Není ideálem mužské krásy, zato má jiskru a je sympatický. Když přišel před pěti lety dobývat zlatou kapličku, znali pražští diváci Moraváka Miroslava Donutila maximálně z filmové adaptace úspěšného představení Divadla na provázku Balada pro banditu. Dnes je jedním z nejobsazovanějších herců Národního divadla. A z nejoblíbenějších. Poprvé jsme se sešli, když byl nakrátko slaměným vdovcem. Manželka Zuzana se čtyřletým Martinem odjeli užít si přírody a čerstvého vzduchu. „Domácnost zvládáme se šestnáctiletým Tomášem. Žena si potřebovala vydechnout, leží toho na jejích bedrech dost,“ uznává. Sám byl naposledy v roce 1969 na horách, protože během sezony se z divadla nedostane. „Hor, nížin, rybníků i potoků si užiju v létě – prázdniny mě baví o to víc, že si můžu volno vychutnat.“

Zdroj: Youtube

V průběhu dvaceti let, kdy bylo vaše jméno spjato s Divadlem na provázku, jste dostával nabídky na angažmá do pražských divadel. Proč jste Brno opustil až před pěti lety?

Neodešel jsem dřív, protože jsem byl na Provázku spokojený. Když jsem pak ale dostal nabídku z Národního divadla, říkal jsem si, že po dvaceti letech v jednom divadle přišel čas změnit angažmá. A kam dál než do Národního může český herec dojít?

V Brně jste na sebe s kolegy připravovali různé žertíky. Prozraďte mi některé...

Na Provázku jsme byli mladí, plní energie a nápadů, a všichni jsme spolu kamarádili – tím pádem se nebralo tragicky, když někdo někomu něco provedl. Naopak ten „potrefený“ začal okamžitě myslet na odvetu. Důležité bylo, že jsme se dokázali bavit nejen na účet druhého, ale i na svůj. Prováděli jsme si různé věci – poslali jsme kolegu za nabroušeným režisérem, jinému jsme do láhve, ze které se na jevišti pije voda, nalili alkohol. Herečce, která toužila po filmové roli, jsme nechali vzkaz na nástěnce, že má volat produkci filmu Stopy končí v krematoriu, a připsali číslo do krematoria. Když tam volala a oni jí nabízeli volné termíny, mohli jsme se potrhat smíchy na paralelní lince... Kromě jemných a decentních žertíků se občas objevily i kruté. Jsou kořením divadelního života, protože trávíte spoustu času ve zkušebnách a na jevištích.

Nechybí vám takové „lumpárny“ v Národním?

Přestože v Národním jsou vztahy spíš profesionální než důvěrně kamarádské, i tady na sebe připravujeme žertíky, i když ne v takové míře. Třeba parta, která se vytvořila kolem představení Sluha dvou pánů, si na sebe pořád něco vymýšlí. Tam není možno nebýt ve střehu, pořád vás někdo překvapuje. I starší herci jsou bezvadní a přidávají se k nám.

Narazil jste na Goldoniho Sluhu dvou pánů. Trufaldino je vaše divácky nejúspěšnější role. Jen tak mezi řečí prohodíte do hlediště, jestli náhodou nemá někdo u sebe krajíc chleba. Nevyvedlo vás z míry, když vám ho z první řady skutečně podali?

Je krásné, že je někdo ochoten na to představení jít znovu a koupit si drahé lístky do první řady, případně upozornit známé. Není lepší důkaz o tom, že jsou lidé spokojeni a že se na to představení těší. Z Provázku jsem byl zvyklý na intenzivní spolupráci s divákem. V Praze jsem si poprvé troufnul zkusit něco po divákovi chtít ve Stavovském divadle v Shakespearově hře Jak se vám líbí – jen tak mimochodem jsem prohodil do hlediště: Nemáš pilku? Já bych přeřízl ty struny. Jednoho dne vstal takový seriózní starší pán a podal mi pilku. A hned po něm mi další diváci nabízeli celou brašnu s nářadím. V historické budově plné tradic mě s tím chlebem trochu překvapili, protože tam se lidé dívají na Hynaisovu oponu, na lustr, na lóže, o přestávce chodí do salonku. Vždycky když se tam někdo zasmál, tak velice decentně. Přesto do něj soused okamžitě strčil, že je v Národním. Během představení by na tradice a posvátnost měli lidé zapomenout – to když se povede jako při Sluhovi a lidi řvou smíchy, jsem moc spokojený.

Přesto, vy necítíte pokoru k jevišti, na kterém hrála esa každé herecké generace?

To víte, že cítím. To, co jsem říkal o divácích, platí ale do jisté míry i o mně. Nemůžu přece úctou padnout do kolen, že tam přede mnou stáli Marvan, Záhorský, Štěpánek, Vydra... Kdybych si to připouštěl, nebyl bych tam vůbec schopen hrát. Musím to brát tak, že na tom jevišti pořád někdo hraje: stejně tak jako my jsme přišli po minulé generaci, po nás přijde další... V okamžiku, kdy herec pracuje na roli nebo vychází na scénu, musí zapomenout, v jakých prostorách hraje. A soustředit se jenom na to, aby hrál dobře.

Všimla jsem si, že hrajete velice často, a kromě úvazku v Národním divadle jezdíte se svým představením. Jak často se vám povede, že strávíte večer doma?

Popravdě musím říct, že jsem doma málokdy. Poslední dobou mám představení víc než dost. A to nemluvím o natáčení. Přesto se snažím hlídat si víkendy, abych měl volno pro rodinu.

Máte čas i na rodiče, příbuzné a přátele na Moravě?

V Brně a okolí často hraju své představení, takže jsem s nimi v kontaktu pořád.

Chystáte další autorský pořad?

Zatím ne. Možná si něco nového připravím přes prázdniny.

I mimo divadlo máte na svém kontě několik úspěšných rolí. Na kterou z nich jste pyšný?

Role, které jsem odehrál v televizi a ve filmu, jsou zanedbatelné. Uvědomil jsem si to, když jsem mluvil s panem Růžkem. On a jiní herci jeho generace šli z jedné role do druhé, přesto kdybyste se zeptala jich, možná by našli jeden dva tituly, o kterých by mohli říct, že jsou na ně pyšní. Tak kolik jich mám najít já? Černí baroni, Tankový prapor, Dědictví, Hotýlek v srdci Evropy, nedávno Fany: filmy, které si snad lidé pamatují, ale žádná role nebyla tak ohromující, abych na ni mohl být hrdý. Spíš bych viděl spoustu možností, jak ji ještě přetvořit – když se na „své“ filmy dívám, trpím. I ocenění, která jsem dostal, jsou relativní. Toužím po krásné roli. Abych vám příště mohl říct, že jsem na ni pyšný.

Jiří Vondrák o vás napsal knížku Uprostřed běhu, ve které dává prostor vašim kolegům a známým. Dozvěděl jste se o sobě něco nového, co vám do očí neřekli?

Dozvěděl jsem se o sobě spoustu věcí od lidí, kterých si vážím, proto je ta knížka pro mě cenná. To mě zpětně vedlo k tomu, abych se zamyslel nad tím, co dělám a jak se chovám. Říkají třeba, že jsem sebevědomý. Myslím si sice, že herec bez sebevědomí nic nedokáže, když o něm ale mluví tolik lidí mně blízkých, patrně to mé sebevědomí je neúnosné.

Na druhou stranu říkají, že všechno se snažíte zahalit do žertů, do lehčí polohy. To prý dělají lidé, kteří jsou nesmělí a zakrývají své citlivé nitro.

Neřekl bych, že se snažím něco zakrývat. Tím, jak naopak všechno říkám na rovinu, mají možná důvod považovat mě za sebevědomého. Mockrát jsem narazil: ten, kdo řekne, co si myslí, se vždycky setká s potížemi.

Posledních pět let nevypadá, že byste měl potíže. Za dobu, co jste přesídlil z Brna do Prahy, se vaše hvězda popularity vyhoupla velice vysoko. Splnilo se vám tak, po čem jste toužil?

Je zvláštní, že herec dělá všechno pro to, aby byl populární. Když dosáhne určité fáze popularity, může ho začít obtěžovat. Já beru popularitu jako součást svého života, nevadí mi. Poznávají mě na ulici, někteří lidé mi říkají hezké věci, občas přijde anonym. I to je úspěch, protože když už člověk sedne, stráví spoustu času psaním, obětuje obálku, nalepí na ni známku za tři šedesát – to také o něčem svědčí.

Vás ovlivnil dědeček svým talentem bavit lidi, podobné sklony teď zdědil váš mladší syn. Jak byste se stavěl k tomu, kdyby chtěl být bavičem i pro diváky?

Musím předeslat, že nemám rád slovo „bavič“. Nikdy bych nechtěl couvnout od své herecké profese, i můj pořad a kazety Pořád se něco děje a Furt ve střehu jsou hraným představením. S dědečkem, otcem mého tatínka, jsem trávil spoustu času, svým vyprávěním mě bavil velice často. Ale nesmím zapomenout ani na otce maminky, kterého jsem už nepoznal. Jmenoval se Kašpar: k takovému jménu člověk nepřijde náhodou, někdo z našich předků musel kašparem být. Tam je určitě zakódováno, proč moje maminka hrála ochotnické divadlo a proč já jsem šel studovat JAMU.

A syn Martin?

To je „živé stříbro“. Ve svých necelých pěti letech má obrovskou slovní zásobu. Nejenže si pamatuje písničky a básničky, ale ta jiskra, se kterou to předvádí... Nebudu syny ovlivňovat v jejich rozhodnutích, maximálně je trošku usměrním. Mě ani sestru také rodiče do ničeho nenutili: kdyby se sestra stala herečkou, asi by některá kolegyně přišla o zaměstnání. Ale ona si vybrala zdravotní školu a dráhu laborantky. A naši to respektovali. Stejně tak kdyby můj syn zatoužil vyučit se potrubářem, nebudu nic namítat. Bylo by to jeho svobodné rozhodnutí a koneckonců, tím potrubím poleze on.

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1995