Potkali jsme se na místě, kde bude trávit část pracovního léta, na pražské Kampě. Zde se totiž chystá představení Forman a Patrik Děrgel se dělí o roli oscarového režiséra s Markem Adamczykem.

Představení Forman bude mít premiéru v červnu. Letní scéna na Kampě už má svoji tradici, jak se tady cítíte?

Má to tu neskutečnou atmosféru, navíc my jsme zkoušeli i ve Werichově vile, tak si to užívám. Já jsem tady dokonce sedm let žil, takže pro mě je to tak trochu i návrat domů.

VIDEO: Patrik Děrgel je také talentovaný zpěvák. Podívejte se na ukázku!

Zdroj: Youtube

Tady jste měl svůj několikapokojový „squat“, kde jste bydlel po příchodu z Moravy do Prahy?

No ano! Já tady mám i oblíbenou lavičku v parku, kde si před zkouškou rád chvilku posedím...

Hrál jste někdy na letních scénách?

Nene, je to moje premiéra. A jsem připravený na všechno, i na nepřízeň počasí apod. Navíc jsme na roli Miloše Formana s Markem Adamczykem dva, tak se i podělíme o termíny a nebude to čistě pracovní léto.

Jaký byl Miloš Forman? Co jste se o něm dozvěděl v rámci přípravy na roli? Každý z nás o něm asi „něco“ ví jako o režisérovi, známe jeho filmy, ale vy mapujete Formana i s jeho dětstvím, a to měl náročné jako málokdo.

Také jsem spadal do kategorie „každý z nás o něm trošku ví“, ale nikdy jsem si nemyslel, že to měl tak těžké, zejména v mládí. To je pro mě asi největší zjištění a překvapivá kapitola jeho života.

Jako malý kluk přišel o rodiče velmi drsným způsobem a musel se postavit na vlastní nohy. To se, ať chcete nebo ne, projeví v dalším životě. Vždyť on musel být chlap ve chvíli, kdy měl ještě jako kluk čutat do balonu.

A myslím, že je to na něm vidět. I proto dokázal jít tak cílevědomě za svým snem a za něčím, čemu věřil. Ze své cesty neodbočil, například netočil věci, které nechtěl točit.

Je to něco, co s Milošem Formanem sdílíte? Ne snad tolik urputnou, ale cílevědomou cestu za sny?

Musím říct, že ani tak moc ne. Sny mám, ale jsou trochu přelétavé, různě se mění, některé se mi splní, na některé zapomenu, některé prostě nevyjdou. Musím říct, že v tomhle je mi inspirací. Každý z nás by měl mít v sobě pár procent Miloše Formana. A já se jím cítím už nyní obohacen.

Zmínil jste, že byl zásadový a netočil, co mu úplně nesedělo. Jak to máte vy? Víte, kde jsou vaše hranice, co opravdu točit nechcete, v jaké hře hrát nechcete. Umíte říkat ne?

Já si myslím, že vždy je pro dobro věci, aby to člověk dělal tak, jak je mu vlastní. Autenticky. Moje priority jsou nastavené tak, že se potřebuji a chci svou prací uživit.

A pak chci mít spoustu prostoru pro to, abych žil, to je pro mě důležité. Mám rád chvíle s rodinou, chvíle jen tak doma, chvíle, kdy můžeme jet na dovolenou a život trávit společně.

Někde jste řekl, že období, kdy jste herectví hodně prožíval, už máte za sebou. Našel jste zdravější nadhled?

Asi ano a tím pádem jsem schopnější dělat i víc kompromisů a vzít i práci, která třeba není úplně vysněná, ale zaplatí složenky. Navíc si na všem dokážu najít něco, co mě přitahuje, co mě baví.

Mám rád lidi a kolegy a rád trávím čas tak, že poznávám nové fajn lidi, to je na mém žebříčku priorit hodně vysoko. Nepotřebuji tedy nutně dělat úplně to nejlepší na celém světě, ale obklopovat se lidmi, se kterými je mi dobře.

Pro vás už nyní je jednou z priorit čas s rodinou, své doma jste našel. Ale právě Miloš Forman to dokázal až v pozdějším věku, až se svojí třetí ženou, kdy se usadil a již se tak nehonil za prací. V popisu hry se píše, že musel získat svoje sebevědomí a hledal svoje doma.

On říkal, že je doma tam, kde má kufr, myslím. Já jsem asi doma tam, kde cítím lásku. Takhle je to jednoduché. Tedy prakticky kdekoli, kde jsou ti moji lidé.

Narodil jste se na severní Moravě v Bohumíně. Co ve vás kromě lásky k fotbalovému Baníku ještě zůstalo z pověstné severomoravské nátury? Za sebe říkám, že bych to na vás nepoznala, nemáte totiž „kratky zobak“.

To byste se divila! Jakmile vystoupím na nádraží v Ostravě, tak to naskočí, ihned přepnu. Ale je pravda, že asi mluvím takovou obecnou češtinou... Takže v Bohumíně se mi smějí a říkají mi Pražáku a v Praze občas zaslechnu něco, co nedává smysl.

Něco ve smyslu „přijdu dýl“?

Že vy jste z Plzně?

Ne ne, z Pardubic, ale my prostě chodíme „dýl“. A můj jihomoravský muž nikdy neví, kdy nás má čekat.

Ani já to nechápu a jen doufám, že takový člověk přijde.

Nebojte, přijde. Ale pozdě. K hereckému povolání jste vášnivě nesměřoval od útlého dětství, naopak jste měl nakročeno k tomu, stát se hokejistou. Proč to neklaplo?

Protože mi to nešlo. Prostě jsem nebyl dost dobrý.

Takže nakonec vyhrála konzervatoř. Kdy jste definitivně propadl divadlu?

Seplo to intuitivně a velkou roli v tom hrálo představení Hamlet, které jsem ještě na škole viděl.

Hamlet je vám skutečně souzený. Sám jste za jeho ztvárnění neustále chválen. Kdo hrál toho „vašeho“?

V Divadle Petra Bezruče hostovalo Činoherní studio z Ústí a Hamleta hrál Roman Zach. Byl to neskutečný zážitek a mě to úplně uhranulo.

Následně jste odešel studovat DAMU do Prahy. V čem kluka z Bohumína Praha překvapila, okouzlila, možná trochu vystrašila?

Asi vším. Na mě to tu bylo strašně neosobní. Když se v Bohumíně projdete po centru, potkáte spoustu tváří, které jste minimálně už někdy potkali, hlavně spoustu známých. Ale tady neznáte nikoho, je to holt velkoměsto. Ale postupem času si člověk vytvoří takové své trasy...

Vytipuje své lavičky.

Lavičky a svůj okruh, svá místa a své lidi, vytváří si svůj malý pražský mikrokosmos, takový Bohumín v Praze. Ale cesta k tomu trvala dlouho, vlastně celou DAMU. Hroty se otupovaly postupně, první dva roky jsem například jezdil skoro každý víkend domů a nechtěl tu být.

Vaše divadelní cesta vedla od nejmenších oblastních divadel až po to největší, Národní. V čem je to jiné? Liší se atmosféra, styl hraní nebo mezilidské vztahy? Nebo je to jedno, prostě děláte, co máte rád, hrajete...

Je mi to opravdu úplně jedno, a i proto se mi vždy těžko odpovídalo na otázky, zda je pro mě takzvaná zlatá kaplička kariérním vrcholem. Já to nikdy tak neměl. Šel jsem tam se svou režisérkou, s Danielou Špinar, a chtěl dělat dobré divadlo.

Ale samozřejmě, když tam přijdete a kouknete do hlediště, tak to na vás zapůsobí a trošku se načepýříte.

Zmíněné Daniele Špinar, se kterou jste pracoval na několika hrách, bylo vyčítáno, že přináší do Národního divadla „novou vlnu“ a je to příliš jiné, jestli se nepletu?

Ano, asi to bylo příliš jiné. Ale to já mám rád. Když se dějí změny, tak je to život. Nekonzervuje se, ale oživuje. Může to nevyjít, ale to je přece součástí toho, co děláme.

Jakmile se uchlácholíme pocitem, že už víme, jak na to, tak jsme podle mě v pytli a na konci své cesty. Až toho pocitu dosáhnu, tak pak budu chtít to nekonečné angažmá a svoji šatničku, nebudu již schopný změn. Ale to zatím ještě jsem a doufám, že dlouho budu.

Je stále role Hamleta, kterého hrajete ve Švandově divadle, tou vaší nejzásadnější, za kterou získáváte nominace na Thálie a další ceny?

Asi ano. Ale už to určitě není ten samý Hamlet jako na začátku, jako před deseti lety. Mění se a je nádherným zrcadlem toho, jak žiju. Když jsme to začali zkoušet, bydlel jsem tady v tom squatu na Kampě a žil jsem jenom hraním.

Postupně jsem našel ženu, měl dítě a potom druhé. A i když chodím a říkám stejné věty, tak je to jiné. Mají pro mě jiný význam. Neustále v tom textu objevuji pro sebe důležité věci a ani po deseti letech se v té roli necítím zakonzervovaný.

A teď hrajete v divadle La Fabrika hru A tak tě prosím, kníže. Nedávno jsem mluvila s vaším hereckým kolegou Jiřím Štréblem, který zmiňoval, o jak obtížný text se jedná, jak velký přesah hra má. Nastavovala zrcadlo před 40 lety a dělá to i nyní. Mluví se o znepokojivě aktuálním obrazu doby. Jaký je váš pohled?

Pro mě je jedna z nejsilnějších myšlenek hry, co všechno jsme ochotní udělat pro to, abychom se dostali ke korytu, abychom měli klid, abychom se měli dobře. A za jakou cenu toho dosáhneme. Tématem je lidský kompromis, který nás provází a je nám vlastní, co je člověk člověkem.

A ano, jde o velkou výzvu. Ten text je náročný a těžko se pamatuje, jde totiž o absurdní grotesku, a když s někým mluvíte, tak on odpovídá úplně na něco jiného nebo neodpovídá a mluví si svoje. O nahazování nemůže být řeč, z velké části je to monolog.

Měl jste s učením potíže i kvůli své dysgrafii?

Tenhle text se učí špatně hlavně proto, že nemá prvoplánové návaznosti. Nedovede vás k tomu, co máte říct, a situace nejsou jasně vykreslené a vy si je musíte dovymýšlet, dopředstavovat a nějak vnitřně zmotivovat. Jinak by to mohl být chvilkami jízdní řád z Prahy do Benešova, ale vlastně v tom je to kouzelné a obrovsky divadelní.

Máte nějakou roli, kterou byste si rád, ať už před kamerou, nebo na jevišti zahrál? Do čeho byste se rád ponořil?

Asi žádnou takovou nemám. Já jsem vždycky strašně rád, když dopracuji na nějakém projektu, a mám pocit, že to byla moje vysněná role. Když dosáhnu tohoto pocitu, tak vím, že jsem si to užil, a to je pro mě nejdůležitější. Ale že bych si myslel na Macbetha, tak to asi ne.

Vítáte, když se pro roli musíte něco zajímavého a nového naučit?

Moc! Vždycky je to zpestření, když se naučíte něco nového, dostanu se k zajímavým informacím anebo k věcem, o kterých jsem neměl ani ponětí.

Takže operaci slepého střeva byste díky práci na Ordinaci v růžové zahradě zvládl?

To byste opravdu nechtěla. Ani obvaz byste si ode mě nechtěla nechat dát.

Hrajete v seriálech z lékařského prostředí i z toho policejního. Jaký žánr máte osobně rád jako divák?

Já si rád pustím dobrý seriál. Teď jsme například s manželkou dokoukali Hojera, a to byla naprostá bomba podle mě. A moje žena miluje seriál Chirurgové, je absolutní a totální fanoušek, a kdykoli nejsem doma, tak to tam „solí“.

Je nějaký žánr, který podle vás v české kinematografii chybí nebo se málo dělá, a vy byste si docela rád zkusil?

Nedávno měl premiéru film Bod obnovy, který jsme viděli s Markétkou ve Varech před rokem, a to je skvělé science fiction made in Czech Republic. Trochu jsem se dopředu bál, jak to bude udělaný, protože jsme zvyklí na výpravné sci-fi z Ameriky. Ale víte co?

Bylo to moc dobré a já měl obrovskou radost. Ukázalo to, že můžeme dělat cokoliv, že to je jenom taková „zaprděnost“, kdy si myslíme, že je lepší nedělat nic, co by vybočovalo. Zbytečně se ale bojíme. Když chce někdo dělat romantickou komedii, tak ať dělá romantickou komedii, ale proč by někdo nemohl udělat horor, brutální český horor?

O vás a vaší ženě se říká, že jste jeden z nejharmoničtějších párů českého showbyznysu. Je těžké v tom prostředí harmonický vztah udržet?

Mně to těžké nepřipadá. Stačí si hlídat soukromí a mít jasné priority. My chceme žít pro sebe navzájem, a ne pro druhé, nepotřebujeme ukazovat ostatním, jak žijeme. Ale vztah samozřejmě je práce.

Nejdřív se to veze na vlně, kdy jde všechno samo... Ale pan Halík moudře říká: „Ještě se milujete, nebo už je to láska?“ A my máme obrovskou lásku. Díky tomu se můžu znovu a znovu zamilovat, a to jsou krásné chvíle.

Přitom vy jste prý o své ženě Markétě na začátku řekl, že se vám zdála zbytečně až moc hezká a navíc z Prahy.

Je to tak, to je vražedná kombinace.

A ona na oplátku, že jste takový zádumčivý Ostravák, co se možná trochu moc prožívá. Přesto jste k sobě našli cestu a pořád se do sebe můžete zamilovávat. Kdy jste zjistil, že je ta pravá a chcete s ní mít vašich vysněných 13 dětí?

Bylo mi to jasné, když jsem ji poznal. Jakmile jsem s ní mohl strávit nějaké chvíle sám, začala mě fascinovat. Tím, jaká je, jak má srovnané věci, jak v osobním životě ví, co chce. A mě to strašně okouzlilo. Cítil jsem bezpečí a že nebudeme řešit blbosti, které by nás odváděly od toho podstatného.

A to podstatné je, že se máme rádi. Samozřejmě, že někdy přijdou hádky, ale my se máme vždycky k čemu vracet. Vracím se vždy k tomu, že je to ta Markétka, která je pro mě TA žena.

Otcem jste se stal ve 27 letech. Jestli je to brzo, nebo pozdě, řešit nechci. Zajímá mě, jak se vám daří být tátou přítomným, ladit práci a rodinu. Abyste mohl pracovat i učit syna lyžovat a tak.

Ten věk řešilo hlavně moje okolí. Ale ani ne tak to blízké, ale řešilo se to v rozhovorech. A já jsem si uvědomil, že mě to uráželo.

Jako byste byl nedospělý a nepřipravený?

A tak to jsem dost možná byl, ale jde se na rodičovství připravit? Vždyť kolik chlapů odejde od rodiny a je jim 45 let...? Na to není mustr a každý to má jinak. Mě jenom fascinovalo, že si někdo dovolí hodnotit, jak to má ten druhý u takto osobních věcí. To mě štvalo, ale už se to naštěstí tolik neděje.

Ale ten balanc, ten řeším pořád. Někdy je to o tom, že děláte něco, co chcete, po čem toužíte. Jindy děláte něco, co vás odveze na dovolenou. A obojí je důležité. A nad tím vším je, že chci svého synka učit jezdit na kole. Hodně řeším, abych všechno skloubil a doufám, že se mi to daří.

Kdo učil syna lyžovat? Vy, nebo vaše žena, která je z lyžařské rodiny?

Já jsem ho učil lyžovat, ale jen takové ty základy. Aby se na lyže postavil a sjel dolů. Byl to především společný čas táty a syna. A pak šel syn samozřejmě do lyžařské školy. Dědovi jsme posílali videa, už byli také sami lyžovat, a to jsou nádherné momenty, které mi dělají radost.

Jsem totiž moc rád, když vidím, že můžou naše děti zažívat pěkné chvíle i s prarodiči, kteří jsou ve formě a v kondici. A když se ještě vrátím k tomu, zda lze poznat, že jste připraveni mít děti. Já jsem tenkrát viděl Markétu a říkal jsem si, na co mám čekat? Neměl jsem potřebu hledat někoho jiného. Já jsem věděl, že s ní chci mít rodinu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články