Sešly jsme se den poté, co jste měli v Ostravě talkshow Zpověď farářky a bylo vyprodáno.
Dokonce jsem se dozvěděla, že než Centrum Pant stihlo roznést vytištěné plakáty, nebyl už jediný volný lístek. Nevylepené plakáty si vezu s sebou domů, protože jsou to krásné velké papíry, které chci dát dětem v kostele, aby na ně zezadu mohly malovat.
Všimla jsem si, že lidé včera chtěli podepsat nejen vaše knihy, ale právě i plakáty. Napadlo vás někdy, že jako farářka budete dávat autogramy na své fotky?
Ne a upřímně, nepřijde mi to patřičné. Ráda lidem podám ruku, obejmu je, vyfotím se s nimi, ale že by měl mít můj podpis takovou hodnotu? Dělám to proto, že je nechci zklamat. Podepisovat knihu je ale něco jiného. Při tom už slyším část příběhu daného člověka. Ptám se, pro koho to je, když slyším nezvyklé jméno, zajímá mě, jestli je první toho jména v rodě… Jsou to pro mě vzácná a obohacující setkání, ale musela jsem k nim určitým způsobem dospět.
VIDEO: Martina Viktorie Kopecká se dostala do finále StarDance v roce 2022. Podívejte se na video.
V jakém smyslu?
Při bohoslužbě mám přece jen výdej energie, někdy lidi „trápím“ i hodinu a půl, a pak bych si sama potřebovala odpočinout, ale nedá mi to. Mám potřebu všechny vyprovodit dobrým slovem, někteří zůstávají na kávu, čaj…
Čím dál víc ale vnímám, že bych potřebovala být sama s pocity, které jsem během bohoslužby získala. Podepisování knih taky následuje po nějakém mém povídání nebo rozhovoru, kdy potřebuju zvolit, jestli hned uteču, nebo zůstanu lidem k dispozici. Musela jsem se naučit přijít tomu na chuť – ve smyslu, že setkání nejsou vyčerpávající, ale obohacující.
Umět říct ne – to je vaše velké téma, o kterém též píšete v knize Zpověď farářky. Hledáte bezpečnou zónu, kde budete sloužit pokorně a obětavě, ale ne na úkor vlastních sil a osobního života.
Ano. Na jednu stranu mám tendenci vysmívat se tomu, že se lidé nedokážou zapřít, zabrat a pracovat naplno. Na druhou stranu pak vidím sama na sobě, co znamená, když zaberu na úkor osobních vztahů a volného času. Říkáme mu volný čas, ale je to náš život a jeho náplní není jen práce, byť by byla sebekrásnější, důstojná a smysluplná. Pokud nemáme čas na regeneraci, i ta nejlepší práce se pro nás stane nezdravou.
I já jsem potřebovala slyšet od lidí ve svém okolí, kteří slouží nebo pracují v pomáhajících profesích, že to takhle dál nejde. Že když se vyčerpám a jsem se silami v koncích, sloužím dobře jen domněle. A že není hrdinství jít přes hranici toho, kde je mi ještě pohodlně.
Jak pohodlné je pro vás být „farářskou celebritou“?
Nemám pocit, že bych byla populární nebo nějaká hvězda. Můžete namítnout, že dávám rozhovor časopisu. Domnívám se ale, že i to má být součástí naší služby.
Máme vycházet ze svých far a představovat myšlenky o duchovním životě v 21. století i těm, kteří do kostela možná ani nepřijdou. Někdo může říct, že to dělám zkratkovitě bez adekvátní formy. Jinému může vadit, že jsem nalíčená a mám na sobě…
Zlaté tenisky! Promiňte, že vám skáču do řeči, ale vypadají skvěle.
To jsou tak pohodlné kecky, navíc ze slevy, takže všechno dobré. Dřív jsem byla schopná chodit na podpatcích celý den, ale tak moc mi to ruinovalo tělo, že jsem řekla už ne! K té popularitě chci ještě dodat, že když se pak setkám s lidmi na základě toho, že si přečtou náš rozhovor ve Vlastě, má to smysl.
I kdyby to byl jen jeden člověk, který se poté odhodlá věnovat svému duchovnímu životu a zkusí zajít do kostela. Bude vědět předem, že se nemusí ničeho bát a že nic nepokazí.
Nebo můžu motivovat mladé lidí ke studiu teologie. Nebo si někdo uvědomí, že věřící lidé nejsou exotický druh – naopak jsou mezi námi a jejich víra je zdravá, byť by byla svébytná. Tohle by měl farář zas a znova opakovat a hlavně nikoho za projev jeho víry neodsuzovat.
Během talkshow jste mluvila o vyhoření mnoha farářů, kteří přesto zůstávají ve službě. Jaká by měla být role současných farářů?
Faráři by neměli nikomu mazat med kolem pusy, ale hledat cestu, která člověku k něčemu bude. Ano, jsme křehcí a omylní, chybovat můžeme častokrát. Zároveň bychom ale měli přemýšlet o tom, co děláme, reflektovat to, žádat o odpuštění, smiřovat se sami se sebou, urovnat si to s Pánem Bohem…
Skoro neznám člověka, který by neměl na čem pracovat, a to se týká i farářů, protože to nejsou žádní idolové, kteří nemůžou nic pokazit. Farář nemá být v roli soudce, má být průvodcem.
Někdy po nás lidé chtějí, abychom soudili – říkali jim, že se s nimi život nemazlí a podobně. Měli bychom ale spíš naslouchat a hledat mezi řádky, jak by mohlo člověku pomoct to, co známe z teologie, co čteme v Bibli.
Například?
Osobně mi pomáhá přečkat těžké doby, když se zaměřím na liturgický (církevní, pozn. aut.) rok, který je cyklický. Začíná vždy první adventní nedělí a končí na podzim poslední nedělí před adventem. Tenhle řád mě v krizi vždycky podržel. Teď si povídáme v postním období (rozhovor jsme vedly na konci února, pozn. aut.), což je čtyřicet dní, které můžeme využít k tomu, že si uděláme vnitřní inventuru.
Hned zkraje roku dostáváme mimořádnou příležitost zamyslet se, jestli žijeme, jak chceme, jestli si vedeme dobře ve vztazích, jestli jsme spokojení v práci…
Je to dlouhá doba na to, abychom se do něčeho pustili nebo něco pustili nebo někomu odpustili – bez ohledu na to, jestli jsme, nebo nejsme věřící. Pro věřícího člověka to může být doba návratu k intenzivnější modlitební praxi. A obecně je smyslem půstu úleva.
Třeba když si odepřeme alkohol, že? Musela jsem se smát, jak jste včera přiznala, že vám víno fakt chybí.
Docela mě to polekalo. Nejsem žádný velký pijan, ale víno nebo dobrý rum mám moc ráda. Ke spokojenosti mi stačí jedna malá sklenička. Uvědomila jsem si, že si při vaření bezmyšlenkovitě nalévám půl deci červeného, vypiju ho a ani o tom nevím.
Dříve mě při suché postní době po třech dnech ani nenapadlo dát si víno. Ale letos není od 14. února den, kdy bych si neřekla: „Já bych si tak dala třeba Pálavu!“ Směju se tomu, ale zároveň to vnímám jako upozornění, že se člověk může stát závislým raz dva.
A například závislost na digitálním světě moji generaci velmi ovládá. Ani já skoro nedám mobil z ruky, neberu si ho jen na bohoslužbu. Mám ho i u postele a pak si stěžuju, že mi pořád někdo volá… No ano, když mám mobil stále v ruce! Postní doba je také o tom, abychom si uvědomili, jestli něčeho nemáme příliš, jestli nejsme příliš rozmařilí.
Čeho máte příliš vy?
Nadšení do mnoha projektů. Snadno pro něco vzplanu a v říkání Ne! mám své limity. Přehršel projektů, na které kývneme, může být znamením i toho, že se bojíme volného času a nechceme být sami se sebou.
Naložit si nezvladatelně mnoho věcí a pak se vymlouvat, že nestíháme, není správná cesta a ani to, čím bych se chtěla chlubit. Neříkám ale, že nemáme být činorodí. Sama ráda střídám přemýšlení a psaní s prací na zahrádce nebo svářením, protože je pro mě manuální práce důležitá.
Teď čtu knihu Čtyři tisíce týdnů: Time management pro smrtelníky (od Olivera Burkemana, pozn. aut.), což je pro mě nesmírně kruté čtení. Uvědomuju si při tom, jak je náš život vzácný a křehký.
Kdyby měl ten můj teď skončit, řekla bych si: „Věnovala jsem dost času svým blízkým? Nebo jsem v domnění, že dělám dobře svou práci, do zemdlení někde sloužila? Byť lidem a Pánu Bohu, což jsem si vybrala.“ Je to dilema, jak naložit s časem, který je nám v životě daný.
Jako farářka si vyslechnete mnoho příběhů, s lidmi sdílíte i jejich utrpení. Jak s tím osobně nakládáte?
V rámci psychoterapeutického výcviku, kterým procházím, mám povinnou supervizi, během níž občas prosvitne i něco z mé služby, co můžeme probrat. Abych mohla být dostatečně citlivá a empatická, musím být hodně otevřená, takže tu bolest na sebe nechám dopadnout všechnu. Někdy pláču s plačícími, byť jsem si vědoma, že když jich přijde v jeden den pět, je toho na jednoho faráře trochu moc. Při naději mě drží, že i v těch nejtěžších příbězích vidím spolu s lidmi, kteří se mi svěřují, prvky božího ošetřování.
Sami často říkají, že je Pán Bůh nenechává v jejich trápení samotné, že cítí jeho milosrdnou podporu. Vidět v takových příbězích víru je posilující element, i když některé mají fatální konce. Složitější je to u lidí, kteří za mnou přicházejí ve stavu velkého zoufalství a nepovažují se za věřící. Často se ptají, proč to Pán Bůh dopouští? To je pro mě mnohem těžší práce na pomezí krizové intervence a psychoterapie, na které ale v kostele nemám kapacitu.
Přesto jsem nesmírně vděčná, že mám vzdělání a znám postupy, které mi pomůžou taková setkání zvládnout (kromě teologie vystudovala psychologii a speciální pedagogiku, pozn. aut.) a hlavně lidi nasměrovat, kam by se ještě mohli obrátit pro pomoc.
Vyplácí se pomáhat jim vytvořit tým, do kterého potřebují zapojit svého lékaře, případně oslovit terapeuta, dále sociální pracovníky, poradce pro pozůstalé… Vytvoří si tak zázemí, aby krizovým momentem prošli vědomě a s adekvátní odbornou pomocí.
Je špatně, když má farář pocit, že tohle vše zastane sám včetně snad vyléčení psychiatrické diagnózy, což je opravdu hluboký omyl.
Když mluvíte o pomoci druhým – vaši rodiče pracovali celý život u záchranky. Ovlivnilo vás to?
Nepojmenovaně, ale velmi znatelně. Je to taky služba druhým, která se neptá, jestli je víkend, Štědrý den nebo zrovna vaše narozeniny. Rodiče mi celý život ukazují, že má smysl snažit se i z poslední jiskřičky naděje vykřesat život člověka. Nikdy to nevzdali, což je pro mě obdivuhodné. Je to o velké odvaze a totálním sebevydání. Někteří pacienti jsou v ohrožení života i agresivní a moje padesátikilová mamka jim dokázala pomáhat skoro čtyřicet let, než šla do důchodu.
Chodili s tátou do práce i se zdravotními potížemi – toto sebezapření může být inspirativní, ale není udržitelné. Jsem si ale vědoma, že zachránili tisíce lidí v mezních situacích. Proto mě překvapuje, jak málo lidí pak poděkuje za záchranu života, což je mi líto. A tím nemyslím donést bonboniéru, ale říct „Děkuju!“.
Jak rodiče přijali váš coming out?
Přestože žijeme v době, která je některým tématům mnohem otevřenější než kdy dříve, jsou věci, které prostě potřebují čas. Jsem vděčná, že mi jej moji rodiče dopřáli. Když vidím, jakou mají o Andrejku (Martinina partnerka, pozn. aut.) starost a jak jsou nám neustále nápomocní, uvědomuju si, jak cenné je dobré rodinné zázemí.
Jak vám během coming outu i po něm pomohla a pomáhá vaše partnerka?
Změnil se mi život, v dobrém slova smyslu. Andrea studuje teologii a přináší mi poznatky o něčem, co jsem se já neučila, ale ona už ano, třeba o feministické a queer teologii.
Je to velmi citlivý člověk, který respektuje, že jsem farář od pondělí do neděle. Zároveň mi ale řekne: „Už dost, potřebuješ si odpočinout!“ To je něco, v čem jsem se dříve ztrácela.
Ve Zpovědi farářky píšete o hledání rovnováhy, kdy stojíte nohama na zemi a hlavu máte v oblacích. Během talkshow jste ale prozradila, že často míváte v oblacích i nohy! Pomáhá vám Andrea právě s uzemňováním?
Přesně tak. Máme dva psy, kočku, sedm slepic, žijeme v domě, který chce taky péči… Potřebuju nebýt jen zavřená na faře, která připomíná jedno velké knihkupectví. Už dlouho balancuju na hraně vyhoření a toho, co se ještě dá zvládat.
Je důležité, že mě doma nechlácholí a nepovzbuzují v sebezničujících tendencích. Přála bych všem farářům, aby se měli na koho obrátit. Aby zažívali nejen blízkost s Bohem, ale i s člověkem. A tím nemyslím jen partnerské intimní vztahy, ale i přátelské.
Víte, že o sobě po celou dobu mluvíte jako o faráři, tedy v mužském rodě? Proč nepoužíváte farářka?
Moc o tom nepřemýšlím, ale že to říkáte, je pro mě důležitá zpětná vazba, děkuju!
Včera jste zmínila, že ženy to mají ve službě náročnější než muži, protože musejí skloubit role farářky a matky.
A večer mě k tomu ještě něco napadlo. Od muže faráře po skončení bohoslužby nikdo nečeká, že přinese upečený koláč, uvaří ostatním čaj a kávu a obslouží je. Ode mě jako ženy se to ale stále očekává.
Pomáhají mi s tím sestry, ale snad ani jeden bratr není připravený byť jen zapnout varnou konvici a zalít čaj. Přestože mám touhu bojovat se stereotypy, mluvím o sobě jako o faráři a připouštím, že my sestry opečováváme naše bratry farníky, což je velký paradox.
O vlastním mateřství neuvažujete?
Nikdy jsem necítila, že bych se potřebovala stát maminkou. Obdivuju ale všechny ženy, které se dokážou věnovat práci i dětem, když vidím, jak těžké to je. Systém v České republice na to totiž není nachystaný.
Častokrát žijeme s dojmem, že ženy pečují o děti, manžela, rodiče, domácnost, a ještě se od nich očekává, že domů přinesou stoprocentní mzdu z celého úvazku.
Červenou nití vaší knihy je cesta k sobě. Při psaní, ale už během účasti ve StarDance, jste dospěla k tomu, že se prostě nemůžete zavděčit celému světu. Proč byste ale měla?! Kde se v nás ženách tato potřeba bere?
Pracuju převážně s ženami, které jsou maminkami a zároveň pracují. Snaží se tak uspět na všech frontách a všechny uspokojit. Nechci to svádět na společenský program, ale! Od žen se často očekává, že splní všechny nároky – být vzdělaná, ale zároveň se neohánět titulem, být schopná v práci i dobrá hospodyně, a ještě u toho dobře vypadat.
Možná je to vzorec, který získáváme už v dětství výchovou. Holčičkám se častěji říká „Buď hodná a poslušná, hezky tu seď a neušpiň si šatičky!“, kdežto kluky více podněcujeme k tomu „Vydej se za tím, co tě zajímá. Jistím tě z bezpečné vzdálenosti.“
Nechci to svádět jen na naše mamky, podobný genderový přístup je i ve školách. Učitelky často říkají, že mají v oblibě celkem zlobivého, ale chytrého kluka, kterému leccos prominou. Chytrá dívka musí splňovat více požadavků a stejně o ní nakonec učitelky říkají „taková naše šprtka“. V hodnocení žen jsme obecně velmi přísní, a to i v médiích.
To mě zajímá!
Od ženy političky se očekává, že přinese expertízu a zároveň bude empatickou mediátorkou ve vztazích, navíc vždy skvěle vypadající. Toto vše od mužů nikdo nečeká. Bohužel žijeme v genderově pokřiveném světě.
Přiznám se, dlouho jsem žila v předsudcích, že feminismus jsou jen výkřiky nepěkných žen. Jestli se ale máme za něco prát, jsou to právě hodnoty feminismu.
Nestraní jednomu pohlaví, narovnává situaci a vytváří svět, který bude nakonec lepší pro všechny. Jestli nějaká myšlenka prosvítá z mých kázání, pak je to touha po rovnosti.
Náš rozhovor vyšel těsně před Velikonocemi, které jsou podle vás liturgicky pro mnoho lidí těžko uchopitelné.
Lidem se o nich nemluví snadno, protože se v nich častokrát nevyznají. Vánoce jsou pro ně mnohem jednodušší. Narodí se miminko, je to Spasitel – Boží dítě jménem Ježíšek. Velikonoce jsou ale cestou ze života ke smrti a pak opět k životu.
Lidé se často neumějí dopočítat třetího dne, kdy Ježíš vstává z mrtvých. A církev jim to pochopení moc neusnadňuje. Když už začne vysvětlovat, tak složitě a pojmy mimo dnešní svět. A když už člověk sebere odvahu a zeptá se, dostane nesrozumitelnou odpověď, což mě mrzí.
Chci vám přečíst, co o vás napsal můj kamarád, evangelický farář: „Martinu Viktorii mám rád, protože je empatická, bezprostřední a dobře formuluje důležité křesťanské hodnoty, a to srozumitelným jazykem.“
To je ale velká pochvala, které si moc vážím. Myslím, že to souvisí s tím, že jsem ani já na začátku o křesťanství nic nevěděla. Na fakultu jsem přišla s nulovými znalostmi, vůbec jsem nechápala trojiční pojetí Otec, Syn a Duch svatý…
Proto je pro mě důležité vykládat věci co nejjednodušeji, a to i biblické příběhy, které jsou někdy zamotané. Abych o tom mohla mluvit z kazatelny, potřebuju v tom mít sama jasno.
Navíc nesmím vyděsit ty, kteří přijdou ten den do kostela poprvé a Bibli nikdy předtím neotevřeli. A když se lidé po kázání přijdou na něco zeptat, je to pro mě důležité svědectví o tom, že se v kostele cítí v bezpečí.
Velikonoce jsou o naději. V čem ji spatřujete?
Zdrojem naděje je změna a pohyb. Už jen to, že dýcháme, je pohyb. Bez nádechu by nebylo co vydechnout a naopak. Potřebujeme pohyb nahoru a dolů a tak je to i ve víře. Nevím, jestli víra konstantní dlouhou dobu bude ještě přinášet naději.
Ze změn máme často obavu, bojíme se, že budou k horšímu. Ukazuje se ale, že když to necháme trochu plynout, většinu změn, a to i velkých, pojmenují lidé zpětně jako dobré.
Věřím, že nás Pán Bůh rozhýbává. Ano, vede nás k trpělivosti, ale také k tomu, ať se zvedneme z místa a jdeme žít život, jaký chceme. Moje psychoterapeutka mi jednou řekla: „Martino, vy a Pán Bůh jste tým.“ Tohle platí úplně na každého, i kdyby nakrásně nevěřícího Tomáše.
Zdroj: časopis Vlasta, Vlasta.cz
