Pamatujete si ještě, kdy jste Petra Nováka viděl vůbec poprvé?
S Petrem jsme se v dětství sešli na naší společné chodbě v prvním patře v Legerově ulici 76 v Praze, kam se s maminkou přistěhoval. Mně bylo pět a jemu šest. Vyrůstali jsme spolu: nejdřív jsme šermovali a hráli fotbal...
A vy jste to pak prý dotáhl až do Sparty...
Ano, chytal jsem v brance fotbalové jedenáctky Spartaku Praha Sokolovo (tehdejší název Sparty, pozn. red.) a hrál jsem se slavnými bratry Bouškovými.
Jaké byly s Petrem vaše hudební začátky?
Nejprve jsme začali poslouchat Radio Luxembourg a Beatles. Pak jsme se po jejich vzoru rozhodli psát vlastní písničky. Ta úplně první se jmenovala Ty jsi strašně pěkná holka, následovaly Dětský oči, Já budu chodit po špičkách, Cesta za sluncem – a tím to všechno začalo.
Největší úspěch však slavila Klaunova zpověď a Náhrobní kámen. V podstatě co píseň, to hit.
Byla to krásná doba, když jsme byli oba zamilovaní do muziky. Texty k těmto písním vznikly však daleko dřív, než jsme byli známí. Třeba Klaunovu zpověď jsem měl rozdělanou už od sedmnácti let v jiném rozměru – spíš jako báseň. Poté jsem ten text jen lehce upravoval. Když se nečekaně chytil Náhrobní kámen, tak Klaunova zpověď pak byla už takový další krok.
Jaký Petr vůbec byl? Vzletný, plachý, trochu zasmušilý romantický snílek – tak, jak se nám jevil, jak jste nám ho v písních představoval?
To bych až tak neřekl. Podle mě byl plný života, kritický k sobě i svému okolí, někdy i zdravě drzý, ale vždy se srdcem na dlani.
Když ležel s mikrofonem na zemi a zpíval, tak ty písně skutečně tak prožíval?
Já bych řekl, že se při zpěvu nalézal v jiném světě a jiném časovém rozmezí. Byl součástí obsahu naší písně. On to ani nijak jinak neuměl.
Neměli jste společný smutek z rodinného zázemí, kde vám oběma chyběl vlastní otec?
Mně to popravdě řečeno ani nijak nepřišlo a myslím, že ani jemu ne, protože naši otčímové byli moc hodní.
Ale maminky jste milovali oba víc?
Ano, oba jsme na nich byli závislí, obě byly úžasné. Petrova prodala chatu, aby nám koupila aparaturu... a ta moje, ačkoliv neměla peněz rovněž nazbyt, splnila všechna moje přání: jízdu na koni... a i pejska mi koupila.
Víte, kolik písňových textů jste pro Petra celkem napsal?
Čísla pro mě nejsou důležitá, ale bylo jich hodně. Hlavní bylo, že Petr byl s nimi spokojen a lidem se to líbilo.
Kde jste při psaní textů čerpal náměty?
Myslím si, že když chcete psát, musíte číst. Odmalička jsem hodně četl, protože mě k tomu vedla moje maminka, která knížky milovala. Vlastně jsem četl všude a pořád.
A kde Petr sbíral inspiraci k psaní hudby?
Odmlada se učil hrát na klavír, takže měl hudební vzdělání. A stejně jako u psaní textů musíte hodně číst, tak u hudby ji musíte hodně poslouchat. No a zbytek je hudební fantazie, vaše citové rozpoložení a nadání.
Jak jste spolu tvořili?
Pro Petra jsem nejdřív psal texty a on k nim pak složil muziku. U jiných zpěváků, třeba u Karla Kahovce, to bylo naopak: přinesl mi svoji hotovou melodii a chtěl k tomu text. Tam jsem se prostě musel přizpůsobit. Cítil jsem to nejdříve jako omezení, ale ta muzika má svoji náladu a zase vás inspiruje k napsání toho správného textu.
Nebyly vaše texty víc básněmi?
To nemohu sám posoudit... Napsat text k písni je ale těžší, protože při psaní musíte dodržet určitá pravidla: počet slabik ve verši, krátká nebo dlouhá a také rytmus slov.
On u vás obdivoval právě tu křehkou lyrickou noblesu, kterou pak svým osobitým výrazem vyšperkoval?
Říkal, že mluvím za něj, ale byl to on, kdo udělal z našich písní hity.
Název vaší první kapely byl dost odvážný – Čeští Beatles...
To ano, ale my jsme Beatles prostě zbožňovali. Netrvalo to dlouho a přejmenovali jsme se na George & Beatovens. Nápad na tento název vznikl při poslechu britské hudební skupiny Gerry & The Pacemakers.
Takže jste se po vašich prvních společných úspěších věnoval výhradně psaní textů pro Petra?
Ne, psal jsem je i pro Karla Kahovce a spolupracoval s Mirkem Zahradníčkem. Napsali jsme několik písní pro různé zpěváky a zpěvačky. Také jsem si ještě založil svoji vlastní skupinu Fortuna. Tam jsem skládal nejenom texty a muziku, ale i zpíval – například skladby Pohled skrz mříže či Děvče s rudou mašlí. S Fortunou jsme nahráli jedno LP – mohlo jich být víc, ale jako u skladeb s Petrem jsme narazili na politickou cenzuru. Zakázali nám vydat naše už nahrané a několikrát předělávané singly. Důvodem byly moje texty.
V roce 1967 jste získali Zlatého slavíka za skladbu Náhrobní kámen. Při slavnostním předávání jste ale v Lucerně chyběli. Proč?
Nebyli jsme tam vpuštěni – režimu jsme se nelíbili. K slavnostnímu předávání ocenění poté došlo u záchodků v restauraci U Pelikána.
Petr prý za svá vystoupení mnohdy odmítal honoráře a často platil za ostatní útratu?
Domlouvali mu všichni, ale jemu na penězích příliš nezáleželo. Měl jiné priority – viděl jen muziku.
V roce 1973 jste legálně odešel do Rakouska za svojí ženou a Petr si na každém koncertě stýskal, že mu chybíte.
On mi tam také velmi chyběl, ale byl jsem připravený pro něj pracovat pořád – a on to věděl. Živil jsem se v tu dobu jako diskžokej a cestoval po celém světě, takže jsem měl o muzice stále přehled, poslouchal jsem spoustu textů a měl i mnoho inspirace. Občas jsem mu něco poslal – tak vznikly mezi jinými třeba písně Co je to láska či Otázky a další. Pod názvem Planeta snů jsme chtěli nahrát tematické LP, avšak tady nám vyhodili polovinu písniček a nahradili je jinými skladbami. S mými texty tam zůstaly pouze čtyři.
Zato vás ale mohlo těšit, že ačkoliv mu pak psali texty i jiní textaři – třeba Pavel Vrba či Eduard Krečmar –, přesto ty nejlepší byly od vás!
Mrzí mě jen jediné, kdyby nám do toho někdo pořád neremcal, tak jsme toho mohli udělat daleko víc. Mrzí mě, že třeba nikdy nevyšla píseň Cesta za sluncem, protože jsem ji už posté odmítl neustále přepisovat. S Fortunou jsem předtím měl stejný problém. I po „úpravě“ textu byly písně nesmyslně zakázané.
A do toho Petr na Bratislavské lyře vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha a zazpíval píseň Den štěstí, za což byl rychle odejit z hudebního světa.
Tam byla nejdříve v textu přímá souvislost s ruskou okupací z roku 1968. Po několika úpravách textu jsme si pomohli zvukovým efektem, v závěru písně zazněla střelba z kulometu a výbuchy granátů. Dnes už tuto píseň téměř nikdo nezná, v rozhlase se nikdy nehrála – a přitom má takovou historii, že by se o ní dala napsat kniha.
Na prahu čtyřicítky se Petr oženil s herečkou Evou Jakoubkovou. Šťastný vztah to prý ale nebyl...
Neznal jsem všechny detaily, ale mohu k tomu jen říct, že jsem nikdy nepochopil, proč to udělal.
Po dvou letech se rozvedli a současně mu umřela maminka. To ho zlomilo. Postěžoval si vám?
Oznámil mi to jako skutečnost. Postěžovali jsme si navzájem, protože moje maminka v tu dobu také zemřela. Takový je život.
Petr zemřel v 51 letech a jeho náhlé úmrtí je spojeno s podezřením na otravu neznámou látkou – tak to stojí i v úmrtním listě. Potvrdila to pitva?
Záhadně žádná neproběhla, ani normální, natožpak soudní. K tomu musel dát někdo příkaz. Z toho vyplývá, že ten někdo měl zájem, aby se do toho nerejpalo.
Aby se neobjasnilo, že byl otráven?
Ano. Podle výpovědí svědků byl v té době v dobré kondici a měl s muzikou dál velké plány. Ostatně to mohu také potvrdit. Pár dní před smrtí mi to říkal a moc se těšil na naše další písně. Na záznamníku v mém bytě v Miami jsem měl namluvenou jeho zprávu, že text Píseň na rozloučenou už zhudebnil a že to bude určitě hit.
Uvádí se, že zemřel na infarkt anebo v důsledku nadměrného pití.
Pokud já vím, tak v tu dobu už alkohol téměř nepil. Špatně chodil, to ano, protože prodělal těžkou autohavárii, avšak i přes tento handicap nadále živě vystupoval a žádné koncerty neodřekl.
Hudební práva stále vlastní sestra jeho ženy Daniela Jakoubková?
Pokud já vím, tak ano a po ní je bude vlastnit někdo další z její rodiny.
Víte, kdy bude dokončen film Den štěstí, který by měl být volně inspirovaný právě životem Petra Nováka?
Na to by vám odpověděl pan režisér Ivan Fíla. Paní Jakoubková zatím nedala k natáčení souhlas. Stejně tak dopadl i návrh na muzikál Planeta snů. Takže film i muzikál jsou bohužel v nedohlednu... Strašná škoda pro nás všechny! To její rozhodnutí nechápu, ale je to tak. Vím však, že nyní chce po panu režisérovi, aby scénář upravil podle jejích požadavků. Každého ztraceného dne je škoda, protože mnoha lidem by to vrátilo hezké vzpomínky, ale zejména Petr by si to určitě zasloužil!
Jednou z prvních – ale i posledních – písní, kterou Petr zpíval, byla Klaunova zpověď. Z té symboliky mrazí: „Však nemám nic, mně zbyl jenom stesk. Tak běžte všichni pryč, já chci umřít sám.“
Chcete tím asi říci, že se ta slova k němu ke konci života hodila. Ale nejenom k němu, spousta lidí se s těmi slovy ztotožňuje až tak, že si píseň nechávají zahrát na pohřbu.
Napadlo vás někdy, že na Petrově náhrobním kameni bude jednou váš text „Jen starej rozbitej náhrobní kámen řekne ti, kdo nemoh už dál. Tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať jsi tulák, nebo král...“?
Ani ve snu!
Když jste ty sloky psal, měl jste k tomu nějakou konkrétní vizi?
Vždycky jsem si hodně vymýšlel a snil. S Petrem jsme udělali Já budu chodit po špičkách, Povídej a Dětský oči a potom mi Petr řekl, že musíme mít hit. A tak jsem ze šuplíku vyhrabal Náhrobní kámen. Petr se na to podíval a povídá: „Tohle se nebude nikde hrát,“ ale já ho požádal, ať to přece jen zkusí... A nakonec z toho byl hit, který se neuvěřitelně dlouho držel v žebříčku popularity a přežívá dodnes.
Jakou v současnosti posloucháte hudbu?
To je různé, ale často a rád si pouštím staré hity. Dnes jsem si třeba poslechl od Garyho Moora píseň Still Got The Blues. S Honzou Obermayerem jsme také složili několik písní – s anglickým textem – pro amerického zpěváka Keitha Tynese. Typ zpěváka, jako byl Petr Novák, však není v celém tom širém světě, který jsem za svůj život prošel.
Dlouho působíte jako realitní makléř na Floridě. Jak jste se k tomu dostal?
Když jsem přišel na Floridu a kupoval si tam byt, nakoukl jsem trochu do zákulisí realit a zalíbilo se mi to. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Začal jsem chodit do školy, složil státní zkoušky a obdržel licenci. A bylo to.
A pořád mě to baví.
Vaše první žena byla Rakušanka, druhá Švýcarka, třetí Američanka a čtvrtá je také Američanka. Nebyla žádná Češka k zamilování?
Ale byla – například moje švýcarská manželka byla původem z Čech.
Máte krásnou rodinu. Našel jste tak to, co vám ještě v životě chybělo k dokonalému štěstí?
Myslím, že i tak by se to dalo říci. Ale nevěděl jsem to. Nějak jsem si neuměl představit, jaké to je. O to víc si to teď vychutnávám. Vždyť dcera Allison je moje první dítě. Narodila se, když mi bylo šedesát dva!
Jak teď snášíte její pubertu?
Tak to se ptáte ve správný okamžik. Zrovna teď řešíme konfliktní situaci, ke které došlo, když děti nemohly chodit do školy a učily se doma online.
V jakém jazyce doma mluvíte?
Anglicky, ale dcera má zároveň rodný jazyk češtinu, takže se na ni snažím mluvit česky. Dříve s tím neměla problém, ale jak roste, odpovídá mi už jen anglicky.
Co dělá manželka Angela?
Moje žena vyrábí tzv. reborn dolls neboli oživlá miminka, panenky. Jedná se o jejich co nejvěrnější napodobeninu. V Americe je to velice populární a moji ženu to baví a je v tom opravdu dobrá. Jsem na ni vpravdě pyšný!
A je ona pyšná na vás, že jste složil tak krásné písně?
Ano, cení si jich. Dceři se líbí, když mě vidí v televizi či v novinách anebo když ode mě hrajou něco v rádiu. Ta muzika jí však nic neříká a asi se na tom nic nezmění. Chodila sice na hodiny klavíru a do houslí, ale vyhrály nad tím computery, mobily a tablety. Ale zase hezky kreslí po mamince.
Jsou dnes pro vás důležité vzpomínky z dětství?
Moje vzpomínky jsou moje vzpomínky. Rád ale dceři i ženě ukazuji, kde jsem chodil do školy, jezdíval na koni anebo náš a Petrův balkon, kde jsme spolu bydleli a tvořili.
Jak si myslíte, že by se dnes Petr Novák cítil v tomto světě?
Já to vidím tak, že správná otázka by měla znít: Jak by se dnešní svět vypořádal s existencí a názory Petra Nováka?
Petr už bohužel nestačil nazpívat vaši skladbu s neuvěřitelně symbolickým názvem Píseň na rozloučenou, a tak jste to – po několika desítkách let – nazpíval vy sám.
Tady je třeba dodat, že text zhudebnil Vladimír Zahradníček, a to přesně ve stylu Petra. A já jsem se s Petrem touto písní rozloučil.
Napadlo vás někdy, že jste si vlastně mohl ty písně zpívat sám, nedělit se?
Ne, nikdy bych se neodvážil srovnávat se s Petrem. On byl výjimečný a jedinečný!
Neplánujete vydal vaše texty knižně?
Shodou okolností uvažuji nejenom o vydání textů, ale i o knize, jak to všechno s námi kdysi bylo.
Na přebalu jednoho vašeho elpíčka jste kdysi napsal: „Lidé odcházejí – písničky zůstanou... Snad mi bude dopřáno psát a zpívat je dál.“ To se vám stále daří, takže: Co si od života ještě přejete?
Především si přeji, aby moje rodina byla zdravá. Přeji si, aby se mojí dceři dařilo ve škole, a v neposlední řadě si přeji, abych to všechno mohl sledovat, abych byl schopen to vnímat a stále si to užívat tak jako doposud. Mým největším přáním by však bylo odvést Allison k oltáři... a třeba se i zaradovat z vnoučete.
IVO PLICKA (75)
IVO PLICKA (75)
- Narodil se v Praze. S Petrem Novákem bydleli od dětství v jednom domě v Legerově ulici.
- Vystudoval Střední hotelovou školu v Mariánských Lázních.
- V roce 1963 založili s Petrem Novákem skupinu Čeští Beatles.
- V roce 1967 vyšly první singly: Já budu chodit po špičkách, Povídej a Náhrobní kámen, za který v témže roce získal Zlatého slavíka.
- V roce 1968 vychází Klaunova zpověď a Den štěstí. Zakládá si vlastní skupinu Fortuna, kde skládá hudbu i texty, zpívá.
- V roce 1973 odešel legálně do Rakouska za svou první ženou. Od roku 1991 vlastní nemovitost v Miami, střídavě žije tam a v České republice.
- Stále se věnuje hudbě, skládá.
- V roce 2008 se jemu a jeho ženě Angele narodila dcera Allison.
ZDROJ: časopis Vlasta
