Přijela jsem za ní jednu zářijovou neděli do Olomouce, kde měla zkoušku v Divadle na cucky a svého miláčka, fenku Tužku, akutně na veterině. Moc toho nenaspala, sama byla nachlazená, přesto usměvavá, ochotná a plná energie. Kdyby nám oběma nejel vlak domů, povídaly bychom si další hodiny.

Zdroj: Youtube

Tohle je vaše běžná neděle?

Není! Běžnou neděli bych chtěla strávit v posteli s Tužkou a dívat se na nějaký seriál, ale nějak se to prostě seběhlo. Zrovna jsem dnes v divadle říkala, že se mi ve třech posledních obdobích, kdy jsem u nich hostovala, pokaždé něco stalo. Poprvé jsem spadla z koně a měla otřes mozku, s další inscenací jsem skončila dehydratovaná na kapačkách a tentokrát je na kapačkách můj pes. Jmenuje se Tara, ale říkám jí Tužka.

Co se stalo?

Už je jí čtrnáct, má nemocné srdíčko i plíce, takže vše zvládá mnohem hůř. Naštěstí se nepotvrdilo selhávání orgánů, ale i tak čekám, co mi zavolají… (nakonec to s Tužkou dobře dopadlo, pozn. aut.).

Jak jste k ní přišla?

Jako slepá k houslím. Mít psa nebylo tehdy v plánu. Ale chodila jsem v té době s klukem, kterému patřila. Spolu jsme si pořídili ještě jednoho psa, a když jsme se rozešli, rozdělili jsme si je.

Jako herečka na volné noze hodně cestujete, natáčíte několik dní v kuse. Jak to jde dohromady?

Dokud byla mladší a při síle, bylo to bez problémů, protože je hodná, poslušná a miluje cestování. Brala jsem ji všude s sebou, dokonce mi kvůli tomu jeden kolega říká „dáma s hranostajem“, protože mi Tužka pořád sedí na klíně. Čím je ale starší, tím je život s ní komplikovanější. Ale pořád je to moje radost! Teď mě čeká pětidenní psychoterapeutický výcvik, proto ji musím nechat u mamky.

Psychoterapie? Tak to jste mě překvapila!

Přihlásila jsem se na pětiletý výcvik a jestli se mi ho podaří dokončit, budu možná jednou psychoterapeutkou. Už dřív jsem chtěla studovat psychologii, ale dálkově to nešlo. Pak jsem začala učit herectví na vyšší odborné škole a uvědomila si, jak moc je práce se studenty o emocích. Člověk pořád zpochybňuje sám sebe, protože slyší „Jsi málo smutná! Jsi málo veselá! Pro tu roli jsi tlustá, pro tuhle hubená!“. Na jevišti vás neustále někdo kritizuje, byť je to konstruktivní kritika, která vás má posunout dál. V podvědomí studentů to ale pořád zůstává. Vím, jak jsem studium na DAMU extrémně emočně prožívala a pak jsem sama chodila na terapie. Proto bych svým studentům nechtěla ublížit. Často mají hraní jako ventil, kterým si řeší svoje životní příběhy. A pak narazí na pedagoga, který je rozebere na prvočinitele, ale už neposkládá zpátky. Studenti ode mě očekávají určitou pomoc, kterou jim zatím nejsem schopna dát, protože nejsem terapeutka. Kdybych byla, mohla bych časem poskytovat terapii i hercům. Když jsem na ni sama docházela, bylo pro mě velmi těžké vysvětlit terapeutce, co to vlastně herectví je. A trvalo mi to hodiny.

Pokusila byste se to vysvětlit mně?

Spousta lidí si myslí, že se naučíme text, pohyb a je to. Ale herectví není o tom, že přijdu na jeviště a zahraju „Teď jsem smutná!“. Smutek má přece milion podob – že marně čekám na zprávu, že mi nedali roli, že mi někdo umřel… Text je jen návod jako noty pro dirigenta. Jedna věc je naučit se ho, druhá umět zahrát. A emoce je až výsledek dlouhého procesu hledání při zkouškách. Jako herec musíte nejprve pochopit svou postavu – najít vnitřní princip jejího fungování skrz konkrétní situace, které na jevišti hrajete.

K čemu vedete své studenty?

Letos učím devět třeťáků, kteří budou končit. Nemyslím si, že z nich „vytvořím“ devět herců – tak to prostě je, nikdy pak nehraje celý ročník. Ale dobrý herec je ten, který si je vědom sám sebe ve smyslu, že o sobě nepochybuje a nebojí se vyjít na jeviště. Vedu je k tomu, že zkoušky jsou od slova zkoušet. Snažím se eliminovat jejich strach, aby na jevišti sebevědomě vyzkoušeli kdejakou hovadinu, která je ale posune. Když jsou odvážní a mají názor, jsou mnohem víc tvůrčí a osobití. Když hraje Maryšu Adéla, je to jiná Maryša než ta Johančina… Mají pak silnější já a nenechají si ho jen tak rozbít, byť budou podrobovaní zkouškami neustále narážet. Jako pedagožka tohle vím, jako herečka se to paradoxně stále učím – jsem bohužel někdy dost opatrná a přitom vidím, jak mi to v mnohém brání, což mě štve.

Na mě působíte dost odvážně…

Životně ano, herecky ne. Ale neustále se k tomu snažím navrátit. Někde jsem svou odvahu ztratila, když jsem se nechala rozložit... Pak jsem se začala hlídat, abych byla „v pohodě“. Jakmile ale na sebe začnu koukat zvenčí a sama sebe režírovat, je to herecky v háji. Dlouho mi pak trvá, než získám pevnou půdu pod nohama. A když ji najdu, jsem odvážnější, rozjedu se a… a už je konec zkoušky.

Co teď v Divadle na cucky zkoušíte?

Jsem tu stálý host a teď zkoušíme autorskou věc Vstup zakázán, kterou napsal a režíruje mladý režisér Tomáš Loužný (premiéra bude 29. října, pozn. aut.). Hrajeme tam jen ve dvou – já a Libor Kuzník. Je to inspirováno vojenským újezdem Libavá, kde dříve žili v obcích i civilní obyvatelé. Když se prostor zmenšoval, najedou se některé obce musely zařadit zpátky do běžné infrastruktury. Z toho vychází hlavní téma inscenace, ale otočené ad absurdum – armáda potřebuje víc peněz, takže se z celého Olomouckého kraje stal vojenský újezd. Je to interaktivní divadlo, komunikujeme s diváky, kteří se budou během představení i přemisťovat, protože část se odehrává v divadle a část v nedalekém krytu.

To zní dobře! Jak stíháte střídat divadlo, film a produkci?

Na jevišti jsem letos bohužel míň, ale chtěla bych se zase vrátit. Odchodem z Ostravy (stálé angažmá v Komorní scéně Aréně ukončila v roce 2019, pozn. aut.) a s covidem spousta rolí skončila. Letos v zimě mě snad čeká natáčení filmu, doteď jsem točila a točím spíš seriály. Pálava bylo moje první dlouhodobé natáčení, řekněme nepunkové. Jinak internetové seriály ostravského režiséra Vládi Skórky byly všechny tak trochu punk (Lajna a Liga mužské moudrosti, pozn. aut.).

Četla jsem, že z natáčení Pálavy jste byla naprosto nadšená.

Byly to moje tři nejhezčí měsíce života za posledních x let. Jednak jsem o sobě zjistila, že nejsem až takový chaotik, ale že potřebuju určitý řád, který jsem tam měla. Točili jsme na nádherných a mně dobře známých místech, která miluju. Kdykoli mám volno, prchám totiž na jižní Moravu. Lidé ze štábu říkali „To není možné, ty tu znáš snad každého!“, protože mám v tamních vesnicích spoustu známých a se všemi jsem se zdravila. A hlavně mě nesmírně bavila parta, která se tam sešla a kde vznikla nová kamarádství. Třemi měsíci jsem se fakt prosmála, byl to sen, navíc s takovými herci!

S jakými?

Třeba s Michalem Isteníkem – to je prostě koncert dívat se, jak hraje. Patrik Děrgel je můj spolužák z DAMU, na něj jsem se taky moc těšila, a samozřejmě další. Nejvíc jsem hrála s Tomášem Matonohou, který byl taky skvělý. Na zkouškách se mi stávalo, že jsem na ně najednou začala koukat jako divák, jak mě bavili.

Pro Michala Isteníka máme s mužem slabost. Oba nás zajímá, jaký je lidsky?

To chápu! Je to pokorný člověk a platí u něho, že když něco umíte, nepotřebujete se nad nikým povyšovat. A je tak hodný! Ti dva „zmetci“, Děrgel s Panznerem, toho neustále zneužívali a dělali mu ze srandy strašné naschvály. Přitom Michal se snaží vyjít všem vstříc, nezažila jsem, že by si někdy stěžoval. Jako herec má v sobě lehkost a je autentický v jakékoli poloze, takže mu i s navijákem sežeru každou roli – ať hraje blbečka v seriálu MOST!, nebo hodného kluka v Pálavě.

Hrajete spolu i v nekorektní komediální Lize mužské moudrosti, kde se bytostně nesnášíte.

Miluju jeho monolog vůči mojí postavě Strakové! Při jeho natáčení jsem se musela pořád smát, že jsem ani nemohla hrát.

Straková je extrémně militantní feministka. Prý dostáváte od diváků dost nemilosrdné zpětné vazby.

Zrovna v Olomouci za mnou přišel nějaký pán s omluvou, že mě ruší, ale že mi to musí říct. S manželkou se dívají na Ligu, a když prý on vaří a jeho žena mu do toho kafrá, tak jí říká „Nedělej Strakovou!“. To mě fakt potěšilo. Naštěstí si tu negaci ale lidé nespojují se mnou jako s Pavlou Dostálovou. Spíš mi říkají, že se jim líbí, jak ji hraju. Každopádně si myslím, že Straková vůbec neví, co feminismus znamená, a manipulativně zneužívá určitých věcí, které pochytila třeba z hnutí Me Too, aniž by měla v hlavě nějaký koncept. A jak není moc chytrá, jde do všeho napřímo. Je fakt, že se ta postava ještě zajímavě vyvine, ale to teď nemůžu prozradit. Hrát takovou mrchu mě ale strašně baví, protože mě v divadle většinou obsazovali do rolí nevinných dětí, jeptišek… Strakovou hraju odvážně, jak jsme o tom mluvily na začátku, a myslím, že se to vyplatilo.

Na DAMU jste vystudovala činoherní herectví, pak jste začala studovat ještě režii.

Chyběl mi už jen rok do ukončení bakaláře, ale nastoupila jsem do stálého angažmá v ostravské Aréně a to už nešlo se studiem v Praze skloubit. První dva roky byly ale hodně intenzivní a myslím, že jsem se naučila, co jsem chtěla. Spousta věcí o herectví mi došla až během studia režie, kdy jsem je viděla zvenčí. Například, jak je důležité, aby herci nabízeli režisérovi vlastní řešení situací a nečekali, až jim je režisér nadiktuje. Když mu své možnosti neukážou, může si je jen těžko představit. Myslím, že bych byla lepší režisérka než herečka, ale hrát mě teď prostě víc baví.

Jsou herci, kteří zároveň i režírují.

Což chce určitou míru talentu. S kamarádkou máme rozdělanou jednu komediální věc, kde ona hraje a já ji režíruju. Se smrtí kamaráda, muzikanta Davida Stypky, to ale na čas utichlo, protože se jedná o monodrama Smrti, která je na terapii a řeší „Proč mě nikdo nemá rád? Vždyť jsem tu s vámi! Tak co dělám špatně?“. Mé kamarádce zemřeli během roku, kdy jsme zkoušely, tři lidé a David už byl poslední „kapka“. Najednou jsme si z toho tématu nemohly dělat srandu… Ale je to téma, které nás obě zasahuje, a trápí nás, že smrt je ve společnosti pořád tabu. Ale ona za to nemůže, naopak tu musí být s námi, abychom byli rádi za to, že žijeme.

Můžeme zavzpomínat na vašeho tatínka?

Určitě, jen bych nerada, aby se objevil hned v titulku…

Tomu rozumím, neobjeví. Zemřel v roce 2005, takže jste na světě už stejně dlouho bez něho, jako jste byla s ním. Kde je teď jeho místo ve vašem životě?

Je se mnou čím dál víc. Zajímavé je, že když zemřel, byl to pro mě, sestru i maminku šok, ale v praktickém životě mi až tolik nechyběl. Jako ministr byl třeba čtrnáct dní v Praze a domů do Olomouce přijížděl jen na víkend. Teprve jak přibývaly týdny a měsíce po jeho smrti, uvědomila jsem si, že auto s majáčkem už do naší slepé ulice nikdy nepřijede. A čím jsem starší, tím víc témat bych s ním chtěla řešit, a tím víc mi chybí. A častěji se pro něj rozpláču, než když byla jeho smrt čerstvá. Ale nevzpomínám na něj ve smutku, naopak! Často na něj myslívám, když se něčeho bojím, a říkám si „Táta ale bojoval a zvládl to, tak běž!“. Je pro mě určitá morální ikona a stále můj průvodce, byť optikou puberťačky (bylo jí necelých sedmnáct, když Pavel Dostál zemřel na rakovinu, pozn. aut.).

Jak se jeho smrtí změnil váš život?

Byl to jasný řez, protože najednou jsem dospěla. Uvědomila jsem si mimo jiné, že chci trávit čas s lidmi, které mám ráda. Možná to zní jako klišé, ale je to pravdivé. Domů za mamkou jezdím tak jednou za čtrnáct dní a neexistuje, že bych za ní třeba čtvrt roku nepřijela. V pubertě jsem proti ní dost zbrojila, už jen z principu. Se smrtí táty to zmizelo jako lusknutím prstu, protože jsem pochopila, jak zbytečný boj jsem vedla proti někomu, kdo mě bezmezně miluje.

K čemu vás tatínek vedl a směroval, dokud žil?

Že je důležité si život užívat a žít s nadhledem a humorem. Velmi často tak řešil vyhrocené situace – třeba když jsme se dohadovali kvůli mému vysokému účtu za telefon. Já brečela a on si ze mě tak dlouho dělal srandu, až jsem se tomu sama začala smát. Ale hlavně nás s mamkou vedli k tomu, vždy se postavit za slabší. Vybavuju si, jak jsme byli společně v zoo, bylo mi kolem šesti. V otevřené voliéře jsme viděli čápa, jak se chystá sežrat káčátko. Velká kachna byla úplně zoufalá. A táta tam naběhl a čápa zpacifikoval! Však my si taky se ségrou často koledujeme. Obě se pouštíme do cizích konfliktů, třeba když je v tramvaji někdo na někoho zlý. Pro mě je mnohem jednodušší zastat se někoho jiného než sama sebe.

Překvapilo mě, že váš tatínek, dramatik a publicista, vystudoval chemii.

Však to byl zdroj mnoha našich rozkolů. Dcera chemika, a neumí chemii! Na učení táta neměl moc trpělivost a mně to opravdu nešlo a nebavilo mě to. Pamatuju si, jak jednou už zoufale bouchal do stolu a říkal: „Jak tohle nemůžeš pochopit?!“

Vy jste vystudovala střední pedagogickou školu, přitom jste mohla jít na konzervatoř…

Pedák byla naprosto cílená volba, abych se vyhnula chemii, matematice, fyzice. Na konzervatoř do Prahy nebo Brna jsem sice chtěla, ale naši mi to tehdy nedovolili. A dobře to odhadli! Byla jsem typ puberťačky, co se jde jen vyčurat a ze záchodu se vrátí s piercingem v nose, který si tam sama propíchne. A ve čtrnácti jsem si nechala vytetovat na břicho velký ornament připomínající jelení paroží.

Máte ho pořád?

Bohužel ano. Takže takovou holku fakt nechcete v patnácti vypustit do světa! Navíc jsem se hodně nechávala strhnout partou. Na rodiče jsem kvůli tomu zákazu byla samozřejmě naštvaná. Na pedáku jsme ale měli i dramatickou výchovu a celou dobu jsem věděla, že po něm půjdu hned zkusit přijímačky na DAMU.

Co vám z divokého období dospívání zůstalo doteď?

Myslíte ty dvě díry v nose a jednu nevkusnou kérku? Taky jezdím na longboardu a onewheelu (elektrické „prkno“ s jedním kolem uprostřed, pozn. aut.) – ve čtyřiatřiceti jsem na to už asi stará, ale mě to pořád hrozně baví! A pubertu mám spojenou s Lednicí, kde doteď cítím vzrušení. Na střední školu jsem totiž denně dojížděla do Přerova. Jenže jsem byla trochu záškolačka a vlakem jsem pokračovala až do Břeclavi a dál do Lednice, kde jsem celý den natajňačku jezdila s kamarády na koních. Večer jsem jela zpátky domů.

Kdo vám psal omluvenky?

No já! Tajně jsem pár kousků vzala mamce v kanceláři na „zušce“, kde pracovala. Orazítkovala jsem je a podepsala. A když už mi pak bylo osmnáct, psala jsem si omluvenky sama.

A maminka to ví?

Teď už ano. Moje maminka ví všechno.

PAVLA DOSTÁLOVÁ (34)

  • Divadelní a filmová herečka, herectví i učí. 
  • Je na volné noze, divadelní angažmá v ostravské Komorní scéně Aréně ukončila v roce 2019. Aktuálně zkouší v Divadle na cucky, hraje i v Divadle Kalich, v divadle Pomezí a v projektu LiStOVáNí. 
  • Hraje v seriálech Pálava, Lajna, Liga mužské moudrosti, Hasičárna Telecí, ZOO či Ordinace v růžové zahradě. 
  • Pracuje i jako produkční, hlavně hudebních klipů. 
  • Vystudovala činoherní herectví na DAMU, dva roky tam studovala režii. Letos na jaře začala s psychoterapeutickým výcvikem.
  • Pochází z Olomouce, žije v Praze. Je svobodná.
  • Je dcerou dramatika a někdejšího ministra kultury, zesnulého Pavla Dostála.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články