Vy bydlíte na vesnici nedaleko Hradce Králové a předpokládám, že jako pneumolog nekouříte…
Ano, bydlím na vesnici blízko většího města a nekouřím.
… a zřejmě pravidelně sportujete…
Chtěl bych říct, že ano, ale nebyla by to úplně pravda. Musím přiznat, že jediná bytost, která mě nutí ke sportu, je naše třináctiletá fenka Eliška. Jen díky tomu, že s ní musím chodit ven, se trošku hýbu. A pak trochu pomáhám svojí ženě s péčí o zahradu.
... a jak vypadají vaše plíce?
Sám jsem si je nekontroloval, protože jsem neměl nějaké těžší respirační obtíže a doufejme, že ani nebudu muset, ale snad vypadají standardně, jako u člověka, kterému je lehce přes padesát let.
To znamená jak přesně?
Jak člověk stárne, snižuje se v plicích počet funkčních plicních sklípků a dochází k takzvané senilní plicní hyperinflaci nebo také k senilnímu přefouknutí plíce. Zhruba od třicátého roku nám také pomalu a postupně klesá objem vzduchu, který můžeme nadechnout a vydechnout, takzvaná vitální kapacita plic. Oba procesy nejsou za normálních okolností nic dramatického, jde o běžné projevy stárnutí. Proto i člověk nad sedmdesát let, který žije v normálním prostředí, není vystaven znečištěnému ovzduší a nekouří, má většinou plíce dobře funkční. Jinak je to však u lidí, kteří žijí delší čas na špatném vzduchu, pracují v prašném prostředí, případně kouří – ať už cigarety, či nějaké jejich alternativy – anebo mají kombinaci všech výše uvedených faktorů. Škodlivé vlivy se u každého člověka sčítají a při větším rizikovém „skóre“ se zvyšuje pravděpodobnost zdravotních problémů.
Já jsem se narodila v Mostě, prvních deset let života jsem prožila ještě v době, kdy se kvalita ovzduší neřešila. Následovalo deset let na vesnici a posledních asi 15 let v Praze. Nikdy jsem nekouřila. Dokázal byste odhadnout, jak vypadají moje plíce?
Ještě bych se vás zeptal, jestli jste po porodu vážila více než tři kilogramy (ano) a jestli vaše maminka v době těhotenství kouřila (ne). Pak také, jestli v době těhotenství žila v Mostě (ano). A pak mě bude zajímat, jestli jste jako malá byla často nemocná, například byla v nemocnici pro zápaly plic či bronchitidy (ne). Pak se ještě zeptám, jestli měli vaši rodiče či prarodiče nějaké těžké respirační onemocnění, jako například plicní rozedmu nebo chronickou obstrukční plicní nemoc (ne). Z toho bych potom odvodil, že funkce vašich plic bude zřejmě vzhledem k dětství v Mostě lehce snížená. Pokud byste tam žila třeba jen prvních pět či deset let života a pak se přestěhovala do čistšího prostředí, tak to plíce dospívajícího člověka mohou dohnat. Nejdůležitější je doba do dvaceti až třiceti let věku. Tehdy je funkce našich plic nejvyšší. Poté s věkem pomalu klesá, a proto je výhodné, když se jejich vitální kapacita snižuje z co možná nejvyšší vrcholové hodnoty.
Znamená to, že špatné ovzduší v dětství už nenapravíme?
Dětství, a dokonce celá část života před samotným narozením v těle maminky, je pro stav plic úplně zásadní. Mám jednoho pacienta, kterému ještě není 40 let. Žije v Pardubickém kraji, ale v dětství žil v severních Čechách, v oblasti s velmi špatným ovzduším. Jeho maminka kouřila, když ho čekala, a on se narodil předčasně. Byl v inkubátoru a první rok svého života pak strávil v nemocnici. I když sám nikdy nekouřil, je zodpovědný a snaží se žít zdravě, jeho plíce jsou výrazně poškozené. Na prostředí – především v době dětství – záleží opravdu hodně.
Zároveň je ale podle Evropské agentury životního prostředí neuvěřitelných 96 % obyvatel městských oblastí EU vystaveno vyšším hodnotám znečištění, než jsou normy…
Tady bych začal o něco více v minulosti. V 90. letech proběhl výzkum, který se zaměřoval na dopady životního prostředí na zdraví člověka. Stejný pak vědci provedli v roce 2019. Výsledky vyšly v prestižním časopise Nature. Tento výzkum ukázal, že se výrazně snížily hodnoty polétavého prachu a v souvislosti s tím klesl až o 45 procent výskyt závažných onemocnění, která zhoršené životní prostředí vyvolává.
Proč tedy ono varování Evropské agentury životního prostředí?
Znalosti vědců o rizicích různých látek v ovzduší se zvyšují. Dnes už víme, že látky, které jsme dříve vůbec neměřili nebo jim nepřikládali význam, poškozují naše zdraví. Jejich limity neboli nejvyšší povolené množství v ovzduší se tak zpřísňují. Světová zdravotnická organizace už v roce 2005 vydala doporučení pro maximální bezpečné množství polétavého prachu a oxidů dusíku. Přičemž u polétavého prachu je to 10 mikrogramů na metr krychlový průměrné roční hodnoty a pro oxidy dusíku pak 40 mikrogramů na metr krychlový. V roce 2021 ale Světová zdravotnická organizace na základě nových znalostí došla k tomu, že i tyto hodnoty jsou příliš vysoké. Proto nyní všem zemím světa doporučuje, aby nenechaly obyvatele žít v prostředí s vyššími hodnotami, než je 5 mikrogramů drobného polétavého prachu, 10 mikrogramů na metr krychlový oxidů dusíku, a přidala ještě i přízemní ozon, O3, a sice maximální hodnotu 60 mikrogramů na metr krychlový – vždy se jedná o průměrné celoroční hodnoty. A tato kritéria v Evropě nesplňuje 96 procent městských aglomerací.
Takže stěhování nám asi nepomůže…
Když se podíváme na mapu Česka, najdeme čistý vzduch vlastně jen v některých horských oblastech. V části Šumavy, na Vysočině, v česko-slovenském pohraničí a v některých částech Krkonoš a Orlických hor. Na druhou stranu máme bolavá místa, a to jsou metropole a jejich okolí. Tedy Praha, Brno, Severní Morava, která toho „schytává“ hodně i z Polska, jež je z tohoto pohledu bohužel „popelnicí“ střední Evropy. A poslední problematickou oblastí jsou některé části severních Čech.
Jak nám vlastně polétavý prach škodí?
Ono platí, že čím větší částečka, tím větší je pravděpodobnost, že se zachytí v nose nebo průdušnici. A naopak čím menší, tím je větší pravděpodobnost, že se dostane až do malých průdušinek nebo do plicních sklípků. Polétavý prach, o kterém se bavíme, se označuje jako PM 2,5, což znamená, že jeho částečky měří 2,5 mikrometru a méně. Vzniká z dopravy, uhelných elektráren nebo i topením v kamnech. Pro představu, když rozříznete velmi jemný a tenký vlas, tak jeho průměr je kolem 50 mikrometrů. Pokud bychom vzali prach o velikosti 1 mikrometru, tak už se reálně dostane až do samotné periferie drobných plicních sklípků. Přičemž ty nejmenší částečky mohou rovnou přecházet v plicních sklípcích přímo do krve.
Takže nejde jen o plíce?
Nejde, stejné, nebo dokonce větší nebezpečí číhá v cévách. Ty jsou vystlané takzvanými endotelovými buňkami – které si můžeme představit jako dlaždičky v koupelně – a ty jsou na drobné částečky prachu velmi citlivé. Takže když jsme vystaveni dlouhodobě většímu množství tohoto drobného polétavého prachu, neničíme si jen orgány respirační soustavy, tedy průdušky, průdušinky i samotné plíce, ale můžeme utrpět dokonce i poškození srdce, infarkt, mrtvici, krvácení do mozku a podobně. Drobný polétavý prach na sebe navíc váže další škodliviny z ovzduší a dopravuje je do těla, což může být příčinou celé řady dalších problémů. Je například prokázáno, že pokud se těhotná žena pohybuje ve znečištěné oblasti, je větší riziko, že dítě bude mít nižší IQ nebo se u něj s větší pravděpodobností objeví ADHD. U starších lidí se zase znečištěné prostředí spojuje s větším výskytem Alzheimera, Parkinsonovy nemoci a s mnoha dalšími chorobami.
Součástí vašeho oddělení ve Fakultní nemocnici Hradec Králové je také postcovidové centrum. Dá se už zhodnotit, co provedl s našimi plícemi covid?
U většiny pacientů včetně těch, co trpěli nějakou formou post-covidu, se plíce vrátily téměř k normě. Každý pneumolog má bohužel případy, které tak optimistické nejsou. Jeden můj pacient měl plicní nemoc už před covidem, a protože byl odpůrce vakcín, nenechal se očkovat. Covid pak u něj proběhl v těžké formě a urychlil jeho plicní nemoc. Tehdy sice nákazu přežil, ale zemřel na komplikace o rok později. Takové případy bohužel jsou, jedná se však o desítky až stovky lidí. Obecně bych řekl, že se u většiny lidí plíce samy zregenerovaly. Až možná nad očekávání dobře. Na druhou stranu se v posledním roce objevují i pacienti po nemoci covid-19 bez respiračních následků, ale s poměrně významnými poruchami v oblasti nervové činnosti, jako jsou poruchy paměti, únava a další. Tito pacienti představují výzvu, i proto že jsme se jim dosud moc nevěnovali.
Znamená to tedy, že se poškození plic dá zvrátit?
Částečně ano. Podle některých zahraničních studií kompenzuje negativní vliv životního prostředí například zvýšená konzumace ryb. Plíce samotné pak mají velkou samočisticí schopnost, a v čistém prostředí se dokážou i samy vyčistit. Změny v cévách mohou být bohužel nevratné.
Co můžu udělat já sama a hned? Jak tomu napomoci? Pomůže mi, coby obyvatelce Prahy, například domácí čistička vzduchu?
Od domácího prachu ano, možná i od části větších částeček polétavého prachu. Na druhou stranu ale může v bytech podpořit tvorbu plísní. Také, pokud například běháte nebo sportujete venku, měla byste zamířit spíše do lesa a neběhat blízko frekventovaných silnic. Chápu, že každý nemá za domem les, ale i v Praze nebo jiných velkých městech je hodně parků. Doporučil bych také sledovat aktuální hodnoty škodlivin například na webových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu. Pak, i když nemáte v okolí čisté prostředí, si můžete pro běhání najít dobu, kdy je vzduch nejčistší. Což je obvykle v ranních hodinách nebo, když žijete u velkých silnic, o víkendu. To je i vzduch v Praze fajn. A pak je samozřejmě dobré vyrazit o dovolené na místo, kde si plíce vyčistíte.
A dýchat bychom měli ústy, či nosem?
Zdravější je dýchat nosem, protože v něm jsou struktury, které dokážou vzduch profiltrovat a zachytit hrubší částice, které pak skončí v hlenu a vy je vysmrkáte. Vzduch se potom dostává do plic čistší a vlhčí. Nicméně je mnohem přínosnější způsob, jak se dají zdravotní rizika zvrátit.
Jaký?
Že se bude každý z nás zajímat, co se kolem nás děje, a nebude nám jedno, v jakém ovzduší žijeme. Že si nebudeme myslet, že to za nás někdo vyřeší. My se sice zajímáme o to, co jíme a pijeme, ale o to, co vdechujeme už moc ne. Budoucnost máme ve vlastních rukách. Když se o čisté ovzduší budeme zajímat my, musí to zajímat i politiky a firmy.
Jsme bohatá země a musíme se snažit, aby tu bylo znečištění co nejmenší. Už jsme jedno výrazné zlepšení zažili, což ukázalo ono srovnání 90. let a roku 2019. Zvládli jsme odsířit uhelné elektrárny. Teď nám zbývá vyřešit problémy s dopravou. Aby auta nejezdila do města, kde stojí v kolonách, ale aby bylo dost záchytných parkovišť a my měli možnost přesednout na MHD. To by si například Praha nebo Brno moc zasloužily. Aby se co největší část dopravy přesunula na železnici. Chytré země dělají pro své obyvatele chytré věci, jen my se v tomto směru úplně chytře nechováme.
Takže budete asi zastáncem elektrických aut. Nebo ne?
Věřím, že budeme v Česku více využívat jadernou energetiku a auta nabijeme. A že velmi pomohou vyčistit vzduch ve městech. Na druhou stranu jsem také dobrovolný hasič a od zkušenějších kolegů vím, jak složitě se tato auta hasí. Takže v nich vidím i určité limity, které je nejdříve třeba vyřešit. V tuto chvíli jsem tak spíše zastánce klasických aut v dobrém technickém stavu a toho, aby se policisté více zaměřovali na auta, za kterými je stopa dýmu, protože nemají filtr pevných částic a podobně.
Vy bydlíte na vesnici, což znamená, že musíte dojíždět autem?
Ono naštěstí když bydlíte u Hradce Králové na venkově, tak je to, jako když bydlíte na jednom konci Prahy a pracujete na druhém. Cesta do práce mi trvá autem asi 15 minut. Ale vím, kam míříte. Máme dvě auta, ale když to jde, jezdíme spolu, obvykle cestou do práce ještě také vezeme dceru nebo syna.
Hodně se dnes mluví o přetíženosti lékařů. Vy jste přednosta plicní kliniky a zároveň otec dvou dětí. Jak jste je vychovávali?
Musím přiznat, že „my“ znamená především moje žena. Já s nimi nebyl tolik času, a když se ohlédnu zpět, musím říct, že bych to teď dělal jinak. Každopádně žena je směřovala k tomu, aby se chovaly slušně k sobě i ostatním, a to se jí doufám povedlo. I když to musí posoudit ostatní. Ale myslím, že všechny děti se učí především nápodobou. Jak těch dobrých, tak i špatných věcí…
Takže i třeba té přemíry práce?
Možné to je. Anebo to třeba vezmou jako odstrašující případ. Že si budou uvědomovat, že je důležité najít určitou rovnováhu, což jsem já v té fázi středního věku nenašel a zpětně si myslím, že to nebylo úplně správně. Je dobře, že dnešní mladí chtějí více volna, více času, méně stresu. Nevím, jestli je to úplně možné ve zdravotnictví, ale určitě se to dá dělat lépe, než jsem to dělal já či má Husákova generace.
VLADIMÍR KOBLÍŽEK
- Pneumolog
- Narodil se v roce 1970 v Hradci Králové.
- Předseda České pneumologické a ftizeologické společnosti.
- Přednosta Plicní kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové, pod kterou spadá také Centrum postcovidové péče.
- Přednáší na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové.
- Je ženatý, má dvě děti.
Zdroj: časopis Vlasta
