V sobotu 19. listopadu slavíte krásné kulaté narozeniny. Jak tu svoji sedmdesátku vnímáte?

Nijak, ale docela dramaticky jsem prožívala padesátku, tu změnu ze set na sát. Všichni se mě tenkrát ptali, jak to budu slavit a kde. A moc je zajímalo, jak se cítím. A tak jsem si řekla, žádný takový, zašla jsem do jedné cestovní kanceláře a poprosila je, ať mě pošlou někam do tepla. Stalo se a já místo narozeninové oslavy zmizela do Egypta, což byla paráda. Nejlepší řešení.

Zdroj: Youtube

Teď jsme ovšem o dvacet let dál…

Tak v první řadě jsem ráda, že jsem se toho dožila… A vyřešila jsem to úplně stejně jako před deseti lety – tehdy to bylo rok po smrti mého muže a já slavila koncertem v Lucerně. Lidi a muzika vás totiž dostanou ze všech věcí, které vás bolí. Když za vámi přijdou a vyprávějí vám, jak jste jim pomohla, že měli černé myšlenky, ale teď je jim díky vám dobře, je to i pro vás něco jako živá voda. Oni to možná ani netuší, ale je to oboustranná pomoc. Navzájem si vracíme do života lehkost a radost.

O pražské Lucerně, kde jste slavila už v říjnu, se říká, že je to magický prostor. Souhlasíte s tím?

Rozhodně, žádný jiný sál nemá takovou atmosféru. Vystupovat tam je jedinečný zážitek, i když je v mém případě spojený s nepříjemnými pocity – než totiž koncert začne, prožívám vnitřní peklo. Vypadá to tak, že stojím za oponou, která odděluje zákulisí a jeviště, žaludek mi svírá ledová ruka, po čele mi teče pot a srdce divoce buší. Říkám si: ty pitomče, co do toho lezeš! Vždyť tě klepne… A pak vletím na jeviště, lidi zařvou a všechny obavy jsou rázem pryč. Užívám si večer a je to krása.

V den vašich narozenin odvysílá Česká televize celovečerní dokument. Jak jste si užila natáčení? Líbilo se vám vracet se do minulosti a bilancovat?

Jsem člověk, který nekouká moc dozadu, žiju teď a zítra. Takže to pro mě byla zajímavá a překvapivě i příjemná zkušenost. Paměť je totiž milosrdná a pamatujete si hlavně ty pěkné věci. V mém případě třeba dětství ve vísce Sekerkovy Loučky v Českém ráji, kde jsem s kamarády lítala po lesích, plavala v rybníce, jezdila na koni… Vždycky jsem přiběhla ze školy, hodila tašku do kouta a tradá do přírody. To dnešní děti, které jsou přilepené k mobilům a počítačům, bohužel už neznají.

V jednom rozhovoru jste ale o sobě prohlásila, že jste byla nedomrlé dítě. Co vás trápilo?

Byla jsem chabrus na plíce. Každou chvíli jsem měla potíže s průduškami, zápaly plic a kdesi cosi. A tak mě babička, u které jsem žila po rozvodu rodičů, vozila po ozdravovnách. Musím říct, že byla naprosto úžasná a dodnes na ni s láskou vzpomínám. Vychovávala mě od batolete do mých jedenácti a hýčkala si mě. Stejně jako její tatínek. Pamatuju se, že měl velký vojenský kufr, ve kterém schovával věci z první světové války, o níž často vyprávěl. Babička zase krásně zpívala a naučila mě spoustu písniček.

Dala vám třeba nějakou radu, které se stále držíte?

Konkrétní radu mi nedala, ale naprosto přirozeně mě formovala. Vždyť jsem u ní strávila začátek života, a to je člověk jako houba – nasává do sebe, co vidí a slyší. Babička neměla žádné extra vzdělání, celý život pracovala rukama, ale naprosto přesně věděla, co je dobré a co špatné. A přesně to mě naučila rozlišovat. Taky mi vštípila, že nesmím mít nikdy dluhy. Kdyby žila v dnešní době, kdy dluží téměř každý, dost by se divila.

V jedenácti letech jste se odstěhovala k matce a její nové rodině. To musel být velký zlom…

Víte co, já jsem tam jezdila na prázdniny, kdy bylo všechno prozářené sluncem a radovánkami s partou kamarádů. Když mi máma navrhla, abych se k nim přestěhovala, nadšeně jsem souhlasila. Neviděla jsem, že má dva malé caparty a potřebuje někoho k ruce. Nechala jsem se zlákat tou nádhernou prázdninovou vidinou, za což bych si dneska nafackovala. Vždyť to moje rozhodnutí bylo strašně sobecké! Šla jsem si za svým jako buldok a nevnímala, jak to prožívá babička, že je to pro ni rána… Ovšem celkem rychle jsem vystřízlivěla. Když jsem na začátku září nastoupila do dvojtřídky, už jsem věděla, že je všechno špatně. Ale už se nedalo nic dělat.

Pokud vím, dobrodružné jste to měla i se střední školou. Nebyla jste vyhraněná?

Původně jsem se přihlásila na železnobrodskou uměleckou průmyslovku v domnění, že mám velký talent na malování. Samozřejmě mě nevzali – v té době šlo o velmi prestižní školu, kam se dostávali jen kamarádi kamarádů. Zkrátka bez protekce ani ránu. A tak jsem skončila na technickém oboru. Jenže tam mě zase deptala matematika a fyzika, moji odvěcí nepřátelé, a tak jsem po roce raději odešla na ekonomku do Turnova. Tu už jsem zvládala, dokonce mám státní zkoušku z psaní na stroji a těsnopisu.

A kdy se ze studentky stala zpěvačka?

To bylo ještě na průmyslovce, kdy jsem si jednou o přestávce vzala do ruky kytaru a slyšel mě jeden z profesorů. Shodou okolností měl kapelu jménem Astra a pozval mě na zkoušku. Na ní jsem zazpívala píseň Dejte mi kousek louky zelený od Marty Kubišové. A bylo rozhodnuto.

Žádná tréma, žádné obavy?

Ani náhodou! Tenkrát jsem měla obrovské sebevědomí. Byla jsem přesvědčená, že jsem dokonalá, což dneska nechápu. Asi dravost a drzost mládí… V každém případě se můj život proměnil – přes týden jsem byla ve škole, o víkendech zpívala na plesech a tancovačkách. Tam jsem se cítila jako ryba ve vodě. Navíc jsem slušně vydělávala, za vystoupení jsem brala 120 korun! I když mi máma polovinu sebrala, stejně jsem byla nejbohatší studentka široko daleko.

A jakou cestou jste se dostala do Prahy?

Přes Náchod. Kromě vystupování na tancovačkách jsem i různě soutěžila. No a na jedné pěvecké soutěži si mě všiml kapelník, který šéfoval kapele reprezentující textilku Tepna Náchod. Začala jsem tam pracovat v kanceláři a zároveň zpívat na různých akcích včetně módních přehlídek. Taky jsem pokračovala v soutěžení. V roce 1972 jsem na Mladé písni v Jihlavě dostala Stříbrný řetěz. To pro mě byla zásadní událost, protože mě tam oslovil korepetitor Pavel Větrovec, z něhož se vyklubal člen legendárního divadla Semafor. Vzal si ode mě kazetu s tím, že se ozve. No a dopadlo to tak, že jsem ještě na závěrečném večírku Mladé písně podepsala smlouvu a stala se semaforskou elévkou. Za celých 800 korun měsíčně.

Co na to vaše sebevědomí?

Bralo to jako samozřejmost. Byla jsem přesvědčená, že je to přestupní stanice do Hollywoodu. Prostě kráva… V Semaforu mě ale rychle vrátili na zem a já zjistila, že umím kulový. Naštěstí jsem se mohla učit od nejlepších.

V té době jste poznala svého budoucího muže Michala Zelenku. Byla to velká romantika?

Haha, ani náhodou. Když jsem v Semaforu byla asi rok, přišel za mnou po představení vrátný, že na mě v klubu čeká nějaký člověk. Když jsem ho viděla, hned mi byl protivný. Ztělesňoval totiž všechno to, co jsme my vesnický holky nesnášely na Pražácích – prostě arogantní pitomec, který by u nás v Loučkách dostal o půlnoci od místních na budku. Představil se mi s tím, že staví nový program pro Karla Černocha. A že prý se dozvěděl, že v Semaforu mají novou holku, která sice nevypadá nic moc, ale zato dobře zpívá… Co vám budu povídat, skřípala jsem zubama, ale plácli jsme si. A tak začalo jedno velké dobrodružství, které trvalo 35 let. A na začátku vypadalo jako z My Fair Lady.

On byl profesor Higgins a vy Líza Doolittlová?

Přesně! Snažil se mě zkultivovat a udělat ze mě opravdovou zpěvačku. Učil mě, jak se mám chovat, oblíkat se, líčit. A ani trochu mě nešetřil. „Až se budete chtít zbavit této kabelky, tak mi ji dejte a já ji vlastnoručně vyhodím,“ to byla jedna z jeho hlášek. Nejdřív jsem ho za to nenáviděla, ale pak se to otočilo. Jak to tak bývá, od nenávisti je jen malý krůček k lásce. A tak jsme spolu nejenom pracovali, ale i žili.

Pod manželovýma rukama vaše kariéra jen kvetla. To asi nebyla náhoda?

Vlastně to byl náš plán. Když jsem ho jednou doma otravovala, že chci vydávat desky, zpívat s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a být slavná, tak mě posadil ke stolu a zeptal se, pro koho chci zpívat, co chci zpívat a co dokázat. A na papír napsal: LP desky, Zlatí slavíci, Bratislavská lyra… A představte si, ono se to všechno postupně vyplnilo, a to včetně tří vítězství ve Zlatém slavíkovi. Škoda, že jsem si ten papír tenkrát neschovala.

Jak udržet partnerský vztah pětatřicet let? Jen v Čechách se momentálně rozvádí každé druhé manželství…

V první řadě na tom musíte oba pracovat. Musíte to chtít udržet, a ne se jednou pohádat a jít od sebe. Nás spojovala láska, která později přerostla do opravdového partnerství. Věděli jsme, že se o sebe můžeme opřít, že jsme jeden pro druhého pomyslný důlek, do kterého se můžeme zavrtat, když je nám ouvej. Bylo nám spolu dobře a pořád jsme se chechtali. Kdybyste viděla naše rána, kdy jsme u snídaně „studovali“ noviny – od těch seriózních až po ty bulvární. Každý si četl ty svoje a pak jsme si předávali informace. To mi dneska strašně schází, ta sranda a napojení. Byli jsme tak provázaní, že jsme ani nemuseli dokončovat věty. Prostě spojené nádoby.

Neměli jste děti, což spousta lidí vnímá jako nenaplnění ženského poslání. Jak jste takové reakce snášela?

Lezlo mi to na nervy a vždycky jsem to považovala za soukromou věc, do které nikomu nic není. Co bych asi tak měla naplnit? Vždyť život se dá plnohodnotně prožít i bez dětí. My to nechali na tom nahoře a v ničem netlačili na pilu. Svou roli v tom určitě sehrál fakt, že jsme ani jeden nezažil bombastické dětství. Já to měla jednoduší – naši se rozvedli, když jsem byla mimino, ale Michalovi rodiče šli od sebe v jeho třinácti. Moc dobře si pamatoval, jak to bylo divoké. Jak si vysokoškolsky vzdělaní lidé řezali rádio napůl… Citově ho to poznamenalo, stejně jako mě moje zážitky. Byli jsme takoví citoví pohrobci, i to nás spojovalo. A pak nezapomeňte, že on už dceru měl. Díky tomu mám dnes úžasnou vnučku. Na Štědrý den jí budou čtyři a je to celý Zelenka.

Váš muž odešel před jedenácti lety. Vzpomínáte na něj často?

Každý den. Michal můj život ovlivnil ve všem. Dodnes, když se o něčem rozhoduju, konzultuji to s ním. Vím, co by mi asi tak řekl… Na co ale nerada vzpomínám, je jeho odchod. Že je vážně nemocný jsem se dozvěděla v červnu s tím, že nemá žádnou naději. Nic jsem mu neřekla a žila s tím tajemstvím půl roku. Když zemřel, mimochodem doma, uvědomila jsem si, že jsem celou dobu s ním žila ve skleněné kouli. Starala jsem se jen o to, aby mi to zpívalo a abych vypadala k světu. Zatímco on měl na triku složenky, smlouvy, pojištění, zkrátka celou naši domácnost. A tak jsem musela začít od nuly a zvládnout nejenom obrovský smutek a prázdnotu, ale i praktické záležitosti. Trvalo to rok, než jsem se za pomoci přátel a dalších dobrých andělů postavila na vlastní nohy. Ale od té doby na nich stojím pevně a bez zaváhání.

Trápí vás někdy samota?

Já jsem ráda sama, ale rozhodně nejsem osamělá. Mám spoustu dobrých kamarádů a těsně před covidovým lockdownem jsem si pořídila psa, maltézáčka Bobíka. To je láska na čtyřech nohách a zaručený nabíječ energie. Stejně jako příroda v jižních Čechách, kde mám chalupu. A pak je tu samozřejmě moje milovaná muzika. V den narozenin mě čeká koncert v Jablonci nad Nisou, poté v Českých Budějovicích, Opavě či Ostravě. A následovat budou vánoční vystoupení. Taky nesmím zapomenout na nové cédéčko Hity a rarity, které nedávno vydal Radioservis a najdete na něm pětatřicet písní, které ještě nikdy nikde nevyšly. Prostě jedu dál a snažím se, aby to bylo na plný plyn.

PETRA JANŮ (70)

PETRA JANŮ (70)

  • Narodila se jako Jana Petrů, jméno jí změnil Jiří Suchý v Semaforu, aby si ji lidé nepletli s jinou zpěvačkou stejného jména.
  • Vystudovala SEŠ v Turnově a pracovala jako účetní. Vedle toho zpívala s kapelou.
  • Od roku 1972 působila šest sezon v divadle Semafor. 
  • Na kontě má tři vítězství v anketě Zlatý slavík. 
  • V 70. a 80. letech spolupracovala s našimi předními autory. Vznikly tak největší hity jako Motorest, Není nám už sedmnáct, Jedeme dál, Už nejsem volná, Říkej mi, S láskou má svět naději. 
  • V 90. letech se věnovala muzikálům, např. Bídníci, Krysař, Hamlet, Tři mušketýři. 
  • Jejím manželem a zároveň manažerem byl Michal Zelenka, se kterým prožila 35 let.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články