Musím se přiznat, že mám celý den zvláštní pocit z toho, že budu dělat rozhovor s kouzelníkem. Jak na vás lidé reagují, když jim sdělíte svou profesi?

Často je to překvapí. Když přijdu někam do společnosti, svým netradičním povoláním se úplně nechlubím. Jednak chce většina lidí vidět nějaké kouzlo. A také mívají často nepříjemný pocit – když se dozvědí, že dělám i mentalistická kouzla, myslí si, že je moc zkoumám.

Můj známý, kterému jsem se o našem rozhovoru zmínila, žertoval: „Co když vás nechá zmizet?“

Ne, pokud to nechcete…

Počkejte, nesmějte se mi. A co kdybych chtěla?

Jako kouzelník bych s vámi uměl trochu manipulovat, ale využívám to čistě jen pro kouzelnickou zábavu. To samé platí u zmizení budovy – jako zábavný trik to samozřejmě jde, ale ne lusknutím prstů. Musel bych se na to připravovat.

Moji sedmiletou dceru zajímá, „jestli opravdu kouzlíte, nebo jen švindlu jete“?

To je otázka, která stále visí ve vzduchu. Už dřív jsem se snažil na ni sám sobě odpovědět. Najít k tomu cestu, protože na nadpřirozené „Abrakadabra a teď zmiz!“ samozřejmě nevěřím. Ale všechna kouzla jsou kouzly v daný moment, kdy se na ně díváme a vypadají neuvěřitelně. Myslím, že diváci si tohle užívají právě proto, že na chvíli dokážou uvěřit ve skutečné kouzlo, a to je může obohatit.

O tři roky starší syn poučil sestřičku, že to jsou prý triky a je za nimi hodně dřiny.

Obzvlášť u karetních triků. Není to sice velkolepá show, ale za nimi je fakt hodně práce, aby vypadaly jako kouzla.

Jaká je vaše specializace?

Můj záběr je široký, ale dá se shrnout jako jevištní magie, což můžou být i ty karty. Důležitý je pro mě příběh a atmosféra, s nimi se mi pracuje nejlíp právě na jevišti. Třeba Houdiniho únik z vodní nádrže, kam se nechám ponořit vzhůru nohama spoutaný a zamknutý a snažím se dostat ven. Nebo vizuální kouzlo – iluze návratu do dětství, kdy se zmenším na třicet centimetrů. Nebo mentalistické triky, kdy se snažím dostat z diváků, na co si myslí… Víte, já mám kouzla tak rád, že se zatím nechci specializovat jen na jeden obor.

Tak široký záběr musí být dost náročný.

Uvědomuju si to, když do kouzel zapojuju více lidí. Když mě během představení musejí dva muži vytáhnout vysoko nahoru a předem to trénujeme i dvacetkrát, říkám si pak, že jsem náročný na lidi kolem sebe a asi i na sebe. Ale protože mě to nesmírně baví, jako dřinu to nevnímám.

Kolikrát je potřeba zkoušet kouzla nanečisto?

Když jsem se snažil posunout na profesionálnější úroveň, chodil jsem do kouzelnického klubu. A tam nám říkali, že se musí kouzlo povést stokrát bez chyby. Nejde o to, umět ho perfektně, ale být si v něm jistý. Kouzelník potřebuje hodně mluvit, a tím odvádět pozornost diváků – na to se musí soustředit víc než na předváděný trik, který už musí být samozřejmostí. Když tomu tak není, je to ohromně těžké.

Zažil jste to?

Když jsem připravoval jedno kouzlo na přání a měl jsem na něj málo času. Nebyl jsem si tolik jistý a dost jsem se při tom zapotil!

Patří kouzelníci na divadelní prkna? Jak vás vnímají divadelníci?

V divadelním světě jsem se pohyboval ještě před svými kouzelnickými vystoupeními na jevišti. Tehdy jsem ale o sobě moc neříkal, že jsem kouzelník. Myslel jsem si, že by mnou mohli lehce opovrhovat. Musím ale říct, že jsem se dosud s žádnou negativní reakcí nesetkal. V Divadle pod Palmovkou, kde s novou show vystupuju, za mnou přišlo po představení už několik nadšených herců. Obecně mě lidé asi nevnímají jako typického kouzelníka s cylindrem a asistentkami v šatech s flitry, který se bere jen vážně. Mám rád humor a někdy do něj nechám představení spadnout, jindy divadelně vtahuju diváky do příběhu… Mimochodem, Harry Houdini (maďarsko-americký kouzelník a kaskadér, přezdívaný jako Mistr úniku, žil v letech 1874 až 1926, pozn. aut.) – jeden z nejslavnějších kouzelníků, jehož kouzlo předvádím – u nás vystupoval v kabaretu karlínského divadla.

Jak to, že jste se v divadelním světě pohyboval ještě před kouzelnickými výstupy?

Na střední škole jsem studoval divadelní produkci. Do divadel jsem chodil často, rád jsem tam trávil čas i po představeních. Kouzlením jsem si začal přivydělávat už na základce a peníze jsem do něho investoval zpátky, abych se mohl posouvat. Postupně jsem se naučil kouzlením uživit. Podal jsem sice přihlášky na produkci a herectví, ale nevzali mě, a tak jsem už na vysokou studovat nešel.

Vzpomenete si na svou první velkou investici v dětství?

Bylo mi asi jedenáct a vystupoval jsem na městském úřadě v Klecanech, odkud pocházím. Řekl jsem si o velký honorář, odkoukal jsem to u ostatních kouzelníků. Podmínkou vystoupení ale bylo, že mi místo peněz koupí nějakou rekvizitu. Byly to drahé péřové prachovky, které měnily barvu po protažení trubkou. Viděl jsem je tehdy v jednom cirkuse… V novém představení si z nich dělám srandu.

To si ale děláte legraci tak trochu sám ze sebe…

Určitě! Říkám při tom, že to je jedno z mých prvních kouzel. Zkrátili jsme ho na vteřinový efekt, abychom vypointovali ten fór. Je to úsměvné kouzlo, ale vlastně není tak špatné!

Jak se na vaše kouzlení už v dětství tvářili rodiče? Jste z kouzelnické rodiny?

Nejsem. Maminka je pragmatická zdravotní sestra, ale táta je trochu střelený, což jsem asi zdědil. Živí se ale normálně, třeba jako řidič v cestovní kanceláři. Musel jsem ale mít nějaké předky cirkusáky nebo kolotočáře, jen o nich nevíme. A rodiče mě podporovali. Když jsem chtěl k Vánocům novou rekvizitu, dostal jsem ji. Na soutěže jsem ale jezdil sám – tedy s kamarády a jejich rodiči. Naši mi až v dospělosti přiznali, že tam jezdit nechtěli, protože to prý bylo příšerné. Je fakt, že se na takovou soutěž může přihlásit kdokoli. A když tam jako rodič trávíte tři dny v kuse, může to pro vás být docela utrpení.

Jak vypadá váš běžný den – cvičíte kouzla denně, třeba jako klavírista hraní?

Není to tak, že bych se kouzlení věnoval denně stejný počet hodin. Ale už třetím rokem se kvůli představení každé ráno půl hodiny rozdýchávám. Tím, že se potápím do nádrže s vodou, si potřebuju být v dechu jistý. Kouzla pak trénuju podle toho, co zrovna připravuju. Tak deset z nich už trénovat nemusím a jen je vyzkouším, než s nimi jdu před lidi. Když ale vymyslím nové kouzlo, strávím nad ním i několik dní. Často se stává, že ho nedostanu do stavu, abych ho někde předváděl, a tak se posunu k dalšímu. Odhadem – snažím se naučit sto kouzel nebo spíš technik, ale výsledně jich předvádím jen pět. Když se například v kartách nebo mentalismu naučíte nový princip, jste stále ještě hodně daleko od toho, abyste ho uměla ve všech variantách.

Takže si dáváte kouzla do šuplíku?

Přesně! A je jich spousta.

Už dvakrát jste zmínil slavný Houdiniho trik – nebezpečný únik z tisícilitrové nádrže. Víte, kolik hodin jste se na něj připravoval?

Nepočítal jsem je. Mám tu výhodu, že když mi na začátku připadá nějaký nápad senzační, neuvědomím si, kolik s ním bude práce! Všechna kouzla si produkčně zajišťujeme sami a u tohoto trvalo dlouho, než bylo vše připravené. Zatímco se vyráběla nádrž, chodil jsem na tréninky freedivingu s instruktorem Martinem Zajacem (volné potápění bez dýchacího přístroje, pozn. aut.). Připravoval mě na to, abych neměl strach ponořit se vzhůru nohama. Učil jsem se hlavně ovládat svůj mozek, který mi říká „Nedělej takovou hovadinu!“. Musíte se naučit ho neposlouchat a přesvědčit ho svými znalostmi o tom, kolik času vydržíte bez dechu a kam až je to bezpečné.

Jak náročné to celé je?

Náročnější, než jsem si myslel. Jakmile bylo jasné, že kouzlo nezůstane v šuplíku, uvědomil jsem si, že ho budu dělat uprostřed představení, kde předtím dlouho mluvím a vydávám spoustu energie. Najednou se budu muset zcela zklidnit – freediveři se před ponorem dostávají až do zenového stavu. Navíc v té nádrži nic nevidím, i když se tvářím, že ano…

Asi to radši nechci slyšet dál.

Nebojte! Je to kouzlo, které se po Houdinim snažilo už pár lidí předvést. Věděl jsem, že ho chci posunout dál, a myslím, že se nám to povedlo. I kouzelníci, kteří se na show přijdou podívat, říkají, že je zaujalo, jak jsem únik vymyslel jinak.

Když říkáte „se nám povedlo“ – koho tím myslíte?

Ty, kteří se postupně přidávají a pomáhají mi. S tímto kouzlem již zmíněný Martin, s celým představením divadelní režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová. A už od střední školy mám svou produkční Rozálii Wierrman, která se o mě stará manažersky. Jediný člověk, který mi neřekne „Ty ses úplně zbláznil!“, když přijdu s novým nápadem, protože je na mě už zvyklá a umí si představit, jak to zrealizovat.

Houdiniho únik považuju jako laik za nebezpečný trik. To už nejsou péřové prachovky!

Nejsou. Je to nebezpečné a sám sebe jsem tím lehce překvapil. Dřív jsem tvrdil, že nebezpečná kouzla nemám rád. Přišlo mi prostě blbé, aby se někdo zranil u něčeho, co má být zábava. Například přeřezávání asistentky, které v minulosti několikrát dopadlo fatální nehodou. Nakonec jsem ale do show zařadil únik z vodní nádrže. Knížka, která mě k celému představení inspirovala, obsahuje kapitolu o tom, jak pracovat se strachem. A já jsem v ní pochopil něco pro mě zcela nového – jako kouzelník můžu skrze nebezpečná kouzla ukázat lidem, že je možné dosáhnout všeho. A vy tomu na chvíli uvěříte! Zároveň jsem se rozhodl, že nebezpečná kouzla budu dělat vždy jen sám se sebou. A víte co – nebezpečné může být jen stát na jevišti. Kolikrát se stalo, že na někoho spadla dekorace. Snažím se to brát i takhle a nezbývá mi nic jiného než věřit. Ale nebudu vám lhát – před představením jsem z toho vždy nervózní, ale do vody se nořím už uvolněný. Kdybych v tu chvíli ještě cítil nervozitu, nebylo by to dobré znamení.

Prý jste první Čech, který Houdiniho únik předvádí.

Ano. A celosvětově jsem nejmladší, kdo ho dělá. To jsem předtím ani nevěděl.

Představení Továrna na zázraky jste připravoval tři roky. Svou první show v divadle jste měl v roce 2016. Je to běžná praxe – tolik let přípravy?

Jako malý jsem v kouzelnickém časopise četl rozhovor s Davidem Copperfieldem, kde říkal, že představení připravuje pět let. Tehdy mi to přišlo jako nesmysl, teď už ne. Evidentně jsem tomu ještě nerozuměl, když jsem si myslel, že si vymýšlí.

On je váš velký vzor už od dětství. Když jste byl před sedmi lety na jeho představení v Las Vegas, setkali jste se osobně?

Byl to takový fanouškovský kontakt, určitě si mě nepamatuje. Nebyl jsem dost sebevědomý na to, abych mu tam třeba předvedl nějaké kouzlo… Zrovna dnes mi přišla knížka, kterou vydal během pandemie, kdy nevystupoval, stejně jako my všichni.

Premiéra vaší velmi nákladné show byla těsně před prvním lockdownem, pak se vše stoplo a začal jste pracovat v nemocnici na covidové JIP jako sanitář.

Nemohl jsem dělat svou práci a říkal si, že když půjdu pomáhat jiným, pomůžu tím vlastně i sobě. Udělal jsem si sanitářský kurz, vydržel jsem tam rok a jsem za tu zkušenost vděčný. Do té doby jsem hodně vzhlížel k umělecky založeným lidem. V nemocnici jsem pochopil, jak velký obdiv si zaslouží zdravotníci. Neuměl jsem si vůbec představit, jak strašně těžká práce to je. První pracovní den jsem šel rovnou do „skafandru“ a hned v první hodině služby jsem musel „dávat někoho do pytle“. Teď mi přijde drsné použít tuto nemocniční terminologii, ale prostě to tak bylo. Když jsem se v říjnu loučil, říkali mi, že nečekali, že druhý den ještě přijdu. Já to ale viděl úplně naopak. Sestřičky na oddělení mi přišly tak drobné! Cítil bych se přinejmenším trapně, kdybych nezvládl to, co musejí ony.

MICHAL NESVEDA (26)

MICHAL NESVEDA (26)

  • Oceňovaný kouzelník, iluzionista, mentalista.
  • Držitel několika mezinárodních ocenění. 
  • Kouzlí od jedenácti let, o šest let později se stal Talentem roku, v osmnácti zvítězil na mezinárodním festivalu. Vystupoval i v Las Vegas a Japonsku.
  • Jako první Čech a nejmladší kouzelník na světě provádí slavný Houdiniho trik – únik z vodní nádrže.
  • První celovečerní show měl v Divadle na Vinohradech (2016), druhou letos v Divadle pod Palmovkou. 
  • Vystudoval divadelní produkci. V době pandemie pracoval jako sanitář.
  • Pochází z Klecan u Prahy, žije v Praze.
  • www.michalnesveda.cz