Co vám navodí pocit pohody?

Když si ráno zaběhnu do oblíbené kavárny. A když si koupím „coffee to go“ nebo aspoň „rohlík to go“. Vlastně cokoli „to go“, když si to pořídím mimo domov. Vždy to byl můj oblíbený ranní rituál. Vyběhnout v pyžamu, přes který jen hodím kabát. I teď jdu si do kavárny pro kafíčko a dumám, koukám kolem sebe. Je to pro mě napojení se na ten den, abych si ho mohla udělat hezký. Dnes už to dumání není tak dlouhé jako dřív, můj muž mi vždycky říká: „Ale opravdu přijď rychle!“ protože ví, že jsem schopná se při napojování zapomenout.

Oceňuju, jak si umíte stát za svým, co se týče domlouvání rozhovorů a dalších pracovních povinností. Jak jste si to po narození Jasmínky nastavila, protože čas s ní je vaše priorita. Přitom projektů už děláte poměrně hodně a je vidět, že to lidé respektují.

Máte pravdu, respektují a jsou na mě velmi hodní. Já jsem natáčení tak brzy ani neplánovala, ale všichni jsou ke mně jako k mámě na mateřské dovolené velmi velkorysí. Přitom bych naprosto chápala, kdyby na mé podmínky přistoupit nechtěli. Své hranice jsem si nastavila jasně a nejdu přes ně. A když cítím, že je proces domlouvání se dlouhý, stopnu to a řeknu, že to odložíme.

Všichni máme nějaké podmínky, tak počkáme, až budeme schopní se vzájemně přizpůsobit. Říkám to všude na rovinu. A to i co se týče režie – dělám teď film a dělám si ho sama, vycházíme si vstříc já a můj muž. Hodně si pracovně vybírám, aby to šlo propojit, chci zkrátka být s Jasmínkou, ten čas s ní mi nikdo nevrátí a hrozně to letí.

VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Petrou Nesvačilovou.

Zdroj: Youtube

Stále platí, že o projektech, zvlášť těch režisérských, nemluvíte, dokud není před premiérou?

Nemluvím. Pramení to z mé vnitřní nejistoty.

Čím je způsobená?

Svoji práci nemám tolik racionálně promyšlenou. Nebo tedy mám a hodně, ale potřebuju na ni klid. Někteří mí kolegové jsou více zemití a mají perfektně popsaný ten dramatický oblouk, já víc experimentuju a improvizuju. Mám to půl na půl. A to i co se týče dokumentu, kde mám sice daný scénář, ale jistou improvizaci ráda používám.

Takže pořad Možné je všechno! vám improvizací vyhovuje?

Tam je to skvělé. Mě to strašně bavilo. A improvizace mi určitě nevadí, mám ji ráda odjakživa, ale zároveň jsem i milovnice divadelního zkoušení, kde je daný text i vše ostatní. A Možné je všechno! je takový „silvestr, tři hodiny ráno“ a mě velmi překvapilo a zároveň velmi baví, že to jde v televizi. Všichni si to hrozně užíváme. A ano, je to o improvizaci, ale zároveň i v tomto pořadu je hodně věcí promyšlených, například moje „judo“. To byl nápad! Pro mě je to ale těžké hodnotit, natáčelo se skoro před rokem, v době, kdy jsem přestala kojit a moc jsem se ve svém těle necítila.

V Možné je všechno! se čeká, že budete vtipná. Jak reagujete na nabídku, kdy se od vás právě toto očekává a není k tomu scénář, je to na vás?

No, ono je podobně těžké hrát podle scénáře, který není vtipný. To je hodně o debatě, co s tím. Nedávno jsem zjistila, že do svých 33 let jsem dělala spíš „ponuro“ a takzvaně temnější, závažnější projekty, více dramata, zatímco humoru a zábavě jsem se začala věnovat až poté. Od Osady dělám víc ty humorné projekty, navíc mainstream, který jsem předtím nedělala.

Dokážete rozpoznat, čím to je?

Tak já ty polohy mám obě. A asi byla otázka času, kdy se to stane. Vždyť třeba v Divadle Ungelt jsem měla představení, která ukazují všechny tyto mé polohy. Možná je to spojené i s tím, že z tohoto světa odešel můj pedagog z FAMU, kterého jsem zbožňovala, Karel Vachek. Jsem stoprocentně přesvědčená, že kdyby tu s námi stále byl, tak bych to nedělala, on byl pro mě guru a já hodně na katedru dokumentu dala.

Artová stránka pro mě byla důležitá. Pak se ale objevilo víc nabídek na tu uvolněnější část, oslovili mě do Inkognita a já povolila stavidla. Ale také se mi ulevilo, že můžu všechny ty světy v sobě propojit a dělat je, ničím neopovrhovat, protože vše má nějaké své místo. A mě to baví.

Máte tedy nyní škatulku „Petra Nesvačilová je vtipná a umí humor“?

Asi ano. Mně jsou škatulky jedno, hodně se proměňují podle toho, jak to zrovna je. A tato konkrétní mi vůbec nevadí. Toho uměleckého mám naštěstí nahrabáno a nijak mě to nezpochybňuje. Já mám hrozně ráda lidi a skrz humor jim můžu také být blíž.

Když jsem si prohlížela vaši filmografii, ať už hereckou, či režisérskou, tak jsem byla až překvapená, kolik opravdu skvělých a oceňovaných věcí máte za sebou. Přitom působíte, že to děláte tak jakoby mimochodem. Přijdete, uděláte fórek. Umíte si sama uvědomit, co všechno jste už dokázala?

Umím. Občas. A zároveň jsem ze sportovní rodiny, která je hodně zaměřená na výkon a kde byla i jistá přísnost. Takže to neustále jedu takzvaně na olympiádu. Mnohým by to, co já mám za sebou, už stačilo, ale já jsem pořád na olympiádě.

Skončí jedna a už plánujete za čtyři roky další?

Přesně tak, jsem olympionička a plánovačka. Když jsem byla těhotná, tak jsem si to rozvrhla: co natočím, kdy vyjde knížka, že uděláme diáře. Jedu, abych nepolevila. Během těhotenství a šestinedělí jsem například chodila na hodiny online angličtiny, abych nezahálela. Stále držím hladinku.

S kolegyní a kamarádkou Hankou Vagnerovou jste spoluautorkami již druhého diáře. Jsou vám blízké „to do listy“ (plány, co a kdy udělat, pozn. red.)?

Nesmíme zapomenout na grafičku Miroko Maroko, která nás a diář skvěle doplnila. A diář jsme doplnily i o skvělé mikiny! Ale co se týče to do listů, tak ty nepotřebuju. Mně v tomto hrozně dobře jede hlava. Umím si rychle seskládat věci a mít jasno, kdo hlídá dceru, kde a kdy pracuju, kdy mám tajný čas pro sebe a tak podobně. V tu chvíli je naštěstí s Jasmínkou mamka nebo můj muž či teta.

Znamená tajný čas i to, že neděláte třeba vůbec nic?

Miluju to, miluju být líná.

O showbyznysu se občas říká, že je spíš povrchní. Jak to vidíte vy?

Někdy si říkám, že ano. A mně to asi nevadí, protože tam netrávím tolik času, aby mě to nějak ovlivňovalo. A někdy mám tu povrchnost, třpyt a zlato ráda, člověk si u ní odpočine.

Nemůžu se teď nezeptat na vaše odpočinkové hříchy, kterým byl mimo jiné seriál Zlatá labuť. Tajíte takové libůstky?

Přiznávám, že je mi občas trochu vlastní jistý intelektuální snobismus. Narazila jsem do něj už Inkognitem a reklamami se Štěpánem Kozubem. Ale svět je takový.

U těch se smějí všichni, i snobové!

A přitom já nikdy nechtěla být v reklamě. Pro mě jako pro studentku katedry dokumentární tvorby byla reklama absolutní ne. Ale tady to je prostě dobrý. A lidi mě zastavují na ulici kvůli filmu Zákon Helena (dokument o Berdychově gangu, pozn. aut.) i reklamě s Kozubem. Tak to asi funguje.

Je ještě nějaká role, která takhle rezonovala, že by vás zastavovali na ulici?

Rozhodně Helena z Osady. A to za mnou chodily i sedmileté holčičky. Helena je skvělá v tom, že má jasně dané hranice, a to imponuje všem, tam není cesta k debatě.

Máte vy sama mezi svými rolemi nějakou favoritku?

To je různé. Například Vendy z Pusinek. Mě velmi baví i dramatické role, třeba Milka v Lovci vodního ticha. Mám ráda obě polohy. Helena mě bavila i proto, že jsme tam byli s Radkem Holubem. Reklama je zase skvělá, protože jsem tam se Štěpánem Kozubem. Pro mě je hraní hodně o partnerství a vždycky vidím, u koho kvetu a u koho ne, v tom druhém případě je to potom dřina.

Viděla jsem před pár týdny představení Divadla Ungelt Vzhůru ke hvězdám a tam kvetete obě, vy i Iva Pazderková.

Tohle představení mám velmi ráda a potěšilo mě, jak rezonovalo u kritiky i u diváků, myslím, že se nám něco velmi povedlo. A jsem za to vděčná.

Nedávno jste naskočila do Jedné rodiny. A udělala jste tam celkem průvan.

Moje postava skutečně udělala průvan a já si až u některých replik a scén říkám, že jsme hodně daleko. Ale bavím se, a to i díky lidem, což není překvapení. Hraju s Petrem Čtvrtníčkem a Evou Holubovou, které mám oba velmi ráda, tak je to radost.

Kdy si v této roli připadáte daleko?

Třeba když chci dítě po Petru Čtvrtníčkovi, to si říkám „panebože!“

Jednu rodinu sleduju s dvanáctiletou dcerou a máte pravdu, vnímáme posun. V poslední době se řeší i témata jako polyamorie. Je to téma, které vás osobně baví a patří do mainstreamu?

Ono jde především o to zaujmout, to je pro soukromé televize klíčové. Beru to jako součást, ale mně jsou ta témata asi osobně jedno, hlavně ať lidé žijí ve vztazích, ve kterých jsou spokojení. Já na to nejsem. Neměla bych na to nervy a zbláznila bych se, protože až takovou schopnost multitaskingu opravdu nemám. Ale můj pradědeček říkal „sto lidí, sto povah“ – a to sedí.

Vy osobně pomáháte zaujmout tématům, která to skutečně potřebují. Například téma menstruační chudoby a další.

Jsem moc ráda, že se o tématech jako menstruační chudoba hovoří, protože mně osobně vlastně nedošlo, že to pro někoho může opravdu být finančně náročné. Podle mě jsou třeba menstruační kalíšky skvělá věc, nejzdravější věc pro ženy, navíc designový skvost. Přála bych všem, aby jim bylo dobře.

Možná byste nezvládla otevřené vztahy, ale jinak toho zvládáte opravdu hodně. Jak se vám daří skákat z jednotlivých rolí? Z té herecké, ať už humorné, nebo dramatické, z té režijní, kde je na vás obrovská zodpovědnost. Nebo z té mateřské, kdy máte být hravá a trpělivá.

Pomáhá mi, že se to furt učím. A velmi mi v tom pomohla terapie, díky které jsem si to v hlavě srovnala. Od dětství jsem ale věděla, že to takhle budu mít, a říkala si, že musím být pozorná, abych i vzhledem k tomu, že dělám toto povolání, nesklouzla ze své cesty. To jsem si fakt řekla už asi v 10 letech. Promýšlela jsem, jak to udělám, měla plán, abych byla zdravá a spokojená. Vždycky jsem chodila na terapie, i když mi nic nebylo, abych si rovnala život.

Jste velmi uvědomělá!

To nevím. Mám v sobě zcela zásadní věc, mě nebaví být destruktivní. Vím, co je destrukce, sáhla jsem si na ta témata a mě to tam nebaví. Nedělá mi to dobře fyziognomicky, líbí se mi to mít hezké. A protože moje práce je vyhraněná, emotivně náročná, dokument navíc docela maskulinní, tak vím, že na tom musím pracovat. V patnácti jsem například přečetla Duše moderního člověka od Junga, a ač jsem tomu moc nerozuměla, dělalo mi to čtení dobře. Neustále dbám, abych měla v životě balanc, rituály, aby mi únava nepřerostla přes hlavu. Umím vypnout a nenechat se tím frustrovat, jdu klidně spát s Jasmínkou. Ale samozřejmě mi to občas ujede, to je normální.

Moc se mi líbí, že kromě času s dcerou si umíte dopřát i čas jen s mužem, randíte. Pracujete na vztahu cíleně?

Asi ano. My spolu hlavně rádi randíme. Už když byla Jasmínka ještě malinká, tak jsme si třeba na jednu noc zaletěli do Paříže. Teď to nejde, protože to stýskání je příliš velké, ale tenkrát jsme si to dopřáli, abychom byli i jen my dva. Teď chodíme na večeře a do kina.

Co je pro vás důležité s partnerem sdílet?

My jsme na sebe především velmi napojení. Ač to máme někdy docela v poklusu, tak si píšeme a víme o sobě všechno, takže i když je toho někdy hodně, vím, že jsme spolu vlastně prožili všechno. Funguje nám to díky souznění, které se těžko popisuje. Takové to vzácno.

Váš partner vás pár měsíců po porodu Jasmínky „poslal hrát“, viděl, že to potřebujete, chtěl, abyste byla šťastná. Cítíte někdy, že musíte režírovat? Je to jiné pnutí?

Určitě je, režie je pro mě vyloženě hlubinná věc.

Jak poznáte, že jste našla téma, které si ten dokument zaslouží?

Cítím prostor a dobře se mi dýchá.

Pustila byste se i dneska jako máma skoro dvouleté holčičky do Berdychova gangu?

Ne, nikdy. Berdychův gang vznikl právě díky tomu, kolik mi tehdy bylo, a zafungovala i moje naivita.

Bála jste se tenkrát?

Strašně! To byly příšerné 4 roky. Zároveň ale vím, že to, jak jsem popsala podsvětí, bylo výjimečné a už to nikdy takhle nedokážu. Není to jednoduchý svět a mně se podařilo dostat opravdu blízko. Pustili mě k sobě, pak mě to vyplivlo a tím se to uzavřelo. Respektuju ten svět a tak trochu s ním žiju dodneška. Na Vánoce mi píšou gangsteři a jejich ženy...

Ale neposílají vám něco v obálkách?

To ne, píšou hezky. Jsou na mě hodní a já se směju, jak tam pořád jsou.

Trpíte někdy výčitkami, když od dcery odcházíte pracovat?

Pořád, neustále. A nejde s tím nic moc dělat… ale také na chvilku zmizí, když vím, že je šťastná. Ten pocit tam zkrátka asi bude navždy.

Jak s dcerou nejraději trávíte čas?

Já se s ní nejradši mazlím, lechtáme se, máme obrovské srandy a záchvaty smíchu. Hrozně rády třeba hrajeme na schovku. Ale zároveň jsem pedagogická, takže už jedeme angličtinu, prohlížíme si knížky španělské, italské i polské. Byla bych ráda, aby byla vzdělaná a dělalo jí vzdělání radost.

Na co ještě jako máma dbáte, co je pro vás ve výchově důležité?

Jsem veliká milovnice hranic, které mám někdy tak extrémní, až se lidé diví. A mám to tak nejen u sebe a Jasmínky, ale i u dětí kamarádek. Umím být přísná, umím zasáhnout, když někdo ubližuje zvířatům nebo jiným dětem. Komunikuju na rovinu s dětmi i dospělými.

Je něco, co vás na mateřství překvapilo?

Zpočátku jistá osamělost, protože jste to dlouho jen vy a miminko. A překvapila mě ta obrovská a úplně nová láska, ten obrovský cit, to absolutno. V porodnici mě pak překvapilo ne úplně mile, jaký je to skanzen, návrat do středověku. Maminka je po porodu jeden velký hormonální koktejl a ten přístup nebyl úplně empatický. Zažíváte pocity strachu, nevíte nic a je na vás a vašich prsou, aby děťátko přežilo a bylo mu dobře.

Co rady a zvlášť ty nevyžádané? Má vaše okolí tu tendenci?

Já jsem všem hned řekla, že žádné rady nechci, a řekla jsem to jasně. Když budu potřebovat, tak se zeptám. Radění nemám ráda od dětství, jediný, koho poslouchám, je režisér, a tam je to v pořádku.

Sama režisérka jste, nemáte někdy chuť režisérovi fušovat do řemesla, radit, diskutovat?

To právě vůbec, jako herečka v sobě naprosto vypínám režisérku. Maximálně mám nějaké nápady, jak co udělat jednodušeji, ale oni je mají dávno taky. Když hraju, soustředím se maximálně a mám tolik starostí sama se sebou, že režisérům do jejich práce vůbec nemluvím. Naopak jsem šťastná, že to má v rukou někdo jiný a já jen plním přání.

A na závěr se zeptám, na co se nejvíc těšíte v nejbližší době?

Na Vánoce. A jsem zvědavá, jaký bude rok 2025.

Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta