Začal podzim a s ním opět divadelní období. Odpočinula jste si v létě?
Chtěla jsem si udělat celý červenec volno, ovšem, člověk míní… Prostě všechno bylo jinak. Musela jsem udělat nečekaně přestavbu v bytě, takže odpočinek se nekonal.
Tedy žádné volno a nabrání nové energie?
Začátkem srpna asi deset dnů, ale nakonec jsem zjistila, že mi to vlastně stačilo, takže ten měsíc by byl stejně dlouhý. Nestihla jsem se rozlenošit, jak se říká.
Mimochodem, jaká je vaše představa ideálního odpočinku?
Nejsem vůbec originální. Spánek, spánek, spánek.
Padesát vám bylo předloni, myslíte, že je padesátka pro ženy zlomová?
Pro mě nebyla zlomová padesátka, pro mě byla zlomová menopauza, která u mě přišla ve 47 letech.
Nevadí vám o tom mluvit?
Nevadí. Já o tom mluvím úplně normálně. Myslím si totiž, že když o tom ostatní ženy slyší nebo čtou, tak si uvědomí, že na to nejsou samy. Čeká nás to všechny. A jestli se za to nějaká žena třeba stydí, tak jí možná pomůžu tím, že se zase nic tak strašného neděje. Sdílení je důležité. A v životě nás potkávají bohužel horší věci. Proti tomu je nějaká menopauza prostě fakt, který nezměníte.
Byl příchod menopauzy náročný?
Byl těžký jen kvůli návalům. Nikdy jsem tomu nevěřila. Když mi to někdo předtím říkal, tak jsem si myslela, že přehání. Co se asi tak hrozného děje? Jenže pak jsem velmi záhy zjistila, co. První nával jsem dostala dokonce na jevišti, když jsem hrála s Martinem Zounarem představení. Byla jsem v pohodě, ale během vteřiny jsem celá zrudla, začal ze mě téct pot a byla jsem úplně celá mokrá. Martin se lekl, že mám infarkt.
A co jste v tu chvíli udělala?
Prostě jsem se začala utírat a řekla jsem: „Á, máme tady první přechodovej nával.“ Přišel záchvat smíchu a hráli jsme dál. Pak se mi to na jevišti stávalo dost často. A maskérky na natáčení mě „milovaly“. Když mě chytil nával, musely mě celou přelíčit. Když jsem pak chodila do maskérny, rovnou zapínaly klimatizaci.
Počítala jste s tím, že přijde menopauza tak brzo?
To jsem tedy nečekala. Myslela jsem si, že to je možná proto, že nemám děti, a ptala jsem se na to svého úžasného gynekologa. Říkám: Pane doktore, je to proto, že…, ale než jsem to dořekla, odpověděl vtipně „proto, že jste herečka? Ne, nebojte, to s tím nesouvisí.“
Žijete s maminkou, o kterou se staráte. Jaký máte vztah?
Fantastický. Bydlela v Tachově a poté, co umřel tatínek, tak jsem si ji musela vzít k sobě, protože to nesla špatně psychicky. Během tří měsíců jsem prodala byt v Tachově a rok jsme bydlely v pronájmu v Praze. Pak jsem koupila byt, kde už jsme jedenáct let.
Milujete divadlo, o kterém jste před chvílí mluvila?
Pro mě je divadlo základ. Pro někoho to tak možná není, ale já to tak cítím. Televize a film jsou úžasné, ale jsem ráda, že mám ten základ v divadle. Divadlo dělám skoro pětatřicet let, mám za sebou spoustu rolí a doufám, že ještě spoustu před sebou. Vím, jak si hlídat situaci, vím, kdy je dobré udělat pauzu, aby vyšel vtip. Pořád se ale učím, pořád.
Je důležité, aby byl herec pokorný?
Nejen herec, ale podle mě to platí pro každou profesi. Zdravá pokora je nutná, protože jinak můžete hodně rychle padnout na dno. Bohužel se s tím setkávám u některých mladých kolegů.
Co vás v tu chvíli napadne?
Nechávám to být. Stalo se mi třeba, že mi hodně mladší kolegyně začala radit, jak mám hrát, tak jsem to prostě přijala. Třeba i mladá holka mi může pomoct, protože každý člověk by se měl v životě pořád učit. I když o sobě pochybuji, myslím si, že čím víc se budu učit a čím víc budu pozorovat, jak ostatní hrají, čím víc se budu dívat na dobré filmy se skvělými herci, tak mi to moc pomůže a může mě to posunout výš. Víte, v podstatě s každou rolí začínáte znova. Každá nová role je nový začátek.
Prý jste v Divadle Na Fidlovačce nejdřív pracovala v obchodním oddělení.
Ano. Když jsem byla v Jihlavě a v Mostě, hrála jsem tam velké role a pak jsem přišla do Prahy a najednou nic. Jen brigády po barech. Tak jsem s vděčností přijala od Tomáše Töpfera jít dělat něco pro divadlo do obchodního oddělení a prodávat lístky.
Musela jste toho hodně obětovat?
Obětovala jsem jen touhu stát na jevišti. Musela jsem se hodně usebrat, proplakala jsem spoustu nocí, ale řekla jsem si, já to překousnu, abych v tom divadle mohla zůstat a třeba potom i hrát.
No, a nakonec jste se na ta prkna na Fidlovačce dostala.
Přesně tak. Dělaly se tam skvělé věci, hodně muzikály. Tomáš Töpfer s Jurajen Deákem, což byl umělecký šéf, byli úžasní v tom, že si dovolili obsadit neznámého herce do větší role. Dostala jsem se ke krásným velkým rolím jen díky tomu, že oni prostě nekoukali na to, jestli je někdo slavný, ale jestli něco umí, nebo neumí. Doteď si jich za to nepřestanu vážit. Díky nim jsem ztratila ostych z velké Prahy. Teď je z Prahy moje velká kamarádka.
Před lety jste uváděla v televizi pořad O 10 let mladší, který pomáhal lidem, kteří nebyli spokojení se svým vzhledem. Vy jste spokojená?
Nejsem, to víte, že nejsem. Celý život mám trauma, že mám tlustá lýtka, široký nos. Teď po přechodu jsem i dost přibrala. Obrazně jsem si šla jeden večer lehnout, měla jsem 63 kilo, a ráno jsem se probudila a měla jsem 75. Šlo to strašně rychle a já vůbec nevěděla, co se děje. Prostě jsem kynula, kynula a kynula. A mělo to vliv i na psychiku.
Co vám pomohlo?
Mám neskutečně výbornou terapeutku Magdu Randákovou a psychiatra Dušana Randáka, ke kterým jsem začala chodit. Cítila jsem se totiž najednou tak nějak ztracená sama v sobě. A chodím k nim dodnes, protože mi už pomohli překonat spoustu překážek.
Mluvit o psychickém zdraví už snad není takové tabu jako kdysi.
Naopak, může to být podle mě inspirující pro ostatní, kteří se po tom bojí mluvit. Cítím se díky tomu svobodně a hlavně upřímná k lidem.
Ještě se vrátím k pořadu O deset let mladší, kde jste lidem měnili vzhled. Myslíte, že člověk díky fyzické změně může pozměnit i svoje vnitřní nastavení?
Určitě ano. Byla jsem svědkem takové proměny v téhle reality show. Viděla jsem, co to s účastníky udělalo. Bylo to něco fantastického a kromě snad jednoho páru se všem změnil život k lepšímu. Možná to je někdy spíše o tom, že ti lidé už předtím nebyli spokojení obecně se svým životem a tohle byl třeba první impulz, který jim dodal sílu něco změnit.
Připadá vám to odvážné?
Velmi odvážné. Ke všem těm účastníkům jsem měla velmi blízko, a když jsem poslouchala jejich osudy, obdivovala jsem je. Většině změna vzhledu pomohla, ale taky jim pomohlo, že zjistili, že jde žít i jinak. A že stačí udělat první krůček.
Který první krok byl těžký pro vás? To, že jste odjela z Mostu a zamířila do Prahy?
Ano. To byl velmi těžký první krok, protože jsem šla opravdu do neznáma. Ale přesvědčila jsem se, že je důležité mít štěstí na lidi, kteří vám pomůžou. Ani nevím, jestli jsem jim všem za to dostatečně poděkovala, takže to s úctou dělám teď. Ale hlavně je důležité jít za svým snem.
Fanoušci divadla vás znají dávno, ale televizní si vás oblíbili až díky seriálu Ordinace v růžové zahradě. Se svým seriálovým partnerem Martinem Zounarem jste prováděli docela bláznivé věci.
Ano, ale divila byste se, kolik z toho se prý skutečně v reálném životě stalo.
V soukromí blázniviny neděláte?
Popravdě, moc ne. Já mám spíše ráda, když je vše dopředu připravené. Jakmile mi do toho někdo zasáhne a najednou přijde něco nečekaného, jsem z toho nesvá. Na tom taky pracuji na terapiích, abych byla víc přizpůsobivá, víc spontánní. Na blázniviny jsem opatrná. Třeba, že bych se teď sebrala a jela do Ameriky, to už bych neudělala. Nejen proto, že mám závazky vůči mamince, vůči rodině, ale asi bych se už bála.
Je pro vás důležité, kdo je váš herecký partner?
Velmi důležité. Dokonce jsem se přistihla, že už tolik netoužím po tom zahrát si za každou cenu nějakou roli, ale chci si zahrát s lidmi, o kterých vím, že nám je spolu dobře. To hraní je pak jiné. Mám štěstí, že v Divadle Metro, v Ordinaci i v Ulici mám skvělé kolegy, které mám nesmírně ráda. Kdysi se mi v divadle stalo, že jsem hrála a pořád se cítila jakoby kontrolovaná od určitých kolegyň, a to mě svazovalo. Teď jsem na jevišti i na natáčení svobodná a je to pro mě něco nepopsatelného.
S Martinem Zounarem hrajete v divadle Metro v komedii Dva nahatý chlapi, Osm eur na hodinu a Na Vánoce budu gay. Komedie jsou vám bližší?
Jsou, ale mám i jedno představení, které hrajeme s mou drahou Ivou Pazderkovou v divadle Studio DVA, a to je spíše tragikomedie. To má pro mě taky obrovské kouzlo. Nejen proto, že je to výborně napsaná hra, ale je napsaná podle skutečné události. A navíc, Iva je vzácná a velmi talentovaná kolegyně a moje milovaná kamarádka. A autor byl dokonce na premiéře a byl nadšený.
Ta hra se jmenuje Třetí prst na levé ruce a vypráví příběh o bezpodmínečné lásce a naději na odpuštění. Co si představíte pod bezpodmínečnou láskou?
Myslím, že bezpodmínečná láska je, když pro druhého, toho, kterého milujete, děláte vše pro to, aby byl šťastný, ale nechcete od něj za to vděk. Ovšem záleží na tom druhém, jestli toho zneužije, nebo ne. Bezpodmínečně podle mě milujete svoje děti a já svoji fenku francouzského buldočka Mínu.
Můžou k sobě lidi najít cestu, i když jsou mezi nimi zdi?
Záleží na lidech. Myslím, že když si lidé sebe váží, váží si práce toho druhého, jsou k sobě tolerantní, empatičtí a umí si odpouštět, tak k sobě člověk nakonec cestu vždycky najde.
Umíte odpouštět?
Já umím odpustit spíše druhým než sama sobě.
Naše povídání je od začátku velmi otevřené. To mě překvapuje.
Víte, že dříve jsem byla nešťastná, že jsem vždy do rozhovoru něco upřímně řekla, bulvár to pak překroutil a vydal. Proto jsem rozhovory nedávala dlouho vůbec. Ale teď už mi to je prostě nějak jedno. To je vše.
Vadí vám, když někdo řeší, jestli máte partnera anebo jak to máte s dětmi?
Už to pouštím mimo sebe. Chlapy moc neřeším. Tedy ne, že bych je neměla ráda, to mám a hodně mě baví, ale potřebuji se prostě zamilovat tak, že budu cítit motýly v břiše. Třeba se někdo takový najde, a když ne, rozhodně se z toho nezhroutím. Nikdy jsem netrpěla nedostatkem lásky, vždycky jsem ji měla hodně v jakékoli podobě. A to dítě jsem možná neměla mít, protože to prostě pánbůh nechtěl. Třeba bych nebyla dobrá máma, nevím. Je pravda, že s jedním jsem to dítě chtěla, jenomže jsem zjistila, že už ho má s někým jiným. Z toho jsem se dostávala hodně dlouho. A moc obdivuji všechny maminky, které vychovávají děti. Obdivuji je, protože si myslím, že to je ta nejtěžší věc na světě, vychovat dobře člověka.
V jednom rozhovoru jste prozradila, že jste chtěla být dokonalá. Ještě toužíte po dokonalosti?
Zrovna dnes jsem to řešila na terapii. Takže jste se akorát trefila. Zažívala jsem období, kdy jsem chtěla být dokonalá a bála se, že nejsem. Teď už nepotřebuji být dokonalá. Jen chci dělat všechno nejlíp, jak dokážu. A když se to nebude někomu líbit, tak vím, že za to nemůžu já. Že má prostě každý člověk právo myslet si o mně, co chce.
MARTINA RANDOVÁ (51)
- Narodila se ve Stodu u Plzně, později žila v Tachově.
- Hrála v divadle v Jihlavě a Mostě, později v Divadle Na Fidlovačce, v současnosti hraje v Divadle Metro a Studiu DVA.
- V letech 2015–2021 hrála v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, nyní hraje v seriálu Ulice.
- Moderovala televizní pořad O 10 let mladší na TV Nova.
Zdroj: časopis Vlasta
