Do Česka se vracíš minimálně jednou do roka. Jaké pro tebe ty návraty jsou?
Nádherné, já to v Česku miluju a vždycky jsem strašně šťastná, když tu můžu být. Cítím se tady doma, což ale platí i pro Švédsko, Francii a Ameriku. To všechno jsou země, které jsou se mnou nějakým způsobem spojené – žila jsem v nich, v případě Států stále žiju, zažila zásadní věci, které mě formovaly, mám v nich rodinu, kamarády, známé… Česko je pro mě specifické tím, že je to moje rodiště, se kterým mám spojeno prvních devět let mého života. Tudíž si tu pokaždé připadám jako dítě, jako malá holka. Vzbuzuje to ve mně určitou nostalgii a zároveň hravost, radost a něhu. Vrací mě to v čase a já si to neskutečně užívám.
Tentokrát jsi přiletěla, abys představila svou novou knížku s názvem No Filter. Baví tě potkávat se se svými čtenáři? Respektive čtenářkami, protože píšeš hlavně pro ženy.
Moc! Ten kontakt je nenahraditelný – číst recenze v novinách nebo na internetu je jedna věc, ale potkat se se skutečnými ženami, ve kterých moje slova něco vyvolala? Boží! Úplná horská dráha emocí! Je ale pravda, že české čtenářky zatím s mojí novinkou nemají tolik zkušeností jako ty americké. Zatím si ji především koupily a nechaly ode mě podepsat, kdežto ty ve Spojených státech už ji mají přečtenou. Dokonce za mnou velmi často chodí s výtisky, které vypadají jako salát – mají založené stránky, označené věty nebo rovnou celé kapitoly a jsou pěkně ohmatané, což mě samozřejmě těší. A taky dojímá. Je pro mě zajímavé pozorovat, jak si každá z těch žen vybírá jinou část – některé se dotkne moje vyprávění o lásce, jiné o zármutku a úzkosti. Další řeší sebedůvěru a stárnutí. Je vidět, že je ta kniha živá a hlavně o skutečném životě.
Co vlastně bylo oním impulzem, že ses rozhodla takovou otevřenou zpověď napsat? Na spisovatelském kontě už máš pohádku a román…
Jestli znáš můj Instagram, tak víš, že otevřenost a upřímnost u mě nejsou nic neobvyklého. Na nic si nehraju, nic nepřibarvuju. Nedělám se hezčí, mladší, chytřejší, zajímavější. Nemaskuju vrásky ani rány v duši. A už vůbec nečekám, že mě bude milovat celý svět. Buď mě tak berte, nebo nechce být. Maria Shriver, což je bývalá manželka Arnolda Schwarzeneggera a hlavně majitelka malého vydavatelství, patří do té první skupiny a moje instagramové příspěvky ji zaujaly natolik, že za mnou jednoho dne přišla s nabídkou, abych v podobném duchu napsala celou knížku.
Kolik času ti na ni dala? Pokud vím, román Léto modelky jsi psala dlouhých pět let.
Ten termín byl šibeniční – dostala jsem tři měsíce a ani den navíc. Nejdřív jsem se zhrozila, ale pak mi došlo, že je to vlastně pozitivní. Neměla jsem prostor tolik zapojovat rozum a detailně se zaobírat tím, jestli je tahle věta dobrá, nebo ne. Jestli mám na jedné stránce přidat a na druhé ubrat. Jediné, čím jsem sem řídila, bylo moje srdce. A touha lidem vysvětlit, co se v mém životě v posledních letech přihodilo. Proč moje volby byly takové, jaké byly. Chtěla jsem jim poskytnout ucelený obrázek, řekněme takovou mozaiku.
Proč jsi to neudělala dřív? Vždyť ti u nohou ležel celý svět!
Ano, ale lidi mě vnímali jen jako „prázdnou cukřenku“. Zajímalo je, co používám za krém, jaké nosím šaty, jestli cvičím nebo po ránu piju horkou vodu s citronem… Šlo jim o obal, ne o obsah. Sice jsem byla na obálkách těch nejprestižnějších časopisů, natočila několik hollywoodských filmů a vystupovala v různých populárních show, ale ve skutečnosti jsem neměla žádný hlas. Nikdo ode mě nechtěl slyšet pravdu. Co já si myslím o světě, partnerských vztazích, politice nebo modelingu… Neměla jsem prostor mluvit bez filtru. I když mi s nadsázkou v žilách koluje prostořekost a odjakživa mám alergii na přetvářku, nikdo mě neposlouchal.
Chceš říct, že to přišlo až s postupujícím věkem, kdy jsi přestala být na první pohled dokonalá?
Ano a taky s určitou únavou ze stereotypní dokonalosti sociálních sítí. Zatímco většina uživatelů se tam dělá krásnější, šťastnější a ukazuje život takový, jaký ve skutečnosti vůbec není, já jdu opačnou cestou – Instagram používám hlavně k vyjádření svých myšlenek. Fotky mě moc nebaví, ale chápu, že bez nich to nejde. A tak je tam přidávám – jednou z nějaké akce, na které jsem nalíčená a v krásných šatech, protože tak to má být. Jednou po ránu z postele, pěkně rozcuchaná, bez make-upu a šminek. S vráskami a šedinami. Protože přesně takhle ve skutečnosti vypadá osmapadesátiletá žena.
Taky se tam často objevuješ polonahá, což nemůže řada lidí rozdýchat…
Ale to je jejich problém, já nemám co skrývat. Ve svém těle se konečně cítím dobře. A pozor, jde jen a jen o mě, nikoliv obecně o ženy mého věku. Rozhodně to není tak, že si hraju na nějakou jejich reprezentantku. Vždyť každá z nás vypadá jinak a právě v tom spočívá naše krása, naše jedinečnost. Ano, já jsem od přírody vysoká a štíhlá, ale co to o mně vypovídá? Moderní doba ze mě udělala modelku, protože jsem zkrátka ve správnou chvíli byla na správném místě a disponovala správnými vlastnostmi. Kdybych žila před nějakými sto lety, byla bych jen odpudivě vysokou a kostnatou ženou s nevalnými vyhlídkami na manželství… Jde o úhel pohledu. A já sama světu ukazuju, že jsem se dopracovala k určité vnitřní svobodě. Nepotřebuju žádné brnění, jsem vyzbrojená svými zkušenostmi a moudrostí, kterou jsem získala. Už znám svou hodnotu. A mimochodem, myslím si, že na svých skoro šedesát vypadám k světu. Nejdůležitější ale je, že se mám ráda, byť to zní jako fráze.
Jak by ses tedy definovala? Kdo je dneska Pavlína Pořízková?
Žena, která pevně stojí na svých nohách. Moje životní fáze je momentálně taková, že lepší snad už být ani nemůže… Moc dobře si uvědomuju, že jsem přežila něco, co se snad ani přežít nedá – rozchod s mužem, se kterým jsem strávila 28 let a porodila mu dvě děti, jeho nečekaný odchod a následné zjištění, že mě nezahrnul do závěti. Musela jsem se vystěhovat z našeho domu, přitom jsem měla na krku dvě hypotéky a nevěděla, jak je splácet. Zhroutil se mi celý svět a do toho přišel covid, doba totálního osamocení a smutku. Navíc ve věku, kdy je žena podle mužů takzvaně na odstřel. Co s vyděděnou vdovou, že… Byly to zlé časy, ale jen díky nim jsem tam, kde jsem. Objevila jsme svou vnitřní sílu. Jsem moudřejší, trpělivější a pokornější. A naučila jsem se vážit si maličkostí. Umím si vychutnat i zdánlivě obyčejné momenty, jako je dobré kafe, pusa v dešti, fajn rozhovor nebo třeba procházka. Jsou to drobnosti, ale dohromady mají velkou váhu. A já jsem díky nim radostnější.
Takže se dá říct, že máš méně strachů než dřív?
Není žádným tajemstvím, že od svého dětství trpím úzkostmi. Je to takový „dárek“ od života, kterého se zřejmě nikdy nezbavím. Mám prostě lepší a horší dny. Ale hlavní je, že už vím, jak s tím pracovat. Už vím, že zranitelnost není vada, ale naše přirozená součást. Když si dovolíme dát volný průběh svým emocím, objevíme v sobě ohromnou sílu, která nám pomůže odvracet negativitu, a naopak přitáhnout víc pozitivity, víc světla. Je to vlastně velmi jednoduché – co vysíláte, to také přitahujete. Takže moje rada zní: neztrácejte sebehodnotu a vykročte pravou nohou vpřed bez jakýchkoliv obav, co vám to přinese.
Ty sis před pěti měsíci do života přitáhla nového muže – scenáristu producenta a režiséra Jeffa Greensteina. Jsi zamilovaná?
Ano, cítím, že patříme k sobě. Absolutně. S Jeffem jsme na sebe narazili v ten pravý čas. Kdybychom se potkali před pár lety, asi by to tak dobře nedopadlo. Oba jsme museli prožít určité věci, jako lidi i osobnosti se někam posunout. Teprve pak to mezi námi mohlo zajiskřit a posléze zaklapnout… Ale zase z toho nedělejme romantickou telenovelu. Jsme spolu opravdu teprve krátce. Ano, ten vztah mě dělá šťastnou, ovšem pokud by neexistoval, pokud by mi nepřišel do života, byla bych radostná i bez něj. Moje sebehodnota by se nezměnila, rozumíš mi? Když jsem byla v Evropě minulý rok, žádného přítele jsem neměla. Nikoho jsem nemilovala, nikdo nemiloval mě a rozhodně jsem nijak netrpěla. Prožívala jsem krásný čas a spoustu malých radostí… Těch pět měsíců, co jsme s Jeffem, aktuálně opět vnímám jako dárek a jsem za něj vděčná. Ale vím, že věci se mění a nic není perfektní navěky, což je v pořádku. To je život.
Do ČR přijela se svou současnou láskou Jeffem, našli se na internetové seznamce.
Co o svém příteli můžeš prozradit? Co tě na něm třeba zaujalo jako první?
Poznali jsme se na internetové seznamce, takže jsme si nějakou dobu psali a pak volali, což bylo dané i tím, že každý žijeme v jiné části Ameriky – já v New Yorku, on v Los Angeles. Nejdříve jsme si spolu přes Zoom dávali čaj, pak víno a nakonec tequilu. Běžně jsme si povídali tři až pět hodin a mě naprosto okouzlila jeho inteligence. Jeff je ten nejchytřejší muž, kterého jsem doposud poznala! Jeho mozek je fakt sexy. I jeho talent a smysl pro humor.
A co fyzická přitažlivost? Ta naskočila hned?
Když jsem ho viděla na seznamce poprvé, tak jsme si říkala, že vypadá nějak divně – dlouhán s holou hlavou. Rozhodně žádný Cary Grant nebo George Clooney… Ale já nejsem ten typ, který by dal na vzhled. Respektive, nevyhledávám dokonalost, ale originalitu. A to Jeff splňoval. Navíc jsem téměř okamžitě cítila určité napojení. Světe, div se, ten muž mě poslouchal! A navíc se i ptal a zajímal se. Upřímně a do hloubky. To bylo fakt zatraceně sexy. Takže zbývalo jediné – zjistit, jak líbá. V té době jsem zrovna byla na dovolené s mojí blízkou kamarádkou, spisovatelkou a kmotrou mojí knížky Martinou Formanovou a pamatuju si, jak jsem jí po jednom telefonátu s Jeffem říkala, že pokud se mi to s ním bude líbit, tak by to mohl být on. Muž, na kterého jsem čekala.
Jak probíhalo vaše první setkání?
Na internetu jsme se potkali 3. ledna a zhruba po třech týdnech jsme se domluvili, že za mnou přiletí do New Yorku a dáme si spolu koktejl. Načasovali jsme to symbolicky na 3. února… No co ti budu povídat, byla jsem strašně nervózní. Ale rozhodla jsem se, že si to užiju. Vzala jsem si sexy spodní prádlo, černé punčocháče a šik černé šaty. Hezky jsme se namalovala a učesala. A v hlavě si hýčkala stále stejnou myšlenku, že pokud bude dobře líbat, tak se mnou půjde domů. Na co v osmapadesáti čekat, že?! Když jsem dorazila na místo setkání, už tam byl a hned vstal. Můj první pocit? Konečně chlap, vedle kterého se nebudu bát nosit podpatky! Ty první vteřiny byly samozřejmě divné, takové formální a lehce zmatené, ale za chvíli jsme kecali úplně stejně jako po telefonu. Zaklaplo to a my byli na stejné vlně.
A kdy došlo na to první a zásadní políbení?
Asi po deseti minutách. Vidím na tobě, že jsi překvapená, ale taková jsem já. V jednu chvíli jsem se k němu prostě naklonila a políbila ho, z čehož byl v šoku. Myslel si, že si dáme drink, pak večeři a pak, když to půjde dobře, mu dovolím polibek na tvář. Nebo řeknu, že budeme kamarádi a hotovo! Já ale na nějaké tanečky a hru na nedosažitelnou nikdy nevěřila. Věděla jsem, že nechci ztrácet čas a že potřebuju vědět, jaká ta pusa bude. A jak on voní. Všechno ostatní jsem totiž už věděla, tohle byla jediná věc… No a dopadlo to tak, že ta pusa byla z mé strany lehce agresivní, ve finále srandovní, ale naprosto super. Pak jsme šli na večeři, po ní mě Jeff doprovodil domů a zůstal celý víkend.
To je moc hezký příběh, ale nechápu jednu věc. Proč jedna z nejkrásnějších žen světa hledá partnera na seznamce?
A jak jinak má starší žena potkat chlapa? Když jdeš do baru a je ti přes padesát, tak se na tebe nikdo nepodívá, i když jsi Pavlína Pořízková. To ti garantuju! Já jsem byla vždycky společenská a často chodila na různé mejdany a večeře. Seznamovala jsem se s muži svého věku a konverzovala s nimi, ale jakmile se v místnosti objevila nějaká mladší, tak mi utekli. Třeba se vymluvili, že si jdou pro nový drink, a už se nevrátili. Když je ti přes padesát, seznamování je jako louže. Bahnitá louže. Nechci ti brát iluze, ale pro část chlapů se staneš jaksi neviditelnou.
Proč tomu tak je? Protože už nejsi šťavnatá holčička?
Asi ano, ženská atraktivita je spojená s obdobím plodnosti. Což je teda docela paradox, když si vezmeš, kolik mužů dneska žije v hrůze, aby nepřivedli partnerku do jiného stavu. Navíc to vychází z potřeb, které existovaly někdy v dobách, kdy se žilo v jeskyních. Kdy zachovat rod bylo otázkou přežití. Mimochodem, když se dneska podíváš na chlapy, kteří řídí svět, tak ti by v tehdejších časech taky neobstáli. Většina z nich rozhodně nevypadá, že by byli schopni cokoli ulovit. Natož mamuta… Ale ono nemá cenu to rozebírat, nebo se tím dokonce trápit. Hlavní je „nesložit zbraně“. Nerezignovat, nelitovat se, neizolovat. Nemáš přítele? Nevadí! Žij naplno, po svém, ale nestav kolem sebe hradbu. Vyraz do světa, klidně toho internetového, a poznávej. Nikdy nevíš, co ti přinese zítřek…
PAVLÍNA POŘÍZKOVÁ (58)
- Rodačka z Prostějova byla v 80. letech označována za jednu z nejkrásnějších žen světa.
- Když jí byly tři roky, její rodiče emigrovali a šest let trvalo jejich úsilí dostat ji ze země. Poté všichni žili ve Švédsku.
- V patnácti letech odjela do Paříže pracovat pro modelingovou agenturu Elite, po třech letech se odstěhovala do New Yorku a stala se světovou topmodelkou.
- V roce 1989 se provdala za muzikanta kapely The Cars Rica Ocaseka, který se kvůli ní rozvedl. Má s ním syny Jonathana (29) a Olivera (25).
- Hrála v 16 filmech (např. Její alibi, Anna, Černý čtvrtek, Praktikantka).
- Napsala pohádkový příběh pro děti Dobrodružství švába Ralfíka a částečně autobiografický román Léto modelky. Letos v dubnu jí v nakladatelství Jota vyšla třetí knížka s názvem No Filter.
- Žije v New Yorku a je čerstvě zadaná.
Zdroj: časopis Vlasta
