Jak to vidíte? Je lepší se stěhovat, nebo vyhořet?
V mém případě je to aktuální téma. Někdy se trochu rouhám a chvílemi si říkám, že tohle pořekadlo přesně platí. Ale pak si uvědomím, že vyhořet musí být tisíckrát horší. Právě jsme se přestěhovali z jednoho velkého bytu do druhého, který musíme za pochodu trochu rekonstruovat.
To je docela záhul…
Je pravda, že jsem na dně svých sil. Ale zase máme terasu, zahrádku, čistší prostředí. Já si vlastně nechci stěžovat, je to hezké, ale náročné. Asi už pětkrát jsem chtěla zabít manžela, ale zatím držím. Ani nevím, kolikrát chtěl zabít on mě. Naštěstí máme kamaráda Láďu, který má na rozdíl od nás s manželem hrozně šikovné ruce. Bez něj bychom se nehnuli. Takže pozor, kamarád Láďa je hrozně důležitej!
Když jste si pořídila zahrádku, stane se z vás zahradnice?
Ne, já tomu nerozumím. Nebo takhle, jasně že chci mít nějaká rajčata a tak, ale teď na zahrádku koukám a směju se, protože je před námi ještě hodně práce. Chceme, aby si tam Betynka mohla hrát, postavíme prolézačku, domeček, nějaké cachtání… Jednou… Tuhle sezonu jsme to nestihli.
Měla jste vůbec prázdniny?
Moc ne. Odjeli jsme sice na dovolenou, ale skončila jsem na antibiotikách. To byste nevěřila, jaký je problém na Kanárech proměnit elektronický recept. Měli jsme bezvadné pojištění, takže kdybych umřela, manžel dost zbohatne. Ale antibiotika na e-recept neseženete. S tím nám nepomohla ani asistenční služba. Musela jsem si je koupit. Naštěstí vám tam prodají cokoliv. Každopádně jsem nesměla na sluníčko a z dvoutýdenní dovolené jsem se koupala dva dny.
Takže vás manžel obskakoval?
Pozor, on dostal zánět středního ucha. Na Kanárech jsme nenašli žádné ORL. Takže další kolotoč shánění antibiotik. Manžel s nimi naštěstí na sluníčko mohl, tak přeci jen s Betynkou chodil k vodě. Takhle my jsme si odpočinuli. A aby toho nebylo málo, po návratu onemocněla Betynka.
Betynku jste si pořídila poměrně pozdě, v jednačtyřiceti letech. Jak to vnímáte?
Vnímám to jako jedinou velkou chybu svého života. Rozhodně jsem měla začít dřív, protože by těch Betynek bylo víc. Takhle budu ráda, když pořádně vychovám i tu jednu. Asi bych měla i víc sil, kdybych rodila ve třiceti. Neumím to porovnat.
Dovedete si představit, že byste ji měla o dvacet let dřív?
Při svém životě ne. Já jsem potřebovala prožít ten život, který jsem si prožila. Mně by bylo ve dvaceti líto nechodit na mejdany, nevystudovat školu, nejezdit po světě. Dělala jsem si, co jsem chtěla. V rámci mého osudu a charakteru byl tenhle postup asi nutný.
Takže jste těhotenství odkládala na později?
Já jsem vůbec neplánovala děti. V té době to bylo těžké říct, takže jsem o tom nemluvila. Ale já jsem vlastně dítě nechtěla. Potom ho zase nechtěl můj bývalý manžel, pak jsme se najednou po dvaceti letech rozešli. Tak jsem si říkala: aha, to už asi dítě mít nebudu.
Nezačala jste z toho panikařit?
Ne, vůbec. Možná je to generační problém. Pocházím z Hořic a hned několik mých spolužaček z gymplu, které mají běžné civilní povolání, se rozhodly nemít děti. Prostě proto, že si to vybraly. A je to úplně v pořádku. Mně pak do života vstoupil muž, který o dítě stál. Přes drobné naléhání jsem na to přistoupila s tím, že buď to vyjde, nebo nevyjde. S tím, že bych určitě nepodstoupila IVF (umělé oplodnění, pozn. aut.). U svých velkých rozhodnutí to tak mám často, že to nechám osudu nebo Bohu. Když to má být, tak to bude, když ne, tak ne.
Jaké vidíte klady a zápory pozdějšího mateřství?
Já to nedokážu porovnat. Jsem hodně úzkostná máma, ale nevím, jestli to vychází z mé povahy, nebo věku. Naštěstí mám muže, který úzkostný absolutně není. Díky tomu může Betynka chodit na hřiště a prolézat prolézačky, které mamince připadají životu nebezpečné. Tatínek ji teď ve čtyřech letech naučil jezdit na kole. Což já si nemyslím, že je nutné. Když už, tak ale vyžaduju helmu. Takže s maminkou se dělají jiné věci než s tatínkem.
Ze svého vaření si ráda děláte legraci. Ale ono to s vámi zas tak špatné nebude, vždyť jste se účastnila dokonce i pořadu Prostřeno.
No jo, ale jak? To bylo v době, kdy jsem ještě žila s bývalým manželem, který skvěle vařil. V pořadu jsme vystupovali společně a spolu jsme připravovali všechny pokrmy. Štáb na nás dokonce vymyslel, že spolu budeme soutěžit v krájení cibule, což moji přátelé považují za největší vtip života. Ale naprosto neskrývaně jsem říkala, že pro své hosty nemůžu vařit sama, protože to neumím. Díky tomu jsme si to hezky užili.
Dnes už si něco uvaříte? Co třeba ryby? Jste prý vášnivá rybářka…
Už ne. To bývalo. Vidíte, to je názorný příklad toho, že rozchodem některé koníčky končí. Bývalý manžel byl rybář. Současný manžel není rybář. Je golfista.
Takže hrajete golf?
Chtěla bych, ale zatím jsem se ho nenaučila. A myslím, že to teď budu odkládat, dokud Betynka nevezme do ruky hůl a nepůjde na green. Když ji to bude bavit, možná to začne bavit i mě. Ale teď to nevidím, nemám čas ani na své oblíbené knihy. Knihy jen poslouchám.
Jaká je dcera? Projevují se u ní herecké sklony?
No, ale my to z ní vytlučeme. O divadle vyprávím jen to nejhorší. Jako každé dítě umí měnit hlasy, vymýšlet si, má fantazii, ale to je asi normální. Dělá si z lidí srandičky, je to takový malý čertík, který se nebojí dospělých a starších dětí. Je hrozně komunikativní, doufám, že jí to vydrží, protože nemá problém si hledat přátele. Občas mě vyděsí, s kým se chce kamarádit, ale zatím to hlídám.
Vy si z toho všeho dokážete tak hezky dělat legraci. Kde se ve vás vzal takový bryskní humor?
Jste hrozně hodná, ale já si to nemyslím. Humor miluju, akorát jsou vtipy, kterým se smějete nahlas, pak jsou vtipy, kterým se smějete v hlavě. Jsem člověk, který si hrozně nerad dělá srandu z někoho jiného, ale hrozně rád si ji dělá sám ze sebe. Možná je to obrana, že samu sebe škádlím. Mám to tak postavené. Když jsem byla malá, vůbec jsem nechápala pana Wericha. Teď bych dala nevím co, abych s ním strávila čas u kafe.
Vidíte, kafe, co vy a káva?
Jsem hrozný kafař. Ale fakt. Já tomu nerozumím, dávám si velký kafe s mlékem, ale vypiju i čtyři pět šálků denně.
Vy si ale do „Kafíčka“ zvete hosty.
Myslíte moji talkshow Kafíčko… Vidíte, čekala jsem, že to bude projekt tak na půl roku, ale už začínáme čtvrtou sezonu. Je pro ženy, o ženách. Díky tomu se potkávám se ženami, které mě inspirují. Je to strašně zajímavé. Mám to ráda.
Kromě Kafíčka se teď objevujete také ve víkendové Snídani s Novou. Stíháte snídat?
Já jak jsem rozhašená, tak snídaně je u mě absolutně nutná. Ale paradoxně, když mám „Snídani“, tak snídat nestíhám.
Jak vypadá vaše ideální snídaně?
Jéje, ideální snídaně, jo? Tak především v jedenáct hodin, ale ne že bych vstávala v šest, ale hezky v půl jedenácté, aby bylo jasno. Je tam káva, voda, vajíčko na jakýkoliv způsob, šunčička, chlebíček, pokud možno bezlepkový, a pak záleží… Sušená šunčička, sýreček, hodně bohatá snídaně.
Jídlo si umíte evidentně vychutnat. Já jsem si myslela, že musíte kvůli zdravotním potížím držet striktní dietu.
Není to tak hrozné. Z osmdesáti procent jsem bezlepkář. S tím se dá žít. Nemusím být tak striktní. Když vidím, že má někdo pizzu a mám na ni chuť, tak si prostě kousnu.
Jde dieta dohromady s hereckým životem?
To je smutná kapitola mého života. Na zájezdy jezdím s bezlepkovými suchary, hledám hospody, kde dělají brambory, což je taky někdy docela těžké. I když teď už je to lepší. Když mi někdy kolem roku 2006 zjistili celiakii, bylo složité shánět bezlepkové potraviny. V supermarketech nebyly žádné speciální regály jako dnes.
Těch zdravotních problémů jste měla víc. Který z nich bylo pro vás nejtěžší zvládnout?
Takhle jsem se na to nikdy nedívala. Člověk je komplexní, a cokoliv se vás dotkne a tak nějak vás lízne, to na těle ulpí, pak se to objeví jinde. Já mám pořád něco, a tak jsem se s tím musela naučit žít. To je smysl našeho života. Život není jen jednoduchý.
Musela jste to nějak zásadněji řešit při těhotenství?
Moje těhotenství bylo těžké samo o sobě. Například kvůli tomu, že mi prasklo koleno, takže jsem k tomu všemu skončila na vozíku. Konec byl úplně šílený, každý týden mě potkalo něco zajímavého, že mi třeba trhali nehty na nohou. Honza Kraus, se kterým natáčím pořad Kraus a Blondýna, se tomu už jenom smál: „Vy už si nemusíte připravovat pro malou nějaké spoření, protože ta už si vybrala všechno.“
Jak se vám sekunduje Krausovi jako blondýna?
Pro mě je to čirá radost. Děláme spolu asi šest let. Znám velmi málo takhle bryskních, chytrých a vtipných mužů. I žen.
Však i vy se svým humorem působíte pořád tak pozitivně.
Já zas tak pozitivní nejsem. Jsem spíš cynik a ono to zní pozitivně. Dělám si fórky sama ze sebe, ale je to krutý cynismus. Trefování se sám do sebe je na jednu stranu velmi zábavné, ale zároveň velmi kruté. Člověk musí být v sobě barevný.
Stojí právě ta barevnost a pozitivní nastavení za tím, že vypadáte tak báječně? Změnilo se něco po pětačtyřicítce?
Já se o tu svou schránku trochu starám. I ty masky si doma dám. Na kosmetiku neběhám, na to bohužel není čas. Jinak ale na spoustu věcí kašlu. Třeba nosit podpatky. To už je pro mě nadlidský výkon a beru si je prakticky jen do práce. Nebo vzít si takové to sexy oblečení, na to už nemám chuť. Asi je to stářím. V sedmnácti jsem nevyšla ven nenamalovaná. Teď to klidně dám a vůbec mi to nevadí. Myslím, že to je věkem. Je mi to o hodně příjemnější.
Pořád sršíte ohromnou energií, zvládáte toho hrozně moc, a ještě se věnujete charitě. A to i vážnějším tématům. Jak se daří nadačnímu fondu Pepina, který jste založila?
Pepina je bohužel zastavená, ale těší mě, že výsledky jsou vidět i dnes, po nějakých šesti letech. Jedním z prvních projektů byla domácí hospicová péče v Hořicích. Je to těžké, ale potřebné téma. Tenkrát jsem si říkala, snad ji nikdo z mých blízkých nebude potřebovat. A shodou okolností deset let poté jsem tam šla pro tatínka půjčit postýlku, na které umřel. Oni se o něj starali a díky tomu mohl můj táta umřít doma, a ne v nemocnici. Musím říct, že sdružení Duha, které hospicovou péči zajišťuje, se neskutečně rozrostlo. Právě slaví patnáct let. Oslavy jim budu moderovat. Je skvělé vidět, jak to funguje a neztratilo se to. Zvlášť v tomto těžkém odvětví. Je to nepopsatelně krásný pocit.
MILUŠE BITTNEROVÁ (45)
- Narodila se v Jičíně. ZŠ a gymnázium absolvovala v Hořicích v Podkrkonoší.
- Vystudovala DAMU.
- Už za studií hrála například v pražském Divadle Komedie nebo v Národním divadle.
- Zkušenosti sbírala také při moderování ranní show na Rádiu Limonádový Joe.
- Vidět ji můžete ve filmech, TV seriálech i divadlech.
- Má vlastní talkshow Kafíčko. Moderuje víkendovou Snídani s Novou i společenské a charitativní akce.
- V roce 2010 se stala spoluzakladatelkou Nadačního fondu Pepina.
- Je vdaná, má dceru Betynku, žije v Praze.
Zdroj: časopis Vlasta
Autor: MICHALA JENDRUCHOVÁ
