Vaše kapela slaví 30 let, je čas na bilancování?

Ano, třicet let je hodně. Sám jsem z toho překvapený, jak tu dlouho strašíme. Nikdy jsem si to neuměl představit, že budeme takto dlouho hrát a vydávat desky. Takže ano, je to čas na bilancování.

Co jste „vybilancoval“?

Překvapilo mě, že jsme se vlastně neflákali. To jsem si řekl, že to je dobré, že si nemusím nic vyčítat. Udělali jsme 12 desek, odehráli 2 tisíce koncertů, lidi mají ty písničky rádi. Hrajeme, je vyprodáno a je to úplně skvělé. Samozřejmě člověk někdy vzpomíná i na ty těžší chvíle, kdy to bylo horší, někdy až tragické. Ale když to vezmu celkově, nelituji toho, že jsem se na to dal. Nelituji ničeho za těch 30 let a těším se na další koncerty.

Zdroj: VLM

Chtěli byste jednou pokořit i skupinu Olympic, která oslavila 60 let?

To nejsou závody o pokoření. Já to obdivuji. Na skupině Olympic jsem byl nedávno a to není žádná nostalgie. To je prostě normální, šlapající kapela, je radost se na ně dívat. Dokonce jsem s nimi mohl zpívat jednu písničku, tak to pro mě byla čest. S Olympicem mám iniciační zážitek, když slavili 20 let, tak to bylo v televizi. Bylo to v roce 1984 a bylo to poprvé, kdy jsem viděl, jak vypadá koncert. Rodiče se mi smáli, ale já jsem tomu tenkrát podlehl. Rozhodl jsem se, že chci mít kapelu a chci tohle taky zažívat. Olympic, dá se říct, jsou mým velkým vzorem a Petr Janda je v 80 letech neuvěřitelný.

Byly i chvíle, kdy jste se na to chtěl vykašlat a dělat jiné, civilní zaměstnání?

Bylo jich dost, hlavně zpočátku. Jsem takový útěkář. Když se něco nedařilo, říkal jsem si, že toho nechám a zmizím někam do Austrálie. Ale naštěstí můj kamarád, se kterým jsme tu kapelu zakládali, mi říkal, ať neblbnu. Že když se nám to povedlo až sem, tak to nesmím vzdávat. Dařit se nám začalo kolem roku 1997, hráli jsme 200 koncertů ročně, to byl nářez. Já do toho chodil ještě do divadla do práce a to bylo šílené. Říkal jsem si, že tohle asi nechci, nechci takhle ten život strávit. Že chci zažít ještě jiné věci, třeba cestovat. Měl jsem zaječí úmysly, ale ten Pavel mi to naštěstí tenkrát vysvětlil, ukecal, přesvědčil, že to za to stojí, že musíme hrát dál. Takže ano, zpočátku jsem měl zaječí úmysly. Věděl jsem, že neumíme hrát, nedělal jsem si iluze. Ale vydržel jsem to a teď toho nelituji.

Je nějaká písnička, kterou chtějí lidé slyšet na koncertech, ale vám leze na nervy?

Je jich víc. Když před koncerty sepisuji playlist, tak tam písničky jako Dlouhej kouř, Tabáček nebo Kláru často nedám. Ale kluci to vždycky kontrolují a ukecají mě, abych neblbnul. Lidi tohle prostě chtějí slyšet a nezajímá je, že to hraješ po čtyřtisící. Takže je to kompromis. Nejvíc mě baví ty poslední písničky, protože jsou nejčerstvější. Mám pocit, že jsou nejlepší. Já bych hrál jen poslední dvě desky, ale chápu, že nás má spoustu lidí rádo právě kvůli těm starším písničkám.

Připojí se k vaší kapele někdy i vaše děti?

Jsou ještě docela malé. Mám dvě dcery, obě hrají na piano a obě hrají parádně. Ta starší hraje dokonce z not, což já neumím. Teď je třeba nová bondovka, ona si celou písničku stáhne, naučí se ji a zahraje ji. A já úplně zírám. Ta mladší chodí do třetí třídy a strašně se chce ségře vyrovnat. Hraje na piano teprve rok, ale parádně. Vidím, jak má pro to cit, jak jí to jde a vůbec se s tím netrápí. Má v těle rytmus, melodii, krásně zpívá. Mám z nich radost, ale jestli budou někdy hrát s naší kapelou, to spíš ne.

Bude dcerám vymlouvat, aby se živily hudbou? A jak s nimi nejraději tráví volný čas? To se dozvíte ve video rozhovoru.

Zdroj: Vlasta.cz

Související články