Co vás vedlo k napsání této knihy?
Během takzvané uprchlické krize jsem nabyl dojmu, že lidé mají zkreslené představy o tom, jak funguje islámský svět, jak vypadá a kdo tam žije. Tehdy jsem se od svých i vzdělaných kamarádů dozvěděl, že nás čekají kruté časy, kdy zlí muslimové obsadí tuto zemi a ženy budou chodit zahalené od hlavy až k patě. Snažil jsem se jim vysvětlit, že v těch zemích žije spousta normálních lidí, mnohdy dokonce ateistů, byť o tom příliš nemluví. Řekl bych, že třeba v severní Africe mají lidi radši fotbal než náboženství. Zkrátka snažil jsem se vysvětlit, že ti, kteří umírají na moři nebo na plážích, jsou také lidé.
Je kniha obhajobou arabského světa?
Samozřejmě, že na něj nahlížím i kriticky, ale spíš je to vysvětlení muslimského světa. Snažím se ukázat, že to je svět, který má sice jiná pravidla a kulturní zvyklosti, ale má podobné rysy jako ten náš a prostě patří do našeho světa.
Proč Blízký východ? Jak jste se k této oblasti dostal?
Orient mě fascinoval odmalička. Když kamarádi četli o Vinne touo vi a Old Shatterhandovi, tak já četl o Kara Ben Nemsím, a to mi zůstalo. Rád jezdím do Orientu, a jestli existuje něco jako reinkarnace, tak jsem v tom regionu asi dříve žil. Navíc když cestuju, tak potřebuju, aby mě ta země překvapila. V Německu mě žádné překvapení nečeká. Ta země je výborná, Němce mám rád, a když někdy říkám, že bychom měli být součástí Německa, tak to jako vtip beru jen trochu, ale nefascinuje mě. Na Blízkém východě se okamžitě nadechnu do jiné atmosféry.
O kterých zemích v knize píšete a proč právě o nich?
Píšu o čtyřech, pěti. A vybral jsem je, protože jsem líný a nenapsal jsem o všech, o kterých jsem chtěl. Jestli někdy vyjde druhý díl, tak tam ty zbylé popíšu. Je tam Afghánistán a Pákistán, což je tak mimořádná oblast, že je třeba o ní psát. Izrael s Palestinou jsou pro mě zase úhelným kamenem sledování Blízkého východu, a co se Egypta týče, tak tam se stále odehrává drtivá většina arabského kulturního života. Všechny tyto země jsou důležité, ať už z kulturního, strategického, nebo politického hlediska.
Co člověka žene vydávat se právě do takových oblastí?
Ve velké míře práce, i když já na Blízký východ a do Jižní Asie jezdil nejprve sám. A to do nearabských islámských zemí, jako jsou Indonésie nebo Turecko, protože ty mě vždy zajímaly nejvíc. Později jsem hledal práci, kde bych tento koníček mohl naplnit, a měl jsem štěstí, že se mi to podařilo. Nějaký čas jsem do arabského světa jezdil opravdu často, hlavně během arabského jara.
Proč se Češi tak často bojí muslimů a všeobecně Arabů?
Historici mluví o fenoménu, kterému se říká „turecké nebezpečí“, pocitu strachu z postupující Osmanské říše, který tady přetrval. I když v moderní době tady lidé mnoho muslimů, vyjma bosenských studentů, nepotkali. Češi se bojí jinakosti, nejsou na ni zvyklí. Navíc máme tu specialitu, že jsme lidi, kteří tady s námi žili, buď nechali vyvraždit – tím myslím Židy, nebo je vyhnali, když budu mluvit o Němcích. Jsme zde naprosto homogenní, schovaní v kotlince mezi kopci a obáváme se čehokoli jiného. Upřímně myslím, že kdybychom s muslimy žili jako třeba ve Francii nebo jiné zemi s koloniální minulostí, tak bychom si zvykli.
Přesto lze argumentovat, že v některých zemích, které přijaly uprchlíky, se zvýšila kriminalita.
Určitě. V jistém smyslu může jít o střet hodnot. Když sem přijede někdo bohatý z arabského světa, běžný Čech si ho ani nevšimne. Libanonec nebo Syřan, kteří pracují v IT nebo jsou to lékaři, evropsky oblečení, jazykově vybavení, nevíte o nich. Nevíte ani o té nejnižší sortě lidí, ta se za oceán nikdy nedostane, ale viditelná je střední třída. Ti lidé už nemají takové vzdělání a mohou se dostat do střetu s naším způsobem uvažování. Jakkoli jsou ty země vyvinuté, mají jiná sociální pravidla, ať už jde o vztah k ženám, nebo třeba starším lidem. Popravdě oni se k ženám chovají velmi distingovaně, tak je nastavený mrav, například fyzicky se dotknout ženy je problém. Jenže pak přijdou sem a vidí, že tady je to běžnější, a neznají míru, proto může dojít k problémům – to je objektivní fakt.
Byly to kolébky civilizace, měly zavlažování a knihovny v době, kdy se u nás běhalo po lese. Dnes je však řada zemí v regionu zaostalých. Co tomu rozvoji brání?
To je dobrá otázka. Řeší ji řada historiků a podle jedné z teorií tehdejší kvetoucí civilizaci zničil mongolský vpád. Svou roli ale asi hraje i koloniální minulost, i když nechci znít jako levičák. Objektivně se však islámský svět až do 19. století hůř vypořádával s modernitou. Sami jsme toho dneska svědky, že islámské společnosti procházejí modernizačním procesem rychleji než my. My se tady bojíme umělé inteligence a počítačů, a teď si vezměte, že v islámské světě jsou s modernizací a industrializací mnohem víc pozadu, ale tomuhle čelí úplně stejně. Myslím, že v islámském světě může probíhat určitý zápas o civilizaci. Spousta lidí tam lpí na principech daných islámem někdy ve 13. století a vedle nich žijí lidé, kteří chtějí žít v tom samém roce co my. Pro některé je návrat k tradici i reakcí na modernitu, třeba v Afghánistánu.
Bez domova z cihel, ale veselé. Děti jako každé jiné. Tyhle žily ve stanech. Pásmo Gazy.
Jako že mají nový tip iphone, ale pečou placky na kameni?
Taky, ale já mluvím spíš o občanské společnosti, která v islámském světě až na výjimečné ostrůvky v podstatě neexistuje. Identita se nejčastěji určuje od rodin a klanů, což, jak z různých sociologických teorií víme, kazí pracovní mobilitu a vůbec vznik moderní společnosti jako známe u nás. I tyto vazby se rozbíjejí, nikoli válkami nebo náboženstvím, často jde o přerod společnosti do moderního světa. Řekl bych, že třeba fotbaloví fanoušci se na zápase chovají stejně jako jacíkoliv jiní, ale pak přijdou domů, kde se žije jako v západním světě před padesáti sedmdesáti lety, kdy třeba ani západní ženy neměly taková práva, jako mají dnes. Oni o to v islámu teprve různými způsoby bojují.
Co je největší úskalí arabského světa?
Obecně bych řekl, že je to právě nedostatek občanské společnosti, z čehož bohužel pramení nepotismus a kastovnictví. Pokud nejste z privilegovanější části společnosti, může být problém postupovat někam výš. Teď ze mě tedy mluví západní člověk, který miluje západní společnost a rovnost lidí před zákonem. Ostatně oni ani během arabského jara nevolali po demokracii jako takové, jak ji známe na Západě, ale po svobodě a spravedlnosti. Mnozí si asi ještě nedokážou představit, že by žili vně klanů a měli stejný přístup k řadě věcí.
Občas je slyšet názor, že pro Araby demokracie není, že potřebují silného vůdce a že by se tam nemohla rozšířit demokracie našeho typu. Je to tak?
To si určitě nemyslím a myslím, že to je částečně západní rasismus. Na druhou stranu ten proces bude ještě trvat, a právě arabské jaro ukázalo, že chtěli demokracii do arabského světa přivést. Kritici nyní říkají, že Arabové nejsou schopní demokracie, ale já si spíš myslím, že ty původní režimy byly tak silné, že tamní demokratická hnutí prostě přemohly a změny nedopustily.
Lidé si někdy představují, že cestovatel po muslimských zemích nesmí na ženu ani promluvit. Jak to je?
Záleží, jak kde. Viděl jsem, jak v Mauretánii platila žena, německá turistka, a majitel cestovky mluvil jen s jejím partnerem, jako by tam nebyla. V jiných zemích – Palestině, o Libanonu nemluvě, – se ženou můžete mluvit standardním způsobem. Muž, ale ani žena by tam však neměli s ženou flirtovat. Jiná pravidla ale platí v méně moderních oblastech, jako je Afghánistán nebo Pákistán, kde mohou nastat potíže.
Například?
Už třeba jen to vnímání situace. Jednou jsem na paštunské hranici mezi Pákistánem a Afghánistánem šel do domu ochránce ženských práv, který opravdu zachránil spoustu žen. Paštuni jsou etnikum, které žije na obou stranách hranice a dodržuje specifický, ještě předislámský kodex, který třeba řeší uhlazení sporu mezi jednotlivými klany tak, že ten klan, který se má omluvit, dá tomu druhému jednu ze svých dívek. Ty nejsou příliš vítané a často se stanou otrokyněmi, i sexuálními. Mnoho žen tam žije v opravdu špatných podmínkách, proti čemuž bojují i muslimové z celé řady jiných míst v Pákistánu. Je pro ně totiž nemyslitelné zacházet takto se ženami. V islámu má žena – stejně jako v jiných monoteistických náboženstvích – samozřejmě nepopiratelnou hodnotu, a přestože v tradičním pojetí tam žena nemá stejná práva jako muž, rozhodně by neměla být otrokyní. To si myslí každý normální muslim i v Afghánistánu.
I ten ochránce ženských práv.
Přesně tak a ten opravdu řadě žen pomohl, ale když mě u sebe na pár dní ubytoval, tak po mém příchodu k jeho domu něco zakřičel přes zavřené dveře, po čemž se ozvaly drobné ženské krůčky. On zase něco řekl, krůčky odcupitaly a jeho ženu jsem celé tři dny neviděl. Tam mi také dali pistoli pod polštář, kdyby mě chtěl někdo unést. Ale jednak jsem obézní, takže by mě nikdo neunesl, jednak mám modrou knížku, takže bych z pistole ani nevystřelil.
To jsou vskutku jiné kulturní zvyky.
Ovšem to je paštunská oblast, která je obecně výjimečná a tradice poskytnutí ženy ve smyslu vyrovnání za újmu sousednímu klanu je místní zvyk, nikoli islámský. A jak jsem řekl, naprostá většina muslimů s tímhle nesouhlasí.
Jak se z vystudovaného ekonoma stane zahraniční reportér?
No já začal jako ekonomický redaktor, ale dělal jsem to jen pár měsíců. Popravdě moje studia ekonomie na VŠE byla spíš nutnost, protože jsem nastupoval ještě za starého režimu. Nechtěl jsem jít na vojnu a můj otec byl osmašedesátník, takže mi tehdy rodina s třídní učitelkou vysvětlily, že se ani nemám snažit o školu humanitního typu, protože bych se nemusel dostat. A taky jsem tehdy nechtěl studovat žurnalistiku, protože za komunismu mi to přišlo jako stát se propagandistou SSSR. Revoluci jsem zažil na VŠE a v nové době si pak dostudoval religionistiku.
Často míříte do válečných oblastí. Proč?
Důvodů je několik. První je, že jsem chtěl obluzovat ženské, protože jinak jsem ošklivý a malý, ale popravdě tohle mi moc nepomohlo. Pak jsem ale hlavně od přírody hodně zvědavý a zajímalo mě, jak se lidé chovají ve válce, jakým způsobem se v takové situaci mění společnost. A je fakt, že svět ve válce je jiný. Vzpomínám si, jak se třeba v Sarajevu lidé ráno rozcházeli na různá místa a loučili se, jako by to bylo naposled, protože nevěděli, jestli se vrátí domů. Také často nechodili spolu, rozdělili se, aby se vrátil alespoň jeden a mohl dál obstarávat domácnost. Viděl jsem, jak se lidé soustředili před přeběhnutím cesty, na niž mířili ostřelovači, a pak zase šli městem skoro normálně dál. Měli čas rozfázovaný na válku a snahu o běžný život.
Kde jste zažil krušné chvíle?
Leckde. V Sarajevu, pak během arabského jara v Egyptě, když tehdejší prezident Mubarak vyhlásil, že všichni zahraniční novináři jsou agenti, které je třeba pochytat. Udělal z nás lovnou zvěř, na ulici vás mohl každý okrást, praštit a podobně. Také nás tam okradli. V Gruzii jsme jednou, byť jsme měli nesmírně šikovného řidiče, omylem přejeli frontu a dostali se přímo mezi ruské vojáky, navíc jednotky dislokované z Čečenska, což nebyla zrovna elita, co se chování týče. Zrovna tam rabovali gruzínskou základnu. Tehdy jsme vyskákali z auta a začali něco rusky brebentit, že Sovětský svaz a podobně, a to nás zachránilo, nikdo po nás nevystřelil. To k tomu ale patří.
Jaké vlastnosti by měl mít válečný zpravodaj?
Měl by se trochu zdravě bát, neměl by hazardovat, měl by se umět dívat, a hlavně by to měl chtít dělat, protože k tomu se nedá přinutit. Myslím, že by to měl být takový trochu haur, co se s tím narodí.
Jste obhájce zahraničního zpravodajství. K čemu je?
K tomu, aby lidé byli chytřejší a nechovali se během různých uprchlických krizí jako hlupáci. Jsem opravdu rád, že jsme přijali ukrajinské uprchlíky. Po tom, co jsem viděl, jak se lidé vymezovali vůči uprchlíkům v předchozích několika letech, jsem byl v šoku a dlouho jsem to Čechům a Slovákům nemohl odpustit. Pokud člověk nevnímá zahraniční souvislosti, tak přece není schopen vnímat ani ty české. Je to podobné, jako když Goethe říká – neumíte-li žádný cizí jazyk, neumíte ani ten vlastní. Myslím, že když člověk nerozumí dějům ve světě, nerozumí jim ani doma. Jsme malá země, izolovaná mezi kopci, kterým říkáme hory, ale stejně k nám dopadají věci z celého světa. Když je neznáte, zákonitě se zapouzdříte a chováte se jako aktivní rasista nebo xenofob.
Vystudoval jste religionistiku, které náboženství je vám nejbližší?
Všechna mi jsou blízká, tak by to religionista měl mít. Ale blízké mi je samozřejmě křesťanství a islám, těm jsem se věnoval nejvíc. Osobně mi je však nejbližší buddhismus. Když přijedu do buddhistické země a navštívím tam takřka libovolný chrám či klášter, padne na mě zvláštní klid.
A co to jméno Pawluscha?
To je přezdívka, kterou mám od gymplu. Tehdy jsem jel do Moskvy na brigádu, během večírku jsem se dostal na nějaké sídliště, no a já tam prožil jeden ze svých prvních sexuálních kontaktů. Ta žena byla asi o patnáct let starší, a když jsem pak trochu v šoku odcházel, či spíš skoro utíkal, tak se bála, aby se mi něco nestalo, byli jsme na kraji Moskvy v takovém vysokém apokalyptickém paneláku. Volala na mě: Vrať se, Pawluscha! Což je něco jako Pavlíku. Když jsem to zpět ve škole popsal spolužákům, zlovolně mi tak začali říkat a udrželo se to dosud. Je to ale dané hlavně tím, že se jmenuju obyčejně, vždy jsem měl přezdívky.
Čím jste chtěl být jako malý?
Pastorem. Viděl jsem to v kovbojkách a taky mě odmalička fascinovalo náboženství, já jsem trochu rozený religionista. Pak jsem chtěl být tulákem podle jedné knihy, která mě ohromila, když mi bylo asi sedm. V dospělosti jsem svou lásku k ní trochu přehodnotil. Jinak jsem nic vysněného neměl, až v pubertě jsem začal mít jiné tendence, mimo jiné hudební. Jako dítě jsem ale chtěl být pastor nebo tulák a vlastně jsem tak trochu obojí.
PAVEL PAWLUSCHA NOVOTNÝ (1969)
- Novinář, reportér, spisovatel
- Pochází z pražského sídliště.
- Vystudoval ekonomii a religionistiku.
- Coby syn učitelky hudby umí trochu hrát na řadu nástrojů.
- Hrál např. v kapele Prohrála v kartách, nyní působí v hudebním triu Tři Werischi.
- Působil v řadě českých médií.
Zdroj: časopis Vlasta
Sledujte nás v Google Zprávách