Podzim je v plném proudu, vzpomenete si ještě na léto?
Bylo bohaté, co se týče aktivit i emocí. Jsem velmi emotivní člověk, a tak všechno ráda prožívám naplno. První půlku jsme byli s dětmi u moře a bylo to kouzelné. Miluji čas strávený s rodinou. Druhá půlka byla zasvěcená zkouškám muzikálu Biograf láska. A pak se nám stala věc, kterou jsme sice očekávali, ale i tak nás zdrtila. Měli jsme dlouhodobě nemocného staršího pejska, který plánovaně odešel. Ale odešel důstojně. Připravovali jsme na to dokonce i děti.
Dají se na to malé děti vůbec připravit?
Děti jsou spontánní, berou to tak, jak to je, velmi fakticky. My jsme jim řekli, že až se to jednou stane, tak se z Akíska stane anděl a bude nás z nebe hlídat. Akísek pak odešel, když byly děti na týden u babičky na prázdninách, tak jsme si to s Romanem prožili sami. Nikdy dřív jsem nebyla přítomná smrti živé bytosti, takže to pro mě bylo velmi silné, kdy jsem si mimo jiné uvědomila, že smrt nepřichází okamžitě, ale pozvolna. Odchod byl krásný a rituální a bylo fajn, že i v takových chvílích jsme s manželem v symbióze.
Co nejvíc zabralo na smutek?
No pořídili jsme si hned štěňátko. My jsme takové smečkoidní typy, máme rádi smečku, rodinu. Máme dům, kam se vejde hodně radosti. Tím, jak byl dům v posledních měsících zahlcený tou nemocí, energie v něm nebyla hezká. A když odešel, bylo tam prázdno. I mladší fenka to špatně nesla, nechtěla jíst, pít. Tak jsme se ze dne na den rozhodli, že si pořídíme štěně. A náš dům zase najednou rozkvetl a přišel do něj nový příval energie.
Před pár týdny měl premiéru muzikál Biograf láska s písněmi Hany Zagorové, bohužel ona ho už neviděla. Líbil by se jí?
Moji rodiče její písničky poslouchali, takže jsem na nich vyrostla. Milovala jsem je, ale brala je jako písničky. Od té doby, co jsme začali muzikál zkoušet, jsme šli do hloubky. Její poetika, rétorika, opravdovost textů, to všechno má kouzlo obyčejnosti. Každá její písnička, i ty těžké šansonové, je protkaná krásnou nadějí a světlem. Hodně jsme se textům věnovali, abychom Hančin projev pochopili, a musím říct, že jako pro interpretku to pro mě byla velká škola. Nechtěli jsme ji zparodovat, chtěli jsme to cítit tak, jak to cítila ona. Byl to tenký led, ale myslím, že by Hanka byla šťastná a pyšná.
Váš manžel je také herec, jak zvládá manželský herecký pár organizaci času?
Je to vysoká škola logistiky. Možná by se mělo učit na konzervatoři, jak si vše správně naplánovat. Je to náročnější, ale důležité je nezasekávat se na zbytečnostech a být v ten moment tam, kde jsme a věnovat se tomu, co děláme. Když jsem na jevišti, jsem jen herečka, pak se zabouchnou dveře a jsem jen maminka a manželka. Na termíny máme naši Helenku, to je taková naše časová plánovačka. Má naše kalendáře, kam sází termíny a každý měsíc nám třeba řekne: Hele, tady se vám to kříží, budete potřebovat hlídání.
Máte kalendář hodně naplněný?
Hodně. Ale je potřeba se zastavit, umět si najít čas i na odpočinek. Někdy se na prádlo vykašlu, protože to mi neuteče. Důležitá je psychohygiena. Proto si pravidelně s manželem děláme večery u táboráku.
Opékáte si buřty nebo si zpíváte?
Hlavně jen tak slepě zíráme do ohně a programově vypneme. Nemůžeme pořád žít v presu, tak se snažíme najít čas i na svoje rituály. Mám hodinku čas, víš co, zajdu si na masáž. Nedokážu ale nic nedělat, to moc neumím. Ale i aktivní odpočinek je dobrá věc.
Máte dva syny v předškolním věku. Vedete je k samostatnosti?
Určitě ano, ale do určité míry, podle věku. Je pravda, že starší syn si udělá i vajíčka, ale to je dané asi tím, že jsme relativně vytížení, takže ho k tomu občas donutí situace. Maminka teď nemá čas, tak si to udělám sám. Ale to neznamená, že bychom je nechali napospas. Myslím, že je správné ukázat jim cestu, ale rozhodně jim ji nevyšlapávat.
Jako dítě jste měla asi hodně energie, ale prý jste musela být disciplinovaná. Proč?
Byly mi tři a muselo se se mnou zacházet jako s rozumnější starší holčičkou. Mamince nic jiného nezbývalo, protože chodila se starším bráškou, který byl na vozíku, na rehabilitace. Musela mě vzít s sebou a já tam seděla s jednou panenkou a čekala, až skončí. Žádný mobil s pohádkou. Brala jsem to jako úkol, kterým mamince ukážu, že jsem zodpovědná a že si uvědomuji, že brácha speciální péči potřebuje.
Myslíte, že jste se díky tomu na svět dívala trošku jinak?
Nemám srovnání s jinými rodinami. V takové jsem vyrostla. Jezdili jsme na tábory, kam jezdily rodiny s hendikepovanými dětmi, a mně nepřišlo vůbec zvláštní, že moje nejlepší kamarádka je na vozíčku. Brala jsem to přirozeně. Neuměla jsem si představit jiné dětství. A já měla krásné dětství. Moji rodiče, přestože měli spoustu práce s bratrem, tak se mi neskutečně věnovali. Chodila jsem na kroužky, starali se o můj vývoj, divím se někdy, jak to zvládali. Za to jsem jim vděčná.
Vyrostla jste na pražském sídlišti. Paneláková holka ale dnes žije s rodinou na venkově. To byl váš sen?
Prožila jsem sice dětství v paneláku, ale sídliště bylo jedno velké hřiště a dobrodružství. Bydleli jsme na Proseku a kousek byly Prosecké skály, kde jsme tajně prolézali tamní katakomby. Já měla dětství se vším všudy.
Navíc naši měli chatu ve středních Čechách, kam jsme o víkendech jezdili, takže vesnický život jsem žila už tehdy. V tomhle jsem divoch. Nejsem úplně městské dítě, vždycky jsem měla rozbitá kolena. V Praze si člověk vzpomněl v půlnoci, že si chce koupit něco k jídlu, a šel si to koupit. Ale mně se to všechno nějak nakonec přejedlo.
Kdo žije v domě, ví moc dobře, že to je práce napořád.
Je pravda, že pořád je co dělat. Ale my se radujeme z dílčích úspěchů. Třeba si sedneme k táboráčku a díváme se na zahrádku a říkáme si, co všechno jsme za těch pět let dokázali.
Prý jste si vysnila, že budete mít v domě šatnu ve stylu Sex ve městě. A manžel hudebnu s klavírem.
Tak manžel má hudebnu s klavírem. Já mám malý kamrlík místo šatny. Dům jsme si navrhovali sami, takže je to moje chyba, že jsem si šatnu nenavrhla větší. Ale já moc věcí nemám, před pár lety jsem najela na udržitelnou formu života, tedy i šatníku, takže si oblečení ve fast fashion moc nekupuji. Snažím se půjčovat si, vyměňovat, nakupuji v charitativních bazarech nebo si našetřím a koupím si kousek od českého návrháře a mám radost, že jsem někomu pomohla. Takže velkou šatnu nepotřebuji.
Vaše zasnoubení bylo dost originální, proběhlo na jevišti v divadle. Je váš muž velký romantik?
Byl to jeho nápad. A jestli je romantik? Spíše bych řekla, že je překvapivý. Když očekávám, že by měl být romantik, tak není, ale pak mě neskutečně překvapí. My neděláme ve vztahu moc velká gesta. Když si něco dáme, tak si to dáme i jindy než na narozeniny. Snažíme se mít rádi, i když k tomu není žádný důvod třeba v podobě výročí.
Pořád si vyznáváte lásku?
Mně manžel konstantně říká, že mě miluje, ale nedělá to pro romantická gesta, ale pro kouzlo okamžiku. A vlastně ani nemusí nic říkat, stačí, když jsme spolu v kuchyni, já vařím, on připravuje třeba pití dětem, a já to prostě vím.
Líbí se mi, že jste si po svatbě vzala manželovo příjmení a jste Tomešová.
Vždycky jsem si chtěla vzít jméno člověka, kterého miluji. Je to pro mě forma úcty a taky hrdosti, že to jméno nosím. Pro mě je to nejdůležitější člověk na světě a chci se jmenovat jako on. A stejně jako naše děti.
A co svatba? Byla pro vás důležitá?
Vztah se musí brousit jako diamant. Když se nebrousí, tak pak ztrácí na hodnotě. Nevím, možná bych si uměla představit žít i bez manželství, ale už dlouho v něm žiju, tak nevím. A rituál svatby byl pro mě velmi cenný. Najednou vidím chlapa, kterému na obřadu opravdu záleží. Rituál je důležitější než prstýnky.
Podívejte se na video ze svatby Míši a Romana
Ani ho na prsteníčku nevidím…
My jsme oba naše snubáky ztratili. Na natáčení a při představení si je totiž sundáváme. A když jsme byli jednou v Budějovicích, spontánně jsme si řekli, že si je necháme vytetovat. Za hodinu jsme měli místo prstýnku vytetovaný symbol nekonečna. Kromě nekonečna, které symbolizuje nekonečnou lásku, je to zároveň osmička, protože jsme se seznámili při zkoušení muzikálu Osmý světadíl.
Pracujete s emocemi. Pomáhá vám tahle schopnost i v manželství?
Určitě ne. Nedokážu nic, co se vztahu týká, hrát. Na mně Roman vždycky všechno pozná. Nedokážu lhát, i kdybych se snažila. Stačí jen, abych ráno jinak míchala vajíčka na pánvi. On je empatická duše, všechno s naprostou přesností rozklíčuje. I moje myšlenkové pochody. Je jeden z mála mužů, který tuhle schopnost má, a já si toho vážím. My si i bez slov můžeme říct, teď ne, teď není správný čas, abys na mě mluvil, protože jsem špatně vstala. Náš vztah je velmi emotivní, někdy italský, ale vřelý a plný pochopení.
Dokážete mluvit o všem?
Ano, a dost otevřeně. My si vždycky problém před sebe postavíme, probereme ho a máme čistý stůl. To se mi na nás taky líbí, že nejsme stroje. Je normální se někdy pohádat, ale když ve vztahu není sinusoida, tak vyhoří. A my tu sinusoidu máme velmi intenzivní.
Celkem otevřeně píšete na sociálních sítích o ženských tabu, třeba menstruaci.
Jsem ráda, že se o tom mluví. I dětem vysvětluji, že maminka teď nemá úplně dobré období.
Prý vedle sebe nesnesete v tu dobu žádného muže.
Manžela. Ať se v ten okamžik zachová jakkoli, když je to v době PMS, je to špatně. Já jsem v tu chvíli jako buldok a postavím se na zadní. Když PMS nemám, vysvětlím si to racionálně a pomůžou mi moje rituály. Ale s PMS mi to nejde. Vlastně to ani nejsem já, to je nějaká jiná paní. S mojí terapeutkou jsme ji pojmenovaly Muriel. Muriel se prostě v době PMS nechce radovat, nechce být šťastná, nemá se ráda. Učím se ale tuhle Muriel zvládat.
A jak ji zvládá manžel?
Moc dobře ne. Snaží se ve mně zase vylovit Míšu. Ale je to těžké, i proto chodím v preventivní rovině k terapeutce. Mimochodem, i to, že někdo chodí k psychologovi, je tabuizované. Ale zvláště pro herečky je to důležité.
Naplňuje vás mateřství?
Není to pokaždé ideální, někdy je to na hlavu, jsme i nevrlí a někdy křičíme. Ale děti jsou naše zrcadlo a jen přejímají naši energii. Pro mě je to velká škola. Díky dětem nacházíme sami sebe a uvědomujeme si svoje nedostatky.
Ale mateřství přece o dokonalosti není…
Někdy lituji, že na děti nejsem úplně hodná, ale dělám, co v tu chvíli považuji za správné. I když jsem si pak vědoma chyby. Ale chyby jsou v životě důležité, abychom se mohli posunout. Z chyb se nehroutím, i když mívám tendenci se lynčovat. Ale je to jen zbytečná touha po dokonalosti, která neexistuje.
Loni jste prožila dramatické chvíle, když jste měla akutní zánět slepého střeva.
Byla jsem čtyři dny sama doma a měla spoustu věcí v plánu. Druhý den ráno natáčení, ale kolem půlnoci jsem už zvracela a nevěděla, co dělat. Bylo mi čím dál hůře, ale manželovi, který byl s dětmi pryč, jsem nechtěla kazit náladu telefonátem. Až když jsem začala ztrácet vědomí, zavolala jsem mu. Hned mi řekl, ať okamžitě volám záchranku. V sanitce mi dali infuzi, ale nepomohlo to, takže jsem šla hned na sál. Později mi řekli, že to bylo o fous, protože slepák mohl prasknout a došlo by k intoxikaci.
Slepákem to ale neskončilo, vy jste se v nemocnici nakazila covidem.
Nerada na to vzpomínám, ten průběh byl hrozný. Rozpárané břicho a strašný kašel. Ode mě to chytil Roman, který přestával dýchat, takže musel užívat kortikoidy.
Říkala jste si, proč právě já?
Nemám moc ráda takové to, kdyby, co by. Moje maminka, protože si zažila hodně s bráchou, prodělala rakovinu, tak má pořád „kdyby“ a vždy si představuje to nejhorší. Ale já jdu trošku proti tomu, snažím se žít přítomností, nestalo se to, tak jsem ráda. Relativně se smířím s tím, co mám.
Covid vám rozjel atopický ekzém.
Když jsem unavená, ve stresu nebo po nemoci, tak se mi objeví. Pomohla mi východní medicína, hlavně akupunktura, baňky a čínská dietetika. Přešla jsem zároveň na netoxickou domácnost. Kombinuji to s přírodní kosmetikou a vyhovuje mi to. Nikomu to nenutím.
Necháte si poradit, když jde o zdraví? Nebo dáte na selský rozum?
Snažím se používat selský rozum. Když děti onemocní, nejdřív se snažím léčit je bylinkami nebo homeopatiky. Ale když to nepomůže, samozřejmě jim dám i Nurofen nebo zajdeme k lékaři. Podle mě je dobré vzít si z těch medicín to nejlepší. Nejsem ortodoxní a neříkám, že všechno vyléčím bazalkou.
Nedávno jste se zúčastnili s manželem Výměny manželek. Co vám pobyt v rodině samoživitelky se čtyřmi dětmi dal?
Naši rodinu to hodně posunulo, nejvíc asi v tom, že si vážíme víc toho, co máme, a nestěžujeme si na blbiny. I když my to nikdy moc nedělali. Jsem ráda, že se tím otevřelo téma samoživitelek, začali jsme se zabývat osvětou a rozjíždíme nějaké projekty na zlepšení jejich podmínek.
Co je nezbytné ve vztahu posilovat? Přece jen, páry s dětmi se snadno dostanou do stereotypu.
Obecně je důležité najít si na sebe čas. My jednou za čtvrt roku jedeme sami bez dětí někam na víkend a vždy si během něj připomínáme, proč jsme celou dobu spolu, proč jsme spolu začali a vždy se utvrdíme v tom, že je to v pořádku. Když nevyjde víkend, tak aspoň večery, kdy si povídáme a hodně mluvíme, což je alfa a omega dobrého vztahu. Naprosto bezelstná, upřímná komunikace. Jsem ráda, že to dokážeme. Nic není černobílé, a je to obrovská práce. Náš vztah není zadarmo, musíme si to odmakat.
Ptát se, co je pro vás v životě nejdůležitější, je asi zbytečné.
Mám děti, rodinu a práci, kterou chci. Jsem pokorná, vyrůstala jsem v rodině, kde je to přirozené a doufám, že taková budu vždycky. Píle, zdravá cílevědomost, láska a řád, to je pro mě důležité. Doufám, že to všechno naučíme i naše děti.
MICHAELA TOMEŠOVÁ (31)
MICHAELA TOMEŠOVÁ (31)
- Narodila se v Praze.
- Od čtyř let chodila do Baby studia Dády Patrasové, kde se poprvé objevila před kamerou.
- Vystudovala Pražskou konzervatoř.
- Její hereckou kariéru nastartoval televizní projekt Bakaláři, kde hrála hlavní roli ve dvou povídkách.
- Ve filmu se objevila poprvé v roce 1999 v pohádce Jeníček a Mařenka, pak přišly seriály Ordinace v růžové zahradě, Ulice, Sestřičky a nejnověji ZOO. Zahrála si i v seriálu HBO Terapie.
- Působí dvanáct let v Divadle Kalich, hostuje ve Vinohradském divadle, Národním divadle a Divadle Bez zábradlí.
- V posledních letech se věnuje dabingu, propůjčila hlas hlavní postavě v Disneyovce Vaiana: Legenda o konci světa.
- Je vdaná, má dva syny.
ZDROJ: časopis Vlasta
