Jak jste se na Ukrajině ocitla?
Byla jsem tam poprvé už v roce 2015. Zakladatel platformy Voxpot novinář Vojta Boháč se už dřív Ukrajině věnoval, studoval na Krymu, znal to prostředí a psal o tom. Začala jsem s ním jezdit jako fotografka, dokonce jsem byla na měsíc jako fotografka na stáži v kyjevských novinách, seznámila jsem se a spřátelila se spoustou Ukrajinců a Ukrajinek. Kyjev znám dobře. Ukrajina je země, která je mi blízká. (Majda Slámová se z Ukrajiny vrátila tři týdny po začátku války, kdy vznikl tenhle rozhvor, dnes už je zase zpátky na Ukrajině - pozn. redakce.)
Majda Slámová
A letos v únoru?
Už na vánočním večírku říkal Vojta, že bude válka, bál se dokonce, že vypukne ještě před koncem roku. Koukali jsme na něj překvapeně, nevěřili mu. Nejprve tam odjel sám. V polovině února, když se na pár dní vrátil domů, jsem se rozhodla, že zpátky pojedu s ním. Přesně 14. února jsem mu volala a on řekl, že den nato odjíždí.
Co všechno jste zvažovala za rizika?
Fotila jsem už dřív na Donbase. Ale zároveň jsem věděla, že fotit v probíhající „zamrzlé“ válce, kde jsou přesně dané linie, kde je jasná fronta a rozložení sil, být domluvená s vojáky, že to je něco jiného, než jet někam, kde může každým dnem ta válka chaoticky vypuknout. V deset večer jsem řekla, že jedu. V sedm ráno byl odjezd. Neměla jsem helmu, vestu, pojištění. To se ale dá naklikat přes internet. Daleko víc jsem řešila to, abych nebyla Vojtovi na obtíž. Netušila jsem, co se mnou válka udělá, jestli někam v panice nezalezu a on se o mě nebude muset starat. Hledala jsem paralely ve své dosavadní práci. Fotila jsem hodně demonstrací nebo aktivistických akcí včetně docela nepřehledných situací. Po skutečně svědomitém rozboru toho, jak obvykle v takových situacích reaguji, jsem se rozhodla, že pojedu.
Jaké byly vaše hlavní motivace?
Jela jsem jako fotografka Voxpotu, takže jsem vnímala, že bude důležité přinést obrazovou výpověď o tom, co se na Ukrajině děje. Navíc je mi Ukrajina blízká, mám tam kamarády, domluvím se rusky, s čímž tam vystačím – to všechno byly osobní důvody, proč jet. Kdyby k válce došlo třeba v Arménii, která je pro mě vzdálenější a nemám tam kontakty, rozhodovala bych se třeba jinak. Říkala jsem si, že na Ukrajině bude spousta novinářů, ale nakonec tam bylo docela málo fotografů a já jsem viděla, jak obrovský dopad má naše práce, jak důležité to svědectví přímo z místa je. I v souvislosti s migrační vlnou – když vidíte fotografie z války, dojde vám, že ti lidé můžou buď utéct, nebo zemřít.
Kam jste toho 15. února odjeli?
Přes Polsko do Lvova a do Kyjeva.
Jak to tam vypadalo těsně před válkou?
Potkávali jsme se s kamarády, byly plné hospody, na bulvárech se hrálo a zpívalo. Byla cítit zvláštní nervozita, to určitě, ale zároveň bylo jasné, že se jí všichni vědomě brání a odmítají se tomu poddat. Jedna kamarádka mi říkala: „Jsme pod tlakem už roky, je to každodenní realita. Vy jste sem přijeli, že bude válka, ale to jste si asi nevšimli, že válka je tu od roku 2014.“ Lidé na východě Ukrajiny jsou ve válce už osm let. A kdyby se tomu poddávali, roky by nemohli normálně žít. Na druhou stranu už před vypuknutím války odjížděli nějací lidé. Další silný vjem pro mě byly kurzy teritoriální obrany.
Majda Slámová
Majda Slámová
Majda Slámová je brněnská fotografka a cestovatelka na volné noze spolupracující s redakcí Voxpot. Loni o svých cestách vydala knihu Po zemi do Bangladéše. Na východ jezdí fotit pravidelně s Voxpotem, ekologickou organizací Arnika nebo sama. Fotila dopady na životní prostředí v Kazachstánu, volby Putina v Čečensku nebo největší uprchlický tábor Kutupalong v Bangladéši.
Co to je?
Na pláži u Dněpru se obyčejní lidé učí zacházet se zbraněmi a municí, berou kurzy první pomoci, základy vojenské navigace. Kvůli situaci s Ruskem vznikl už vloni v létě zákon o národním odboji, který vstoupil v platnost na začátku ledna. Od té doby se všude na Ukrajině začaly pořádat kurzy armádního výcviku, pořádá je hodně různých uskupení domobrany i oficiálně armáda. Dnes takhle brání Ukrajinu stovky tisíc dobrovolníků jen s takovým základním výcvikem. Už od té doby, co se s výcvikem začalo, se kurzy konaly o víkendech, aby se daly sladit s normálním zaměstnáním. Už z toho je patrné, jak moc se s válkou počítalo.
Jak takový výcvik vypadal?
Představte si ten obrovský kontrast: nábřeží Dněpru, první slunce, otužilci, volejbal, promenády. A do toho vojáci, kteří učí muže, ženy, děti i důchodkyně zacházet se zbraněmi. Matky s dětmi se šly projít na hřiště do parku a skončily na cvičení se zbraní v ruce. Jedna babička nám vyprávěla, že všechny víkendy teď zasvětila výcviku. A říkala, že když válka vypukne zítra, ještě to všechno nebude umět, ale za měsíc už bude schopná Ukrajinu bránit. Bylo to čtyři dny před vypuknutím války.
To vás zastihlo v Kyjevě?
Ne, odjeli jsme do malého městečka těsně za běloruskými hranicemi. Chtěli jsme zmapovat místo, kde musí být tlak z možné války větší, než na kyjevských bulvárech. Ty poslední noci jsme byli připravení do jedné nebo do dvou do rána, že to vypukne, všude panovala nervózní atmosféra, bylo jasné, že se to schyluje. Vojta mě pak ve čtvrtek nad ránem vzbudil s Putinovým projevem. Že to začalo. Hned jsme se sbalili a odjeli jsme zpátky směrem do Kyjeva. Měli jsme naštěstí auto z půjčovny. Jeli jsme směrem na Žytomyr. Tam jsme zastavili. Zastihli jsme lidi, kteří skládají vajíčka na trhu, zametají chodníky. Ptali jsme se jich, jak se cítí. Někteří možná ještě nic nevěděli. Někteří nevěděli, co říct. Jen dál pokračovali v dělání běžných věcí. Čím dál tím víc ale přibývalo lidí v ulicích, kteří jen viseli na telefonech. Tvořily se fronty. Kolony, plné benzínky, fronty u bankomatů.
Mluvíte s lidmi rusky nebo ukrajinsky?
Já rusky. Mnoho novinářů na Ukrajině mluví jen anglicky, takže mám dojem, že Ukrajinci oceňují, že mluvíte aspoň rusky a ne anglicky. Co se změnilo, je to, že dřív mně většinou i rusky odpovídali, teď odpovídají ukrajinsky. Neumím ukrajinsky dobře, ale po vypuknutí války jsem už nikoho neprosila, aby na mě mluvil rusky.
Jaké to pro vás je používat slovo válka? Pro mě to bylo něco z hodin dějepisu – a najednou je to velmi přítomné slovo.
Mám v Kyjevě kamarádku, která mi říkala: „Už jeď domů a vrať se, až bude po válce, budeme budovat novou Ukrajinu a stavět mosty.“ To je pro mě dobré slyšet, že slovo válka používá v souvislosti s tím, že ta jednou skončí. Doufám jen, že nezamrzne podobně, jako válka na Donbase. Když jsme se vraceli do Kyjeva, viděli jsme v protisměru neskutečné kolony, lidé utíkali. Město bylo prázdné. Bylo pár otevřených obchodů a lékáren, ale jakákoli jiná práce ztrácí ve válce smysl. Ženy s dětmi odjížděly, muži zůstávali.
Bylo jejich odhodlání bojovat opravdu tak velké?
Když žijete s agresorem za zády, dává vám smysl narukovat a bránit vlast, to odhodlání Ukrajinců bojovat, které vidíme v českých médiích, odpovídá naprosto realitě. Lidé vykoupili vodu, pohanku a zbraně. Ne lístky na vlaky pryč z Kyjeva, ale munici a zbraně. Jeden víkend jsme s mladými lidmi hráli fotbálek v hospodě, další víkend ti samí drželi v ruce zbraň a odcházeli se učit střílet. To všechno je v tom slově válka obsažené. Mluvila jsem s manželi, kteří odvezli dítě na západ k babičce na hlídání a vrátili se do Kyjeva bojovat. Říkala jsem mnoha bezdětným kamarádkám, ať odjedou k nám, že jim pomůžeme, ubytujeme je. Všechny odmítly. Zůstaly bránit svou zem. „Přijedeme, ale až po válce,“ říkaly. Jedna moje známá, velká pacifistka, začala vyrábět Molotovovy koktejly, ale ty jí nefungovaly. Říkala jsem si, jak je to divné a normální zároveň, že se člověk učí vyrábět zbraně a tak jako u všeho, na začátku dělá chyby.
Co pro vás byla nejhorší zkušenost?
Jednou jsme se dostali pod palbu, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, že tam můžeme zemřít. To mi docházelo až později, když se nám podařilo dostat do nedalekého krytu. Mluvila bych jinak, kdybych byla v Mariupolu nebo v Charkově. V Kyjevě šlo o nervozitu, tlak, strach, ale ne o bezprostřední boj o život. V Oboloni v metru v krytu slyšíte palbu, ve Vasylkivu vidíte ruiny domů. V Irpini jsme byli dvakrát. Poprvé asi pět kilometrů za mostem, podruhé už tam ten most vůbec nebyl. Když jsme se vrátili, přišla zpráva, že tam zastřelili amerického novináře.
Stříleli i po vás.
Prostřelili nám auto z půjčovny. Jeli jsme do Makarivu, kde se pohybovala fronta, sem a tam, bylo to hodně nejasné. Jeli jsme velmi opatrně, prověřovali jsme každý kousek cesty dopředu, ptali jsme se vojáků i místních, jak to vypadá dál, kdo to má dál obsazené. Viděli jsme prostřílená auta odstavená na silnici před námi, ale viděli jsme i blockpost vojáků vepředu. Ten jsme v pohodě projeli, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být problém. Pak jsem uviděla auto označené písmenem V, což je často válečné značení ruských vojsk, zvedla jsem foťák, vyfotila jsem ho, a ozvala se střelba. Vojta okamžitě začal couvat, zmizeli jsme odtamtud. V půjčovně řekli, že mají nějakou pojistku a snad ten průstřel zaplatí z ní.
Co byl pro vás nejhorší moment?
Asi když jsme byli u loučení rodin při evakuaci v Irpini. Matky a děti odjíždějí, muži zůstávají. Maršrutky převážely ženy a děti do bezpečí, to loučení otců s dětmi bylo strašlivé. To jsou asi nejsilnější fotky, které jsem udělala. Některé vlastně ani nevznikly. Jsou fotky, které neuděláte. Protože nemůžete. Vidíte ten záběr, ale nezmáčknete to.
Plakala jste?
Poprvé v jeden moment, který vám možná tak silný nepřijde: jeden den jsme se po cestě z výjezdu stavili v obchodě, bylo to na předměstí Vasylkivu, viděli jsme, že tam bude jednodušší nakoupit nějaké zásoby. Nikdy nevíte, kdy a kde bude otevřeno a kde co seženete, takže je lepší nakoupit, když to jde. No a před tím obchodem přicházela nějaká paní ke svému známému, možná sousedovi, a místo pozdravu řekla: „Jste všichni živí?“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, přišlo mi to strašné. Když se lidé v obchodě nepozdraví větou „Jak se máte?“ ale větou „Jste všichni živí?“, to mi došlo, co je to za hrůzu.
Jak jste se pak z Ukrajiny dostali domů?
V určitou chvíli jsme si řekli, že už se dostáváme za hranici toho, co jsme schopní psychicky zvládnout. Už na začátku jsme měli s Vojtou domluvu, že tohle budeme jasně komunikovat a budeme si říkat, jak se cítíme a jestli je to pořád v pohodě. Jeden večer řekl Vojta, že toho má dost, druhý den se to zlomilo i u mě. Domů jsme jeli přes Lvov, na polských hranicích byla strašná kolona, ale přecházeli jsme pěšky, takže pro nás nebylo čekání nijak úmorné. Za hranicemi už na nás čekali kamarádi, kteří nás přivezli domů.
Bylo těžké odjet a nechat válku za hranicemi?
Ano. Moc těžké.
V jakém smyslu?
Nevěděla jsem třeba, jak budu schopná sledovat, co se na Ukrajině děje dál, z českých médií, s odstupem. Šla jsem na víkend do hor a vypnula jsem si telefon, abych si trochu odpočinula od sítí. To bylo náročné, nevědět, co se děje. V neděli večer po návratu jsem hodinu sjížděla zprávy, všichni jsou živí, dobré. Dala jsem si rovnou i návštěvu terapeutky. S odstupem už můžu i zpracovávat fotky, které jsem na Ukrajině udělala. Je důležité udržet to téma. I pro lidi na Ukrajině je to strašně důležité. Když byly první velké demonstrace za Ukrajinu u nás v Česku, lidé v Kyjevě si ukazovali fotky v mobilech, tu záplavu ukrajinských vlajek u nás, a bylo to pro ně obrovské povzbuzení. Válka v médiích začne pomalu upadat, všichni z ní budou unavení, postupně se objeví jiná témata. Ráda bych přispěla k tomu, aby to nevyšumělo.
Voxpot
Voxpot
Voxpot je skupina reportérů, kameramanek, skladatelů, střihaček a grafiků, kteří tvoří reportáže o politice, společnosti a kultuře v propojeném světě. Za čtyři roky jeho fungování vzniklo nespočet reportáží a článků zaměřujících se na dění ve světě i v České republice. Reportéři a reportérky Voxpotu natáčeli v zemích po celém světě od Číny přes Afghánistán až po Amazonii, aby přinesli do České republiky vlastní reportážní obsah. Situaci v Rusku a na Ukrajině se tým Voxpotu věnuje dlouhodobě, a i proto jsme mohli přinášet unikátní reportáže hned od začátku ruské invaze na Ukrajinu.
