Jak moc tato čísla odrážejí realitu? Není možné, že se řada lidí ve vašem průzkumu k bití dětí nepřiznala?

Náš výzkum byl anonymní, což dotazovaným umožňuje být otevřený a upřímný. Nicméně i když nemají důvod to nepřiznat, určitě bude nějaké procento těch, kteří to neřekli. To je samozřejmě limit veškerých výzkumů v oblasti humanitních věd. Nemyslím si ale, že by to procento bylo nějak výrazně vysoké.

Zdroj: Youtube

Ptali jste se také na to, jak své děti nejčastěji trestají?

Ano, ptali. Nejčastěji to bylo plácnutí přes zadek. Často se opakuje také facka a eventuálně i použití jiného prostředku, například pásku nebo vařečky, ale to už bylo v relativně málo procentech případů.

Máte srovnání s minulostí? Myslím, že v naší generaci asi bez vařečky či pásku prožil dětství jen málokdo…

Srovnání nemáme. Nicméně to, že i dnes používá poměrně vysoké procento – více než třetina rodičů – fyzické tresty, je určitě odkaz minulosti, kdy byly naprosto normální. Když byli malí naši rodiče, nepovažovaly se za nic špatného ani fyzické tresty ze strany učitele. Když jsme byli malí my, ve škole už bití přijatelné nebylo, nicméně doma ano. A dneska začínáme mluvit o tom, že není přijatelné ani doma.

Jak jste to měl vy jako dítě?

Já jsem fyzicky trestán byl, a sice vařečkou na zadek. Nebyl jsem nijak zlobivé dítě, ale dostával jsem relativně pravidelně. Dnes, když jsem sám rodičem, bych řekl, že to bylo za velmi malé výchovné prohřešky.

Vy máte tři děti. Použil jste někdy fyzický trest?

Nikdy v životě.

Vůbec nikdy?

I když vychovávat tři děti je celkem náročné, nikdy jsem neviděl důvod, proč bych měl něco takového dělat. Možná jsou mé děti tak moc hodné. I když každé dítě někdy zazlobí…

Jaké tedy volíte metody výchovy? Jak například reagujete v situaci, kdy si umíte představit, že by ta facka mohla přilétnout?

Já si takovou situaci vlastně ani představit nedovedu, možná mám tak pevné nervy. Pokud například děti dělají něco, co nemají, a třeba i opakovaně, obvykle nastane jedna ze dvou možností nebo její kombinace: výrazně zvýším hlas a připomenu jim pravidla, která porušují, případně následuje bezprostřední odebrání nějaké odměny. Děti vědí, že když poruší určitá pravidla, nebudou se moci dívat na televizi nebo mít mobil. Nicméně i tyto prostředky používáme u nás absolutně minimálně.

Většinou se dá situace řešit domluvou a tím, že dítě upozorníme na to, že určitou domluvu máme, a ono ji teď porušuje. To je mimochodem z dlouhodobého horizontu to jediné, co funguje.

Když říkáte, že by vás to vlastně ani nenapadlo, vychází to z vašeho přesvědčení, vzdělání v oblasti psychologie, nebo z charakteru klidného člověka?

Asi ze všeho. Je to mé bytostné přesvědčení. Tedy mé současné bytostné přesvědčení. Než jsem měl děti, byl jsem i jako psycholog k fyzickým trestům výrazně benevolentnější. Když jsem se však začal specializovat na ochranu dětí, zároveň začal dělat soudně znaleckou činnost a pak měl i sám děti, tak jsem tento názor dramaticky změnil. V současné době se i jako odborník domnívám, že použití fyzických trestů nepatří ani do výchovy, ani do mezilidských vztahů. A jako rodič vnímám, že i poměrně náročné situace lze řešit jinak.

To je zajímavé. Já jsem to měla v osobní rovině úplně stejně. Než jsem se stala matkou, přišlo mi vlastně normální, že děti vychováváte s pomocí trestů, ale když se mi děti narodily, přijde mi to nevhodné.

Děti nás mění. Spouštějí v nás evolučně zakódované rodičovské vzorce chování. Řekl bych, že v nás vzrůstá protektivita našich vlastních dětí a porozumění jim. Nicméně to neplatí obecně. Kdyby ano, žádný rodič by své dítě fyzicky netrestal. Ale možná je to i tím, že naše generace fyzické tresty zažila a část z nás má určitý nadhled. Dovedeme si vytvořit nějaké hodnotové ukotvení v tom, že násilí do vztahů ani výchovy nepatří.

Z vašeho průzkumu zároveň vyplynulo, že lidé většinou fyzicky netrestají své děti plánovaně, ale že nezvládnou situaci ve stresu. Je to omluvitelnější?

Nejčastější forma trestání je opravdu ta impulzivní, což je z psychologického hlediska v určitém smyslu srozumitelné. Je to situace, kdy rodič nechce dítě fyzicky trestat, ale dítě jej tak „vytočí“, že mu jednu plácne. Nicméně je to otázka sebekontroly. A já se ptám: Jak je možné, že se ten dospělý nenechá takhle vytočit třeba i v komplikovanějších vztazích osobních nebo pracovních? Jak je možné, že tam se udrží, a ve vztahu s dítětem ne? Jen si představte, že by vám manžel, přítel nebo kolega v práci dal facku a řekl „sorry, já jsem se nějak neudržel“. A to by se stalo dvakrát, třikrát za sebou. Takového člověka asi vedle sebe nebudete chtít.

Jaká je odpověď? Jak je to možné?

Protože máme povolené hodnoty. Sami si vnitřně říkáme, že uhodit dítě je vlastně v pořádku, zvlášť když je to odůvodněné tím, že mi „jen“ ujely nervy. Kdybychom si ale vnitřně řekli, že se to nedělá, a byli bychom v tom vychovaní, ani nás to nenapadne. Protože víme, že násilí do mezilidských vztahů prostě nepatří.

Existuje výzkum, který by hodnotil účinnost fyzických trestů? Jak nám pomohou ve výchově?

Dnes už máme téměř jedno století dlouhodobých výzkumů, které se zabývají tím, co ve výchově funguje a co ne. A ty ukazují, jak jsou na tom dospělí, kteří byli v dětství fyzicky trestáni. Jednoznačně z nich vyplývá, že trestání dětí, ale i zvířecích mláďat je nezměrně méně efektivní než pozitivní jednání. Fyzický trest zkrátka k dosažení výchovného cíle nevede. Výchovného cíle – tedy snižování nežádoucího chování a zvyšování chování žádoucího – můžeme dosáhnout vlastně jen výhradně pozitivní motivací. Tedy když dítě odměňujeme za chování, které chceme podpořit. Tím se zároveň oslabuje i chování negativní. Pokud dítě potrestáme, můžeme dosáhnout nějaké okamžité situační změny. Například když dítě opakovaně vběhne do silnice a rodiče jej plácnou, aby to přestalo dělat. Jenže když pak s těmi rodiči hovoříte dále a zeptáte se, jestli si to dítě pamatuje i příště, ve většině případů řeknou, že ne. To znamená, že trest nezafungoval a musíte zdůrazňovat a chválit chvíle, kdy dítě silnici přešlo správně.

Hodně lidí ze starší generace si asi právě říká „co z těch dětí vyroste, když už je nemůžeme ani vychovávat. Vždyť je jen rozmazlujeme…“

Ono je to spíš naopak. Jsme to my, kdo jim ukazuje, jak se mají chovat k ostatním. Fyzickými tresty prostě dítě pozitivně nevychováme. Jestli chceme, aby vyrostly v dospělé, kteří jsou zodpovědní a mají určité hodnoty, musíme jim jít příkladem. A jestliže si řekneme, že násilí do naší společnosti nepatří, musíme jim to ukázat. Slýchám od rodičů i učitelů, že jsou dnes děti méně vychované, že jsou agresivní. A já se ptám, kde se ta agresivita bere. Myslím, že je to tím, že prostě u svých rodičů vidí, že složité situace řeší právě s agresivitou. Vezměte si modelovou situaci: rodič je s dítětem na písku a dítě plácne jiné po hlavě lopatkou. Rodič přiběhne a dá svému dítěti na zadek, protože ostatní se přece nebijou… To dítě tomu prostě nerozumí. A tady si musíme uvědomit, že základní učení se děje nápodobou. Děti své rodiče pozorují, jejich vzorce chování se jim ukládají do hlavy a pak je – třeba úplně nevědomě – opakují. Takže ono stačí, když dítě dostane klidně jen dvakrát třikrát za život na zadek – tedy můžete si říct relativně málokrát – a pak někoho zbije. A to není proto, že se tak vědomě rozhodlo, ale že jeho mozek v tu chvíli vyhodnotil, že nastala vyhrocená situace, v níž rodiče obvykle reagují takhle, a ono bude reagovat podobně. Jestli tedy chceme mít odpovědné dospělé, tak tomu rozhodně nepomůžeme tresty, ale jen dobrým příkladem.

Přesto my jsme biti byli a své děti nebijeme…

Protože jsme si dokázali uvědomit, že je to něco, co nám nijak neprospělo, naopak. Studie, které se mnohdy prováděly desítky let, jasně ukazují, že když rodiče u dětí uplatňovali byť i mírné fyzické tresty, vedlo to u nich v dospělosti k větší pravděpodobnosti vývoje úzkostí či deprese. A bohužel riziko, že děti, které byly trestány, budou trestat zase své děti a budou mít problémy v mezilidských vztazích, je poměrně vysoká. Svědčí o tom i náš průzkum, podle kterého ona minimálně jedna třetina rodičů své děti i dnes fyzicky trestá. V Kanadě nebo skandinávských zemích, kde jsou fyzické tresty dětí v nějaké formě zakázané, vykazují podobné průzkumy jen nízké jednotky procent rodičů, kteří děti fyzicky trestají. Máme tedy ještě co dohánět.

Blížíme se alespoň?

Řada mezinárodních organizací naši republiku vyzývá, abychom přijali nepřípustnost fyzických trestů dětí do právních norem. V současné době čeká na schválení nová verze občanského zákoníku, v němž už toto prohlášení bude. Občas slýchám, že je to zbytečné, pokud se to nebude kriminalizovat a nebudou jasně dány i tresty. Anebo naopak se lidé bojí, že půjdou do vězení, když dají dítěti na ulici na zadek. Ale oboje je mylné. V občanském zákoníku například také máme, že by si měli být manželé věrní. A také nikdo nechodí a nezjišťuje, jestli to někdo neporušuje. Ale zároveň je to vyjádření určité společenské hodnoty.

A nemělo by to být kriminalizováno?

Některé země to tak mají. A opět to neznamená, že někdo slídí a pokutuje rodiče na ulici. Ale v okamžiku, kdy se něco opravdu stane, mají státní orgány oporu v zákonu. Jako soudní znalec jsem se často setkával s případy týraných dětí. Některé z nich končily tragicky. U soudu jsem pak musel odpovídat na otázky typu, zda je horší bít dítě páskem, nebo vařečkou. Jestli jednou na zadek je už týrání. To je přece úplně absurdní. Já jsem trvale uváděl, že jakýkoliv fyzický trest na dítěti může negativně ovlivnit jeho vývoj. A bohužel v mnoha případech, kdy bylo dle mého názoru dítě nadměrně trestáno, soudce případ uzavřel s tím, že se nic nestalo, že on byl také jako dítě bit. I pokud by zákaz fyzických trestů uzákoněn byl, neovlivní to běžné rodiče, ale v mnoha případech to pomůže zastavit týrání dětí.

RADEK PTÁČEK

  • Klinický psycholog, psychoterapeut a profesor lékařské psychologie. 
  • V minulosti působil také jako soudní znalec.
  •  V současné době pracuje na Psychiatrické klinice 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
  • Je autorem či spoluautorem tří desítek odborných knih a téměř dvou set původních odborných článků.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články