Na svém webu máte životopis pěkně rozepsaný po letech, od narození až do roku 2022. Minulý rok tam ale ještě není. Málo času na sepsání?

Přesně tak. O toto vše se stará Matěj (muzikant a choreograf známý jako Matt Pardus je Pavlův životní partner i manažer, pozn. aut.), asi mu toho nakládám hodně, cha cha, takže ještě neměl čas loňský rok doplnit.

Nevadí, tak mi to řekněte. Co by se tam mělo objevit?

Byl to pro nás zatím nejvytíženější rok, kdy jsme naskočili do pracovního rychlovlaku, který nejde zastavit. Rozhodli jsme se naplno pracovat hlavně na sociálních sítích, které zásobujeme recepty a tipy.

Sociální sítě jsou gros, ale začali jsme i více jezdit na gastro festivaly, kde jsme lidem blíž, což mě baví. Nic úplně zásadního se ale od MasterChefa nezměnilo (v roce 2020 se v soutěži umístil třetí, pozn. aut.), jedeme v podobném módu.

Minulý rok byl tedy ve znamení vaření, nikoli módy?

Právě loni jsme si s Matějem říkali, že by bylo fajn se k navrhování zase vrátit, protože se ho nechci vzdát. Dobře, že se na to ptáte, protože si teď vybavuju různé projekty. Například jsem oblékal známé osobnosti, které se loni fotily pro charitativní kalendář ve spolupráci s Nadací Veroniky Kašákové.

S Ivkou Sarauerovou (také soutěžila v MasterChefovi 2020, pozn. aut.) jsme vytvořili dlouho plánovanou kolekci volnočasového oblečení. A také jsem spolupracoval s první dámou Evou Pavlovou, což bylo opravdu krásné. Dá se tedy říct, že se móda z mé tvorby nikdy nevytratila.

Známé osobnosti oblékáte řadu let. Byla pro vás první dáma velkou výzvou?

Určitě! Víte, do vaření jsem se pustil v době, kdy mě móda přestávala bavit. Řekl jsem si, že jestli se k ní vrátím, tak něčím smysluplným a velkolepým. A do toho přišla nabídka oblékat první dámu, což byl přesně ten moment, kdy jsem věděl, že je to krásná příležitost, za kterou jsem moc rád.

Vaření jsem na pár týdnů opustil a plně se ponořil do navrhování. Doteď mám vymyšlených asi patnáct originálních střihů, je to spousta kreseb, až takových obrazů, které tvoří celou kolekci. Tak uvidíme, jestli budeme v naší spolupráci pokračovat…

Proč vás móda přestávala bavit? Může návrhář vyhořet?

Může. Pořád ji miluju, navíc teď přichází vlna, kdy mě navrhování začíná zase strhávat. A vlastně mě moc baví mezi ním a vařením přeskakovat. Ale k vaší otázce: v roce 2015 jsme se přestěhovali na tři roky do Londýna, kde jsem byl módou úplně nadšený.

Inspiraci jsem tam viděl doslova na každém rohu, na každém člověku, což byl velký rozdíl oproti životu v Praze, kde mi to přišlo smutné. Nejen v módě, ale i designu celkově. Po návratu jsem zjistil, že se to nijak zásadně nezměnilo.

Asi jsem z toho spadl do nějaké depky – potřeboval jsem pauzu, zvolnit a začít se věnovat něčemu jinému, co taky miluju. Proto jsem se vydal na kulinářskou cestu.

Když si tak skáčete mezi navrhováním a vařením, co mají společného?

Doma mám ateliér hned vedle kuchyně, to je takový úsměvný detail. Proces, kdy vytvářím jídlo a kdy model nebo kolekci, je hodně podobný. V obou případech nejdřív přemýšlím o konceptu – jakým směrem se vydám.

Při vaření například, jestli půjdu za dědictvím, které znám z domova, za chutěmi a vůněmi z babiččiny kuchyně. U obojího mě hodně baví estetika, jak to celé bude vypadat. Když tvořím kolekci, před očima mám celý vizuál, který ještě neexistuje.

Vidím barvy a siluety, které z toho vystupují, pak se vše krásně propojí. Při vaření vím, jaké suroviny použít, aby jídlo nejen dobře chutnalo, ale i vypadalo na talíři harmonicky. Často bývá pravidlem, že když jídlo ladí oku, jsou i chutě v souladu.

Zmínil jste babičku, ale vím, že vás učila vařit maminka. Nebo obě?

Zásadní byla asi mama (Pavel používá řadu slov z rodné slovenštiny, „mamu“ jsem záměrně nepřekládala, pozn. aut.), která mi dala základy běžné kuchyně, jak se má připravit bramboračka nebo knedlíky…

Rodiče už vařili modernější jídla, řekněme v rámci československého gastra. Skutečné babičky jsem nikdy nepoznal, ale otce vychovávala jeho kmotra, říkali jsme jí starka, a od ní mám takové záblesky tradiční romské kuchyně.

Pamatuju si její echt romská a staroslovenská jídla, ze kterých čerpám dodnes. A s nimi spojené emoce. Jak jsme jedli slepičí vývar na dvoře, kde se proháněly slepice… Bylo to kouzelné.

Jaké tradiční romské jídlo si z té doby pamatujete?

Třeba goja – střeva plněná bramborovým těstem nebo moukou, vařil jsem je zrovna včera. Je to velmi specifické jídlo už tím, jak voní, když se vaří. A není to každému příjemná vůně. Když si povídám s mými bratranci a sestřenicemi, všichni si pamatujeme, jak starka vařila právě goja.

Muselo se jich navařit hodně, aby se najedla celá rodina, takže se pak odér táhl celou vesnicí (vyrůstal ve Velkých Teriakovcích, pozn. aut.), cha cha! Další jsou párance – staroslovenské sedlácké jídlo, což jsou jen vařené těstoviny s česnekem.

VIDEO: Podívejte se na moderní pojetí romského jídla goja od Pavla Berky.

Zdroj: Youtube

Bavilo vás to jako malého kluka v kuchyni?

Moc! Jako úplně malí jsme ale vařit nemohli, rodiče nás nechtěli pouštět ke sporáku, to až když jsem byl starší. Jako kluk jsem si rád hrál na restauraci! Bydleli jsme v domě a měli dřevárnu, kterou jsem si vyklidil a připravil jako restauraci. Zval jsem tam děti z vesnice na chleba s paštikou nebo se sádlem, dokonce jsem pro ně připravoval smažená vajíčka…

Teď si na to s vámi vzpomínám. Dost jsem toho už zapomněl, protože jsem to postupně vytěsnil, jak jsem se začal věnovat hlavně módě, která mě už v dětství nesmírně bavila. Pořád jsem si kreslil nějaké návrhy, pak jsem šel na střední oděvní a dál na vysokou… (studoval módní tvorbu na UMPRUM v ateliéru profesora Josefa Ťapťucha, pozn. aut.).

Tím, že jsem se sám od sebe začal věnovat gastronomii, se vracím do dávných vzpomínek a jsem za ně rád! Není to jen můj momentální rozmar, rád jsem se motal v kuchyni a vařil už v dětství.

Co dalšího vám, kromě základů vaření, předala maminka nebo oba rodiče?

Naši nám, tedy mně a sestře, dávali volnost a podporovali nás v tom, co chceme dělat. Jít jako kluk z romské rodiny studovat módu na internátní školu – to opravdu nebylo běžné. Z široké rodiny jsme byli já a sestra jediní, kdo se odhodlali naplnit své odvážné vize.

Ani nevím, kde rodiče vzali ten svůj rozhled a nadhled. Možná je to tím, že mama přišla o svou mamu v době, kdy maturovala, pak je opustil táta – jako nejstarší dcera se starala o sourozence, svou cestu si musela v životě vybojovat. A táta taky.

To je asi to, co mi předali a jsem jim za to vděčný: být silný, hlavně stát sám za sebou a vybojovat si vlastní cestu, ačkoli je smyslem romské kultury rodinná pospolitost.

Musel jste i vy bojovat? Třeba čelit tomu, že jste romského původu?

Občas možná ano, ale žádné velké potíže jsem kvůli tomu na střední škole neměl, na vysoké už vůbec ne. Je pravda, že na té střední (oděvní škola v Trenčíně, pozn. aut.) jsem měl z počátku velké obavy, že tam budu studovat nejspíš jako první Rom.

Ve výsledku to ale pro mě bylo spíš plus. Na jednu stranu jsem vyčníval a snažil se to využít k dobru; na druhou jsem věděl, že musím být ve výtvarných předmětech opravdu výborný, protože mít jiný původ nestačí.

Jestli jsem tehdy musel něco překonávat, tak to byly spíš existenční rodinné potíže. Naši se finančně hodně obětovali, abych mohl jezdit na školu na druhou stranu Slovenska, ale některý týden prostě peníze třeba na moje obědy nebyly. To mi pak hodné paní kuchařky dávaly v jídelně obědy i bez lístků…

Jaký jste byl teenager?

Jéžišmarjá, hrozný student! Najednou jsem se ocitl sám v novém prostředí, kde jsem si pět dní v týdnu de facto mohl dělat, co jsem chtěl. No, co se týče školní docházky, byl jsem v tom docela pankáč… Jednou mi dokonce paní ředitelka řekla, že kdybych nebyl tak talentovaný a excelentní právě v navrhování, dávno by mě ze školy vyhodila.

Nad neomluvenými hodinami na vysvědčení vždycky přimhouřila oči. Sám jsem chtěl dokonce v prvním ročníku odejít, protože jsem se nechtěl učit šít: „Přece nebudu nějaká švadlena, chci být návrhář!“

Velmi rychle jsem ale pochopil, jak je řemeslo důležité a hlavně krásné! Ve třeťáku mě to chytlo totálně a tehdy jsem se rozhodl, že chci módě zasvětit celý život.

Jsem rád, že mě paní ředitelka nevyhodila. Pak na mě byla i pyšná, protože jsem byl jejich první student, který se nakonec dostal do Prahy na UMPRUM.

Sám učíte. Snažíte se svým studentům předat, že bez znalosti řemesla to nejde?

Přesně tak. Snažím se jim předat úplně vše, co vím a co jsem se naučil, což považuju za zásadní. Znám dost učitelů a lektorů, kteří si určité věci střeží, aby si nevytvářeli konkurenci. Podle mě to je nejhorší, co může pedagog dělat. Jedině tak, že předáte maximum informací, může řemeslo přetrvat a stát se jakoby nesmrtelné.

V módě je sice řemeslo důležité, ale ne zcela nutné. Existují výborní návrháři, přestože neumějí šít nejlépe nebo nemají technické znalosti o materiálech. Mají ale dokonalé vize o kolekcích a trendech, což je v pořádku. Já jsem ale stará škola.

Když mám v hlavě nějaký návrh, potřebuju si ho sám nakreslit, připravit střih, vybrat a odzkoušet materiál a ušít prototyp. Až pak vše může jít na dílnu ke švadlenám. Celý prototyp si ale musím vytvořit kompletně – tak to mám rád a tak to předávám svým studentům. Oděvních kurzů ale teď vedu málo, protože je nestíhám.

Jste učitel přísňák?

To vůbec! Když někdo nestíhá nebo mu to nejde, radši mu to celé ušiju, aby byl spokojený. Studenti mě asi mají rádi, ale měl bych být přísnější. Nejsem náročný na technické provedení – vím, že takovou zručnost musíte získat praxí, na to vám jeden půlroční kurz nestačí.

Dokážu být ale přísnější, co se týče konceptu kolekce. Jestli ji studenti zvládnou připravit tak, aby měla smysl a nebyla to jen spleť oděvů bez myšlenky. Ta ale nemusí být nijak velkolepá ani příliš sofistikovaná, musí mít hlavně nějaký účel.

Vedete i kurzy vaření, ale nemáte v něm tolik let praxe ani vzdělání. To jste dost odvážný!

Říká mi to hodně lidí. Nebyl to úplně můj záměr, oslovila mě Kulinářská akademie Grosseto, jestli bych zkusil vést nějaké kurzy. Řekl jsem jim „A proč ne?“, ale přitom jsem se dost bál, jak to lidé vezmou – přece jen nemám zkušenosti kuchaře, který se tomu věnuje dvacet třicet let.

Na druhou stranu, mám jiný, možná modernější pohled na vaření než právě někdo, kdo to dělá čtvrt století a nemusí v tom mít tu lákavou trendovost. Na kurz se vždy perfektně připravím a účastníky se snažím naučit věci, které se běžně nevaří. Za čtyři roky se mi ještě nestalo, že by byl někdo nespokojený.

Praxi tedy získávám postupně, jsem velmi otevřený, pořád něco studuju… Je mi jasné, že na moje kurzy nebudou chodit zkušení vyučení kuchaři, i když i to se vlastně už párkrát stalo.

Oni mají totiž občas dost velká ega, cha cha, i když ne všichni, to bych jim křivdil. Třeba kluci z poroty MasterChefa jsou velmi milí a nepotřebují si svá ega zvětšovat a vybíjet se na soutěžících.

A vaše kuchařské ego? Jak si povídáme, přijdete mi úplně normální a pokorný, jak k řemeslu, tak k životu.

Asi na tom něco bude, protože mi to říká každý, s kým se potkám naživo. Pokoru si nesu už z mé rodiny, a když mi lidé dávají takovou zpětnou vazbu, těší mě to o to víc. A moje ego? To je často velmi malé. I Matěj mi připomíná, že bych si měl víc věřit.

Myslím si, že v módě už jsem profesionál a rozumím celému procesu, přesto mám vždy, když připravuju novou kolekci, velké pochybnosti. Den před přehlídkou často s nikým nemluvím a myslím si, že je všechno špatně. A pak za mnou přijdou lidé s tím, že jsou nadšení!

To samé u vaření. Vařím pro nějakou akci a říkám si, že tahle divná kombinace přece nemůže nikomu chutnat! A pak lidé na akci „omdlívají“, jak je to vynikající.

Vím, že bych potřeboval trochu víc sebevědomí a neměl bych být tak sebekritický. Na druhou stranu, už jsem si na to svým způsobem zvykl a sebekritika je pro mě důležitá.

Když se totiž dostanete do momentu, kdy si řeknete „To je perfektní, nemá to chybu!“, je to podle mě špatně. Protože vždycky to může být lepší. Proto se vlastně nechci dostat do okamžiku, kdy už bych nebyl sebekritický.

Co na vaši úspěšnou dráhu říkají rodiče? Musejí být šťastní…

To jsou! Myslím, že jsou na mě hrdí. Mama sleduje a hltá úplně všechno, zařídila si kvůli mně i facebook, instagram. A táta taky. A když se jich někdo zeptá, zda jsou Pavel Berky nebo Renata Berkyová jejich děti, rádi se chlubí, cha cha.

Co dělá vaše sestra?

Teď je čtyři měsíce na stáži ve Washingtonu D.C., kde se zabývá tématem holocaustu. Má za sebou řadu úspěšných výzkumů, pracovala také na přípravě památníku obětem romského holocaustu v Letech u Písku, se svým partnerem o tom natočili dokument...

Renata vystudovala romistiku na Univerzitě Karlově a jde úplně jinou cestou než já – zabývá se historií naší kultury. Jsem jí za to vděčný, protože jsem se od toho trochu odklonil, dokonce neumím ani romsky, zatímco ona mluví různými dialekty. Je pro mě velmi inspirativní.

Víte, že váš osobitý mix češtiny a slovenštiny je velmi roztomilý? S dovolením ale rozhovor přepíšu jen do češtiny.

Jistě. A víte, že jste už druhá, kdo mi to říká? Jak mluvím, baví ještě režiséra Jirku Charváta, se kterým jsem dělal dva pořady pro Televizi Seznam. Když mě oslovili s nabídkou vlastního pořadu, bál jsem se: „To bude katastrofa! Copak neslyšíte, jak mluvím?!“ Vždyť je to taková babišovská čeština!

Reagovali ale, že je to velmi milé a ať se hlavně nesnažím mluvit jen česky, nebo jen slovensky. Některým lidem to ale vadí, jenže já to nedokážu ovládat.

Něco se mi říká líp ve slovenštině, ale v Čechách žiju patnáct let, takže v češtině už přemýšlím automaticky a je pro mě těžké přepnout zpět do čisté slovenštiny. Daří se mi to, když jedu za rodinou na Slovensko, ale i tak cítím, že už mám český přízvuk.

Letošek budete se svým partnerem trávit mimo jiné úpravami staré usedlosti, kterou jste si koupili ve vesnici s třiceti obyvateli. Po životě v Praze, Londýně a pobytech v dalších světových metropolích, kde jste měl přehlídky, vás to táhne na venkov?

Ano. A je to i právě proto, jak jsme zcestovalí. Myslím, že se podvědomě vracíme k životu a hodnotám, které známe z domova a dětství. Oba pocházíme z dědiny, naše rodiny žijí celý život na vesnici, vůbec nejsme městské typy a láká nás hlavně ten klid.

A když budeme chtít, v Praze jsme za čtyřicet minut. Není ale vyloučeno, že nás to za pět let přestane bavit a skončíme třeba v New Yorku…

Podle počtu vašich ocenění v módě i úspěchů ve vaření lze říct, že na co sáhnete, to vám jde. Když vidím, kolik práce vás čeká na novém domě, napadá mě: je něco, co vám nejde?

Je pravda, že jsem v bytě zrekonstruoval celou kuchyň včetně betonové stěrky na zdech. Moc mě to baví, ale zatím neříkám, že jsem v tom dobrý.

Určitě se toho hodně naučím právě při rekonstrukci domu. Co mi ale fakt nejde, je sport. Když jsem zkoušel lyžovat, Matěj se smíchem reagoval: „Konečně něco, co ti nejde!“

S Matějem jste spolu dvanáct let. V roce 2021 jste si řekli „ano“, byť nežijete ve formálně registrovaném partnerství. Na čem vaše soužití stojí?

Jsme zasnoubení, registrovat jsme se nechtěli, počkáme si na možnost opravdové svatby. A naši „svatbu nanečisto“ před kamerami (v rámci soutěže MasterChef Česko 2021, pozn. aut.) jsme brali jako osvětu společnosti.

S Matějem se nám podařilo vytvořit pevné zázemí, které známe ze svých harmonických domovů a které jsme si do vztahu přenesli. A to je pro nás nejdůležitější.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články