Stěžujete si často?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Vím, na co narážíte. To, o co usiluju – tedy aby koncepce výstavy vzbudila něco v divákovi –, samozřejmě vztahuju i k sobě. Přinejmenším se snažím. Ano, můj status je v porovnání s většinovou populací asi jiný, nelze ale říct, jestli jednodušší, nebo těžší. Mám štěstí, že mě už několik let netrápí existenční potíže, ale možná i proto má člověk větší kapacitu přemýšlet nad věcmi, které nás převyšují, a být pokornější.

Kde hledáte štěstí vy?

Hodně v práci, pak samozřejmě u partnerky a v rodině. Skutečně šťastným mě ale odjakživa dělá dobře odvedená práce, ta doplňuje moje vnitřní drogy – endorfiny a dopaminy. Tak to mám už od třinácti, kdy jsem začal s graffiti. A po práci je zase odměna, že už nic víc nemusím, jen sedět na balkoně, koukat na stromy a západ slunce. Asi jsem už typický chalupář, ostatně v covidu jsme dva roky prožili na chalupě.

Zdroj: Youtube

Proč jste výstavu nazval Gilded Age, tedy Pozlacený věk?

Tohle téma se mě drží řadu let. Obecně mě baví upozorňovat na hezké věci, myslím, že je tady spousta výborných výtvarníků, a troufám si tvrdit, že do té umělecké rozmanitosti možná také vkládám nějakou krásu. Pořád ji hledám. Mám pocit, že mezi mladými výtvarníky se ta krása malinko vytrácí, jak se vehementně snaží, aby jejich díla něco vyjadřovala – genderová nebo environmentální témata. Do toho já nechci zasahovat, to není můj úkol, i když se o veřejné dění zajímám. Mým cílem není kritizovat diváka, chtěl bych umění určitým způsobem přiblížit širší populaci. Teď by asi někteří umělci spadli ze židle, ale já si opravdu myslím, že by umění mohlo být částečně součástí popkultury. Nemyslím, že by principiálně mělo být elitářské a intelektuální.

Vidíte – a přitom mně přijde, že vaše dílo právě upozorňuje na ožehavá témata – konzum, ekologii...

Úplně se tomu vyhnout nejde, ale rozhodně nepoučuji. Spíš říkám – podívejte, jsem stejná součást kapitalistické konzumní společnosti. Možná se s pomocí ironie a sarkasmu snažím o to, aby si člověk uvědomil naši situaci. To, jak se máme dobře a že planetě dáváme zabrat. Nechci ale vyvolávat výčitky, poučovat a namyšleně se domnívat, že by moje dílo mohlo ovlivňovat myšlení lidí. To je blbost. Vlastně do toho chci vnést i trochu zábavy, člověk by si měl umět udělat srandu sám ze sebe.

Vaše obrazy a instalace jsou veselé, barevné, často s postavičkami z animovaných pohádek, přesto někdo může z vaší výstavy odcházet v pochmurné náladě a strachem o budoucnost lidstva. Vy sám jste optimista, nebo pesimista?

Realista. Máte ale pravdu, může to být pochmurný. Když tam Mickey Mouse říká: Die young and save yourself (Zemři mladý a zachraň sám sebe, pozn. red.), tak je to nadsázka a ironie, ale taky mírně vztyčený ukazováček. Snažím se říkat – bacha, kam kráčíme, ale zase se z toho pojďme nezbláznit, protože jinak nám život proteče mezi prsty. Náš život, to jsou setiny vteřin v rámci vývoje planety. Takže nezapomínejme na to hezké. Samozřejmě ale neříkám – žijme na úkor dalších generací, to určitě ne. Myslím, že se to prostě nevylučuje. Každý člověk chce být šťastný. Tady se ale vždy z něčeho stane globální náboženství a radikalizuje se, což je vidět v polarizaci naší společnosti.

Volná tvorba
info

Volná tvorba

Co je nyní tím globálním náboženstvím?

To je různé, ale třeba právě environmentální téma. Určitě souhlasím, že se musí něco dělat, ale štve mě například hon na řidiče aut. Pomalu se bojím vyjet s autem na ulici. A tihle kritici pak letí třeba na Bali. Nebo se dívám na fotky z demonstrací za lepší finanční podmínky studentů a oni tam mají kelímky ze Starbucks, kafe za 120 korun. Pravda je, že za necelé dva roky mi bude pětačtyřicet, pro ostatní už jsem asi boomer, i když věkem tam nespadám. Někdy si ale s vrstevníky říkáme – vždyť jsme jim to tady v devadesátkách vyřvali. Dobře, tráva není zlegalizovaná, ale je minimálně tolerovaná. Nedávno jsem pod jednu fotku z výstavy napsal, že stejně všichni zestárneme a budeme rádi za teplý ponožky. Tak to prostě je, že entuziasmus a dravost mládí přebije praktičnost a realita života, což si puberťák odmítá připustit. Jen je to teď příliš rychlý. Nedávno jsem mluvil s jedním hudebním producentem, kterému je osmadvacet a říkal, že si s osmnáctiletými, k nimž má věkem blíž než ke mně, už taky nerozumí.

Tak to asi bylo vždy. Pro mě byl v 18 letech třicátník taky starý. Vždyť i Lennon má to slavné heslo: Nevěř nikomu nad třicet.

To jo, ale stejně mi to přijde mnohem rychlejší než dřív. Osmnáctiletí dneska řeší své problémy, ale už za tři roky budou staří a jejich problémy budou zanedbatelný, protože nová generace bude řešit jiné, jede to rychle. Pravda ale je, že kolem třicítky jsem ten výrok taky v jednom díle použil. Cítil jsem, že se to blíží.

Hodně se věnujete druhé polovině 20. století, co soudíte o první čtvrtině toho jednadvacátého?

Uf, to je děsný, my už jsme opravdu ve čtvrtině, nechápu, že to tak letí. Jinak je pravda, že já se pořád vracím do devadesátých let, kdy jsem dospíval. Byla to přelomová doba, to už dnes mladým nevysvětlíte. Nejdřív branná cvičení v maskách – a pak najednou barevné plechovky a obaly od žvýkaček. Nedávno jsme o tom mluvili na jedné akci s kamarády a Matěj Ruppert z Monkey Bussines to dobře glosoval slovy, že „jsme generace, která ještě byla zvyklá dojídat“. Myslím, že trefil hřebíček na hlavičku. Dojídáme jídlo, dokoukáme seriál, i když není moc dobrý, protože si uvědomujeme tu práci za ním, dočteme knihu, která nás nebaví, protože je nám blbý ji nedočíst.

Jak pracujete vy? Promýšlíte kompozice dlouho, nebo je to otázka několika chvil?

Vše začíná slovní skicou, nejdřív si zapisuju témata a konkrétní nápady do mobilu a počítače. Často mám nějaké vizuální hnutí, vidím, jak by to mělo vypadat, a snažím se to co nejlépe popsat, abych si později vzpomněl. Pak to zpracuji digitálně, většinou vytvořím koláž, v podstatě digitální kompozici, kterou cizeluji do posledního detailu. Řekl bych, že dnes s digitální skicou dělá dost lidí, i když to nepřiznají, ale zrychluje to proces malby. Při barvení používám různé způsoby: akryl, barvy, voskovky, fixy... Rád pracuji s obrazy starých mistrů, což mě napadlo někdy před osmi lety ve vídeňském Kunsthistorisches Museum. Líbí se mi s pomocí moderní technologie posouvat stará díla do současnosti, někdy až na hraně kýče. Baví mě, když to má vtip.

Co je podle vás kýč?

To je těžké definovat, může to být i celá moje tvorba – nebo taky nic. Někdo tak hodnotí moji práci, ale pokud je to kýč, tak mě to rozhodně neuráží. I kýč má nějakou hodnotu a právo na existenci. Do hloubky se autentickou definicí kýče zabývá jen minimum lidí. Může to být telefon ve tvaru Mickeyho Mouse, který jsem dostal od kolegů k Vánocům a který fakt funguje, nebo keramická kasička ve tvaru hamburgeru, kterou jsem si přivezl z New Yorku. Andy Warhol taky sbíral spoustu věcí, třeba keramické dózy na sušenky. Taky v tom cítil určitou poetiku a krásu.

Do jaké doby byste se chtěl podívat?

Stoprocentně do 60. let v USA, Amerika mě celkově fascinuje. Asi to ve mně zůstalo z těch devadesátek. Taková pořád nedosažená meta. Něco, co nám proteklo mezi prsty, ten zlatý věk, který jsme jen letmo zahlédli.

Jak dlouho vám trvá práce na rozmyšleném díle?

Záleží, jak jsem spokojený s předlohou. Někdy se to táhne měsíce. Samotné malování pak dělají asistenti na základě mého jasně daného zadání, nemohou to obejít a použít svou kreativitu. Je to podobný přístup, jako když architekt navrhne dům, stavební firma ho také staví přesně podle návrhu. Ve své podstatě je to průmysl. Asi teď kazím romantickou představu malíře s krabicovým vínem před plátnem.

Nebojíte se, že vám asistenti třeba pokazí barvu, že bude jiná?

To se nemůže stát. Mají vystudované výtvarné obory, vidí to velmi podobně jako já, rozumíme si a často konzultujeme. Dřív jsem všechny barvy míchal já, ale to už nejde.

Kolik máte spolupracovníků?

Střídá se to, nyní asi osm. Dřív to byli spíš studenti, dnes už víc lidé v zaměstnaneckém poměru. A třeba šéfa asistentů a produkčního dělají moji spolužáci z Hellichovky. Za rok oslavíme 30 let, co se známe.

Vy jste opravdu nostalgik.

To jsem. Špatně se odpoutávám od minulosti, vracím se k ní, což mě v jiných věcech brzdí a je to nepříjemné. Dokážou mě vystresovat věci, které nemohu změnit, ale učím se tomu dát volný průběh.

Co vás stresuje?

Třeba když musím vyměnit starý telefon nebo počítač. Ten jsem měnil před pár roky po 17 letech. Bojím se, aby se něco neztratilo, i když mám všechno zálohované na cloudu. Blbě to snáším.

Zdá se vám někdy o vašich obrazech?

Určitě. Mně práce až nezdravě vstupuje i do mého volnočasového života. Myslím na ni pořád. I když to tak má asi hodně lidí. Neumím vypnout, pořád přemýšlím, hledám inspiraci, kde co vytěžit.

A co děláte, když ten volný čas máte?

Jsem čím dál línější, takže se víceméně válím. Snažím se odpočívat, doháním spánek. Jezdím na chatu a rád vařím. Vždycky jsem rád vařil, ale můj nejlepší kamarád Filip Sajler (šéfkuchař známý z pořadu Kluci v akci, pozn. red.) tuto mou gastronomickou vášeň ještě prohloubil.

Kdy jste si uvědomil, že jste velmi úspěšný autor?

Tak to je moje velké téma, protože já si to moc neuvědomuju. Abych tedy nebyl pokrytec, tak možná posledních pár let tomu začínám věřit. Moje nastavení je takové, že každý den začínám nanovo. Každé ráno se budím s pocitem, že bych ten svůj status měl nějak obhájit. Je to celkem stresující a nestydím se říct, že to řeším s terapeutem. Má to ale i pozitivní dopady – pořád mě to žene dopředu, mám potřebu tvořit a mám i určitou disciplínu. Snad právě proto, že si svou pozicí nejsem nikdy jistý.

Pocházíte z umělecké rodiny?

Ne, ale jak moje maminka, tak strejda v mládí oba obstojně kreslili. Máma mi kdysi do památníčku nakreslila dva úplně realistické psy, to si pamatuju, že jsem vůbec nechápal. Strejda zase kreslil uhlem na baličáky a taky to bylo moc pěkný, ale profesionálně se uměleckému řemeslu doma nikdo nevěnoval.

Chodil jste do ZUŠ?

Jasně. Chtěl jsem na Hellichovku, grafickou průmyslovku, a chyběla mi výtvarná průprava, tak jsem chodil do lidušky na Žižkov. To mi dalo hodně, dělali jsme všechno možné, prostorové věci, zátiší. Pomohlo mi to během talentových zkoušek.

A po maturitě jste to zkoušel dál?

Nejdřív na UMPRUM, tehdy už jsem dělal graffiti, tak jsem chtěl do ateliéru písma a typografie. Dělal jsem zkoušky, ale vyhořel jsem na povinné figuře. Musím ale říct, že tehdy brali jen jednoho člověka, byl to Tomáš Brousil, který ten ateliér poté několik let vedl, a ten se hlásil pošesté. Ono to bylo dost o výdrži. A tu jsem neměl. Ani pak na AVU, kde jsem zkoušel ateliér malby. Lidé se na poprvé většinou nedostávali. Tehdejší vedoucí mi navíc řekl, že si myslí, že by mě to zničilo, že to pro mě není. Tehdy už jsem měl první výstavy za sebou. A myslím, že měl pravdu. Já bych do toho akademického světa nezapadl.

Kdo vás inspiruje?

To je častá otázka a nerad bych dal někomu polibek smrti. Raději nebudu nikoho jmenovat, ale myslím, že tady máme spoustu kvalitních malířů. Ze světa mě baví Tony Cragg, Markus Lüpertz, moc se mi líbil David LaChapell v Rudolfinu, pak Gerhard Richter… Upřímně si ale myslím, že jsme dost ve vleku vizuálního smogu. Kdybychom se podívali snad na jakéhokoli malíře, najdeme k němu deset podobných. Snažím se proto minimalizovat sledování děl jiných autorů. A když už, tak se dívám spíš na technické věci, jak to dělají, co používají. Rád sleduji Damiena Hirsta, který v poslední době dává videa ze své tvorby na Instagram. Ani tak mě neinspiruje jeho práce, spíše mě baví, jak to dělá a užívá si to. Taky mě bavil dokument o Andym Warholovi Warholovy deníky, kde se neřešila jen jeho práce, ale i život a různé praktikálie, třeba jak zakládal fabriku, jak ji provozoval a s kým pracoval.

Co vlastně znamená Pasta Oner?

To je z mého graffiti období, ale popravdě to neznamená nic. Začal jsem to používat v sedmnácti letech a pak mi bylo blbý to měnit. Tehdy mi šlo o nějakou skladbu písmen, že z toho vyšlo Pasta, je spíš náhoda. Nebyl záměr, aby si lidi představili těstoviny nebo pastu na zuby. I když jsem to časem využil – udělal nálepky a další věci se svým jménem na tubě.

Založíte si někdy vlastní muzeum?

Tímhle směrem vůbec neuvažuju. Na druhou stranu asi i rozumím, proč to nedávno udělal David Černý. Takhle – jeho důvody neznám, ale nemyslím si, že by si dělal pomníček, podle mě to nebyla velká hra ega, ale prostá potřeba ty věci vystavit. Ono pro umělce jeho formátu paradoxně není moc příležitostí. Takže si myslím, že to vyřešil tímhle jednoduchým elegantním způsobem.

PASTA ONER (1979)

  • Výtvarník a umělec.
  • Vlastním jménem Zdeněk Řanda.
  • Pochází z Liboce v Praze.
  • Vystudoval grafickou školu v Hellichově ulici.
  • Ve 13 letech začal s graffiti, později vytvořil jeden z prvních velkých muralů (malba na zdi) v Praze v Dejvicích.
  • Má za sebou řadu výstav v ČR i zahraničí. • Dlouhodobě spolupracuje s řadou neziskových organizací.
  • S partnerkou žije v mnohaletém vztahu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články