Michaela Jílková je zajímavá osobnost, která vždycky vzbuzuje u diváků reakce, a to jak kladné, tak záporné. Na Kavčích horách jsme s ní hovořili nejen o její práci v České televizi...
Proč děláte právě televizní novinařinu?
Raději informace sděluji verbálně než písemně. Víc mě to baví. Začínala jsem v rozhlase, ale televize mě přitahovala vždycky.
Pomohlo vám při téhle profesi studium herectví na konzervatoři?
Při vystupování před kamerou to vždycky pomůže. Člověk se ve studiu cítí víc doma. Neznervózňuje ho nic okolo. V tom je herecká průprava příjemná. Ale co se týče mého novinářského stylu, myslím si, že ho nejvíc ovlivnil můj tatínek. Jako autor scénářů a televizních inscenací si vždycky se mnou povídal o tom, co píše. A já jsem pochopila, že i ta novinařina, každý příběh, kauza, problém, musí mít takový ten dramatický oblouk. Tenhle názor jsem prosazovala i jako redaktorka ve zpravodajství, kde jsem se svou televizní praxí začínala. Nejdůležitější je pochopitelně informace, ale i ta se musí nějak vystavět.
Dnes děláte Arénu. Jste tomu ráda?
Zatím mě to baví nejvíc ze všeho, co jsem v televizi dělala. Byl to sen mít svůj diskusní pořad. A Aréna se mi líbí i proto, že se tam jde do konfliktu. A já mám ráda konfliktní televizní pořady. Dnes lidi politika už moc nezajímá, a tak je třeba jim ji prodávat zábavnější formou. Lidi zajímá, když se politici hádají nebo vášnivě o něčem diskutují. Pořad je pak mnohem lepší a zajímavější, než když se vedou dlouhé a ospalé monology.
Jak konflikty řešíte, když už přijdou?
Řeším je většinou podle pravidla, co na srdci, to na jazyku. Když se mi něco nelíbí doma, v rodině, když mám pocit, že je dusno, tak se hned ozvu. Prostě řeknu, co si myslím, a chci to hned řešit. V práci je to trochu jiné. Tam jsem udělala posun. Dřív jsem se také se svými nadřízenými hádala a vášnivě diskutovala, ale dnes si už všechno víc nechávám projít hlavou. A také zjišťuji, že někdy je lepší mlčet.
To vás život a televize tak omlely?
Spíš jsem přišla na to, že když šéfovi člověk říká, co se mu nelíbí, že je to většinou zbytečné, protože to stejně nikam nevede.
Pomáhá vám v práci, že jste z televizní rodiny? Že i váš tchán, Vladimír Dvořák, je televizák?
Pomáhá mi to. Protože o všem spolu diskutujeme. Ale to neznamená, že jejich názor je pro mne vždycky určující, dominantní. Že když se jim něco na mých názorech nelíbí, tak to hned škrtnu. Něco jiného je psát televizní hru nebo vymýšlet zábavný pořad, a něco jiného napsat zprávu nebo natočit reportáž. V publicistice se musí pracovat s fakty, s informacemi.
Ovlivnila televize váš soukromý život?
Takový pocit nemám. Snad v tom, že je to práce časově náročná. Ale můj manžel má také časově náročnou profesi, také není často doma, takže se potkáváme většinou až kolem sedmé večer.
Kdo vaří večeři, když chodíte domů v sedm?
Chodíme oba pozdě, ale večeři vařím častěji já. S tím, že dávám přednost rychlým jídlům, to znamená minutkám. Chodím denně na nákupy. Vím, že je to nepraktické, ale už to jiné asi nebude. No a teprve v obchodě si vymýšlím, co budu vařit. Když si chce můj muž hodně pochutnat, tak vaří sám. Je totiž vynikající kuchař.
Co mu chutná nejvíc?
Znojemský guláš, vepřové řízky s bramborovou kaší, rizoto, moje speciální špízy. Alespoň si myslím, že mu chutnají.
Jaká jídla máte ráda vy?
Všechna. Jídlo je pro mne droga. Jím ráda a nejraději bramborovou kaši a karlovarské oříškové oplatky, ovšem ne dohromady. Když si koupím krabici oplatků, předem vím, že ji sním na posezení.
Jaké máte ráda barvy?
Černou, ale tu bohužel nosit nemohu, protože černou a bílou obrazovka nesnáší. Takže jsem si oblíbila vesele zelenou, a měla jsem ráda i červenou. Ale v poslední době už ne.
Podle čeho volíte svůj šatník, když jdete do Arény? Podle intuice, podle tématu, podle lidí, kteří tam přijdou?
Do Arény by měl být člověk oblečen hezky a elegantně. A takové oblečení stojí samozřejmě moc peněz. Já toho reprezentačního ošacení zase tolik nemám, takže vybírám většinou podle nálady, a nebo podle toho, že jsem určité šaty na sobě už dlouho neměla.
Některým divákům se líbíte, jiným vůbec ne. Dostáváte dopisy kladné i záporné. Jak reagujete na divácké názory?
Na všechny dopisy, které dostávám na své jméno, odpovídám. Ať jsou dobré, nebo špatné. Ty dobré mě samozřejmě potěší víc. Ty špatné, pokud jsou slušné, a tedy je jasné, že pisatel chce, abych svou práci dělala líp, si také beru k srdci. Jistěže čas od času dostávám dopisy vulgární a zlé. A pak mě mrzí, že jsou mezi námi takoví lidé.
Jak odpočíváte, jak relaxujete?
Když nejsem fyzicky unavená, moc ráda jdu na velký nákup a vařím složitá jídla. Tím zabiji dvě mouchy jednou ranou. Jednak si odpočinu a ještě udělám manželovi radost. Jinak ráda čtu. Jsme doma zavaleni novinami a časopisy, a tak všechny tiskoviny prohlížím. A taky ráda koukám na televizi. Bez nějakého výběru. Jak pořady běží.
Co děláte o víkendech?
Moc často ven nejezdíme, protože máme chalupu daleko. A pak, žiji osud současné ženy. To znamená, že všichni muži hrozně moc pracují, a můj muž pracuje často i o víkendech. Takže nejraději jsem v sobotu a v neděli doma. Klid, prádlo, kuchyně... v lepším případě si někam s manželem vyjedeme na výlet. Anebo přijde kino, procházka, takové ty obyčejné věci.
Jaká vlastně jste? Vypadáte sebejistě, emancipovaně.
Nejsem žádná sufražetka. Spíš úplně normální žena, která si nepřipadá nijak emancipovaně. Emancipovaná jsem jen v tom, že pracuji a že domácnost není hlavní téma mého života. Ale asi se to změní, až budeme mít dítě.
Kdy ho plánujete?
Tak za rok. Za dva.
Do té doby budete uvádět Arénu. S nějakými změnami, novinkami, inovacemi?
Nejdřív se v Aréně musím zabydlet, aby mi tam bylo dobře. A postupem času chci samozřejmě vymyslet nějaká vylepšení. Arénu vlastně dramaturguji už dnes. Musím si vymyslet téma, obvolat všechny účastníky, zorganizovat natáčení... a také moderovat.
Se kterými typy lidí máte v Aréně nejlepší zkušenosti a s kým naopak ty horší?
Jak kdy. Občas mě trochu popudí naši ministři a špičkové osobnosti naší politiky. Při dialogu v Aréně uhýbají, zamlžují, planě diskutují. A výsledkem jsou jen slova a slova. Často je problém i s oponenty. Prohlašují, že budou razantní, že budou do protagonistů „šít“, ale často jen mlčí, přikyvují, souhlasí. Ale není to pravidlem. Je to případ od případu. Mám ráda lidi srdečné, přímé a spolehlivé. Spolehlivost je pro mne nejdůležitější. Očekávám ji i od svého partnera, od přátel, od spolupracovníků. Nemám ráda lidi zákeřné a zakomplexované. Zakomplexovaný člověk totiž ubližuje ostatním. Mám ráda lidi sebejisté, ale musí to být zdravá sebejistota.
Říkáte, že máte ráda spolehlivé lidi. Je spolehlivá Míša Jílková?
Ano, jsem spolehlivá.
Jste sama se sebou spokojená?
Kdo je sám se sebou vždycky spokojený? Svou práci mám ráda, i když jsou tam problémy. Vždycky, když se vyšplhám na nějaký vrcholek, tak velice rychle padám dolů. Takže by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby mi Arénu někdo zakázal nebo kdyby byla zrušená. Zažila jsem to ve zpravodajství, v publicistice. Už jsem si na kladné i minusové amplitudy zvykla. Jsem jen ráda, že se projevují jen v pracovním životě. Doma ne. Ale jinak mi Aréna naprosto vyhovuje. Kdybych ji nedělala, usilovala bych o podobný ostrý diskusní pořad.
Jste konfliktní?
Už ne. Život mě naučil. Vždycky se snažím hledat chybu také u sebe. Nejen u druhých.
Kam se uchylujete, když je vám ouvej. Kam se chodíte vybrečet?
Brečím doma. U rodičů, u manžela. Když mě můj muž obejme, vím, že se mi nic nemůže stát. A v ten moment mě nic netrápí. Jsem v absolutním bezpečí.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta