Dlouhé měsíce jste připravoval rodinnou show, se kterou jste měl objet republiku, a nakonec jste ji těsně před startem zrušil. Co se stalo?
Myslím, že všichni cítíme, že věci a svět nejsou v tuto dobu takové, jak jsme byli zvyklí a jak bychom chtěli. Dělat kulturu, obzvláště pro děti, o jejichž využití volného času rozhodují rodiče, je těžké, a tak jsem musel svoje plány přehodnotit a změnit. Samozřejmě to bolelo, protože jsem do toho investoval spoustu času, energie i peněz, ale co naděláme. Takže „Michalův poslední příběh“ se skřítky Františkem a Fanynkou naživo si moji fanoušci užijí až v červnu, a to v 02 areně. Celý život se snažím dětem dělat radost, chci, aby byly šťastné, aby tleskaly a dobře se bavily. Tak to mám nastavené a žádné okolnosti mě nezastaví.
Jaké vlastně dnešní děti jsou? Nepodepisují se na jejich fantazii mobily, tablety a počítačové hry? Prostě svět internetu, na kterém jsou bez přehánění závislé?
Já mám to štěstí, že na mě chodí publikum, které ještě není tak pohlcené tím vším mimořádným, co jim internet přináší. Tříletí ještě mobil nemají, i když u něj snídají nebo večeřejí. A šestiletí jsou ještě takoví čerství a všemu otevření. Když je zaujmete, jsou vaši. Jejich fantazie nezmizela, což se vlastně týká i jejich rodičů. Samozřejmě ne všech – tu a tam v publiku zahlédnu dospěláky, kteří visí na telefonu, ale jinak se maminky a tatínkové baví společně se svými potomky, alespoň tak to vnímám z jeviště. Nechají se vtáhnout do hry, což mě těší. A samozřejmě s tím v rámci svého vystoupení pracuju.
Kdy naposledy jste měl volný víkend?
Je mi jasné, na co narážíte – nejčastěji hraju v sobotu a v neděli, takže žádná víkendová pohoda a relax. Dát si k obědu husičku se zelím a pak sebou plácnout na gauč, to je v mém případě jen čistá sváteční teorie. Ale pozor, už si pomalu, ale jistě začínám uvědomovat, že bych měl zvolnit. I když kontakt se svými diváky miluju, rád bych se věnoval víc rodině i sám sobě a svému zdraví. Taky už mi není dvacet, že? A tělo, se kterým celý život vyvádím „psí kusy“, pro někoho to jsou „blbiny“, se začíná ozývat. Na jevišti se vyhecuju, tam jsem jako z gumy, ale doma už je to trochu horší. Prostě čas se nedá zastavit.
Je to k neuvěření, ale patříte do seniorské kategorie – v listopadu jste oslavil pětašedesátiny.
Ano, už rok jsem šťastný důchodce. Ale jinak mám pocit, že se toho tak moc nezměnilo. Musím říct, že je mi ta pětašedesátka docela sympatická, uvidíme, jak to půjde dál, jestli nepřibudou prášky... Pořád mám spoustu sil a nápadů, ale už se svým časem a energií nemůžu žonglovat jako s barevnými míčky. Přišla doba si práci pečlivě vybírat a plánovat.
To je důvod, proč jste se po třiadvaceti letech rozhodl skončit v oblíbeném pořadu České televize Kouzelná školka?
Přesně tak, jde o pragmatické rozhodnutí. V televizi hraji pouze ve svých autorských scénářích a svou pílí, kterou jsem zdědil po tatínkovi, si kladu těžší úkoly a překážky. Snažím se stále překvapovat diváky něčím novým. Je to určitý dril a za těch třiadvacet let pravidelnosti budu rád, když z toho uniknu. Uvědomil jsem si, že se pomalu dostávám do stadia, kdy jsem na sebe autorsky náročnější, než abych si věci ulehčil, což je známka toho, že v nejlepším se má přestat. A tak definitivně skončím v Kouzelné školce v červnu příštího roku.
Když jste svoje rozhodnutí oznámil, strhla se lavina. Čekal jste to?
Ani náhodou. Lidi mě zastavují na ulici a píšou na sociální sítě. Že na mně vyrůstali a mým odchodem jim tak vlastně skončí dětství. Taky se ptají, jestli si to ještě nechci rozmyslet, protože jejich děti nebudou mít na co koukat... Je to krásná zpětná vazba a zároveň takové pohlazení. S nadsázkou se dá říct, že jsem se ještě za života dočkal posmrtného uznání. A lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to netěší.
Jaký jste byl vy sám jako dítě?
V první řadě hubeňour, což mi vadilo. A takový švihnutý, což bylo dané tím, že pocházím z uměleckého prostředí. Učení mi do hlavy samo nelezlo, to jsem se vždycky musel nadrtit, ale jinak jsem byl velmi nápaditý, hravý a neposedný. Sršel jsem aktivitou, což se projevovalo třeba tím, že jsem byl třídní Kašpárek, vydával školní časopis a organizoval různé sportovní aktivity.
Rodiče se vám věnovali?
Hlavně maminka, která měla ráda výlety na hory, ať už v zimě, nebo v létě, takže náš víkendový program byl jasný. A pokud jsme náhodou nikam nejeli, tak jsme chodili na výstavy obrazů a soch. Přiznám se, že tehdy mě to moc nebavilo. Když máma viděla, jak jsem otrávený, řekla mi, že nemusím chodit od obrazu k obrazu, ale ať se jen tak galerií procházím, a když mě na nějakém díle osloví jeho barevnost, nesrozumitelnost na první pohled či dramatičnost, ať se pak k němu vrátím. Třeba objevím víc. Tím se řídím i dneska... Taky mi ušila moji první hračku – hadrového šaška s kudrnatými vlasy a špičatým nosem. Jmenoval se Mišpulín a byl jsem to vlastně já v celé své kráse. Moc rád jsem s ním usínal.
A co tatínek?
Táta byl skoro každý den v Národním divadle, kde byl členem Činohry 60 let, ale taky často jezdil dopoledne hrát pro děti. Když byl doma, tak maloval. Herci o něm vtipkovali, že je výborný kreslíř, tak proč hraje divadlo, a naopak. Podobných žertíků bylo v zákulisí divadla spoustu a přenášely se i na mě. Tatínek oboje miloval stejně. S bráchou jsme ho doma znali spíš zezadu, protože směrem k obýváku seděl zády u svého pracovního stolu a tvořil. A v Národním jsme si ho zase užili z boku – to když jsme sledovali představení z portálu.
Pokud vím, váš tatínek špatně slyšel na jedno ucho...
Neslyšel na něj vůbec už od svých dvaceti, a to po autonehodě. Když se otočil zády k obecenstvu, věděl jsem, že to dělá proto, že chce slyšet nápovědu, která je v portále Národního divadla dodnes, ale bohužel právě na straně nefunkčního ucha. Jinak jsem doslova miloval, když se herci na jevišti vždycky stoprocentně soustředili a vzadu pak s nadšením řešili třeba to, jak právě probíhá hokejový či fotbalový zápas. To bylo vzrůšo.
A kdy jste se takzvaně chytil drápkem a rozhodl se, že půjdete v tatínkových stopách?
Ve své hlavě jsem vystřídal spoustu profesí. Jako malý jsem chtěl být popelářem, poté hradní stráží nebo doktorem. Nakonec jsem hercem… Velký vliv na to měl samozřejmě můj tatínek. Vodil mě jako malého do cirkusu, kde jsem se nemohl nabažit klaunů. A jednoho dne mě vzal do vinohradského divadla – respektive původně tam šel s maminkou, která ho pro mě o přestávce poslala. A tak jsem si na pyžamo oblékl večerní šaty a mazal s ním na druhou polovinu představení nejslavnějšího francouzského mima Marcela Marceaua, který mě naprosto okouzlil. Nasměrovalo mě to na pantomimu, takže jsem spíš mim herec. Všechny tyhle zážitky mě formovaly a já se později přihlásil na Pražskou konzervatoř do hudebně dramatického oddělení. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu hrát pro dospělé, ale pak se to zlomilo.
Dali vám rodiče do uměleckého života nějakou radu?
Když jsem byl ve škole, chodili na všechny moje předváděčky. Určitě o mně hodně mluvili, ale za zavřenými dveřmi, což od nich bylo velmi ohleduplné. Musím říct, že se mi do ničeho nepletli a nechali mě, ať si všechno osahám sám. Táta pro mě byl velkým vzorem, co se týká píle a svědomitosti, maminka mě inspiruje dodnes. Je jí 90 let a je pořád aktivní. Dokonce mi pomáhá s výtvarnými návrhy kostýmů a loutek. A když jsem v televizi, hned mi volá, aby mě upozornila na to, co se jí nelíbilo z výtvarného hlediska, a co naopak ano. Má rentgenové oči a nic nepřehlédne. Je fantastické, že má stále tak velký umělecký přehled o tom, co se kde děje, co se mění, co nového přichází – rád si s ní o tom povídám. A že má sílu a chuť sdílet a předávat své zkušenosti.
A povídáte si někdy i s tatínkem? Teď myslím takový ten vnitřní dialog...
Velmi často, vlastně od té doby, co nás v létě roku 2020 opustil. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u něj, když odcházel. Stihnul jsem mu za všechno poděkovat a rozloučit se s ním, což je taková moje útěcha. Doma v pracovně mám jeho obrovskou fotku, na které má hlavu v dlaních se sluníčkovým úsměvem na tváři. Často se na něj dívám a přemýšlím, jak by to či ono udělal on. Občas mu nahlas sdělím své pocity. Je tu prostě se mnou.
Doneslo se k mně, že jste měl ještě jednoho „tatínka“ – Jana Třísku. S tím se asi pojí nějaká veselá historka...
V Čechách se nic neutají... Když jsem se narodil, přinesl mě tatínek ukázat svým kolegům do Národního. Jeden z nich, Josef Gruss, se na mě podíval a prohlásil, že nebudu Milošův, protože nemám tak dlouhý nos jako on, ale Třískův. A tak u toho zůstalo. Tuhle hru s ním všichni hráli a dobře se u toho bavili. I já, když jsem trochu povyrostl. Honza byl opravdu velký kamarád mých rodičů, fajn chlap a jako můj „tatínek“ dokonce nezapomněl přijet z Ameriky na moji svatbu nebo mi občas napsat esemesku, že mě viděl v televizi a že mu dělám dobré jméno.
Sám máte tři děti – dnes už dospělou Josefínu a pak dvanáctiletého syna Marka a čtyřiadvacetiletou Anetu, kterou vychováváte od jejích čtyř let. Co vám otcovství přineslo do života?
Na Pepinu jsem moc času neměl, i když jsem se snažil, ale byl jsem v rozjezdu s kariérou herce. Tak to u mladých lidí bývá. Byla to úspěšná doba Mim Tria se všemi televizními programy, které jsme točili. Už jako hotový umělec s touhou stále tvořit a vymýšlet jsem začal vychovávat Anetku. Vážím si té doby, protože mi přinesla nový pohled na rodičovství a začal jsem objevovat v sobě nové pocity, které jsem doposud neměl. Narození Marka přišlo v době, kdy jsem byl schopný rozlišit práci a rodinu. Té doby jsem si hodně užíval a stále užívám.
A co role dvojnásobného dědečka? Té si taky užíváte?
Když kluci běží přes celou stráň od koní, kteří se pasou někde nad Berounem, kde má moje dcera svůj statek YoJo Ranch, a volají: „Děda! Děda je tady!“, tak mi sice to pojmenování do uší neleze. Ovšem ta radost a nadšení, když se mi vrhnou kolem krku, je nepopsatelná… Ale upřímně, být dědečkem se učím. Je to nová výzva.
Jste podruhé ženatý. Co si myslíte o manželství, co vám dává?
Pro mě je to jistota, ukotvení, úkryt, důvěra. Maják, který mi ukazuje cestu, abych nenarazil na mělčinu. To si hlídám a domů se rád vracím. Není to ostrov, odkud by mě to nutilo dříve nebo později pokračovat dál. Je to pevnina. Jistota, že nezabloudím. Jsem šťastný, vyrovnaný a spokojený.
Jak jste se s manželkou, která je vystudovaná právnička, poznali?
Na jednom z mých vystoupení, kam přišla se svou tehdy čtyřletou dcerou. Z mé strany to byla láska na první pohled – viděl jsem v druhé řadě sedět krásnou ženu a zahořel jsem. Na konci jsem ji pozval na jeviště a vyrobil ji z lepenky batůžek. Její kamarádka, která tam byla s ní, nás při tom vyfotila, takže máme obrázek, který dokumentuje naše první společné vteřiny. Po představení jsme si povídali, pak si psali a telefonovali. No a časem spolu začali chodit. Po pěti letech jsem ji na lednové dovolené v New Orleans z ničeho nic požádal o ruku. Téhož roku jsme si na jaře koupili svatební prstýnky v Tokiu. No a v létě jsme se vzali v Praze, ale u toho už všichni byli.
Vaše žena se jmenuje Andrea, ale vy jí tak neříkáte. Proč?
Ona svoje jméno nemá ráda, ale s tím to nesouvisí. Pro mě byla, je a bude Batůžek. Prostě se do mě tak vrylo naše první seznámení... A skvělé je, že se toho chytili i naši kamarádi. Když jsme ve společnosti, tak se mě třeba Jan Čenský, Jirka Korn, Jiřina Bohdalová nebo třeba Helena Vondráčková hned ptají, jestli je tam Batůžek se mnou.
Co společně rádi podnikáte?
Mým největším koníčkem je život sám – něco vidím, inspiruju se a pak to zrealizuju. Jinak rád uteču na golf, hrajeme ho všichni. Taky velmi rádi cestujeme. Když je málo času, tak po Čechách. Když víc, tak máme rádi Floridu. U oceánu máme jedno takové místo, kde absolutně vypneme a věnujeme se jeden druhému. Býváme tam i třikrát do roka.
MICHAL NESVADBA (65)
MICHAL NESVADBA (65)
- Syn kreslíře a herce Miloše Nesvadby a výtvarnice Jaroslavy Nesvadbové vystudoval hudebnědramatický obor na Pražské konzervatoři.
- Během studií si zahrál třeba v komedii Panelstory aneb Jak se rodí sídliště nebo v psychologickém dramatu Penelopa.
- Po dokončení školy se tři roky učil pantomimu a choreografii u známého mima Ladislava Fialky.
- V roce 1979 založil společně se Světlanou Nálepkovou a Václavem Krejčím soubor Mim Trio, ve kterém účinkoval dalších deset let.
- Od roku 1999 je jedním z hlavních protagonistů dětského televizního pořadu Kouzelná školka, který bude moderovat až do příštího června.
- Je podruhé ženatý a má celkem tři děti. Je také dvojnásobným dědečkem.
ZDROJ: časopis Vlasta
