný tanec. Tancuji moc rád. Miluji latinskoamerické tance, odpovídají mému temperamentu. V mém podání jde ale opravdu jen o blbnutí než o tanec. Dostala mě ale do své péče Veronika Saic (účinkovala ve StarDance jako Veronika Šmiková, pozn. aut.). Věřím, že do premiéry udělá z Krausíka Travoltu a všem to natřeme.

MARTIN KRAUS (39)

  • Narodil se v Praze, vystudoval Strojní průmyslovou školu v Příbrami a JAMU v Brně. 
  • Působí v Divadle na Vinohradech, v Divadle v Řeznické, Divadle v Rytířské, v Divadle U Hasičů, Činoherním studiu Antré, v Divadle Bolka Polívky či Metro. 
  • V roce 2012 dostal cenu TýTý za Objev roku. 
  • Zahrál si v pohádkách, ve filmech. Účinkoval v řadě seriálů, například Cesty domů, Ulice, Krejzovi či V.I.P. vraždy. 
  • Od září se zúčastní taneční soutěže Roztančené divadlo (obdoba StarDance), kdy bude reprezentovat Divadlo Metro. Premiéra se uskuteční 23. října ve Vinohradském divadle. 
  • Je ženatý, jeho manželka je veterinářka. Má tři děti. Jeho mladší bratr Ondřej je také herec. 
  • Žije na statku blízko Orlické přehrady, mezi jeho záliby patří jízda na koních a jejich chov.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články