Miloši, nemůžu začít jinou otázkou než tou, kterou vy sám pokládáte v podcastu jako první. Víte, kdo je boomer?
Já jsem boomer. Byť tedy musím říct, že se vehementně snažím ve věcech, a to je důležité, které mě aspoň trochu zajímají, držet krok a rámcově se zajímat. Ať už kvůli rádiu, nebo rozhovorům. Jsou ale věci, které jdou mimo mě. Nedávno jsme se bavili o novince od Apple, o brýlích na virtuální realitu, a já došel k závěru, že to už mě nezajímá.
Co vám činí největší problémy?
Nesnáším číst jakékoli manuály. Proto se držím věcí, které jsem už měl. Ať je to telefon nebo auto, kde změny bývají jen kosmetické.
Předpokládám, že tedy nebudete příznivcem elektromobility.
Přesně. Krom toho mám veterána a zjišťuji, že stará auta, tak jak byla, byla úžasná. Člověku dojde, že ty jednoduché věci byly geniální. Neříkám, že není fajn, když vás auto při couvání upozorní na překážku za vámi, ale dá se žít i bez toho.
Spočívá v tomhle výhoda boomerství? Že člověk neztrácí ostražitost?
Určitě. To, co mladší generace včetně mé patnáctileté dcery bere jako automatické, já se s tím musím srovnávat a učit se. A to mluvím o běžných věcech, jako že umí rychleji s mobilem, umí si tam sestříhat video a dát pod to muziku. Mně by to trvalo hodinu a asi by mě to ani nebavilo. Jsou to věci, které nepotřebuji, ale snažím se je reflektovat, abych držel krok. Potom jsou ale samozřejmě super praktické věci, jako že si koupíte lístek na vlak.
Pak je ale otázka, zda člověk vůbec chce držet krok. Je něco, co vás nechává chladným?
Asi používání sociálních platforem. Když něco řeším, chci se s člověkem sejít, vidět ho, povídat si s ním. Nechci to řešit po SMSce, na instagramu nebo facebooku. Před pár lety jsme byli s kamarády na Vespách v Itálii a v baru u stolu seděly tři krásné Italky proti třem sympatickým Italům. Kdyby to bylo za naší éry, tak už do těch holek hučíme, snažíme se je okouzlit verbální akrobacií. Ale oni všichni měli v ruce telefon a dle všeho si přes stůl posílali zprávy! Tam jsem pochopil, že jsem z jiného světa. Jako správní boomeři jsme to okomentovali: „To by se za našich časů nemohlo stát!“
Je něco, co vás na boomerství štve?
Mám kolem sebe kamarády, kteří přestali sledovat novou muziku a filmy. Já miluju Belmonda a jeho filmy umím zpaměti. Ale chci si pustit i něco jiného. Chci poslouchat jinou muziku než tu, kterou jsem měl rád dříve. Chci si přečíst něco nového. V tomhle boomer nejsem a doufám, že ani nikdy nebudu. Chci poznávat nové věci. Na dovolenou také nerad jezdím na stejné místo. Ano, rád se vracím tam, kde je mi dobře, ale stačí mi to jednou začas. Vnímám to jako princip boomerství – člověk má ještě chuť hledat to nové, ale zároveň nepopírá to, co měl rád.
Jedním z hostů Boomer Talk byl i David Koller.
Inklinuje to trochu k sentimentu.
No jo. „Za nás to bylo! To ty věci měly jinej drajv, to byly hity!“ Jo, byly. Ale doba byla jiná. Dřív za rok vyšlo deset velkých hitů a všichni je znali. Dnešní generace vnímá muziku jinak, řekl bych, že více podprahově, spojují si ji více s náladou a emocemi. My jsme si kupovali desky a možná náš větší zájem pramenil také z toho, že toho nebylo tolik. Dnes je toho strašně moc.
Co vám pomáhá se v té hudbě orientovat?
Mám výhodu, že jsem v tom denně. Snažím se z toho, co hrajeme, si některé věci zaktivovat a buď mi zůstanou, nebo ne. Když vidím, kolik novinek se nasazuje každý týden, tak se to nedá zcela pojmout.
Na přelomu milénia jste dělal na Evropě 2 programového ředitele, když pak začínal Expres, zastával jste tuto funkci i tam. Šel byste zpátky do této pozice?
Ne. Ale ne kvůli muzice, ale – a teď použiji ten strašnej boomerovskej začátek – za nás, když jsme zakládali Expres a dělal jsem šéfa ne Evropě, jsme měli opravdu volné ruce. Takže jsme si mohli vymyslet takřka cokoli a během pár dnů to zrealizovat, když jsme sehnali prostředky.
Jako třeba?
Vymysleli jsme si, že pošleme výherce na karneval do Ria. Představili a prodali jsme to klientovi tak, že ho to ve vysílání bavilo. Taky jsme třeba během pár dnů zvládli poslat výherce za Jardou Jágrem do Pittsburghu. Chtěli jsme poslat výherce na Oscary – šlo to! Dneska si to neumím představit.
Proč?
Firemní hierarchie jsou tak nabobtnalé, že by to trvalo dlouho a nešlo by to. A proto bych nechtěl dělat znovu programového ředitele. Musel bych si tam najít něco, co by mě bavilo. Nechtěl bych být jen výkonný provozák, co sleduje, jestli lidi chodí včas do práce, a vyplňuje tabulky. Nechci to snižovat, i to je důležité, ale mě spíš bavilo vymýšlet ty věci.
Je něco, co vám z těch soutěží utkvělo v hlavě?
Toho je mraky. Třeba jedna z těch legendárních bylo hledání kamer, které tehdy frčely. Každý den jsme jednu někde zakopali nebo schovali a lidé ji podle indicií hledali. Jindy jsme zase výherci přivezli náklaďák plný Pepsi, ať si s tím dělá, co chce. Nebo třeba silvestr v New Yorku! Když jsme končili ranní show, než nastoupil Leoš s Patrikem, odvezli jsme asi patnáct výherců do New Yorku na týden a byli tam s nimi. Dva dokonce letěli Concordem! To byl asi jeden z vrcholů, nikdo nevěřil, že bychom to dokázali zprodukovat. Pak jsme ale také měli výherce, co udělali velkou ostudu, chytli je, že kradli.
To bylo v devadesátkách?
No. Prostě se někdy stane, že to nevyjde. Nebo s námi jel kluk, co hrál hokej, za Jágrem, a ten ho vzal do šatny, kde byl Mario Lemieux. Pak ho vzal k sobě domů, kde byly všechny ty ceny a kluk byl z toho úplně perplex. Tyhle satisfakce ale za to všechno stojí.
Na začátku vysílání Expresu byla poslechovost nulová. Nechtělo se vám to někdy vzdát?
Místy to bylo, dnešní terminologií, frustrující. Měli jsme fakt velkou snahu, šli do toho s otevřeným hledím, i lidi, které jsme nabrali, ať už to byl Bořek Slezáček, Laďka Něrgešová nebo třeba Libor Bouček. Snažíte se ty kolem pro něco nadchnout a pak přijde rána, že to nikdo neposlouchá. A do toho vám spousta reklamních agentur a lidí z branže říká: „Hele, kluci, to je super, že je tu konečně rádio, které se dá poslouchat! Je tam dobrá muzika, nemám problém se s tím ztotožnit.“ Super, tak si k nám dej reklamu, odpovídal jsem jim, jenže to se jim nechtělo, že prý až budeme mít čísla.
… jenže bez nich jste ta čísla nemohli mít. Začarovaný kruh.
Přesně. Byly složité chvíle, ne, že bychom to chtěli vzdát, ale zneklidní vás to. Byť jsme to nedávali najevo, tak se s tím zrovna dobře místy nežilo.
Zároveň jste byli pod drobnohledem ostatních.
Ano, byla tu velká očekávání. Sice to rádio dělalo víc lidí, ale ksichty jsme do toho dali my s Romanem. Objevily se poznámky typu „No, to jsem zvědavej, co z toho bude?“ a „Budou tam hrát Pokondry?“. Samozřejmě, že jsme je tam hrát nechtěli. Tím jsme jim vyrazili první zbraň z ruky. „Tak tam budou prosazovat svý kamarády.“ To se také nedělo. Pak už neměli z profesního hlediska co vytknout, takže se čekalo, jak to bude fungovat. Zcela logicky to zajímalo i Evropu 2, ze které jsme odešli. Kombinací toho všeho jsme o to víc chtěli, aby rádio fungovalo. Místy to byl boj s větrnými mlýny.
Muselo být těžké z ničeho vydupat fungující rádio, zejména když jste měl srovnání s Evropou 2.
Začínali jsme na Strahově, bez výtahu, potřebovali jsme levné prostory. Techniku jsme seskládali různě z toho, co bylo a na co jsme měli. A přechod z programového ředitele Evropy 2 na Expres, to bylo úplně jiný kafe. Ze silné značky, možná té nejznámější, co se rádií týče, a pojďme si to říct na rovinu, kde byly i peníze, které pravidelně chodily. Na Expresu nechodilo pravidelně nic. Vždy jsme lidem zaplatili, ale někdy pozdě, někdy v cashi. Ale závazky jsme splnili vždy. Občas to zavrzalo, ale pak už to bylo v pohodě.
Zlomilo se to ve chvíli, kdy přišla kampaň Jsem nula, pro kterou vám propůjčily tváře mnohé hvězdy od Jana Hřebejka po Terezu Maxovou?
Tak. Namluvily nám spoty, nechaly se nafotit. Časopisy typu Elle nám to otiskly, a když jsme řekli „hele my vám to ale nemůžeme zaplatit“, byly s tím v pohodě, že jim to dáme jindy.
Nebylo to ale jen o nás, vstřícnost přišla i proto, že se jim to líbilo a chtěly se s tím spojit.
Chtěl jste být moderátorem vždy?
Nedávno jsem si uvědomil, že sklon k verbální exhibici jsem měl vždy, nikdy mě ale nenapadlo být třeba hercem. Když pominu, že jsem hrál na tenisovou raketu před zrcadlem, vlastně jsem ani neměl sen být zpěvákem. Táta byl artista, takže jsme za minulého režimu měli možnost hodně cestovat, a když jsem poprvé tam venku v autě slyšel zahraniční rádio, strašně mě to zaujalo, protože to bylo něco úplně jiného, a řekl jsem si, tohle by mě bavilo.
No dobře, ale co bylo před tím, než jste se stal moderátorem?
Před vojnou jsem dělal amatérské diskotéky. Ty tehdy vypadaly jinak, moderovaly se. Nebyl jsem tam tedy jen za dýdžeje. Na vojně jsem si udělal profesionální zkoušky a do občanky dostal razítko svobodné povolání, což byl tehdy sen mnoha lidí. Jenže těmi diskotékami bych se neuživil, honorář byl 120 Kčs za večer a jeden singl stál 120 Kčs. Takže jsem dělal vedoucího prodejny s oděvy.
Cože? Prodejny s oděvy?
Ano, měl jsem oděvní školu. No, a tak jsem nějakou dobu dělal jak vedoucího, tak diskotéky. A když jsem věděl, že by mě to mohlo uživit, opustil jsem obchod a šel dělat svobodné povolání.
Co vás vedlo na oděvní školu?
Já jsem v jednu dobu vůbec nevěděl, co dělat, ale protože v tom dělala máma, přišlo mi to přirozené. Mělo to své výhody. Ve třídě třicet holek, kluci byli cenění, takže nás tam trochu rozmazlovali, a ve finále nemůžu říct, že by to byla blbá volba. Odmaturoval jsem, šel na vojnu a měl čas na ty diskotéky a moderování.
Takže vy jste mohl být módní návrhář!
To asi ne, ale mohl jsem být majitelem úžasně vydělávajícího domu s oděvy.
Tak si aspoň umíte přišít knoflík, no.
A taky vím, jak má být dlouhé sako, rukávy a jak se skládají.
Na chvíli jste ale od moderování odbočil ke zpěvu. Já mám třeba Těžkej Pokondr spojený s cestami do Chorvatska, když jsem byla malá.
Zajímavý, že tuhle vzpomínku má spousta lidí. Říká, že jsme byli taková prázdninovo-mejdanová parta. V tomhle ohledu jsme byli králové dovolených! Občas si taky někdo postěžoval, že už nás nemůže ani slyšet, ale děti to v autě chtěly pouštět pořád dokola a dokola.
Už chápu, proč nám naši půjčovali na dlouhé cesty walkmany, které jinak nedali z ruky. Jenže vy jste v jednu dobu nebyli jen v autech, ale skoro všude.
Ano, musím přiznat, že bylo období, kdy když jste otevřela lednici, tak jsme z ní vylezli my. Třikrát po sobě jsme prodali nejvíce nosičů v téhle republice. Nebyl pořad, kde bychom nevystoupili. Uváděli jsme večery od Slavíků po silvestry z Václaváku.
Neštvali jste pak už i sami sebe?
Byly momenty, kdy má člověk sám sebe tak akorát. Jel jsem autem na chalupu, puštěný Radiožurnál s oficiální hitparádou a my jsme měli v první desítce tři alba. Z toho dvě věci zahráli. V tu chvíli mi to přišlo úplně normální. Věděl jsem, že po víkendu mě čeká nějaké nahrávání nebo něco podobného, a jak v tom jedete, člověk se začne trochu ztrácet. Dobří kamarádi nám pak říkali: „Hele, není už toho trochu moc? Zapnu televizi a všude vy.“ Ptal jsem se, jestli se mu to zdá hodně, protože nám to tak nepřišlo.
Ale pro normální lidi to už asi hodně být mohlo, ne?
Po nějakém období, které trvalo a pořád jsme ještě byli slavní, jsme tu naši popularitu začali víc hlídat a některé věci odmítat. Přišel druhý efekt, že pořadatelé akcí, které nás, když to řeknu blbě, živily, tak pak řekli: „Kluci, ale vy jste nikde teď dlouho nebyli.“ Mysleli jsme, že to budou kvitovat, že jsme unikátnější, ale vůbec.
Jak dlouho tahle éra vlastně trvala?
Odstartoval to v roce 96 song Saša jede. A od 98 do 2020 jsme jeli naplno. Bylo toho dost. A teď nemluvím jen o počtu CD, ale myslím si, že to bylo akorát. Alespoň tedy za mě. Zastávám názor, že přestat v určitou dobu je zdravé.
Když jste skončili, neulevilo se vám?
Mně stoprocentně. Věděl jsem, že to nemůže trvat donekonečna, i když tedy vím, že by se s tím do konce života vyžít dalo. Ale pro mě to bylo už vyčerpané, točili bychom jen další alba, ale ten původní fór a nápady by se vytrácely. Zpětně bych asi skončil ještě o dva roky dřív, a bylo by to pro mě akorát. Takhle jsem to přetáhl, stalo se. A pokračovat v tom nikdy nebudu. Tím jsem si jist.
To je jak s rozchody. Málokdy se to povede utnout v tu ideální dobu.
Ano. Když to vezmu čistě pracovně, poslední desku bych už asi nevydával. Nemám na to ani dobré vzpomínky.
S Romanem jste jako moderátoři byli poměrně vyhranění a ve fórech jste šli často na hranu. Je pro tohle prostor i v dnešním éteru? Nemusíte se třeba víc hlídat?
Nedávno jsme něco probírali, a ačkoli mi nevadí vyprávět vtipy naživo, v éteru to nemám rád. Ale nějak to sedlo a já ho řekl, a i kolegyně Bára se zarazila, a to je žena od rány, že jsem to řekl. Myslím na to, ale není to tak, že bych to úplně vypouštěl, spíše přemýšlím nad tím, že to může někomu vadit.
Tím myslíte, že byste třeba mohl urazit nějakou skupinu?
Přesně tak. Nemám to zapotřebí. Nebo bych nerad, aby si někdo myslel, že to říkám proto, abych ukázal, že se nebojím. To není moje cesta.
Kdybyste si mohl vybrat jednu osobnost, se kterou byste dělal rozhovor, klidně i s nekorektním humorem, kdo by to byl?
Jean-Paul Belmondo.
MILOŠ POKORNÝ (1964)
- Moderátor
- V éteru je slyšet od roku 1991, moderoval na Evropě 2, Frekvenci 1, Bonton, City a Expres FM.
- Je spoluzakladatelem rádia Expres FM, kde od roku 2020 moderuje Ranní klub, v současné době s Bárou Hasci.
- Dlouhá léta tvořil dvojici s Romanem Ondráčkem, s ním také zpíval v kapele Těžkej Pokondr.
- Má svůj podcast Boomer Talk, kam si zve osobnosti české kulturní scény a v létě ho čeká živé vystoupení na festivalu Soundtrack Poděbrady.
- Má dceru Adinu.
Zdroj: časopis Vlasta
