Jak jste se dostala k práci pro nově zvoleného prezidenta Petra Pavla?

Docela náhodou. Jsem návrhářka, občas ale dělám i styling. Většinou pro muže, přece jen jsou pokornější, nemají nálady a většinou vědí, co chtějí, tak je to trochu jednodušší. Když se řešilo focení pro kampaň, tak mě jeden z mých přátel – grafik kampaně, požádal, jestli bych nepřišla upravit pana generála. Zjistila jsem si, jaké názory zastává, a s radostí souhlasila. Udělali jsme první styling a už jsme spolu zůstali.

Zdroj: Youtube

Jak tehdejší prezidentský kandidát, navíc voják, přijal fakt, že potřebuje stylistku?

Od začátku to bral v pohodě, věděl, že to je součást kampaně. Navíc byl zvyklý nosit uniformy a z dob práce pro NATO i obleky. Určitě mu to muselo někdy lézt trochu krkem, když byl unavený, kolem něj stála fronta lidí z týmu, všichni něco potřebovali, a mezi nimi já s oblekem na zkoušku. Není primárně módeman, nikdy ale neřekl nic protivného. Vždy byl milý a profesionální, byly chvíle, kdy jsme se oba smáli absurdním situacím.

Kdy jste začali spolupracovat? V porovnání s fotkami z minulých let tam je vidět posun.

Samozřejmě je to znát. I muži, kteří mají hezkou postavu a chodí pěkně oblečení, někdy nosí obleky třeba zbytečně široké. To je mimochodem typický nešvar českých mužů. Tady se všichni pořád snažíme spíše skrývat než jít s kůží na trh. My začali focením a chvíli před začátkem samotné kampaně už jsem věděla, jaký styl bychom mohli do jejího závěru vytvořit. Byla to zhruba roční práce.

Bylo něco, s čím Petr Pavel zásadně nesouhlasil? Co jste mu musela zakazovat?

Nic jsem nezakazovala, ale zásadně nesouhlasil, že by v zimě nosil kabát přes oblek.

To se mu příliš nevyplatilo... (Petr Pavel v posledním týdnu kampaně po mítincích v Ostravě a Brně pár dní odstonal.)

No ano, věděli jsme, kdy bude kampaň vrcholit, a já si říkala, že by měl mít kabát. Jednak aby mu nebyla zima, jednak aby to nevypadalo zvláštně. On ale nechtěl, není mu zima ani v -15 stupních, což potvrzují jeho dlouholetí známí. Říkal, že mu bude horko, takže se nám ho nepodařilo přesvědčit a kabát s péřovou bundou za ním jezdily v autě. Oblékl ho až po tom nachlazení, kdy mi s úsměvem hlásil: „Tak jste se, Štěpánko, konečně dočkala.“

Jak vás přijala Eva Pavlová, budoucí první dáma, a také profesionální vojačka?

Velmi dobře, k čemuž pomohl i náskok s panem prezidentem. Viděla naše debaty, jak jemně zasahuji a také, jak se ke mně chovají lidé v týmu, že mezi námi panuje důvěra. Když někomu řeknete, že přijde stylistka, většinou si myslí, že to bude někdo, kdo vás chce od základu proměnit. Zařídí, abyste vypadala dobře na fotce, ale vy se pak svléknete a znovu vklouznete do toho svého. Tak to funguje u focení, nikoli u osobnostního stylingu, kde řešíme celý šatník a je to běh na dlouhou trať.

Byl na to čas – během kampaně, všem na očích?

To právě moc ne. Navíc v českém prostředí, kde elegantní móda dostala na frak. Naštěstí tady ale máme pár návrhářů, vybírali jsme jejich šaty, zkoušeli barevnosti. Velký posun nastal týden před začátkem kampaně, paní Eva byla sebevědomější, vystupovala na veřejnosti a její outfity se většinou líbily. I když někdy nebyla možnost sladit vše úplně dokonale. Kalendář jsem někdy dostala jen čtyři dny dopředu, a to je takřka nemožné něco sehnat a upravit. Myslím ale, že jsme si s paní Evou hezky sedly i lidsky. Brzy zjistila, že jsem normální ženská z normální rodiny z jihu Čech, kterou prostě baví móda a lidi, s nimiž pracuje.

Když říkáte čtyři dny, to znamená – vymyslet outfit, sehnat a upravit se všemi doplňky, co si klient vezme?

Přesně tak, ale to nemluvíme o šatech na vyhlašování výsledků, na takových se pracuje delší dobu. Sehnat dobré šaty, které nemohou být úplně konfekční, musejí být alespoň trochu jedinečné a ohlídat řadu věcí včetně toho, jak se obléká partnerka protikandidáta, aby se dámy nesešly ve stejných barvách, je ale někdy slalom.

Jak se obléká první dáma?

Pokud myslíte budoucí první dámu, tak u ní chceme pokračovat v tom, co je pro ni přirozené – tedy sportovní elegance. Košile, halenky, úzké kalhoty, ale i džíny a samozřejmě šaty na formálnější příležitosti. Teď hlavně objevujeme, kam až můžeme zajít ve stylu, který je pro ni přirozený.

V oblékání první dámy asi není moc prostoru na extravaganci?

Věřím, že tam prostor je. Jsme moderní společnost, kostýmkový úzus už je pryč. Když se člověk podívá, jakým stylem Petr Pavel vedl kampaň, je jasné, že v sobě má modernitu a otevřenost. Věřím, že ani v tomto ohledu nezůstanou stranou. I jiné vysoce postavené páry, třeba manželé Macronovi ve Francii nebo dříve Obamovi či britský princ William s manželkou Kate a španělská královna Letizia se oblékají moderně, má to šmrnc a je to současné, což je důležité, protože oni svým oblékáním inspirují další lidi. Například ženy po padesátce si mohou říct, že první dáma nosí růžovou barvu a sluší jí to, že by to mohly také zkusit. Myslím, že paní Eva je tomu nakloněná a mě by těšilo s nimi dál spolupracovat. To se ale zatím oficiálně neřeší, přece jen teď se musí vytvořit kancelář a poradci.

Šaty na březnovou inauguraci už ale asi řešíte...

To ano, to řešíme.

Vyjmenovala jste několik inspirativních lidí ze Západu, co tady? Najdete někoho?

Těžko říct, nyní studuji módu předchozích prvních dam. Pokud se nepletu, tak třeba Dagmar Havlová si kostýmky a šaty často navrhovala sama. A zpětně sleduji styl Olgy Havlové, který byl takový nonšalantní, velice pravdivý. Chodila v tom, co zrovna měla, určitě nenakupovala u Diora. Vždy byla svá a měla určitou noblesu, takže nějaké módní prohřešky jí byly odpuštěny. Každopádně nejbližší inspirativní osobností je určitě slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, jejíž styl je fantastický.

Nedávno se řešily tenisky Danuše Nerudové na vyhlášení výsledků voleb, co o tom soudíte?

Myslím, že je to v pořádku. Sama často proklínám toho, kdo vymyslel podpatky. Vypadá to sice elegantně, ale když celý den někde stojíte, tak je to v podpatcích spíš mučení. Navíc tenisek se dnes prodává pětkrát víc než jakýchkoli jiných bot, přišlo mi to normální a nepohoršilo mě to. Je to zkrátka současná žena.

Komu nejčastěji děláte mužský styling? Politikům? Byznysmenům?

Politikům ne, ale byznysmenům ano. Třeba i někomu, kdo byl dvacet let skejťák a najednou má firmu, musí do banky, na jednání a neví, co na sebe. To jsou hezké momenty – přijde někdo, kdo roky nosí mikinu s kapucí a vy mu vyberete oblek, ideálně šitý na míru. Někdy takovým mužům říkám, ať se doma převléknou, než přijde manželka či partnerka. To jsou reakce! Jeden mi psal, že se do něj manželka po 15 letech znovu zamilovala.

Proč muži tak často říkají, že nemají rádi obleky?

To říkají čeští muži, italští chlapi by to rozhodně neřekli. Asi proto, že nikdy neměli padnoucí oblek. Měli polyesterový oblek, ve kterém se potili a nebylo jim to příjemné. Správně padnoucí oblek je věda. Muž může mít bříško, jedno rameno výš než druhé, ale to všechno lze doupravit, aby vypadal „jako když střelí“, jak se říká. Když vám oblek nesedí a je ze špatného materiálu, je snadné ho nenávidět. Někdy lidem u sebe v ateliéru říkám, svlékněte si tu vlnu a polyester a vlezte si do kašmíru, už nikdy nebudete chtít nic jiného. Jednak je to krásná látka, jednak to prostě chcete na těle, jak je to dokonalé. S oblekem z kvalitního materiálu je to stejné.

Jsou nějaká znamení, podle nichž byznysmeni poznají, s kým jednají?

To si pište, že jsou. Muži z byznysu umějí číst tyto detaily – kvalitu látky, fazónu, to, jak je oblek ušitý, mnohem lépe než kdokoli jiný. První explicitní věc jsou hodinky. Jako my ženy často víme, které boty či kabelka jsou dobré, tak muži se vyznají v hodinkách. To, co vykoukne pod manžetou, je znamení – já na to mám. A to mohou být klidně půjčené, to nevadí. Naopak půjčený oblek je faux pas. Ten musí sedět perfektně. Některým mužům stačí dvě vteřiny, pohledem sjedou toho druhého a vědí. Je to jejich know how. Nejeden nováček mezi těmito matadory pohoří.

Jak jste se dostala k módnímu návrhářství?

Mám takovou hezkou historku. Jsem z obyčejné fajn rodiny z jedné vesnice u Písku a vždy jsem chtěla být učitelkou. Když mi bylo asi deset let, onemocněla jsem spalničkami a příušnicemi a byla dlouho doma. A jednou jsem se probudila a zničehonic začala kreslit návrhy. Máma dodnes neví, kde se to ve mně vzalo. Nic jsem o tom nevěděla, byl ještě komunismus, ale máma mě přihlásila na kurz malby k jednomu malíři, úžasnému člověku, který mě připravoval na talentovky na textilní průmyslovku v Brně.

A pak jste studovala UMPRUM?

Tam jsem šla spíš doprovodit kamarádku. Dříve se říkalo, že napoprvé se tam nemůže nikdo dostat, tak jsem byla docela v klidu, moc jsem to neřešila. Zkusím oděv a půjdu, říkala jsem si. A oni mě vzali. Hlavně jsem pak ale získala šanci dokončit školu v Nizozemsku. Bylo nás dvanáct studentů z celé Evropy ve výběrovém programu, který z nás udělal opravdové profesionály.

Jak jste po návratu hledala práci?

Asi dva týdny po návratu jsem šla na pohovor do společnosti Pietro Filipi, kam mě vzali a kde jsem potkala Ivetu Hendrychovou, svou zásadní mentorku. Jezdily jsme spolu do Itálie, vybíraly ty nejlepší látky, kašmíry, pily prosecco ve Florencii, bavily se o módě. To byla velká škola. Iveta bohužel onemocněla a předčasně zemřela a já v Pietru ještě chvíli pokračovala, ale už mi to nebylo blízké. Dodnes je to ale pro mě mateřská značka a hodně se mnou zacvičilo, když ji pak nový majitel Michal Mička dovedl ke krachu. Byl to unikát, který se tady znovu nerozběhne, výborní konstruktéři, kvalitní materiály, a mnoha lidem chybí. I já bych tam určitě vybrala řadu věcí pro paní Pavlovou.

Proč jste odešla?

Byla jsem šéfdesignérka, dělala jsem 300 návrhů za půl roku, to už bylo moc. Také jsem cítila, že chci být víc v mezinárodním prostředí. Začala jsem pracovat pro jednu německou firmu, která se zabývala streetwea rovou (pouliční, sportovní, pozn. red.) módou. Věděla jsem, že budu jezdit na veletrhy, cestovat po výrobách v Evropě i Asii a že se dostanu k zahraničním nákupčím. Cítila jsem, že to musím udělat. V módě musíte sledovat trendy, být pořád v obraze a trochu na hraně, nesmíte se bát nového. Nikdy si nesmíte říct – což se bohužel v našem prostředí občas děje – že vám „to takhle stačí“. Nikdy to nesmí stačit.

Je pro návrháře důležité jezdit do zahraničí?

Naprosto. Teď budu mluvit jako děsná pamětnice, ale my měli štěstí, že dříve nebyl internet a my se těšili, až do knihovny přijdou nové časopisy, jak si k tomu sedneme a společně si o tom budeme povídat. Jezdili jsme sledovat módu na živo, protože je to jiné, když si na látku sáhnete, když se bavíte s někým, kdo rozumí svému řemeslu, nebo když na přehlídce sledujete, jak se látka při chůzi na molu zavlní. K inspiraci stačí malý detail. Snažím se příliš nesledovat instagram nebo pinterest, protože tam je vše naservírované a mě to spíš blokuje. Živá inspirace je nepřenosná.

Proč jste svůj ateliér pojmenovala The MAY Studio?

No, já jsem si sama sobě marketérem, což tak asi někdy i vypadá, a jméno mojí firmy je důkazem. Já jsem ale ultimátní milovnice básně Máj od Karla Hynka Máchy, miluji romantismus a romantiky. A když jsem si začala pohrávat s názvem, bylo mi jasné, že Pivcová Fashion to být nemůže. Slovo „may“ se mi líbilo i proto, že anglicky znamená – můžu. I may. Je to takové otevřené.

Vidíte mně to znělo jarně, svěže.

To také, je tam i ten máj, květen, taková romantická duše. Romantická duše v minimalismu.

Zaměřujete se hlavně na kabáty z kašmíru, proč by si žena měla pořídit takový kabát?

Protože asi nic lepšího – kromě diamantových šperků – mít nemůže. Kašmír je unikátní, kdysi jsem si takový kabát vysnila a moc ho chtěla, ale stál neskutečné peníze. Napadlo mě, že bych ho dokázala ušít sama. Tak jsem to udělala a hned mi bylo jasné, že jich potřebuji alespoň deset v různých barvách. Brzy se na něj začaly ptát mé kamarádky a první modely jsem šila pro ně. Pravý kašmír je dokonalý materiál. Když se do něj zavinete, tak vás obejme. Vy ho nenosíte, to on si vás „ponosí“. Když ho máte, začnete se měnit – vlasy, boty, kabelka… Je to zážitek. Dělám ho ideálně bez knoflíků, takže žena může tloustnout i hubnout, siluetu si vytvaruje páskem. A když ho nesežerou moli, tak vydrží padesát let. Je to dobrá investice.

Odkud kašmír vozíte?

Všechny látky vozím z Itálie. Kašmír mám přímo od výrobce. Ani jsem nevěřila, že je něco takového možné – dostat se přímo k výrobci. Zrovna před pár dny jsem tomu svému psala, že kabát z jeho látky nosí i budoucí první dáma, měl neskutečnou radost. To je moje know how, vím, že jsem jediná, kdo sem dováží takovou kvalitu látek.

Jak se člověk dostane k výrobci?

Roli hrají známí, energie i náhoda. V tomto případě to byly dva rozhovory. Jednou jsem v Itálii mluvila se známým a říkala, že bych chtěla šít z kašmíru. A on na to, že zná výrobce z vedlejší vesnice, že k němu zajedeme. A bylo to. Neuvěřitelné. Oni jsou skuteční mistři, kteří své práci rozumí. Před časem jsem vybírala odstín červené na jeden kabát a mistr barvíř mi řekl: „Praha, že ano? Tam není moře, že ne, tam je v zimě šedivá obloha, tohle není dobrá barva, vezměte jinou.“ Pořád se učím. Mají znalost, která tady bohužel úplně zanikla. Skutečně kvalitní látka, to je prostě jako pravá šlehačka na dortu. Poznáte rozdíl.

Související články

U nás už v Česku vyrobenou kvalitní látku neseženete?

Bohužel ne, všechno zmizelo. Jen pár tkalcoven ještě zbylo třeba v Brně. Mimochodem Brnu se přezdívalo moravský Manchester, byl tam ohromný textilní průmysl, pět společností, které dokonce měly litinové stroje. Takové, na nichž dodnes v Itálii tkají nejjemnější látky do Japonska. Když průmysl začal krachovat, stroje šly do šrotu, miliardové hodnoty vzaly za své. To je velká škoda.

Sledujete, jak se lidé oblékají, netrpíte touto profesionální deformací?

Trpím a je to hrozné. Musím vypínat, protože se jen rozhlédnu a hned vidím, jak je kdo upravený, komu by slušela lepší barva, jiný střih. Relaxuji, když odjedu do Itálie, tam i majitel autoservisu uprostřed venkova vyjde ze svého podniku v lněných kalhotách a mokasínech. Tady se to bohužel – po únoru 1948 – velice změnilo a je to pořád znát.

Co je módní nešvar českých žen?

Všeobecně nemám ráda tříčtvrťáky neboli capri, zkrátka něco, co velmi často nosí ženy po padesátce. Mám dojem, že jim to příliš neprospívá a že by často udělaly lépe, kdyby si vzaly šortky nad kolena. Také nemám ráda přebarvenou outdoorovou módu ve městě a špinavé boty.

Bez čeho by naopak žena neměla svůj domov nikdy opustit?

Určitě bez hezké rtěnky.

ŠTĚPÁNKA PIVCOVÁ (46)

  • Návrhářka, stylistka 
  • Pochází z jižních Čech od Písku. 
  • Vystudovala textilní průmyslovku v Brně a UMPRUM v Praze.
  • Studium završila v Utrechtu na Hogeschool voor de Kunsten.
  • Několik let působila ve firmě Pietro Filipi, následně pracovala pro zahraniční módní společnosti.
  • Vlastní The May Studio, kde navrhuje hlavně kašmírové kabáty, hedvábné šaty a krajkové prádlo.

ZDROJ: časopis Vlasta